Socialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES), Academia 1982, str. 328 resp. Slovníku vědeckého komunismu, str. 220, Svoboda, Praha 1978 + Socialimus dle české wikipedie

[lat. Socialis, společenský]

1. prvá, nižší fáze komunistické společenskoekonomické formace. Ekonomický základ socialismu tvoří společenské vlastnictví výrobních prostředků, základ politický tkví ve vládě pracujících, vede-ných dělnickou třídou a marxisticko-leninskou stranou. Socialismus je takové společenské zřízení, které vylučuje vykořisťování člověka člověkem a jež se plánovitě rozvíjí v zájmu všeho lidu a vše-stranného rozvoje každého člena společnosti.

2. vědecký socialismus – učení, jež odhaluje historickou nutnost socialismu, cesty jeho uskutečňo-vání a přerůstání v komunismus. Je součástí marxismu-leninismu a liší se kvalitativně od různých forem předmarxistického (zejména utopického) socialismu, pravicového socialismu (reformismu) i socialismu maloburžoazního. - Původně vyjadřovaly socialistické myšlenky tužby utlačovaných tříd po spravedlivé společnosti, byly radikálním protestem proti vykořisťování a násilí. Socialistická u-čení se rozvíjela v přímé závislosti na zostřování třídních protikladů a zesilování boje proletariátu. Utopické socialistické ideje odrážely nezralost tohoto boje. Revoluční demokraté pokročili při ur-čování cest k socialismu až k pochopení nutnosti revolučního boje lidu. Od kriticko-utopického socialismu a revoluční de-mokracie se odlišovaly různé teorie buržoazního a maloburžoazního so-cialismu, kritizova-né v Komunistickém manifestu. Marx a Engels přeměnili socialismus z utopie ve vědu a z učení, vyvíjejícího se mimo dělnické hnutí, učinili programový základ boje dělnické tří-dy. Teorie socialismu byla všestranně rozvinuta V. I. Leninem a marxisticko-leninskými stranami na základě zkušeností z epochy přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Socialismus na zá-kladě marxisticko-leniského učení (vy)střídá(vá ) kapitalismu v důsledku působení objektivních zákonů společenského vývoje cestou revolučního odstranění kapitalistického způsobu výroby. Materiální předpoklady socialismu se vytvářejí již v kapitalistickém rozvoji výrobních sil a vysokém stupni zespolečenštění výroby. Na rozdíl od všech os-tatních společenských systémů nevzniká však socialismus uvnitř staré společnosti živelně, nýbrž jej budují lidové masy vědomě za vedení revo-luční strany na základě poznaných ob-jektivních zákonitostí. Poprvé ve světových dějinách byl – v důsledku vítězství VŘSR – vybudován v SSSR ve 20. a 30. letech XX. století. Během života jedné ge-nerace bylo skoncováno s odvěkou zaostalostí, země sovětů učinila doslova gigantický a zcela bez-příkladný krok kupředu ve svém technickém, hospodářském a společenském rozvoji a dosáhla v průběhu 2. poloviny 30. let druhého místa na světě v objemu průmyslové výroby.                                     Těchto úspěchů bylo dosaženo v důsledku socialistické industrializace, kolektivizace země-dělství a kulturní revoluce. Vítězstvím socialismu v SSSR přestal být socialismus jen teorií a sociál-ním hnutím a stal se reálně existujícím společenským systémem, schopným realizace i v dalších zemích. Po II. světové válce se (vy)dala socialistickou cestou řada ev-ropských a asijských zemí, včetně Československa. Od vytvoření světové socialistické sou-stavy probíhá další vývoj socialismu již na internacionálním základě, což umožňuje budo-vat pevné svazky socialistických zemí i jejich všestrannou ekonomickou, vědecko-technic-kou a kulturní synergii. Země Rady vzájemné hospo-dářské pomoci (RVHP) představují nejdynamičtější oblast vývoje v současném světě. Spojuje je společné ekonomické a spo-lečenskopolitické zřízení, shodné programové cíle i společná marxis-ticko-leninská ideolo-gie. Společenství socialistických zemí se stalo rozhodujícím činitelem v zápa-se za odvrácení světové válečné katastrofy a uvolňování mezinárodního napětí. - Cílem socialismu je stále plnější uspokojování rostoucích materiálních a duchovních potřeb společnosti na základě zdokonalování výroby, rozvoje vědy a techniky. Socialistické zřízení odstraňuje sociální antagonis-my a třídní přehrady na cestě společenského, vědeckotechnického a ekonomického pokroku, likvi-duje hospodářské krize a nezaměstnanost, nepřátelství mezi národy, dává široký prostor pro socia-listickou vědu a kulturu, zprostředkovává její výsledky nejšir-ším masám obyvatelstva, vytváří předpoklady pro všestranný rozvoj osobnosti. Z předností socialismu proti kapitalismu jsou rozho-dující značně vyšší tempa růstu výroby i produktivi-ty práce a jejich soustavné využívání pro bo-hatší a kulturnější život pracujících.                                  

