Hewlett Johnson (25. ledna 1874 – 22. října 1966)
Autobiografii Searching for light (Hledání světla) vydalo roku 1968 britské vydavatelství Joseph
Během své návštěvy Kuby se „Rudý děkan“ Hewlett Johnson setkal s Fidelem Castrem
Hewlett Johnson1 se narodil dne 25. ledna 1874 v anglickém Kersalu ve Velké Británii, zemřel dne 22. října 1966 v Cantenbu-ry, přičemž ve všeobecnou známost vešel jako anglický duchovní nazývaný s ohledem na své neskrývané sympatie k úspěšnému budování Sovětkému svazu obecně, k fenomenálnímu triumfu stalinské Rudé armády pak zvláště, jako „rudý pastor“. Byl děka-nem v Manchesteru a později v Canterbury, kde získal svou pře-zdívku „Rudý děkan z Canterbury“ pro svou neústupnou pod-poru Josefu Stalinovi, Sovětskému svazu a jeho spojencům.
Raná
léta
Johnson byl synem to-várníka a vzdělání získal v The King's School, Macclesfield, vy-studoval stavební inženýrství na Owens College v Manchesteru, kde v roce 1894 promoval.
V letech 1895-98 pracoval na stavbě železničních vagónů v Openshaw v Manchesteru a stal se rovněž i členem Institutu sta-vebních inženýrů. Právě během těchto let uzavírajících XIX. sto-letí probíhaly horečné diskuse a debaty, při nichž mladého Hew-letta dva jeho parťáci sezámili se socialismem.
Poté, co se rozhodl vykonávat misijní práci pro církevní mi-sijní společnost, začal v roce 1900 studovat na Wycliffe Hall v Ox-fordu a poté na Wadham College. Společnost ho však odmítla kvůli jeho stále liberálnějším teologickým postojům, a tak se soustředil na přípravu na kněze a v roce 1904 byl vysvěcen.
Od roku 1905 sloužil Johnson jako vikář, ale během první světové války mu jeho s mocí ne-konvenující názory na válku zabránily v aktivní službě armádního kaplana a místo toho pracoval v zajateckém táboře ve své farnosti.
Johnson byl jako otevřený křesťanský marxista, v roce 1917 držen pod dohledem tajné služ-by MI5, když v Manchesteru promluvil na podporu Říjnové revoluce. Přestože nikdy nevstoupil do komunistické strany, stal se předsedou představenstva jejích novin The Daily Worker.2 Jakkoli byly politické názory Hewletta Johnsona pro mnohé nepopulární, jeho tvrdá práce i vynikající schopnosti přiměly v roce 1924 tehdejšího premiéra Velké Británie Ramsaye MacDonalda právě Hewletta Johnsona jmenovat roku 1931 děkanem v Canterbury.
Socialistická šestina světa
Johnson se dostal do veřejného povědomí ve 30. letech 20. století, kdy porovnal ekonomický rozvojv Sovětského svazu v rámci prvního pětiletého plánu s Británií během Velké hospodářské krize. Cestoval po Sovětském svazu v roce 1934 a znovu v roce 1937 a pokaždé s uznáním i obdi-vem kvitoval vysokou kvalitu úrovně zabezpečení zdraví sovětských občanů a stejně jako slovutný anglický spisovatel H. G. Wells3 prokázal, že sovětský systém opravdu plně i komplexně chrání skutečné svobody občanů. Své poznámky, texty i články shromáždil v knize The Socialist Sixth of the World [Socialistická šestin světa] (Gollancz, 1939), jež v USA vyšla pod názvem Sovětská moc v roce 1941 s předmluvou někdejšího brazilského římsko-katolického biskupa Carlose Duarte Cos-ty.4
Sám Hewlett Johnson důsledně i usilovně hájil své pozitivní zprávy o životě v Sovětském svazu a zdůrazňoval, že navštívil „pět sovětských republik a několik velkých sovětských měst“, že putoval pěšky „po mnoho dlouhých hodin zcela sám“ a že viděl „... nemálo různých měst a vesnic.“ Hewlett Johnson byl rovněž předsedou Společnosti kulturních vztahů se Sovětským svazem zalo-žené roku 1925.
