Svěrdlov, Jakov Michailovič (vl. jm. Jakov-Aron Moisejevič) (1885-1919) – životopis
Ruský revolucionář, bolševik, sovětský stranický, politický a státní činitel. Předseda Všeruského ústředního výkonného výboru (listopad 1917 - březen 1919). Jakov Svěrdlov se narodil 23. května (4. června, nový styl) v roce 1885 v Nižním Novgorodu v židovské rodině. Podle jiných zdrojů se narodil 22. května (3. června).
Při narození byl zapsán pod dvojitým křestním jménem jako Jacob
-Aaron.
řel v roce 1921), rodák z Polotsku, Vitebská oblast, řemeslník-rytec,
vlastnil tiskařské a tiskařské dílny. Matka - Jelizaveta Šalamounovna
(zemřela v roce 1900), žena v domácnosti. Rodina měla šest dětí -
dvě dcery a čtyři syny. Po smrti své manželky Michail Izrailevič Svěr- dlov konvertoval k pravoslaví a podruhé se oženil s Marií Alexand-rovnou Kormilcevovou. V tomto manželství se narodili další dva synové - Herman a Alexander. Starší bratr - Zinovij Alexejevič Peškov (1884-1966), před křtem - Ješua-Šalamoun (Zolomon) Svěrdlov. Kmotr Maxima Gorkého1, který ho skutečně adoptoval. Emigroval do Francie a sloužil v cizinecké legii. Po odchodu do důchodu získal hodnost generála sboru. Rytíř Řádu čestné legie. Přátelil se s Charlesem de Gaullem2.
Bratr - Veniamin Michajlovič Svěrdlov (1887-1938), zastřelen verdiktem Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR (VKVS) jako „trockista“.
Bratr - Lev Michajlovič Svěrdlov (1893-1914). Sestry - Sophia (1882-1951) a Sarah (1890-
1964). Neteř Ida Averbachová byla provdána za Heinricha Jagodu. Jedním z blízkých dětských přá-tel Jakova Svěrdlova byl Vladimir Michajlovič Zagorskij (skutečné jméno - Wolf Michelevič Lubots-ky, 1883-1919), revolucionář, vůdce strany, tajemník Moskevského výboru RKS (b). Častým hostem v rodině Svěrdlových byl spisovatel Maxim Gorkij, který v té době žil v Nižním Novgorodu. Vystudoval čtyři třídy mužského gymnázia v Nižním Novgorodu. Studoval pilně a rozhodnutím pedagogické rady byl převeden do páté třídy, avšak smrt jeho matky, jež zemřela během letních prázdnin roku 1900, a zhoršení finanční situace rodiny donutily otce, aby odhlásil všechny tři své syny z gymnázia a začali pracovat. V témže roce se stal lékárnickým učněm. Již v mládí se zapojil do ilegální práce v Nižním Novgorodu. V roce 1901 vstoupil Ruské sociálnědemokratické dělnické strany (RSDDS)3. Po rozkolu na II. sjezdu RSDDS4 v roce 1903 se stal bolševikem a profesionál-ním revolucionářem, vedl kampaň v Kostromě, Kazani, Jekatěrinburgu a stal se vůdcem Jekatěrin-burského a Uralského výboru RSDDS. V roce 1901 byl zatčen za účast na protestní demonstraci proti vyhnání Maxima Gorkého z Nižního Novgorodu. V září 1905 byl poslán na Ural jako zástupce ústředního výboru. Zorganizoval skupinu zkušených podzemních bojovníků. Mezi nimi byli N. N. Baturin (učitel dělnické univerzity), N. E. Vilonov (Michail Zavodskoj), S. A. Čerepanov, Maria Ave-ide, Kamagancev (Kuzma), F. F. Syromolotov (velitel bojové čety), A. E. Minkin (Mark) a řada dal-ších. V roce 1905 organizoval revoluční masové demonstrace v Jekatěrinburgu a studoval praxi vo-jenských záležitostí s válečníky Kuzmy Kadomceva, který velel bojovým oddílům bolševiků na Ura-lu, přivedl Kadomcevovu civilní gardu do revolučního Petrohradu, kde organizovali bojové oddíly dělníků, které pomáhaly rozšíření Svěrdlovy slávy jako umného, dovedného a praktického vůdce mas. V říjnu 1905 vytvořil a vedl Jekatěrinburský sovět dělnických zástupců. Od roku 1906 se Svěr-dlov nacházel v Permu, kde stála na Uralu největší továrna na děla Motovilicha. Byl