Andrej Fursov, S čím vstupujeme do roku 2024

Takže rok 2023 utekl jako voda. Pokud se budeme bavit o SVO, je situace lepší než lo-ni. Tehdy, po zářijových ztrátách a ústupech, nálada, upřímně řečeno, nebyla až tak juchů, ju-chů, ej-chuchů. Taková prostě nebyla. Na odpočinek je však příliš brzy... a nepřítel jistě nedá pokoj, dokud mu nevyrveme jedovaté zuby. Čím více úspěchů máme na západní frontě, tím více překvapení nás čeká po obvodu na-šich hranic na severu a jihu. Jako u Puškina: „Očekávali jsme je z jihu a hle, oni přichází z východu... vojáci“. Tato překvapení se nepřítel poku-sí použít jako argument a přesvědčit tak Ruskou federaci k jednání. Získat přestávku, dát si pauzu v duchu Minských dohod a pak nabravše sil nanést smrtelný úder. Věřit protivníkovi po Minsku a dalších podvodech?! To prostě nelze, to zkrátka už není možné. Věřit těmto lidem lze snad jen tolik jako Hamlet Guildensternu a Rosen-crantzi, tedy dvěma přátelům resp. bývalým spo-lužákům prince Hamleta z divadelní hry Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, jež jakkoliv měla premiéru v roce 1966 na diva-delním festivalu v Edinburghu, a v pods-tatě se jednalo o představení lokálního divadla, brzy pro-nikla na velké scény Národního divad-la v Londýně. Sám kralevic dánský (a rovněž tak i já) těmto dvěma zmijím nevěřil vůbec nic. To, že vnější nepřítel si bude to své housti společně s tím vnitřním – Pátou kolonou, se rozumí samo s sebou. Vlastní pátou kolonu pak nazývají různě – od strany mí-ru až ke straně kapitulace. Přesnější a výstižnější je to druhé. A působí na různých platformách od-lišně, počínaje samotnou mediální mašinou moci zvanou multi-kulti. Co si má asi člověk pomyslet, když je chtěnechtě nucen sledovat jakousi párty nah(at)ých úchyl(ák)ů, jež se koná právě v době probíhajících tuhých bojů a bez přestání kyjevskou juntou provokovaného nepřátelství, nenávisti a banderovského fašismu - kompletně a výhradně placeného tzv. KoZou, čti Kolektivním Západem. A nemyslete si, že to jsou už jen rozmetaní zmetci a zrůdy. Vždy totiž záleží na tom, kdo tahá za nitky. Kdo jimi plní televizní vysílání a kdo hájí všechny ty šklebící se kreatury. Kultura je bitevní pole a její podcenění jako takové přišlo Sovětský svaz draho! Chyby by se neměly opakovat… a moc by se měla posuzovat nejen podle vlastních úspěchů a neúspěchů na poli boje, v ekonomice a v o-tázkách migrace, nýbrž i podle její politiky v oblasti kultury. Protože právě kultura chrání duchovní prostor a informační sféru před protiruskou špínou a lží. Jakkoliv zatím jen budu opakovat, že je ještě příliš brzy na to, aby se vítězně vířilo do bubnů, přesto cítím opatrný optimismus. V první řa-dě se v důsledku Speciální vojenské operace začala měnit naše společnost. Pomalu sice, ale skuteč-ně měnit. Situace sama se plně odkryla, především pak skutečná existence i vnějšího i vnitřního nepřítele. Podle Stalina existují vnější nepřátelé. A také jsou nepřátelé, kteří si na nás brousí zuby i u nás doma. Iluze zmizely i u těch nejnatvrdlejších z těch, kteří byli podvedeni a kteří si rádi sami nechávají věšet bulíky na nos. Proč nezmizet, není-li v sázce jen šrajtofle, ale i život. Situace předs-tavovala krutou

volbu: buď bojovat, nebo jít rovnou do převlékárny kolektivní neexistence. KoZa, PostZápad, jeho elity i věrchušky se ukázaly být natolik hloupými a arogantními, že kvůli své hulvátské, drzé a sprosté politice si ve finále vynutily to, že nejprozápadnější režim v ruských dějinách, který se objevil v devadesátých letech, se takovému režimu začal sám bránit. Nejprve malátně či ospale, ale pak silněji. Za druhé naše společnost se ukázala být silnější, než si nepřítel mys-lel a než předpo-kládali i mnozí z nás. Jsme dnes mnohem silnější, než jsme byli v roce 2014. A to jak po vojensko-ekonomické, tak i psychologické