Hewlett cestoval jak přes den, tak i nocí“.5 Hewlett Johnson se velmi významně podílel na práci Společnosti kulturních vztahů se Sovětským Ruskem (Society of Cultural Relation with So-viet Russia), zastávaje post jejího předsedy.
Stalinova Mezinárodní cena míru (SMCM)
Země: SSSR
Typ: ocenění
Komu se uděluje: „občanu jakékoli země na světě
Kdo oceňuje: Výbor pro pro mezinárodní Stalinovy ceny „Za posílení míru mezi národy“
Během druhé světové války Johnson striktně dodržoval sověts-kou linii. Po podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení v roce 1939 se postavil proti válce, jakkoli Británie vedla proti Německu v tzv. „podivnou válku“6, a byl obviněn z šíření poraženecké propagandy. Poté, co nacistické Německo v roce 1941 napadlo Sovětský svaz, Hewlett Johnson válku podporoval. Jeho spis v kartotéce britské tajné policie MI5 uvádí, že „je třeba pova-žovat eventuální kazatelskou činnost děkana z Canter-bury pro vojáky za nežádoucí“.7
Johnson byl pravděpodobně nejprominentnějším ze západních církevních vůdců, o nichž se říká, že přesvědčili Josifa Stalina, aby obnovil moskevský patriarchát. Stalin byl cantenburským děkanem úspěšně přiveden k tomu, že takový krok zlepší jeho vztahy se západními spojenci. Historik D. A. Volkogonov8 k této události podotkl: „Sovětského vůdce nepohnula ješit-nost bývalého odpadlíka ze semináře, ale spíše pragmatické úvahy ve vztahu ke spojencům.“ Zde je třeba, pokud jde studia mladého J. V. Džugašviliho v pravoslavném semináři, uvést věci na pravou míru, jak učinil v jedné z úvodních kapitol své knihy Jiný Stalin ruský historik J. N. Žukov9, když uvedl, že mladý Josif Vissarionovič úspěšně složil všechny předepsané zkoušky pravoslavného se-mináře v Tiflisu (dnešní Tbilisi). Vše proběhlo následovně: V září 1894 složil Josif přijímací zkouš-ky a byl zapsán do tifliského pravoslavného teologického semináře. Jakkoliv se v začátcích studia ukázal být výborným studentem, ve třetím ročníku začal postupně měnit své priority a v ročníku čtvrtém odložil své zkoušky na podzim došlo k jeho přezkoušení. V pátém ročníu složil Josif Džu-gašvili zkoušky s následujícím prospěchem: eseje - 2,5 resp. ostatní předměty – 3. Podle anglického historika Simona Sebaga-Montefiorea byl Stalin mimořádně nadaný student, který získal vysoké známky ve všech předmětech: v matematice, teologii, řečtině, ruštině. Stalin měl rád poezii a v mládí sám psal básně v gruzínštině. Tzv. básnické střevo není u politických vůdců a státníků zdale-ka něčím výjimečným, což potvrzují takové osobnosti a státníci jakými byli čínský vůdce Mao Ce-tung nebo vietnamský prezident Ho Či Min.10
Po válce
Na konci války byl Johnson vyznamenán Řádem rudého praporu práce, jako uznání je-ho „vynikající práce na postu předsedy smíšeného výboru pro sovětskou pomoc“, a dne 27. června 1951 obdržel jako druhý vyznamenaný laureát Stalinovu Mezinárodní cenu míru. Po válce Johnson nadále využíval svého veřejného postavení k prosazování svých prosovětských názorů. Od roku 1948 byl vůdcem Organizace britsko-sovětského přátelství. V roce 1954 vydal bulvární plátek Daily Sketch (Denní črta) karikaturu útočící na Johnsona, zobrazující ho s ďábelskými rohy a pózujícího po boku černošských vůdců za občanská práva Billyho Strachana (Jamajčana, aktivistu za občanská práva Černochů, komunistu, pilota bombardovacího letectva RAF a od roku 1948 vůdce Britsko-sovětské organizace přátelství) a Paula Robesona11.
