Bucharin, Nikolaj Ivanovič (1888-1938)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

N. I. Bucharin na obálce své knihy Azbuka komunismu (Abeceda komunismu) s podtitulem „Ani chu-dé, ani bohaté!“ poprvé vydané v Sovětském Rusku roku 1919 v edici Sovětské století. Práce Abeceda komunismu je svazek, který N. I. Bucharin napsal ve spoluautorství s Je. A. Probraženským a jejž tvo-řil v roce 1917-18 a násled-ně pak během ruské občanské války. Byl sepsán s cílem přesvědčit ruský proletariát k podpoře bolševiků, a stal se „základní učebnicí komunistického poznání“.

Bucharinův stranický pseudonym: Nikolaj, resp. jeho pseudonymy literární: N. B-ch-n, K. Tvar-dovský, Nota Bene [27.září (9. října) 1888, Moskva–15. března 1938, tamtéž]:

            Sovětský politický, státní a stranický činitel novinář, publicista, spisovatel, ekonom, aka-demik Akademie věd SSSR (1929). N. I. Bucharin byl bolševický revolucionář, ruský a sovětský politik, filozof. V letech 1924-1929 byl členem politbyra, Ústředního výboru, mezi lety 1926-29 předsedou Kominterny (Komunistická internacionála, KI) a šéfredaktorem stranických novin Pravda.

            Napsal knihy Imperialismus a světové hospodářství (1918), ABC komunismu (1919), Ekono-mika přechodného období (1920), Historický materialismus (1921) a další.

            V letech 1907–11 Bucharin studoval obor ekonomie, hospodářství a práva na fakultě mos-kevské univerzity. Členem Ruské sociálnědemokratické dělnické strany byl od roku (RSDDS) 1906, bolševik. V letech 1908-10 byl členem Moskevského výboru RSDDS, mezi roky V letech 1909–10 byl zatčen, v roce 1911 byl vyhoštěn do Archangelské gubernie, záhy z vyhnanství uprchl a emigroval. Vystudoval ekonomickou teorii a sociologii, jeho články byly otiskovány v ruských a německých sociálnědemokratických novinách a časopisech. V I. světové válce podporoval Bucharin heslo V. I. Lenina o přeměně „imperialistické války ve válku občanskou“.

            V knize Světová ekonomika a imperialismus (roku 1915 napsána a v roce 1918 vydána) in-terpretoval Bucharin z pozice bolševiků jako první rozbor nových jevů ve vývoji kapitalismu ra-kouského resp. německého státního a politického činitele R. Hilferdinga: Bucharin považoval imperialistické války a za nevyhnutelné a tvrdil, že imperialismus formuje podmínky ke světové proletářské revoluci, mezi nimiž jako klíčovou spatřoval státní kapitalismus, pře-měnu buržoazního státu v diktaturu finančního kapitálu. Po únorové revoluci 1917 se Bucha-rin vrátil do Ruska, kde se stal redaktorem novin Sociální demokrat a časopisu Spartak. Byl rovněž členem Moskevského oblastního byra RSDDS (b) a Výkonného výboru Moskevského sovětu děl-nických a vojenských zástupců. Na VI. sjezdu RSDDS (b) - konaném v létě 1917 – byl Bucharin zvo-len členem Ústředního výboru. Podílel se na organizaci bolševického povstání v Moskvě (říjen - lis-topad 1917). Od prosince 1917 byl hlavním redaktorem deníku Pravda. Člen Všeruského ústavo-dárného shromáždění. Na konci roku 1917 a začátkem roku 1918 byl faktickým lídrem skupiny Le-vých komunistů a od listopadu 1926 do dubna 1929 zastával post Generálního tajemníka exekutivy Komunistické internacionály. Připomeňme, že to byli právě Leví komunisté, kteří se rezolutně pos-tavili proti uzavření míru s Německem, vyslovili za revoluční válku jako prostředku k přiblížení světové revoluce. Bucharin byl jedním z autorů nového stranického programu přijatého na VII. sjezdu RKS (b) (1919) a především jeho populární prezentace - práce Azbuka komunismu.