            Socialistickým vrobním vztahům, založeným na společenském vlastnictví výrobních pro-středků, odpovídá materiálně-technická základna socialismu. Zakládá se na strojové velkovýrobě, jež umožňuje reorganizovat zemědělství a vytvořit jednotný socialistický průmyslově zemědělský komplex. Taková technická základna spolu se socialistickými výrobními vztahy upevňuje postavení a úlohu dělnické třídy jako vedoucí síly socialistické společ-nosti. Základní soulad výrobních sil a socialistických výrobních vtahů náleží mezi klíčové přednosti socialistického výrobního způsobu. Upevňování socialistického vlastnictví zásadně mění cíl výroby i způsob fungování ekonomiky, ži-velně působící síly anarchie a konkurence jsou pravidelně střídány plánovitou organizací ekono-mických procesů, spojení bezprostředních výrobců s výrobními prostředky zajišťuje všeobecnou zaměstnanost, zakládá povinnost každého práceschopného člena pracovat podle svých schopností a právo být od-měňován podle kvantity, kvality a společenské důležitosti práce, což otevírá široký prostor pro rozvoj osobnosti. Socialistické vlastnictví výrobních prostředků a základních fondů ne-výrobní sféry se spojuje s osobním vlastnictvím občanů, jež se vztahuje na předměty osobní potře-by a spotřeby, na domácí hospodářství a, zejména u družstevních rolníků, na drobné hospodářství. V socialistické fázi mohou existovat i takové formy soukromého vlastnictví výrobních prostředků a drobného podnikání, které vylučují vykořisťování člověka člověkem a slouží v dané vývojové etapě potřebám socialistické společnosti. Socialistické výrobní vztahy tvoří ucelenou soustavu, jejíž všechny prvky, ať svou povahou náleží celé komunis-tické formaci, anebo jsou v tom či onom stup-ni vlastní i jiným společenským řádům, nabý-vají specificky socialistického obsahu. Základ vztahů celé komunistické formace tvoří vše-lidové vlastnictví, které vystupuje za socialismu v podobě stát-ního vlastnictví, zbožně peněžní vztahy, vlastní mnoha předcházejícím formacím, dostávají obsah charakteristický pro socialistickou fázi. - Společenskopoliticky je socialismus charakterizován existencí dvou spřátelených tříd – socialistické dělnické třídy a družstevního rolnictva – a vrstvy socialis-tické inteligence při vedoucí úloze dělnické třídy a marxisticko-leninské strany. Vítězství socialistické revoluce vede k ustavení diktatury proletariátu jako nezbytném podmínky k budování socialismu. Diktatura proletariátu je nutná nejen k potlačení odporu vykořisťovatelských tříd, ale především k organizaci socialistického hospodářství a kultury, k zabezpečení úplného vítězství so-cialismu. Antagonistické třídy ve městech a na vesnici přestávají existovat v průběhu přechodného období od kapitalismu k socialismu. Funkce diktatury proletariátu si zachovává socialistický stát až do období rozvinutého socialismu. Jednotná podstata socialistického státu jako politické orga-nizace svazku dělnické třídy a družstevní-ho rolnictva se ve všech socialistických zemích projevuje v různých formách v závislosti na historických podmínkách, poměru třídních sil v zemi, národních tradicích a zvláštnostech. Rozdíly se mohou týkat forem státní reprezentace, federativního nebo ji-ného uspořádání státu, systému jedné nebo více politických stran na základě jednotné národní fronty apod. V SSSR má stát formu sovětů složených ze zástupců pracujících, ve většině dalších socialistických zemí podobu státu vzešlého z lidové demokracie. Vedoucí úloha dělnické třídy v socialistickém politickém systému vyplývá nejen z její početnosti (ta je vůči jiným sociálním skupinám proměnlivá v závislosti na tempech vědecko-technického pokroku), ale především z toho, že představuje hlavní výrobní sílu společnosti, kterou stupeň revolučnosti, organizovanosti, disciplinovanosti a kolektivismu předurčuje k vedoucímu postavení a úloze v systému socialistic-kých společenských vztahů. Revoluční dělnická třída se však odlišuje od všech vládnoucích tříd tím, že neusiluje o zvěčnění své vlády, protože ruší-li staré výrobní poměry, „ruší i podmínky exis-tence třídního protikladu, jakož i tříd vůbec a tím i své vlastní panství jako třídy“ (Manifest komu-nistické strany). Probíhající změny v objektivním postavení rolnictva, ve způsobu jeho života i v jeho sociální psychologii sbližující družstevní rolníky s dělnickou třídou. Inteligence pocházející z větší části z dělnicko-rol-nického prostředí, tvoří svou sociální povahou organickou součást socia-listické společnos-ti. Nepřetržitý proces stírání hranic mezi dělnickou třídou, rolnictvem a inte-ligencí náleží mezi zákonitosti vývoje socialistické společnosti. - dělnická třída vybojovává socialis-tickou vládnoucí postavení i své ideologii, marxismu-leninismu, který se stává ideovým základem činnosti socialistického státu a ideovým východisem rozvoje socialistické vědy a kultury.                             Socialistické ideje spolu s vlastenectvím a socialistickým internacionalismem pronikají do mas a odrážejí se ve vědomí a jednání lidí, přičemž v průběhu výstavby socialismu se formuje a vyhraňuje socialistický způsob života, v němž se projevují přednosti socialismu a do něhož se pro-mítá socialistická soustava hodnot. Pro socialismus je příznačný takový rozvoj jednotlivých náro-dů, národností a národních kultur, který vede k jejich postupnému sbližování. Přátelské a mírové vztahy mezi národy a státy vyplývají ze samé podstaty socialismu. - Socialismus se nerodí snadno, socialistická společnost vzniká „po dlouhých porodních bolestech“ (Marx) ze společnosti staré, po-znamenána řadou jejích mateřských znamének. Etapy rozvoje socialismu vyjadřují různé stupně jeho zralosti. Historické zkušenosti socialistických zemí ukazují socialismus jako poměrně dlouhé období, tvořící celou dějin-nou epochu ve vývoji lidstva. Každá etapa má své specifické rysy.                          