Jeho vliv začal slábnout, zejména poté, co veřejné sympatie k Sovětům v Británii dramaticky poklesly po příchodu sovětských vojsk do Maďarska v roce 195612, kde vypukl západními a americkými tajnými službami vyprovokovaný krvavý pokus o kontrarevoluci za plné podpory rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Rádio Svoboda, Hlas Ameriky. Johnsonovy prokomunistické aktivity byly pro britskou vládu obzvláště problematické, protože cizinci měli tendenci zaměňovat Hewlett Johnsona, děkana z Canterbury, s arcibiskupem z Canterbury.
Jako Děkan z Cantanbury odešel Hewlett Johnson na odpočinek v roce 1963, po dovršení svých 89. narozenin, aby tak podzim svého života mohl strávit v místě, kde cítil své kořeny, tedy v New Street na jihovýchodním předměstí Londýna zvaném Baxleyheat, konkrétně v domě proslave-ném v okolí pod jménem Red House. Zatímco pokračoval v dokumentaci vývoje zemí rodícího se protiválečného světa, reprezentovaného Sovětským svazem, Čínskou lidovou republikou, Vietnam-skou demokratickou republikou, Korejskou lidovědemokratickou republikou, to jest cestou dů-kladného popisu budování i obtíží mírového bloku rodící lidové demokracie, zabýval se dalším výzkumem a před svou smrtí dokončil svou autobiografii Hledání světla (Searching for Light), po-smrtně vydanou v roce 1968). Zemřel v nemocnici v Kentu Canterburském
v roce 1966 ve věku 92 let. Byl pohřben v Cloister Garth v Canterburské katedrále.
Publikovaná díla:
Socialistická šestina světa, 1939
Hledání světla: autobiografie (Londýn, V. Gollancz, 1939) Tajemství sovětské síly, 1943
Sovětské Rusko od války (New York, Boni & Gaer, 1947)
Čínský
nový kreativní věk (Londýn, Lawrence: 1953)
Východní Evropa v socialistickém světě (Londýn, Lawrence a Wishart: 1955)
Křesťané
a komunismus (Londýn, 1956)
Vzestup
Číny, 1961
Hledání světla (autobiografie), 1968 (vydáno posmrtně)
☭☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭
1 Johnson, Hewlett (1874-1966) dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (nakladatelství Academia, Praha,1982): britský veřejný činitel a spisovatel, děkan v Canterbury, prezident Společnosti anglicko-sovětského přátelství (1948), člen Světové rady míru (1950) a laureát Mezinárodní Leninovy ceny.
2 The Daily Worker později nesoucí titul The Morning Star byl založen v roce 1930 jako tiskový orgán Úst-ředního výboru Komunistické strany Velké Británie Komunistické strany Velké Británie (CPGB). První číslo novin The Daily Worker vyšlo dne 1. ledna 1930 v londýnské Tabernacle Street, po předchozím setkání deví-ti britských komunistů, včetně Willieho Galachera, Kaye Beauchampa, Toma Wintringhama, Waltera Hol-mese a Roberta Pageho Arnota. V prvních několika desetiletích své existence, Daily Worker obsahoval do-konce i karikatury pro děti. Hned první číslo listu Daily Worker čítal dětskou karikaturu s názvem „Třídně uvědomělý podvraťácký čokl“, nakreslenou umělkyní Gladys Keableovou. V lednu 1934 se sídlo redakce Daily Worker přestěhovalo na Cayton Street, mimo City Road. První osmistránkové číslo novin Daily Worker vyšlo dne 1. října 1935.
Po vypuknutí II. světové války, promluvil dne 3. září 1939 ministerský předseda Neville Chamberlain k národu na BBC, v té době oznámil formální vyhlášení války mezi Británií a nacistickým Německem. Redaktor Daily Worker J. R. Campbell, podporovaný svým politickým spojencem, generálním tajemníkem Komunis-tické strany Velké Británie Harrym Pollitem, se snažil vylíčit konflikt proti Hitlerovi jako pokračování anti-fašistického boje. To bylo v rozporu s pozicí Kominterny, jež v důsledku Smlouvy o neútočení mezi Němec-kem a SSSR, tj. tzv. Paktu Molotov-Ribbentrop (který se stal i politikou Komunistické strany Velké Británie dne 3. října 1939) prohlašovala, že válka je bojem mezi soupeřícími imperialistickými mocnostmi, v důsled-ku čehož byl Campbell odstraněn jako re-daktor a nahrazen Williamem Rustem.