            Jeden z organizátorů a členů předsednictva Socialistické (od roku 1924 Komunistické) aka-demie. Od roku 1924 člen Politbyra ÚV (od r. 1919 kandidát členství), člen Všeruského ústředního výkonného výboru a Ústředního výkonného výboru SSSR, od roku 1926 zastával N. I. Bucharin post Generálního tajemníka Komunistické internacionály (KI). Vyškolil skupinu mladých marxis-tických vědců („škola B.“). V knize „Ekonomika přechodného období“ (1920) vystoupil Bucharin jako apologet politiky „válečného komunismu“, avšak během a na konci Občanské války v letech 1917–22 uznal „zhroucení našich iluzí“ a v posledních letech svého života aktivně prosazoval myšlenky V. I. Lenina, včetně těch, jež Vladimír Iljič vyjádřil v rozhovorech s Bucharinem („Cesta k socialismu a dělníkům a rolnický svaz“, 1925). Tvrdil, že vítězství socialismu v SSSR by měla zajistit tržní konkurence, občanským mír v „dvoutřídní společnosti“ dělníků a rol-níků (při zachování dik-tatury proletariátu), dále rozvoj individu-álního hospodaření a spoluprá-ce na venkově. V roce 1925 vyzdvihl heslo „Všemu rolnictvu, všem jeho vrstvám je třeba říci: obohacujte se“ [heslo byl nucen opustit na XIV. sjezdu VKS (b) v prosinci 1925].

            Bucharin podporoval G. Je. Zinověva¹, L. B. Kameněva² a J. V. Stalina³ proti L. D. Trockému⁴ v boji o moc po smrti V. I. Lenina⁵, v letech 1926-27 Stalina proti „nové opozici“⁶ Zinověva a Kameněva. V letech 1928–29 Vytvořil společně s A. I. Rykovem⁷ a M. P. Tomským⁸ vytvořil v politbyru „pravou opozici“ vůči postupu opouštění NEPu⁹, který Stalin prosazoval, po-stavil se proti „vojensko-feudálnímu vykořisťování rolnictva“ a vytvoření „policejního státu“. V roce 1929 byl odvolán ze svých funkcí, na konci téhož roku přestože uznal názory „pravé opozice“ za mylné, byl z politbyra stažen a v roce 1930 souhlasil s usnesením XVI. sjezdu VKS(b), jež předtím prohlásil je za neslučitelné s příslušností k straně.

            Vedoucí vědeckotechnického výzkumu lidového hospodářství a člen jeho prezidia (1929-1932), zároveň redaktor časopisu Socialistická rekonstrukce a věda. Od roku 1932 člen kolegia a vedoucí propagace pro sektor techniky a výroby při lidovém komisariátu těžkého průmys-lu. Na XVII. sjezdu VKS(b) (1934) vyzval ke sjednocení se „kolem soudruha Stalina jako osoby ztělesňující mysl a vůli strany“, načež byl zvolen kandidátem Ústředního výboru a jmenován šéf-redaktorem novin Izvěstija (Zprávy)¹⁰. Ve zprávě o poezii na I. sjezdu sovětských spisovatelů (1934) hlásal Bucharin svobodu tvůrčí činnosti v rámci „socialistického realismu“¹¹. Od února 1935 člen Ko-mise pro vypracování nové ústavy SSSR, navrhl zavést alter-nativní volby do ozbro-jených sil SSSR za účasti kandidátů ze svazu nestraníků. V roce 1936 byl Bucharin ze všech funkcí odvolán znovu. Po jedné ze schůzí pléna ÚV VKS (b) proběhnu-vší v únoru až březnu 1937 (která vlastně položila základ velkému teroru), Bucharin, jenž si u-vědomil, že jeho bezprostřední zatčení je nevyhnutelné, nařídil své manželce, aby se obrátila „k budoucím generacím stranických vůdců“ (listem poprvé zveřejněným v roce 1965 v Londýně), v němž vyjádřil naději na posmrtné osprave-dlnění. Na plenárním zasedání dne 27. února na základě materiálů vyhotovených na pokyn J. V. Stalina bylo rozhodnuto o vyloučení Bucharina ze strany a schváleno za jeho zatčení. U soudu v březnu 1938 Bucharin popřel svou účast na prokázaných konkrétních zločinech (špionáž, sabotáž, vražda, úmysl zabít V. I. Lenina v roce 1918), odmítl vlastní resp. osobní „politickou zodpovědnost“ za zločiny, z nichž byl obviněn, avšak doznal svou plnou odpovědnost“ za ně. Byl zastřelen (Bucharinovy žádosti o milost byly zamítnuty). Ve finále byly v čase kolapsu Gorbačovovy perestrojky¹², konkrétně roku 1988 Bucharinovy trestné činy rehabilitovány a zároveň mu bylo in memoriam navráceno i stranické členství. 