opakovaně za-týkán a nakonec odsouzen k vězení a vyhnanství, kde se naplno ponořil do sebevzdělávání. Od 10. června 1906 do září 1909 byl Svěrdlov uvězněn v Uralu - v nápravném vězeňském oddělení Perm a v nápravném vězeňském oddělení Nižně-turinsk v Nikolajevu. Dne 19. prosince 1909 byl Svěrdlov v Moskvě za pomoci agenta zatčen znovu, když prováděl audit místní okresní organizace RSDDS (b). Dne 31. března 1910 byl na 3 roky vyhoštěn do Narymské oblasti, odkud po necelých 4 měsících uprchl do Petrohradu, a po dobu Stalinovy účasti na setkání v Krakově, byl redaktorem novin Prav-da. Navázal aktivní korespondenci s Leninem a byl kooptován do ruského byra ústředního výboru RSDDS. Dne 5. května 1911 byl opětně odsouzen k vyhnanství do Narymské oblasti Tomské guber-nie, nyní na 4 roky. Právě v Na-rymu roku 1912 Jakov Michajlovič setkal se Stalinem, který uprchl z vyhnanství v srpnu. V prosinci téhož roku se Svěrdlovovi podařilo z Narymu uprchnout rovněž. V lednu 1912 byl na VI. Všeruské konferenci RSDDS (bolševiků) v Praze zvolen členem ústředního výboru a členem ruského byra Ústředního výboru RSDDS (bolševiků). Od počátku roku 1912 byla z jeho iniciativy ve vyhnanství Narym vytvořena tajná spiklenecká organizace, jež se zvláště zabý-vala organizováním útěků bolše-viků, odpykávajících si své tresty. Předsedou „Úřadu úniků“ byl jmenován Boris Krajevskij. V únoru 1913 byl spolu se Stalinem chycen agentem tajné policie Mali-novským a vyhoštěn do Turuchanu. Jako trestanci strávili společně nějaký čas na severu Jenisejské gubernie (vesnice Kureika) ve stej-ném domě. Dne 1. října 1913 byla na zasedání ústředního výbo-ru pod vedením Lenina projednána otázka organizování útěku Svěrdlova a Stalina z vyhnanství, avšak ve finále nebyla realizována. V Turuchansku (1913-1917) napsal Svěrdlov práce popisující situaci odsouzených ve výkonu trestu: Carský exil na deset let (1906-1916) a Turuchanské povstání. Po únorové revoluci, když se v březnu 1917 navrátil z vyhnanství, byl Svěrdlov vyslán ústředním výborem neprodleně do Jekatěrinburgu, aby zde organizoval práci Uralské oblastní konference strany. Jeho úkolem bylo připravit se na proletářské povstání na Uralu - v případě, že by to v Petro-hradě neprobíhalo zdárně. Byl delegátem VII. (dubnové) konference RSDDS (24. dubna 1917). Zde se poprvé osobně setkal s Leninem a začal pro něj provádět různé aktuální záležitosti a úkoly. Pod vlivem Lenina byl Svěrdlov zvolen členem ús-tředního výboru a vedl tehdy organizovaný sekretari-át ústředního výboru RSDDS (hlavní výkonný orgán ústředního výboru, který provádí rozhodnutí vůdců strany). Poté, co se stal hlavním organizátorem práce na podpoře tvorby kádrů na klíčových pozicích, zfunkčnil Svěrdlov jejich vzájemnou komunikaci včetně organizační interakce mezi stra-nickými strukturami. Mnozí z dělníků, které nominoval a které znal osobně, se stali vůdci strany. Svěrdlov osobně dohlížel na záležitosti továrních a závodních výborů, posílal jim zkušené manažery a instruktory, tutéž pomoc poskytoval i výborům oblastních úrovní. Během masových demonstrací ve dnech 3. - 4. července, organizovaných bolševiky Bleichmanem, S. G. Roshalem a F. F. Raskol-nikovem (v rozporu s Leninovým varováním, aby tito nepodléhali provokacím), byl Svěr-dlov hlavním řečníkem Ústředního výboru bolševiků a obdržel od politických oponentů přezdívku „černý ďábel bolševiků“ (barvou jeho kožené bundy, v níž často vystupoval a promlouval k demon-strantům a která se pak se stala bolševickou módou, byl černá). Když byli bolševici všudypřítom-nou