List Daily Worker obvinil politiku britské vlády z toho, že „nezachraňuje Evropu před fašismem, ale vnucuje britský imperialistický mír Německu.“ Noviny Daily Worker reagovaly dne 23. srpna 1940 na atentát na L. D. Trockého sovětským agentem Ramónem Mercaderem provedeným dne 21. srpna článkem ze s názvem „Projde kontrarevoluční gangster?“, který napsal bývalý redaktor Camp-bell. Noviny Daily Worker zároveň kritizovaly sira Waltera Citrineho po jeho schůzce v Paříži s francouzským ministrem práce Charlesem Po-maretem v prosinci 1939. O udáostech po schůzce Daily Worker napsal: „Ministr Pomaret ranil především samotné francouzské dělníky řadou drastických výnosů o snížení mezd a navýšení hodin jejich pracovní do-by a Sir Walter Citrine souhlasil s návrhem kancléře státní pokladny Sirem Johnem Simonem, aby bylo zvy-šování platů v Británii zastaveno.“ Citrine žaloval Daily Worker za urážku na cti poté, co noviny a jejich re-daktory obvinil ze „spiknutí s „francouzskými Citriney“, aby ti přivedli miliony anglo-francouzských odborářů do boje za anglo-francouzskou imperialistickou válečnou mašinérii“. Vydavatel prosil britský tiskový ek-vivalent Fair comment o zdůvodnění.
Citrine v reakci na dotaz svého právníka tvrdil, že Daily Worker dostával 2.000 liber měsíčně od „Moskvy“ a že Moskva nařídila novinám tisknout protiválečné příběhy. Během tohoto období, kdy Sovětský svaz u-zavřel s Německem pakt o neútočení, přestal Daily Worker útočit na nacistické Německo. Dne 21. ledna 1941 bylo vydávání novin kvůli probíhající válce zakázáno labouristickým ministrem vnitra Herber-tem Morrisonem. Britská vláda to zdůvodnila tím, že redakce listu opakovaně ignorovala vládní varování z července 1940, že pacifistická linie novin Daily Worker je v rozporu s nařízením ministerstva obrany Spoje-ného království 2D, považujícího za trestný čin „sys-tematické zveřejňování jakýchkoli textů, jejichž cílem je podnítit protiválečný odpor“.
Skotskou edici Daily Workeru tiskl závod v Glasgow od 11. listopadu 1940. Dne 16. dubna 1941 byly kance-láře Daily Worker na Cayton Street totálně zničeny požárem. Noviny se proto v roce 1942 dočasně přesunuly do bývalých tiskových kanceláří na Swinton Street (odtud od 15. března 1925 do roku 1929 vycházel Sunday Worker, orgán komunistické strany, editovaný Williamem Paulem a To-mem Wintringhamem). Nové kan-celáře byly získány v roce 1945 v bývalém skladišti výrobců kartáčů na ulici Farringdon 75 za částku 48 000 £.
Když Německo v červnu 1941 podlou agresí Barbarossa napadlo Sovětský svaz, situace se kardinálně změnila a britští komunisté plně podpořili sovětskou Rudou armádu a jejího vrchního velitele Jo-sifa Stalina v jejich antifašistickém boji. Po zbytek války byl list silným zastáncem britského váleč-ného úsilí a vedl kampaň za organizování „druhé fronty“ v Ev-ropě na pomoc Sovětskému svazu. Vládní zákaz Daily Worker byl zrušen v září 1942 po kampani podporované Hewlettem Johnsonem, děkanem z Canterbury a profesorem JHS Haldenem. Konference „Zrušte zákaz“ ve westminsterské Central Hall se dne 21. března 1942 zúčastnilo přes 2000 delegátů. Klíčovou součástí kampaně bylo zajiště-ní podpory Labour Party (Herbert Morrison byl zuřivým odpůrcem listu Daily Worker). Po vzrušené debatě schválila dne 26. května 1942 Labouristická strana rezoluci, v níž prohlásila, že vláda musí zákaz novin Dai-ly Worker neprodleně zrušit.
