Za co a jak zavraždili Lavrentie Beriju v rámci systémového spiknutí v nejvyšších kruzích Sovětského svazu?

 

Anatolij Ivanko, Vojensko-průmyslový kurýr ze dne 21. ledna 2020

Díky legendě zakořeněné v materiálech vyšetřování přízračného procesu s Berijou se bývalý ministr vnitra SSSR jeví jako jeden z nejkrvavějších tyranů „stalinského režimu“. Jak tomu však bylo ve skutečnosti?

            Berija jednal přesně dle tehdy platných zákonů a snažil se, jak nejlépe mohl, je plnit. Z kohorty politiků v tehdejším vedení země se vyznačoval nebývalou aktivitou, zvídavou myslí a vyšším technickým vzděláním.

            Se zveřejněním přepisu z červencového (1953) pléna ÚV byly odhaleny velmi zajímavé detaily. Včetně těch, týkajících se Berijova „programu reforem“. Za projevy řečníků se nezávisle na nich vynořoval obraz, ne-li reformátora v obvyklém slova smyslu, tak člověka, který se snažil projevit určitou iniciativu k demontáži stalinského socialismu. Další otázka: co přimělo (Stalinova, pozn. překl.) „spolubojovníka“ k tomuto kroku?

            Veškerá Berijova činnost v odpovědných funkcích svědčí o tom, že jakkoli byl technokratem, pracoval s náležitým rozmachem i patřičným elánem a vždy s brilantními výsledky docílil splnění toho, co mu bylo svěřeno. Nebyl marxistou (nepočítáme-li členství v „marxistickém kroužku“ na technické škole v Baku, který dle vlastního svědectví prý zorganizoval v říjnu 1916 neliše se tak od rozličných „tajných společností“ vytvářených chlapci v různých částech světa, v každé době i za všech okolností).

To, že došlo k vraždě,

mluví o pečlivé,

tajné přípravě,

náhlosti, smělosti

těch, kteří ji spáchali

            Až do morku kostí pragmatik Lavrenťij Pavlovič věřil pouze v sílu činů, proto bez slitování organizoval represe proti tlachalům pravicové i levicové úchylky, kteří svým žvaněním zasahovali do výstavby státu. Lavrenťij Pavlovič byl jedním z mála blízkých spolupracovníků Stalina, který se ani jednou nepřidal k žádné opozici či protistranické linii směřujících proti hospodáři sovětského státu.

            Berija chápal, že bezpodmínečná loajalita ke Stalinovi je jen jednou z podmínek pro výstup na vrchol moci, protože i mnozí z popravených a poslaných do táborů byli zpočátku sami Stalinovi věrni až za hrob.

            Jakkoli byla závaznou podmínkou potřeba vůdce, Berija svou roli nijak nepřeceňoval a pravidelně se dostával do stínu, včetně zapojení do atomového projektu, který země akutně potřebovala k nastolení rovnováhy a udržení míru. Sám však nijak nevyžadoval publicitu nezbytnou k boji s vnitřními a vnějšími nepřáteli.

            Právě nesporné kvality umu, pracovního elánu, dovednosti i brilantní a na straně míru stojící diplomacie umožnily Sovětskému svazu umně realizovat vpravdě olbřímí hospodářské, ekonomické a vojensko-strategické projekty, jak co do jejich rozsahu, tak i zásadního významu pro zemi i její bezpečnost. Fakticky díky solidní, reálné a pevné bázi se na 44 let dokázal SSSR nejen proměnit v mocné centrum, jemuž bylo lze úspěšně konfrontovat se Západem až do začátku perestrojky a z ní logicky plynoucího revizionistického kolapsu prvního státu světa, který se vydal na cestu budování socialismu, ale především rozdrtit ozbrojenou pěst Západem vypěstovaného nacismu v květnu 1945.

            Byl Berija skutečně prvním radikálním reformátorem SSSR, jehož restrukturalizace měla jít mnohem dále než chruščovovské tání, které titulem své knihy nazývá ruský historik Jevgenij Jurjevič Spicyn břečkou?

            Považovat Levrenťije Pavloviče za nezúčastněného průvodce nové generální linie, na nějž sestoupilo osvícení, nebo za zchytralého kariéristu převlečeného do šatů tehdejší „perestrojky“, by bylo svého druhu zjednodušením. Problém reforem nelze oddělit od otázky moci, protože bez té nelze žádnou reformu provést. A kromě toho je zapotřebí, aby k reformám dozrál čas. Obrátíme-li se k prvním měsícům po Stalinově smrti, lze říci, že hlavní směry nezbytných přeměn byly již předurčeny složivší se situací.

