akad. Bucharin, Nikolaj Ivanovič (1888-1938)

Bucharin Nikolaj Ivanovič (1888-1938). Jeden z vůdců bolševické strany a prvního dělnického stá-tu. Do strany vstoupil v roce 1906. Poprvé byl zatčen v roce 1909; následné zatčení vedlo k vyhnan-ství v provincii Archangelsk, odkud v roce 1911 uprchl do Německa, účastnil se práce zahraničních bolševických orgánů a přispíval do novin vydávaných v Rusku. Za války byl zatčen v různých ze-mích (ve Švédsku, Anglii, Rakousku) za internacionalistické aktivity. Od konce roku 1916 až do únorové revoluce žil v New Yorku, kde aktivně působil mezi revo-lučními aktivisty levého křídla Socialistické strany. Na šestém sjezdu v srpnu 1917 byl zvolen do Ústředního výboru strany. V letech 1918-1929 - redaktor Pravdy. V roce 1919 spolu s Jevgenijem Preobraženským nap-sal populární, jakkoliv spíše doktrinářskou Abecedu komunismu ABC komunismu, jež se stala stolní příručkou - učebnicí - pro mladé členy strany. Bucharin za Leninova života často zaujímal ul-tralevicové, krajní a avanturistické pozice: během brestlitev-ských jednání obhajoval revoluční válku a organizoval frakci „levých“ komunistů; na třetím kongresu Kominterny obhajoval názor, že jelikož se kapitalismus vyčerpal, vítězství lze dosáhnout „neustálou revoluční ofenzívou“. Lenin ve své „Závěti“ vzdal Bucharinovi hold: „Bu-charin je nejen nejcennějším a nejprominentnějším teo-retikem strany, je také oprávněně po-važován za miláčka celé strany, - Člen prezidia Nejvyšší hospodářské rady SSSR, poté člen Ko-legia lidového komisariátu pro těžký průmysl. Člen ústřed-ního výboru strany v letech 1917-1934. (kandidát v letech 1934-1937). Člen politbyra Ústředního výboru v letech 1924-1929 (kandidát v letech 1919-1924). Člen Všeruského ústředního výkon-ného výboru a Ústředního výkonného výboru SSSR. Byl zatčen v únoru 1937 a odsouzen k smrti v posledním ze tří výz-namných moskevských procesů v březnu 1938; posmrtně rehabilitován v roce 1988

Dle webových stránek Velké ruské encyklopedie (BRE)

Životopis

 

Sovětský politik a státník Nikolaj Ivanovič Bucharin se narodil 9. října (podle starého stylu 27. září) roku 1888 v Moskvě v rodině učitele. V roce 1905 byl jako středoškolák členem revoluční organizace studentů. Ve druhé polovině roku 1906 vstoupil do bolševické strany a působil v Zamoskvoreckém okrese jako propagandista. V roce 1907 vstoupil Bucharin na ekonomické oddělení právnické fakulty Moskevské univerzity. Studiu věnoval malou pozornost, protože vedl propagandu a ilegální aktivity bolševiků mezi mladými studenty.

V letech 1907 až 1908 byl propagandistou a agitátorem v Chamovničeském okrese, v ro-ce 1908 byl jmenován odpovědným organizátorem Zamoskvoreckého okresu, v roce 1909 byl zvolen do moskevského výboru bolševické strany. V roce 1909 byl Bucharin dvakrát zat-čen. Kvůli zatčení byl vyloučen z univerzity. V roce 1910 byl Bucharin opět ve stranické práci v právních institucích. Koncem roku 1910 byl znovu zatčen v souvislosti s porážkou moskevské stranické organizace. Do června 1911 byl ve věznicích v Moskvě, před procesem byl poslán do administrativního exilu v Oněze, odkud v říjnu 1911 uprchl a emigroval do Německa. V exilu působil v bolševických a socialistických organizacích v Německu, Rakousku-Uhersku, Švý-carsku a ve skandinávských zemích. V roce 1912 se v Krakově setkal s vůdcem bolševiků Vla-dimírem Leninem. V roce 1915 Bucharin vydal knihu Světová ekonomika a imperialismus.

