Eideman, Robert Petrovič (lotyšsky Roberts Eidemanis) (1895-1937)

Eideman, Robert Petrovič (lotyšsky Roberts Eidemanis) (1895-1937) – lotyšský sovětský činitel,
komkor - velitel sboru (20. lis-topadu 1935).

Životopis

            Narozen 27. dubna 1895, městys Lejasciems, Valskij újezd. Syn učitele. V roce 1914 za-končil Valkskou reálku. Studoval na Petrohradském lesnickém institutu (nedokončil). Vzdělání získal na Kyjevské vojenské škole, kterou absolvoval v roce 1916. Sloužil u 16. záložního pluku. Aktivní účastník 1. světové války, praporčík.

            V roce 1917 Levý eser. V dubnu 1917 byl zvolen místo-předsedou a poté předsedou Kanské rady vojenských zástup-ců, v říjnu 1917 místopředsedou řídícího orgánu sovětské moci na Sibiři a Dálném východě, definitivně vytvořeném dne 5. listopadu 1917 na I. Všesibiřském sjezdu sovětů, ukon-čil svou činnost dne 28. srpna 1918 rozhodnutím konference stranických, sovětských a vojenských pracovníků Centrální Sibiře. V prosinci 1917 velel R. P. Ei-deman od-dílu 400 Rudých gardistů, jež se podíleli na potlačení junkerského povstání v Irkut-sku. Byl zvolen poslancem Vše-ruského ústavodárného shromáždění Jenisejské gubernie za kan-didátku socialistů-revolucioná-řů čili Eserů.

            V roce 1918 vstoupil do řad RSDDS(b) a Rudé armády. Od května 1918 byl členem zá-padosibiřského velitelství pro potlačení povstání československého sboru a velitelem oddílů tzv. Omského směru. Od července 1918 - náčelník 2. Uralské divize. Od ledna 1919 byl náčelníkem 16. pěší divize na jižní frontě po usmrcení jejího bývalého velitele V. I. Kikvidzeho v boji. Od říj-na 1919 byl náčelníkem 41. pěší divize jižního frontu a krátce nato byl rovněž jmenován velite-lem skupiny vojsk 14. armády. Podílel se na odražení moskevské ofenzívy A. I. Děnikina. Od 2. dubna 1920 - velitel 14. armády. V červnu-červenci 1920 – jako velitel 13. armády v Kachovské oblasti a velitel Pravobřežní skupiny sil sehrál významnou roli při na-rušení ofenzívy armády generála P. N. Wrangela z Krymu. Od září 1920 byl Ejdeman náčelníkem týlu Jižního frontu a zároveň od října 1920 velel vojskům vnitřní služby Jižního a Jihozápadního frontu.

            Vedl trestné výpravy a potlačoval sabotáže v týlu Rudé armády. Od ledna 1921 byl velite-lem vojsk vnitřní služby Ukrajiny. Eideman taktéž vedl a organizoval boj proti banditismu na Ukrajině.

            Od března 1921 byl velitelem Charkovského vojenského okruhu, od června asistentem velitele ozbrojených sil Ukrajiny a Krymu. Od května 1924 byl velitelem vojsk Sibiřského vo-jenského okruhu. V únoru 1925 - dubnu 1932 - vedoucí a komisař Vojenské akademie Rudé armády pojmenované po M. V. Frunze. Zároveň byl v letech 1927-1936 výkonným redaktorem časopisu Válka a revoluce. V letech 1932-1934 byl členem Revoluční vojenské rady republiky. Koncem dvacátých let prošel R. P. Ejdeeman vycvikem ve vojenských školách Reichs-wehru v Německu.

            Od roku 1932 - předseda ústřední rady Osoaviachimu.¹ 

Předseda ústřední rady Osoaviachim R. P. Ei-deman a americký vojenský atašé v SSSR F. R. Faymonville

    Od roku 1932 - předseda ústřední rady Osoaviachimu. Během vedení Eidemana se Osoaviachim proměnil v rozvinutou a efektiv-ní organizaci pokrývající celou zemi a úspěšně řešící praktické úkoly obrany SSSR. 

            Dne 5. srpna 1934 dobyl oddíl kade-tů pod velením velitele dělostřeleckého praporu Osoaviakhimu A. S. Nachajeva kasárna 2. pěšího pluku Moskevské prole-tářské střelecké divize v centru Moskvy.

            Nachajev vyzval své podřízené, aby se ozbrojili a svrhli vládu, ale jeho rozkaz nebyl splněn a sám Nachajev byl zatčen dříve, než pozřel připravený jed. Kaganovič to oznámil Stalinovi, který byl na dovolené, s poznámkou: „Jedna věc je jasná, že Osoaviachim to podělal...“ Lze tedy konstatovat, že Stalin v dopise souhlasil, že v Osoaviakhimu není vše v pořádku. Dne 12. srpna 1935 podal Kaganovič² zprávu o inspekci stavu kasáren Osoaviachimu, kterou provedl N. V. Kujbyšev, během níž bylo objeveno mnoho nepokojů, což jen posílilo kritiku R. P. Eidemana. Dne 22. srpna 1934 přijalo politbyro Ústředního výboru rezoluci „O práci Osoaviachimu“, uvalující tresty na vůdce.

Literární činnost

            Hodně se zabýval literární tvorbou, publikoval jak propagandistická a vojensko-historic-ká díla, tak i beletristické romány a příběhy, básně (psal je v lotyštině, v překladech vycházely v ruštině). Byl členem představenstva a předsedou lotyšské sekce Svazu spisovatelů SSSR (Lotyš-ská organizace proletářských spisovatelů).