            Přechodné období od kapitalismu k socialismu je dovršeno položením základů socialismu, jež spočívají hlavně ve vybudování materiálně technické základny socialismu, na vítězství socialis-tických výrobních vztahů a na socialistickém vlastnictví ve všech oblastech národního hospodářs-tví. V SSSR byly základy socialismu vybudovány v průběhu prvé pětiletky (1929-32), v ČSSR a v dalších socialistických zemích v průběhu let pa-desátých XX. století. Tyto možnosti se odrazily i v politické nadstavbě. Definitivní vítězství socialismu je vybojováno teprve tehdy, kdy již byly vytvořeny záruky trvalosti jeho vy-možeností před možnostmi kontrarevolučního zvratu, kdy se plně prosadila nezvratnost socialistických přeměn. Zkušenost socialistických zemí ukazuje, že po skončení přechodného období prochází socialismus ještě dvěma etapami: etapou počáteční a etapou rozvinuté-ho socialismu. SSSR přešel k etapě rozvinutého socialismu v 60. letech XX. stole-tí, řada dalších socialistických zemí včetně ČSSR v polovině 70. let století téhož. Přechody od jedné etapy k druhé charakterizuje řada závažných změn ve výrobě i v systému sociálně politických a i-deologických vztahů. Zralý socialismus se vyznačuje výraznými projevy všech předností socialis-mu, důsledným spojováním výsledků vědecko-technické revoluce s přednostmi socialistické hos-podářská soustavy, přechodem k intenzivnímu typu rozšířené socialistické reprodukce, větší zra-losti celé soustavy výrobních vztahů a důslednou orientací veškerého hospodářství na zvyšování životní úrovně občanů a všestranný jejich osobnostní roz-voj. Na nejvyšších stupních rozvinutého socialismu se formují předpoklady pro přechod k vyšší a finální jeho fázi – komunismu.                   