Od října 1916 začal spolupracovat a v lednu 1917 skutečně vedl orgán ruské sociální de-mokracie - redakci novin Novyj Mir v New Yorku. V dubnu 1917 se Bucharin vrátil do své vlasti a usadil se v Moskvě. Byl zvolen do výkonného výboru moskevského sovětu a moskevského výboru bolševiků, redigoval noviny „Sociální demokrat“ a časopis „Spartak“. V létě 1917 byl na 6. sjezdu RSDDS (b) zvolen členem ÚV. V říjnu až listopadu 1917 se podílel na organizování bolševického povstání v Moskvě. Od konce roku 1917 do roku 1929 působil Bucharin jako výkonný redaktor deníku Pravda.

Byl spolu s Jevgenijem Preobraženským autorem knih Abeceda komunismu (Азбукa коммунизма) 1920 a Ekonomika přechodného období (Экономика переходного периода (1920). Nejznámějším Bucharinovým sociálně-filozofickým dílem je Teorie historického mate-rialismu (Теория исторического материализма) (1921). V roce 1924 byl zvolen členem polit-byra Ústředního výboru, zastával vedoucí funkce v Ústředním výboru, Ústředním výkonném výboru SSSR a Výkonném výboru Kominterny a v roce 1926 se stal jeho předsedou. Působil v Ústavu rudých profesorů, Komunistické akademii, Ústavu Karla Marxe a Friedricha Engelse. Od roku 1929 - akademik Akademie věd SSSR.

Bucharin podporoval Grigorije Zinověva, Lva Kameněva a Josifa Stalina proti Lvu Troc-kému v boji o moc po smrti Lenina (1924), v letech 1926-1927 - Stalina proti „nové opozici“ Zi-nověva a Kameněva. V letech 1928 až 1929 tvořil v politbyru spolu s Alexejem Rykovem a Mi-chailem Tomským „pravou opozici“ proti kurzu opuštění NEP, který prosazoval Stalin, vystu-poval proti „vojensko-feudálnímu vykořisťování rolnictva“ a tzv. vytvoření „policejního státu“. V roce 1929 byl odvolán ze svých funkcí, koncem roku 1929 uznal názory „pravé opozice“ za mylné (přesto byl odvolán z politbyra) a v roce 1930 souhlasil s usnesením 16. VKS (b), prohlašuje je za neslučitelné s příslušností ke straně.

V letech 1929-1932 byl členem prezidia Nejvyšší rady národního hospodářství (VSNCh) SSSR, poté byl členem kolegia Lidového komisariátu pro těžký průmysl.

V letech 1934-1937 působil Bucharin jako redaktor novin Izvestija. Od roku 1934 - kan-didát člen ústředního výboru strany. Autor návrhu „stalinistické“ ústavy SSSR (1936).

V únoru 1937 byl Nikolaj Bucharin zatčen v souvislosti s pravicovým trockistickým pro-tisovětským blokem. V procesu, který se konal ve dnech 2. až 13. března 1938 v Moskvě v Do-mě odborů, převzal plnou odpovědnost za zločiny pravicového trockistického bloku, jakkoli nepřiznal jediné konkrétní obvinění (od míchání drceného skla do výrobků až po přípravu atentátu na Lenina v roce 1918 a Stalina ve 30. letech 20. století).

Dne 15. března 1938 byl Nikolaj Bucharin na základě vynesení rozsudku v Moskvě zastřelen. V roce 1988 byl im memoriam rehabilitován a rovněž mu byl obnoveno členství ve straně.

Bucharinovou první manželkou byla jeho sestřenice Naděžda Lukina (zastřelena v roce 1938), jejich manželství se na počátku 20. let rozpadlo.

Jeho druhou manželkou byla Anna Larina (1914-1996), adoptivní dcera slavného bolševika Jurije Larina. V roce 1937 byla zatčena a strávila 18 let v táborech. Přispěla k rehabilitaci svého manžela, v letech 1990 až 1991 přednášela o Bucharinovi.

Dle agentury RIA Novosti s použitím materiálů z veřejně dostupných zdrojů