List Daily Worker uvítal svržení atomové bomby na Hirošimu a napsal: „Použití nové zbraně ve velkém mě-řítku by mělo napomoci urychlit kapitulaci Japonska“. Noviny rovněž tleskaly bombardování Nagasaki a vy-zval k použití dalších atomových bomb proti Japoncům.
Společnost People's Press Printing Society (PPPS) vznikla těsně po válce v roce 1945 a jejím cílem bylo získat peníze na papír podle modelu družstevního vlastnictví a díky navýšení tisku Daily Worker tak rychle získat podporu dělnického hnutí. Deník Daily Worker dosáhl svého vrcholu po válce, i když přesné údaje o nákla-du jsou sporné – od 100.000 po 122.000, či dokonce až po 140.000 a snad i 500.000 výtisků.
Je však třeba především konstatovat, že kolo tzv. politických procesů v čerstvě vzniklých lidovědemo-kratických státech východní Evropy bylo ideově roztočeno CIA pod vedením bří Dullesů, kterým se podařilo doslova obelhat rozvědky SSSR a nově vzniknuvších států lidové demokraticie, což vše ná-ležitě a precizně doložil americký autor Stewart Steven ve své knize Výbušnina - operace CIA Splin-ter factor, kterou v češtině vydalo roku 1991 pražské nakladatelství Sakko.
3 Wells, Herbert George (1866–1946), anglický spisovatel, klasik vědecko-fantastické literatury. Vzděláním bilog. Jeho románem Stroj času (The Time Machine), který vydalo roku 1895 anglické nakladatelství Willam Heinemann resp. téhož roku nakladatelství americké Henry Holt and Company v New Yorku, započal vývoj vědeckofantastického žánru v literatuře 20. století. Literárními zdroji Wellsovy tvorby byli hlavně J. Swift, americká a německá romantika. V řadě vědecko-utopických románů, z nichž některé navazují na tradici J. Verna [např. Neviditelný (slyš slovensky rozhlasovou hru zde: https://www.google.com/search?client=firefox-b-d&sca_esv=563328209&sxsrf=AB5stBjdM52s4gIG-2g-NIMedzomi5wrPw:1694071843381&q=H.+G.+Wells+NeviditelnC3%BD&tbm=vid&source=lnms&sa=X&ved=2ahUKEwjSiMuz_ZeBAxX_gv0HHc5xAUwQ0pQJegQIDBAB&biw=1920&bih=919&dpr=1#fpstate=ive&vld=cid:f53673d7,vid:zN6jpztS5JQ); Válka světů (rozhlasovou hru slyš zde: https://www.youtube.com/watch?v=TCi8qPMP1fo&t=185s; Stroj času jeden z nejpůsobivějších a nejvlivnějších románů sci-fi, jaké byly kdy napsány o putování v čase a prostoru od kultovního autora sci-fi H. G. Wellse. Stroj času je dílo, které předběhlo svou dobu a ovlivnilo celý jeden literární žánr. Wellsův ro-mán nebyl několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné. Poslechněte si příběh Poutníka, který vynalezl stroj času. Jednoho dne se při práci přenese do světa roku 802 701. První věc, kterou uvidí v hluboké tmě je zářící okřídlená sfinga. Ona je klíčem k jeho minulosti i přítomnosti. Brzy nato zjistí, že lidstvo této doby se dělí na dva typy osobností. Jedni jsou Eloiové, žijí na zemi a bojí se šera. Ti druzí jsou Morloci, procházejí tmou a žijí v podzemí. Hlavní hrdina Poutník potká Weenu, která se mu snaží v tomto světě pomoci, bohužel Morloci ukradli stroj času a Poutník se s nimi musí utkat v boji na život a na smrt. Vyhraje? A jakou cenu za to zaplatí? Audio ukázku Wellsova vědecko-fantastického románu Stroje času slyš zde: https://www.youtube.com/watch?v=V5CbfoRnEiI&t=320s. Ostrov doktora Moreaua (The Island of Dr. Moreau, 1896) je vědecko-fantastický román popisující biologické experimenty měnící zvířecí bytosti a přibližující je li-dem a konflikty vyplývající z toho, že jejich osobnosti se jako celek neřídí lidskými schématy. Vydalo ji nakladatelství Josef R. Vilímek roku 1928. V audio verzi si lze knihu vyslechnout zde: https://www.go
ogle.com/search?client=firefox-b-d&sca_esv=563346939&sxsrf=AB5stBjPTQaTX_milhqX658GKnV_
vHFWw:1694077406914&q=Ostrov+doktora+Moreaua+audio&tbm=vid&source=lnms&sa=X&ved=2ahUKE
wjXj76QkpiBAxVsgf0HHSpZC2cQ0pQJegQICBAB&biw=1920&bih=919&dpr=1#fpstate=ive&vld=cid:26e30308,vid:Y69J8JYVvr0.