            Protože socialismus a komunismus mají společnou sociální podstatu, nemůže být mezi nimi zvláštní přechodné období. Rozvinutý socialismus postupně přerůstá v počáteč-ní období vlastního komunismu. Zárodky komunismu v socialismu nelze popírat, zároveň však nelze uměle urychlovat přechod od socialismu ke komunismu. Socialistické ideje, uče-ní o socialismu a komunismu a zku-šenosti z výstavby i obrany socialismu reálného se staly stěžejním a klíčovým klíčovým činitelem a staly se tak evidentní světodějnou vymožeností novodobých dějin lidstva.

 

Socialismus dle Slovníku vědeckého komunismu,

Svoboda, Praha 1978

(lat. socialis – společenský – společenské zřízení, jež vystřídá kapitalismus a pro které je chara-kteristické společenské vlastnictví výrobních prostředků, neexistence vykořisťování člověka člově-kem a plánovitá zbožní výroba. Je to první stupeň komunistické společensko-ekonomické formace.

Protože socialismus následuje v procesu historického vývoje bezprostředně za kapitalismem a někdy se vytváří i tehdy, když v zemi existují ještě dřívější hospodářské sektory, projevují se zde stopy staré společnosti a využívají se některé sociálně-ekonomické formy, které vznikly v přechá-zejících etapách společenského vývoje. Na socialistické úrovni rozvoje výrob-ních sil a společens-kého vlastnictví není ještě definitivně překonána stará dělba práce, rozdíl mezi duševní a fyzickou prací a mezi městem a venkovem. Za socialismu se zachovává zbožní charakter výroby, určité soci-ální rozdíly mezi dělníky, rolníky a inteligencí a v politické oblasti stát.

Socialismus je zároveň naprosto protikladný kapitalismu. Likvidace soukromého vlast-nictví výrobních prostředků a nastolení společenského vlastnictví přetvářejí ekonomický a sociálně politický profil společnosti. Cílem výroby není nabývání zis-ků soukromých vlastníků, nýbrž v rámci dosažené úrovně výrobních sil maximálně možné uspokojování materiálních a duchovních potřeb členů společnosti. Končí získávání příjmů z vykořisťování pomocí kapitálu a zavádí se všeobecná povinnost pracovat podle hesla „kdo nepracuje, ať nejí!“. Společnost se mění z vykořisťovatelské ve společnost pracujících, kteří jsou spojeni jednotlivými zásadními zájmy.

Společenské vlastnictví výrobních prostředků podstatně mění charakter zbožní výroby, která se stává zbožní výrobou nového typu. Výrobci zboží jsou zde kolektivy pracujících, kteří disponují výrobními prostředky, jež jsou ve státním nebo kole-ktivním vlastnictví. VÝROBA SE USKUTEČŇUJE PODLE STÁTNÍHO PLÁNU A PLÁNOVÁNÍ JE NEJDŮLEŽITĚJ-ŠÍM RYSEM SOCIALISMU, neboť společenské vlastnictví výrobních prostředků nejen umožňuje plánovitý rozvoj ekonomiky (taková možnost je vyvolána samotným rozsahem současných výrob-ních sil), nýbrž i podmiňuje nezbytnost plánování, protože z ně-ho vyplývá objektivní ekonomic-ký zákon plánovitého a proporcionální-ho rozvoje národního hospodářství.