propagandou prohlášeni za německé špiony, Svěrdlov osobně pomohl Leninovi a zorganizoval jeho úkryt v ilegalitě, Ukryl ho poblíž stanice Razliv u Šesťorecka, zatímco on sám zůstal v Petro-hradě, aby zorganizoval převzetí moci bolševiky. V budoucnu udržoval komunikaci mezi ústřed-ním výborem a Leninem, všemi možnými způsoby bránil jeho ukvapeným pokusům o návrat k legální činnosti a dodával mu obecné informace o vývoji situace v Petrohradě. Později Svěrdlov organizoval přechod Lenina ještě dále - do Finska. Zatímco Lenin psal své stěžejní dílo Stát a re-voluce5, v němž Vladimír Iljič definoval principy struktury proletářského státu, rozvinul v chatrči poblíž Razlivu Sverdlov energickou činnost k realizaci Lenových myšlenek. Po přípravě a vedení 6. sjezdu RSDDS posílil svou pozici člena Ústřed-ního výboru RSDDS a vedoucího sekretariátu (orga-nizačního byra) ÚV RSDDS. Nacházel se v centru událostí, soustřeďoval informace bolševických agitátorů poslaných do pole, brilantně organizoval kádry a osmysloval účelnost pohybu mas. Na historickém zasedání Ústřední-ho výboru dne 10. října 1917, který rozhodl o ozbrojeném uchopení moci, byl Svěrdlov předsedou a byl jmenován členem Vojenského revolučního centra, vytvořeného k ve-dení povstání. V této funkci se ujal výběru členů Petrohradského vo-jensko-revolučního vý-boru, jehož bývalí členové byli převážně vysláni s cílem vést povstání v gu-berniích. K posílení efektivity Vojenského revolučního centra (VRC) byl jeho počet jeho členstva navýšen o I. Flerovského F. Gološčhekina, P. Bykova, V. Galkina i další bolševiky, kteří mu byli zná-mi. Kromě toho se ještě Svěrdlov ro Stát a revoluce zhodl poslat 51 komisařů VRC do petrohradské posádky. Od září 1917 do ledna 1918 žil Jakov Michailovič Sverdlov v činžovním domě na Voskre-senském prospektu, 17, byt č. 46. Dne 8. listopadu byl Svěrdlov na návrh Lenina, jako hlavní personální důstojník, jmenován předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru so-větů dělnických a vojenských zástupců, přičemž v této funkci nahradil L. B. Kameněva. V této funkci Svěrdlov vykonal nejkomplikovanější úkoly a měl lví podíl na vytvoření orgánů sověts-ké moci „v centru i v potřebných lokalitách“. Lev Trockij ve své knize Portréty revolucionářů tvrdil, že „Svěrdlov se snažil dát prezidiu politický význam a kvůli tomu se dostal do dokonce třenic s Ra-dou lidových komisařů a částečně s politbyrem“. Jménem Všeruského ústředního výkonného výbo-ru zahájil první schůzi Ústavodárného shromáždění a dne 5. ledna 1918 vyhlásil „Deklaraci práv pracujícího a vykořisťovaného lidu“, na jejímž základě bylo Rusko prohlášeno republikou sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Dne 13. ledna dosáhl Svěrdlov sjednocení sovětů rolnických zástupců se sověty dělnických a vojenských zástupců a stal se předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru. V únoru a březnu 1918 se stal členem byra Revolučního obranného výboru Petrohradu. Svěrdlov věnoval značnou pozor-nost formování proletářských kádrů vlády země a organizoval pro ně školu instruktorů a agi-tátorů ve Všeruském ústředním výkonném vý-boru, která byla v roce 1919 přeměněna na komunistickou univerzitu pojmenovanou po Ja. M. Svěrdlovovi a roku 1939 v posledku pak na Vyšší stranickou školu pod ústředním výborem. Roz-puštění Ústavodárného shromáždění: Demonstrace v Petrohradě 5. ledna 1918 na podporu roz-puštěného Ústavodárného shromáž-dění byla rozehnána Rudými gardami. Střelba se ozývala na rohu Něvského a Literiinského prospektu i v oblasti ulice