Dva roky po přelomové říjnové události z počátku listopadu 1917, ho roku 1920 přivedly Hewletta Johnsona k rozhodnutí navštívit sovětské Rusko osobně. Jako již ve 20. letech XX. století věhlasný světový spisovatel se stal osobním hostem Maxima Gorkého [viz zde: https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748
429706/2640693983284293362?hl=cs], jehož prostřednictvím se setkal s vůdcem revoluce Leninem. Z Wel-lsovy knihy Russia in Shadow (u nás tradičně Rusko v mlze, lépe však asi Rusko ve stínu či Stíny Ruska, 1920) vyplývá, že na něj zpočátku působily vize o zlepšení sociálních podmínek nejnižších tříd, a Lenina vnímal jako sílu, která by mohla vést k onomu druhu „plánovaného světa“, v nějž doufal.
4 Costa, Carlos Duarte (1888-1961), někdejší římskokatolický brazilský biskup. Usiloval o hluboké církevní reformy, které byly v jeho době odmítnuty. Některé změny, které už tehdy navrhoval, však po II. Vatikáns-kém koncilu vstoupily v platnost vstoupily v platnost. Biskup C. D. Costa dle české wikipedie viz https://cs.wikipedi a.org/wiki/Carlos_Duarte_Costa
5 Viz anglicky Wright, John G. (únor 1941). Děkan sovětské moci v Canterbury (The Dean of Canterbury's Soviet Power). Čtvrtá internacionála, str. 56–59
6 Podivná válka [fr. Drôle (dosl. „legrační“) de guerre], pasivní postoj francouzské a britské pozemní armády na západní frontě v počáteční fázi 2. světové války – od vyhlášení války Německu (3. září 1939) do května 1940. Byla výrazem přetrvávající politiky appeasementu, usilující o kompromis s nacistickým Německem a snažící se obrátit jeho agresivitu proti SSSR. Objektivně umožnila Hitlerovi rychle a snadno zvítězit ve válce proti Polsku a připravit se ke vpádu na západ.