Jednotliví pracovníci a kolektivy jsou povzbuzováni k aktivní účasti ve výrobě hmotnou zaintere-sovaností, různými formami rozdělování podle práce, které se vypracovávají podle principu socia-lismu „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“. Tyto formy přihlížejí k osobitým ekonomickým, politickým a národním podmínkám různých zemí a také k technické úrovni rozvoje jednotlivých odvětví výroby, přičemž jsou zaměřeny na stimulování zvýšené produktivity práce a růstu kvalifikace pracovníků.

Socialistická organizace společnosti, která zajišťuje dostatečné hmotné, ekonomické stimuly roz-voje společenské výroby, zároveň s tím podněcuje duchovní stimuly k práci. Masy si osvojily ideje komunismu, cílevědomé přestavby společenských vztahů, vybudování beztřídní společnosti, jejímž heslem bude „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. V podmínkách, kdy ne-existuje vykořisťování, upevňuje se také zájem o samotnou práci, o tvůrčí prvky, které obsahuje, čímž se pro přední oddíly pracujících mění práce ne-jen v návyk, ale i v životní potřebu. Morální a hmotná stimulace práce se projevuje v rozví-jení socialistického soutěžení.

Ze sociálního hlediska je socialismus společností dvou přátelských tříd, tj. dělnické třídy a rolnict-va, které vytvářejí materiální hodnoty v průmyslu a zemědělství. Nepřetržitě roste počet inteligen-ce, tj. sociální vrstvy, zabývající se kvalifikovanou duševní prací, rozvojem vědy, techniky a kultury. Existuje rovněž vrstva lidí, kteří se zabývají prací ve službách. Vzhledem k tomu, že v socialistické společnosti neexistují antagonistické třídy, upevňuje se zde sociálně politická a ideová jednota a postupně se stírají všechny třídní a sociální rozdíly.

V politické oblasti je pro socialismus charakteristické posílení státu, zejména jeho hospodářských orgánů, a rozvoj socialistické demokracie. Zvyšování kulturní a ideové úrovně pracujících, jejich politické aktivity, výchovná a organizátorská činnost komunistické strany, odborů a jiných spole-čenských organizací určují podstatné stránky tohoto procesu. Politický systém socialismu v určité zemi, který se vyznačuje osobitostí vzhledem k historickým zvláš-tnostem výstavby socialistické společnosti, k národním a jiným rozdílům, má zároveň i společné rysy, a to vedoucí úlohu dělnické třídy a komunistické strany, spojování a součinnost státních a společenských organizací, zapojování mas do řízení společnosti a státu.

V duchovním životě zahajuje socialistická revoluce proces demokratizace kultury, urychleného vzestupu vzdělanostní úrovně obyvatelstva, rychlého růstu lidové inteligence, rozkvětu vědy, litera-tury i umění. Kapitalistickou kulturu vystřídala kultura socialistická, jež je zákonitou etapou vývo-je všelidské kultury.

Socialismem začíná nová éra v dějinách lidstva, které dosud probíhaly v úzkém rámci sociálních antagonismů. „Teprve socialismem začne rychlý, skutečný, opravdu masový postup kupředu ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva a posléze o-byvatelstva veškerého“ (V. I. Lenin, Spisy 25, Praha 1956, str. 485). Socialismus se vyznačuje urych-leným tempem ekonomického, sociálně-politického a duchovního rozvoje, což je jeho důležitou předností před kapitalismem. Toto tempo umožňují především nové společenské a výrobní vztahy, které otevírají prostor pro rozvoj moderních výrobních sil. Činnost nové nadstavby, tj. socialistické-ho státu, komunistické strany a jiných společenských organizací, které soustřeďují nadšení a ener-gii mas, také přispívá k urychlení společenského vývoje.