Kirochnaja. Hlavní dav čítající až 600 osob byl rozehnán, ale další skupiny demonstrantů dosáhly Tauridského paláce a byly odraženy až po příchodu dalších jednotek. Rozptýlení demonstrace bylo vedeno zvláštním velitelstvím v čele s V. I. Leninem, Ja. M. Svěrdlovem, N. I. Podvoiským, M. S. Urickým a V. D. Bonč-Brujevičem. Podle různých odhadů nemohl být počet obětí vyšší 50 lidí. Zároveň se demonstrace zúčastnil značný počet dělníků. Demonstrace byla doprovázena bojovníky z řad Eserů6, kteří nekladli Rudým gar-dám vážný odpor. Svěrdlov byl předsedou komise pro rozvoj první ústavy RSFSR. Ústava připrave-ná pod jeho vedením deklarovala diktaturu proletariátu v Rusku, prohlásila socialismus ve formě republiky sovětů na základě svobodného svazu svobodných národů jako federaci so-větských národních republik (tj. moci sovětů na principech národní autonomie). Jakov Svěrdlov a Vladimír Lenin na schůzi Všeruského ústředního výkonného výboru 20. května 1918 Svěrdlov poprvé vyhlásili politiku rozdělení vesnice na dva válčící tábory chudých a kulaků. Svěrdlov byl autorem směrnice organizačního byra Ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) resp. Ruské komunistické strany (bolševiků)7 z 24. ledna 1919, která pře-depisovala zavedení tvrdých opatření při potlačování kozáckých povstání proti sovětské moci na Donu. Během povstání levých eserů v létě 1918 bylo zatčení Sverdlova jedním z hlavních cílů povstalců, v reakci na což Svěrdlov a Lenin nařídili zatčení vedení levých eserů, kteří byli ve Velkém divadle na zasedání VI. sjezdu sovětů. Poprava královské rodiny: V roce 1917, po únorové revoluci, abdikaci a domácím vězení, byl bývalý ruský car Mikuláš II. a jeho rodina rozhodnutím prozatímní vlády vyhoštěni do Tobolska a násled-ně bolševiky převezena do Jekatěrinburgu.8 Na začátku července 1918 odjel uralský vojenský ko-misař Filip Gološčekin do Moskvy, aby rozhodl o budoucím osudu královské rodiny. Mnoho mo-derních historiků uzná-vá schválení popravy Mikuláše II. bolševickým vedením v osobě Lenina a Svěrdlova jako prokázaný fakt. Fakt carovraždy uznává i ruský historik Andrej Fursov, jakkoli je toho názoru, že samo zabití proběhlo, jindy, jinde i jinak. V souladu s tímto rozhodnutím přijal Uralský sovět zástupců dělníků, rolníků a vojáků na svém zasedání dne 12. července usnesení o odstranění členů carské rodiny a ve dnech 16. - 17. července 1918 byla carská rodina zastřelena. Báňský inženýr, informatik, autor a provozovatel specializovaného informačního systému v oblasti evidence nemovitostí a souvisejících agend (daně, katastr), dříve výzkumný pracovník v oblasti ha-varijního chování jaderného paliva a autor překladů z ruštiny a angličtiny Juraj Václavík alias Jiří Šifrin zpochybňuje ve své knize Bůh Synergie možnost vraždy všech členů carské rodiny, odkazuje na skroné rozměry dané místnosti. Autor publikace o J. V. Stalinovi. Lev Trockij ve svých pamě-tech poukazuje na účast Ja. M. Svěrdlova na popravě carské rodiny. Po pokusu o atentát na Lenina 30. srpna 1918 podepsal Svěrdlov dne 2. září výzvu Všeruského ústředního výkonného výboru „o přeměně sovětské republiky v jediný vojenský tábor“, doplněnou 5. září „Dekretem o rudém tero-ru“ vydaným Radou lidových komisařů, který vyhlásil masový rudý teror proti všem nepřátelům re-voluce. Zatímco Lenin byl léčen, Svěrdlov kategoricky odmítl zvolení prozatímního výkonného předsedy Rady lidových komisařů a osobně vykonával jeho funkce, pracoval v Leninově kanceláři a podepisoval dokumenty pro něj a také pořádal zasedání Rady lidových komisařů.