8 Volkogonov, Dmitrij Antonovič (1928-1995) stručné Curriculum vitæ i rámcová bibliografie dle portálu Databáze knih.cz: Dmitrij Antonovič Volkogonov (1928-1995), ruský důstojník a historik, mj. autor životo-pisných knih o Stalinovi a Leninovi, též doktor filozofie, doktor historie a generálplukovník (1986). V letech 1988 a 1991 stál v čele Ústavu vojenské historie ministerstva obrany SSSR. Narodil se v Čitě, středisku stejnojmenné oblasti, jež je nyní součástí Zabajkalského kraje Byl ředitelem útvaru psychologické války sovětské armády a autor manuálu na toto téma pro sovětské síly. Předsedal rovněž mnoha vládním i prezidentským výborům. Dlouho byl známý v západních vojenských kruzích jako jeden ze zastánců tvrdé linie, avšak v polovině vlády Leonida Brežněva začal mít vážné pochybnosti o sovětském režimu. Zpočátku to se týkalo pouze Stalina, jehož čistky vedly k úmrtí obou rodičů. Otevřeně popsal řadu údajných zločinů Stalina, ale zůstal obdivovatelem Lenina. Věřil, že stalinismus byl překroucení skutečného leninismu. Jeho pohled na Lenina se změnil poté, co se vrátil do archivu napsat životopis Lenina, kdy se přesvědčil, že Lenin také dal zavraždit tisíce svých odpůrců. Jakmile kniha vyšla, důsledky na sebe nenechaly čekat. V roce 1991 byl propuštěn z funkce ředitele Ústavu pro vojenské historie na ministerstvu obrany SSSR Michaila Gorbačova. Po rozpadu Sovětského svazu spo-jil svoji historickou práci s politickou aktivitou v nově budovaném ruském státě. Po neúspěšném po-kusu o převrat roku 1991 byl jmenován poradcem ruského vůdce Borise Jelcina. V té době byl již posti-žený rakovinou, na niž v roce 1995 zemřel. (Poznámka: Nejvíce známými mohou být jeho – jakkoli tendenční i profesi objektivního historika čest neprokazující práce: trilogie Voždi (Vůdci) čítající knihy Stalin (1991), Trockij (1992) a Lenin (1994) a dvoudílná kniha Sedm vůdců (Sedm vůdců. Galerie lídrů Семь вождей. Галерея лидеров (1995). (zdroj životopisu: http://en.w
ikipedia.org/wiki/Dmitri_Volkogonov)
9 Žukov, Jurij Nikolajevič (1938-2023), ruský historik, vedoucí výzkumný pracovník a doktor historických věd (1993), člen disertační rady Ústavu ruských dějin – Ruské akademie věd (IRI RAN RAN) a autor Sborní-ku 6 knih «Stalin. Neznámé archivy SSSR»:
«Stalin. Operace „Ermitáž“» (Сталин. Операция „Эрмитаж“), Konceptual, 2017, 224 stran
«Opačná strana NEPu. 1923-1925» (Оборотноя сторона НЭПа. 1923-1925), М.: Vydavatelské centrum Akva-Term, 2014. - 448 str., 2017, 377 stran
Jiný Stalin. Politické reformy v SSSR v letech 1933-1937 (Иной Сталин. Политические реформи в СССР в 1933-1937), M,: Konceptual 2017, 368 stran
Stalinova první porážka (Первое поражение Сталина 1917-1922 годы), М.: Konceptual 2017, 608 stran
Stalin. Tajemství moci (Сталин. Тайны власти). — М.: Vagrius, 2017.. — 720 str.
Stalin, Krok vpravo (Сталин. Шаг вправо), Konceptual 2017, 416 stran.
Stručné stručné Curriculum vitæ J. N. Žukova viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801
748429706/4767490192271584870?hl=cs
10a) Ho Či Min, vlastním jménem Nguyễn Sinh Cung resp. Nguyễn Tất Thành pseudonym Nguyễn Ái Quốc (Nguyen milující vlast resp. Nguyen vlastenec) (1890-1969) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/6402831325096665802?hl=cs
10b) Sluka, Lukáš, Od smrti prezidenta Ho Či Mina uplynulo 40 let dle portálu South-East Asia liaison viz https://sea-l.cz/cs/clanky/posts/od-smrti-prezidenta-ho-ci-mina-uplynulo-40-let/
10c) Ho Či Min, Cesta revoluce (Đường Kách mệnh) dle blogu portálu Idnes.cz viz https://blog.idnes.cz/lukassluka/ho-ci-min-cesta-revoluce.Bg15072367
11 Robeson, Paul (1898-1976), americký černošský zpěvák (bas) a herec (filmy Loď komediantů, Bo-sambo), bojovník za mír a práva černošského lidu. Proslavil se jako interpret hymny SSSR v angličtině viz https://www.youtube.com/watch?v=bT2qnM3s0Cc
12 Nejen k maďarské kontrarevoluci z podzimu 1956 viz https://blog.idnes.cz/lukassluka/nejen-k-madarske-kontrarevoluci-z-podzimu-1956.Bg15110286
.jpg)
Komentáře
Okomentovat