Důležitým zdrojem pohybu socialistické je i její objektivně rozporné postavení jako společnosti, která vyšla z kapitalismu, v níž se dědictví minulosti prolíná s tím, co vzniká, a kde proto existuje ostrý boj mezi starým a novým. Nezbytnost vyřešit neantagonistické, jakkoli někdy velmi ostré rozpory vyvolává různé formy jejich překonávání, včetně kritiky a sebe-kritiky. K vnitřním rozpo-rům socialistické společnosti patří především rozpor mezi pokrokovými výrobními, společenskými vztahy a z minulosti zděděnou poměrně nízkou materiální úrovní výroby a kultury mas, rozpor, který v jednotlivých socialistických zemích pro-hlubují obtíže vyplývající z historických podmínek jejich vzniku a vývoje (válka, rozvrat výrobních sil, blokáda atd.). Při překonávání tohoto rozporu prochází socialismus různými etapami svého vývoje, dokud nedosáhne stupně rozvinuté socia-listické společnosti. Druhou skupinu, pro socialistickou společnost již vnějších rozporů tvoří roz-pory a boj dvou spole-čenských soustav, socialismu a kapitalismu, na mezinárodním poli.

Socialismus dle Slovníku vědeckého komunismu,

Svoboda, Praha 1978

(lat. socialis – společenský – společenské zřízení, jež vystřídá kapitalismus a pro které je charakte-ristické společenské vlastnictví výrobních prostředků, neexistence vykořisťování člověka člověkem a plánovitá zbožní výroba. Je to první stupeň komunistické společensko-ekonomické formace.

Protože socialismus následuje v procesu historického vývoje bezprostředně za kapitalismem a někdy se vytváří i tehdy, když v zemi existují ještě dřívější hospodářské sektory, projevují se zde stopy staré společnosti a využívají se některé sociálně-ekonomické formy, které vznikly v přechá-zejících etapách společenského vývoje. Na socialistické úrovni rozvoje výrobních sil a společenské-ho vlastnictví není ještě definitivně překonána stará dělba práce, rozdíl mezi duševní a fyzickou prací a mezi městem a venkovem. Za socialismu se zachovává zbožní charakter výroby, určité so-ciální rozdíly mezi dělníky, rolníky a inteligencí a v politické oblasti stát.

Socialismus je zároveň naprosto protikladný kapitalismu. Likvidace soukromého vlast-nictví výrobních prostředků a nastolení společenského vlastnictví přetvářejí ekonomický a sociálně politický profil společnosti. Cílem výroby není nabývání zisků soukromých vlastníků, nýbrž v rámci dosažené úrovně výrobních sil maximálně možné uspokojování materiálních a duchovních potřeb členů společnosti. Končí zí-skávání příjmů z vykořisťo-vání pomocí kapitálu a zavádí se všeobecná povinnost pracovat podle hesla „kdo nepracu-je, ať nejí!“. Společnost se mění z vykořisťovatelské ve společnost pracujících, kteří jsou spojeni jednotlivými zásadními zájmy.

Společenské vlastnictví výrobních prostředků podstatně mění charakter zbožní výroby, která se stává zbožní výrobou nového typu. Výrobci zboží jsou zde kolektivy pracujících, kteří disponují výrobními prostředky, jež jsou ve státním nebo kolek-tivním vlastnictví. VÝROBA SE USKUTEČŇUJE PODLE STÁTNÍHO PLÁNU A PLÁNOVÁNÍ JE NEJDŮLEŽITĚJ-ŠÍM RYSEM SOCIALISMU, neboť společenské vlastnictví výrobních prostředků nejen umožňuje plánovitý rozvoj ekonomiky (taková možnost je vyvolána samotným rozsahem současných výrob-ních sil), nýbrž i podmiňuje nezbytnost plánování, protože z něho vyplývá objektivní ekonomický zákon plánovitého a proporcionálního roz-voje národního hospodářství.

Jednotliví pracovníci a kolektivy jsou povzbuzováni k aktivní účasti ve výrobě hmotnou zaintereso-vaností, různými formami rozdělování podle práce, které se vypracovávají podle principu socialis-mu „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“. Tyto formy přihlížejí k osobitým e-konomickým, politickým a národním podmínkám různých zemí a také k technické úrovni rozvoje jednotlivých odvětví výroby, přičemž jsou zaměřeny na sti-mulování zvýšené produktivity práce a růstu kvalifikace pracovníků.