stránce. Znamená živou historickou pa-měť lidí, jejichž otcové i dědové roku 1945 zničili Hitlerovu Evropskou unii a podepsali se na Reichstagu. Za třetí, kolektivní Západ resp. Postzápad se ukázaly být slabšími, než si o sobě mysleli jeho protagonisté a než jsme si o nich mysleli my. Že dva roky vojenské a ekonomické války proti Rusku, jež pochopilo, že není jen Ruskou federací, ale o tisíciletou říší. Není to nikterak lehká bitva, nýbrž urputný boj. My stále ješ-tě nemůžeme říci, že se buržoazie bila a bojovala, až se sama roztříštila. Jasně ale vidíme, jak si zmatečně, v napětí a zběsile povolují pupek. A brzy doufáme, že jim praskne i (s prominutím) pr-del. Musíme k tomu přistoupit podle principu: „Trefil jsi mně, já to – kurnik – přežiju, já (vy)střelil po tobě, tak ty to ksakru přežij taky“. Vítězství není vždy frontální útok. Určitě bych chtěl útok na komoru. Často je to prostě aktivní vzdor v duchu vojenského odporu na řece Ugře, během něhož Ivan II dokázal definitivně zlomit vůli Hordy. Nyní jsme rovněž avantgardou fronty, jejíž perimetr je daleko širší. Předně je však charakteru mentálního, kognitivního a metafyzického.                                     Předpokladem i podmínkou fyzického vítězství je triumf ve sféře metafyzické. Zvláště pak na vnitřní frontě a pokud se sem nedostane - jak říkával Ivan Hrozný - příliš mnoho lidiček. Pokud tedy nedojde k použití me-tody chirurgické, nýbrž bude přistoupeno k aplikaci finančně-informač-ní bitvy, pak na frontě k žádné změně nedojde. My však potřebujeme vítězství! Naše vítězství na o-bou frontách! Náš vnější nepřítel se ukázal být, opakuji, slabší, než všichni očekávali, prochází ob-tížemi a jeho krize je nezbytná. Abychom pracovali na prohloubení této krize, musíme zasáhnout nepřítele sami. Nepřítele je třeba bít - postalinsku - na jeho území. Existuje totiž něco jako strategi-e nepřímých akcí a je tolik věcí, na něž můžete přijít, byla-li by vůle k vítězství. Pevnou vůli chci popřát nám všem, našim úřadům obecně, vojákům našich ozbrojených sil pak zvláště v nadcháze-jícím Novém roce samozřejmě vítězství. Samo s sebou chci zvláště poblahopřát našim vojákům, bojujícím proti nepřátelské ukrajinské armádě. Dnes tito bojovníci dělají to nejdůležitější nejen konkrétně pro naši zemi, ale obecně pro historické Rusko, které měl nepřítel v úmyslu zlomit a zcela zničit. Šťastný nový rok přeji jim všem, jakož i brzké naše vítězství a našim vojákům šťastný návrat domů. No a těm, co jsou v týlu, přeji především nezdolnou sílu ducha, nemilosrdnou neús-tupnost navenek a zvláště ostražitou bdělost k vnit-řnímu nepříteli, zadruhé všechny radosti každodenního života, který dále plyne především díky těm, kteří bo-jují na frontě. Když Tolstoj v románu Vojna a mír popisoval roku 1889 reali-tu, Erfurt byl otře-sen setkáním Alexandra s Napo-leonem, probíhala nová válka Napoleona s Rakouskem a ve vzduchu visely znepokojivé plány Kor-sičanů, líčil Lev Nikolajevič skutečný život lidí s jejich základními strastmi a bolestmi, jejich práci i odpočinek, zájem o vědu, poezii, hudbu a lásku, přičemž náklonnost či nenávist k vášním si šla svou vlastní cestou, nezávisle a vně politické blízkosti nebo nepřátelství vůči Napoleonu Bonapar-tovi a mimo všechny možné proměny a variace radostí a úspěchů. Radosti z úspěchů a štěstí netkví jen ve smyslu slov „Má rodná země je široká“, nýbrž především v drobném každodenním životě a práci. Přeji nám všem nikoliv nadcházející Nový rok Draka - nejsme přece Číňané, máme svůj vlastní slovanský šestnáctile-tý kalendářní cyklus, v němž začíná Nový rok dne 1. ledna a ne dne 20. března... No nic, počítáme, že do Nového roku budeme dne 20. března vyprovázet rok ohni-vého koně... A taktéž věřme, že obě tato naše zvířata zadupou nepřítele, naberou jej na rohy jako na vidle za naší aktivní účasti.