Kromě toho se zabýval mezinárodními aktivitami: připravoval I. sjezd Komunistické internacioná-ly, podílel se na organizaci prvních sjezdů (leden-únor 1919) Sovětů Běloruska, Lotyšska a Litvy, byl také účastníkem III. KS (b) Ukrajiny a III. celoukrajinského sjezdu sovětů.
Smrt
Náhrobek Jakova Michailoviče Svěrdlova poblíž kremelské zdi
Podle oficiální verze onemoc-něl španělskou chřipkou při návratu do Moskvy z Charkova (z Char-kova odešel 6. března 1919). Do Moskvy dorazil 8. března. To, že je „těžce nemocný“, bylo oznáme-no 9. března. Dne 18. března 1919 byl pohřben u kremelské zdi. Od 2. března do 19. března se v Moskvě konal První kon-gres Kominterny, na jehož přípravě se Svěrdlov podílel. Účastníci kon-gresu uctili památku Svěrdlova.
Sovětský a ruský advokát, spisovatel A. I. Vaksberg s odkazem na zdroj v Ruském státním archivu sociálně-politických dějin (RGASPI) napsal: „Přesná příčina jeho smrti není známa. Zároveň se roz-šířila zjevně nepodložená fáma, že ve městě Orel byl smrtelně zbit dělníky pro svůj židovský pů-vod, ale tato skutečnost byla údajně zamlčena, aby „nehanobila revoluci“ a ještě více nepodněcova-la. antisemitské vášně. Podobné informace zmínil bývalý generálmajor Samostatného četnického sboru, zaměstnanec Moskvy a šéf kyjevského bezpečnostního oddělení A. I. Spiridovič. Historik Ju. G. Felštinskij dokonce přišel s hypotézou, že Svěrdlov mohl být otráven na pokyn Lenina9.
Ruský vědec, historik, sociální filozof a publicista A. I. Fursov, jehož jméno je známé v Rusku i za-hraničí a který je autorem více než 400 publikací včetně dvanácti monografií, pracoval jako docent na Moskovské státní univerzitě a přednášel na dvou newyorských univerzi-tách, dokládá, že J. M. Svěrdlov se stal obětí úderu matice do hlavy, k němuž došlo během vystoupení Jakova Michailovi-če, zastávajícího v té době post hlavy Sovětského Ruska, v západo-ruském městě Orel. Jekatěrinburská městská rada přijala roku 1924 rozhodnutí o přejmeno-vání města na Sverdlovsk odkazujíc tak na památku svého rodáka – bolševického revolucionáře Jakova Svěrdlova, který ve městě v předrevolučním období působil.