Socialistická organizace společnosti, která zajišťuje dostatečné hmotné, ekonomické stimuly roz-voje společenské výroby, zároveň s tím podněcuje duchovní stimuly k práci. Masy si osvojily ideje komunismu, cílevědomé přestavby společenských vztahů, vybudování beztřídní společnosti, jejímž heslem bude „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. V podmínkách, kdy ne-existuje vykořisťování, upevňuje se také zájem o samotnou práci, o tvůrčí prvky, které obsahuje, čímž se pro přední oddíly pracujících mění práce nejen v návyk, ale i v životní potřebu. Morální a hmotná stimulace práce se projevuje v rozvíjení socialistického soutěžení.

Ze sociálního hlediska je socialismus společností dvou přátelských tříd, tj. dělnické třídy a rolnict-va, které vytvářejí materiální hodnoty v průmyslu a zemědělství. Nepřetržitě roste počet inteligen-ce, tj. sociální vrstvy, zabývající se kvalifikovanou duševní prací, rozvojem vědy, techniky a kultury. Existuje rovněž vrstva lidí, kteří se zabývají prací ve službách. Vzhledem k tomu, že v socialistické společnosti neexistují antagonistické třídy, upevňuje se zde sociálně politická a ideová jednota a postupně se stírají všechny třídní a sociální rozdíly.

V politické oblasti je pro socialismus charakteristické posílení státu, zejména jeho hospodářských orgánů, a rozvoj socialistické demokracie. Zvyšování kulturní a ideové úrovně pracujících, jejich politické aktivity, výchovná a organizátorská činnost komunistické strany, odborů a jiných spole-čenských organizací určují podstatné stránky tohoto procesu. Politický systém socialismu v určité zemi, který se vyznačuje osobitostí vzhledem k historickým zvláštnostem výstavby socialistické společnosti, k národním a jiným rozdílům, má zároveň i společné rysy, a to vedoucí úlohu dělnické třídy a komunistické strany, spojování a součinnost státních a společenských organizací, zapojová-ní mas do řízení společnosti a státu.

V duchovním životě zahajuje socialistická revoluce proces demokratizace kultury, urychleného vzestupu vzdělanostní úrovně obyvatelstva, rychlého růstu lidové inteligence, rozkvětu vědy, lite-ratury i umění. Kapitalistickou kulturu vystřídala kultura socialistická, jež je zákonitou etapou vývoje všelidské kultury.

Socialismem začíná nová éra v dějinách lidstva, které dosud probíhaly v úzkém rámci sociálních antagonismů. „Teprve socialismem začne rychlý, skutečný, opravdu masový postup kupředu ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva a posléze obyvatelstva veškerého“ (V. I. Lenin, Spisy 25, Praha 1956, str. 485). Socialismus se vyznačuje urychleným tempem ekonomického, sociálně-politického a duchovního rozvoje, což je jeho důležitou předností před kapitalismem. Toto tempo umožňují především nové společenské a vý-robní vztahy, které otevírají prostor pro rozvoj moderních výrobních sil. Činnost nové nadstavby, tj. socialistického státu, komunistické strany a jiných společenských organizací, které soustřeďují nadšení a energii mas, také přispívá k urychlení společenského vývoje.

Důležitým zdrojem pohybu socialistické je i její objektivně rozporné postavení jako společnosti, která vyšla z kapitalismu, v níž se dědictví minulosti prolíná s tím, co vzniká, a kde proto existuje ostrý boj mezi starým a novým. Nezbytnost vyřešit neantagonistické, jakkoli někdy velmi ostré rozpory vyvolává různé formy jejich překonávání, včetně kritiky a sebekritiky. K vnitřním rozpo-rům socialistické společnosti patří především rozpor mezi pokrokovými výrobními, společenskými vztahy a z minulosti zděděnou poměrně nízkou materiální úrovní výroby a kultury mas, rozpor, který v jednotlivých socialistických zemích prohlubují obtíže vyplývající z historických podmínek jejich vzniku a vývoje (válka, rozvrat výrobních sil, blokáda atd.). Při překonávání tohoto rozporu prochází socialismus různými etapami svého vývoje, dokud nedosáhne stupně rozvinuté socialis-tické společnosti. Druhou skupinu, pro socialistickou společnost již vnějších rozporů tvoří rozpory a boj dvou společenských soustav, socialismu a kapitalismu, na mezinárodním poli.

Socialimus dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Socialismus