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1 Zinověv (skutečné příjmení Radomyslskij), Grigorij Jevsejevič (Ovsej Gerš Aronovič), resp. Hirsch (Hirš) Apfelbaum (1883-1936) viz

2 Kameněv, Lev Borisovič (1883-1936)  

3a) Stalin (vl. jm. Džugašvili), Josif Vissarionovič (1878-1953) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/4688149163494099132

3b) Saveljev, Igor; Alexandr Charčikov Josif Vissarionovič STALIN – revolucionář, státník, vojevůdce (KRÁTKÁ BIOGRAFIE) viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=472375

3c) Fursov, Andrej Iljič, Stalin a vítr dějin - motto – „Vím, že po mé smrti budou na můj hrob nakydá-na kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak sám předvídal, viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=662317

4a) Trockij (vl. jm. Bronštejn), Lev Davidovič (1879-1940) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/3533147586252838504

4b)Trockismus dle IES (Ilustrovaného encyklopedického slovníku) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/2551878657905204341

4c) Trockismus dle Slovníku vědeckého komunismu viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/3021655231531476869

4d) Stalin, Josif Vissarionovič, Trockismus nebo leninismus https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=496953

4e) Brar, Harpal, Trockismus nebo leninismus, kniha Harpala Brara TROTSKYISM OR LENINISM vyšla v Lonýně roku 1993, v češtině ji vydalo roku 2013 středočeské nakladateství Orego 

4f) Brar, Harpal, Trockismus nebo leninismus na mém blogu Idnes viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

4g) Trockismus – nepřítel leninismu text z webu «kominternet.cz» dle sborníku sestaveného podle stejnojmenné knihy Trockizm - vrag leninizma, vydané v Moskvě roku 1968. Práci přeložil z Leninových spisů a další literatury kolektiv překladatelů a autorem předmluvy je dr. Josef Mudroch. Vlastní korpus práce Trockismus – nepřítel leninismu viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/7471279799917923084

5a) Lenin (vl. jm. Uljanov) Vladimir Iljič (1870–1924) dle IES, Academia, 1982 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/7624455622683502038

5b) Lenin (vl. jm. Uljanov) Vladimir Iljič (1870–1924) [dle portálu kominternet.cz] viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5859686651556370276

5c) Leninismus viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5871150623914259087

5d) Leopold Vejr (Vrobel, Lukáš), Leninsmus včera, dnes – a zítra?, marxistický list Dialog, 5. října 2020 dle portálu Dialog - kominternet viz http://dialog.kominternet.cz/leninismus-vcera-dnes-a-itra/

5e) Nejedlý, Zdeněk, Lenin I. a II., nedokončená třetí a závěrečná část monografické trilogie Smetana, Masaryk, Lenin - obsáhlá publikace zevrubně, podrobně a detailně přibližující život V. I. Lenina, jeho dílo a také dobu, v níž žil. Nejedlého svazky Lenin líčí a popisují Iljičův původ, rodinu, mládí, dobu je-ho studií i působení před 1.světovou válkou, říjnovým převratem a osvětlují důvody i průběh vzniku Sovětského Ruska a budování SSSR. Vydání Nejedlého dvoudílné práce Lenin je doprovázeno obsáhlou fotodokumentací a vydalo ji nakladatelství Odeon – Jan Fromek roku 1937.

6 Nová opozice viz

7a) Rykov, Alexej Ivanovič (1881–1938) dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexej_Rykov

8 Tomskij, Michail Pavlovič (skut. příjm. Jefremov (1880-1936) byl tovární dělník, odborář a bolševic-ký vůdce dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Tomskij

9 NEP (Nová ekonomická politika) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/215550180174842970/1970811729942959430

10 Izvěstija (Zprávy), ústřední tiskový orgán prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, vycházel od roku 1917.

11 Socialistický realismus, umělecký směr a tvůrčí metoda, vyjadřující socialistické pojetí světa i člověka a zobrazující život z hlediska ideálů socialismu a komunismu. Jako charakteristický rys socialistic-kého realismu se nejčastěji uvádí historicky konkrétní zobrazování skutečnosti v jejím revolučním vý-voji. Socialistický realismus se formoval počátkem XX. století především v literár-ní tvorbě Maxima Gorkého, po Říjnovém převratu se stal široce rozšířeným internacionálním uměleckým směrem. Vlastní termín socialistický realismus vznikl roku 1932. Jeho stěžejní ideové zásady tvoří socialistický humanismus, stranickost a lidovost. Ve svých estetických základech slučuje hloubku objektivního poznání (princip realismu) s patosem subjektivní aktivity tvůrce (princip přetváření skutečnosti, revoluční romantismus)

12a) Starikov, Nikolaj Viktorovič, Soud s Gorbačovem viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx? c=659863

12b) Viz Jakeš, Miloš, Gorbačov rozpoutal Černobyl v politice, lidé ale nesmí být apatičtí! zde https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493725

12c) Brar, Harpal, Perestrojka – naprostý kolaps revizionismu, Orego 2002