Zemřel jsi na svém místě jako věrný voják
proletářské revoluce
Květiny na smutečním voze
☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭
1a) Gorkij, Maxim (vl. jm. Peškov, Alexej Maximovič (1868–1936) dle Ilustrovaného encyklope-dického slovníku, Academia 1981 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/21555018017484297
06/5411124739841350599?hl=cs
1b) Gorkij, Maxim (vl. jm. Peškov, Alexej Maximovič (1868–1936) dle české wikipedie viz https://
cs.wikipedia.org/wiki/Maxim_Gorkij
2a) de Gaulle, Charles de (1890-1970) dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku viz htt
ps://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5386821471508532701?hl=cs
2b) de Gaulle, Charles de (1890-1970) dle https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_de_Gaulle
3 Ruská sociálnědemokratická dělnická strana (RSDDS) dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia
.org/wiki/Rusk%C3%A1_soci%C3%A1ln%C4%9B_demokratick%C3%A1_%C4%9BlnickC3%A1_stra
na
4a) II. sjezd Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS) v Bruselu a Londýně roku 1903 dle Wo-casova stalinského blogu viz https://wocasovawebovastranka.wordpress.com/2022/12/31/ii-sjezd-ruske-soc
ialne-demokraticke-delnicke-strany-rsdds-v-bruselu-a-londyne-roku-1903/
4b) II. sjezd Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS) v Bruselu a Londýně roku 1903 dle V. I. Lenin, Vybrané spisy 1, str. 763, Vybrané spisy v 5 svazcích, nakladatelství Svoboda, Praha 1972 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5611011331094993839?hl=cs
5 Lenin, Vladimír Iljič, Stát a revoluce, napsáno v srpnu–září 1918, vyšlo jako brožura roku 1918, resp. V. I. Lenin, Spisy z r. 1917 ve 3 svazcích, sv. III., 1934, str. 1-104. Další česká vydání: 2000, nakladatelství Otakar II.; Svoboda 1988; Svoboda 1974; Naše vojsko 1971, Mladá fronta 1967, Svoboda 1952, Svoboda 1950, Svobo-da 1949, Svoboda 1946, Karel Borecký 1938, Karel Borecký 1934, Fr. Borový 1920, Svoboda, rok vydání 1971 vydání 1. vyd. jazyk česky místo Praha rozměry 8°, upraveno dle knihy V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II, Svo-boda, Praha, 1950. Stát a revoluce dle české sekce Marxistického internetového archivu viz https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/statari
ndx.htm
6a) Eseři ESEŘI [rus. ze zkratky SR (Es-er), tj. socialisté-revolucionáři], maloburžoazní politická strana v Rusku, jež se opírala především o rolnictvo. Socialisté-revolucionáři vznikli jako strana ro-ku 1902 sloučením různých skupin tzv. „narodniků“. Eseři viz https://www.blogger.co/blog/post/edit/2155501801748429706/757554530183094881?hl=cs
6b) Strana socialistů-revolucionářů, Eserů dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Strana_socialist%C5%AF-revolucion%C3%A1%C5%99%C5%AF
7 Komunistická strana Ruska (bolševiků) [KSR(b)] resp. Ruská komunistická strana (bolševiků) [RKS(b)] viz Ruská komunistické strana (bolševiků) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/1562104733551316734?hl=cs
8 Všem, kteří se zajímají o zavraždění členů carské rodiny v čele carem Mikulášem II. Alexandro-vičem, civilním jménem Nikolajem Romanovem, jeho manželkou Němkou, původně princeznou hesenskou Victorií Alix Helenou Louisou Beatricí von Hessen und bei Rhein a nejbližším služebnic-tvem lze mj. doporučit knihu Jiřího Šifrína Bůh synergie, kterou vydalo nakladatelství JKP develo-per roku 2019 a jejíž text si lze stáhnout, přečíst i prostudovat dle stránek webových stránek Stříp-ky ze světa zde: http://www.stripkyzesveta.cz/cz/knihovna/2927/jiri-sifrin-buh-synergie
9 Viz rusky Felštinskij, Ju. G., Tajemství smrti Lenina, Otázky historie: žurnál. - 1999. - № 1. - str. 34-64. Archivováno 9. května 2023
.jpg)
Komentáře
Okomentovat