Společenská činnost

            R. P. Ejdeman byl delegátem XIV, XVI a XVII sjezdů VKS(b) i členem Moskevské rady pracujících zástupců lidu.

Represe

            Dne 22. května 1937 byl zatčen při práci Moskevské stranické konference. Během výsle-chu, při němž vyšetřovatelé předložili nevývratné usvědčující důkazy, se R. P. Ejdeman přiznal k účasti na fašistickém vojenském spiknutí, lotyšské podzemní organizaci a poukázal na skupinu dalších 20 osob, včetně 13 zaměstnanců Osoaviachimu, přičemž byli všichni podezřelí okamžitě zatčeni. Dne 11. června 1937 byl rozsudkem zvláštního procesu Nejvyššího soudu SSSR R. P. Ejdeman odsouzen k trestu smrti. Zastřelen dne 12. června 1937 spolu s Tuchačevským³, Jakirem⁴, Uborevičem⁵ a dalšími vojevůdci. V roce 1957 byl rehabilitován.

Památka

            Jedna z centrálních ulic ve městě Kansk v Krasnojarském kraji je pojmenována po R. P. Eidemanovi. Ulice Eideman ve městě Charkov byla v roce 2016 přejmenována na ulici Ruslana Plochoďka.

Dílo (rusky)

• Boj proti povstání kulaků a banditismu (Борьба с кулацким повстанчеством и бандитизмом), Charkov, 1921.

• Centra atamanismu a banditismu (Очаги атаманщины и бандитизма), 1921

• Milice v Rudé armádě (Милиционные начала в Красной армии), 1924

• Chemie ve válce budoucnosti (Химия в войне будущего), Charkov, Gospolitizdat, USSR, 1924

• Stepní vítr (Степной ветер), z lotyštiny přeložil P. Svirisa, Moskva, Leningrad, Státní vyda- vatelství 1926

• Armáda v roce 1917, 107 stran (společně s V. A. Malikovem)

• Ve jménu povinnosti (Во имя долга) [Povídky], Moskva, Leningrad, Státní vydavatelství, 1927, 118 stran

• Občanská válka na Ukrajině, Charkov, 1928 (Společně s N. E. Kakurinem).

• Obklíčení (Осажденные), Moskva, Nová Moskva, 1926, 78 stran

• Povstání kamenů (Восстание камней), 3. vydání Státního nakladatelství, 1929, 252 stran

• Za úsvitu: Povídky (На заре: Рассказы), Leningrad, Ogiz - Státní vydavatelství umělecké li- teratury, 1931, 136 stran

• Hlavu vzhůru: Výběr (С поднятой головой: Избранное), Moskva, Vojenizdat, 1961, 231 stran

• Duel: Vybraná próza (Дуэль: Избранная проза), Riga, Liesma, 1985, 138 stran

• + Četné brožury a články

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1 Osviachim: Společnost pro podporu obrany, letectví a chemické výstavby byl název sovětské společensko-politické obranné organizace, jež existovala v letech 1927-1948, předchůdce usku-pení DOS-AAF, plným názvem Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a ná-mořnictvem, což byla všeruská státní společenská organizace, provádějící vlasteneckou a předvo-jenskou výchovu svých členů. Do roku 2009 existovala pod názvem ROSTO, Ruská obranná sportovně-technická organizace.

2 Kaganovič, Lazar Mojsejevič (1893-1991), sovětský politik a blízký spolupracovník Josifa Stalina, dle české wikipedie (včetně ministrem propagandy III. říše Josefem Goebbelsem vytvořené a následně sjednoceným Západem – posléze i Gorbačovem, Jelcynem a Pychojou nejen veskrze akceptované, ný-brž i prostřednictvím zfalšování daných historických dokumentů aktivně i cíleně šířené flagrantní lži o událostech v Katyni, kde dle polského prezidenta Bronislawa Komorowského (funkci zastával od 6. srpna 2010 do 6. srpna 2015) byli na podzim roku 1940 postříleni jednotkami NKVD polští důstojníci, kteří však podle současných mocných a jejich euroatlantických i eurounijních hlásných trub, oficiál-ních médií hlavního proudu, prodejných také-historiků i české wikipedie měli být zastřeleni roku 1941. Klíčovým však zde zůstává fakt smyslu, účelu i načasování Goebbelsova spuštění provokace Ka-tyň, který tkví ve skutečnosti, že v zimě 1942/43 se všeobecná situace chodu války razantně změnila v neprospěch Němců. A právě proto, že vojenská moc Sovětského svazu bezvýhradně i průkazně rostla a jednota SSSR se spojenci sílila, bylo přistoupeno Němci k provokaci s cílem vyvolat rozmíšku mezi Spojenci. Využili k tomu barbarských zločinů, které sami spáchali v Katyňském lese a nařkli z nich orgány sovětské moci.  

3 Tuchačevskij, Michail Nikolajevič (1893-1937), jeden z prvních maršálů SSSR, tzv. Rudý Napoleon, který však svou klíčovou bitvu o dobytí Varšavy prohrál. Vojenskou akademii studoval v Německu v době vlády Výmarské republiky, kde započaly jeho kontakty s německým generálním štábem. tzv. M. N. Tuchačevskij viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/8636659807829910270?hl=cs 

4 Jakir,