            Připomeňme si tehdejší situaci v zemi. Ekonomické a politické poměry v samotném státě, rozpuk studené války, složitost vztahů s partnery v socialistickém táboře - to vše dalo vzniknout problémům, které by nevyhnutelně musel řešit každý, kdo se ujme vedení země. Do té doby byly také identifikovány hlavní bolestivé body: represivní politika, jejíž zachování nejenže nesplňovalo úkoly ekonomické účelnosti, ale vytvářelo i ohrožení politické stability, komplex rozporů v agrární sféře, kde bylo těžké zabránit krizi bez radikálních a okamžitých opatření, těžkosti na mezinárodní scéně, kde na jedné straně rostl odpor proti moskevské diktatuře v zemích východní Evropy a na druhé straně tvrdá konfrontace se Západem.

            A Berija viděl, že nedostatky a chyby v celém Stalinem budovaném systému státní správy musí být urychleně odstraněny. A protože se považoval za budoucího vůdce státu, rozhodl se začít s těmi nejodpornějšími a nejnákladnějšími projekty, jakými byly například východní Německo a Polsko.

            Otázka znovusjednocení obou německých států byla také natolik akutní, že Moskva, která se ještě nevzpamatovala z následků války, se musela o suroviny a potraviny za nízké ceny dělit s Berlínem...

            Berija, který se stal jedním ze Stalinových nástupců, se v květnu až červnu 1953 pokusil uskutečnit svůj plán sjednocení všech čtyř částí rozděleného Německa, takzvaných okupačních zón, spravovaných USA, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem s cílem vytvořit Německo jediné – neutrální. Německo se mělo stát vně-blokovým jakým bylo Rudou armádou osvobozené Rakousko. Je však třeba podotknout, že tuto myšlenku (samozřejmě bez připomenutí peněžní kompenzace) vyslovil již v březnu 1952 sám Stalin. Sovětský vůdce dal ostatním velmocem - Spojeným státům, Británii a Francii jasně najevo, že Sovětský svaz je za určitých podmínek připraven opustit NDR, stáhnout odtud svá vojska a prosazovat sjednocení zprvu tri-zónie, následně pak bi-zónie do jednoho neutrálního Německa.

            A výše „kompenzace“ měla činit 20 miliard dolarů – v té době gigantická suma peněz. Stačí říci, že podle slavného Marshallova plánu na obnovu západní Evropy v letech 1948-1952 poskytly Spojené státy evropským zemím včetně Německa pouze 13 miliard dolarů.

            Mimochodem, po vnitřních represích, odvolání ze svých funkcí ve zvláštních službách i médiích a ve finále likvidaci Beriji se NDR zdařile vrátila na cestu socialistické výstavby a Moskva tam téměř 40 let podporovala „socialismus“, dokud se sama neztrhala, nevyčerpala a nevysílila. („Východní Německo dodnes dluží Rusku více než 400 miliard dolarů“). Znovusjednocení NSR s NDR stálo asi 70 miliard dolarů – tedy přibližně stejnou částku, o které Berija kdysi snil, že dostane za sjednocení Německa. Je tedy evidentně spravedlivé si položit otázku: mohl Berija zabránit ničivé akci namířené proti němu?

            Rozumí se samo s sebou, že Berijův plán vyžadoval spojence. Kámen úrazu však tkvěl v tom, že ti, na něž se mohl Lavrenťij Pavlovič spolehnout, patřili z větší části k bezpečnostním složkám.

            Berija dobře věděl, jaké materiály se proti němu mohou objevit. Jasně pochopil, že i moc, kterou disponuje, bude jednat spolu s ním a na jeho příkaz, jen pokud on sám bude mít autoritu, byť by byla založena na strachu. V pádu-li bude sám prohlášen za tyrana a zločince, ztratí všechny své potenciální spojence. Zatím se může spolehnout na Bulganina, protože toho sám dovedl na místo ministra obrany, a na „prosťáčka“ Chruščova ...

            Berija se „mezi svými“ těšil nebývale vysoké autoritě, pro něj byli tzv. «silovici» připraveni projít ohněm. Ale ani mezi stejně smýšlejícími lidmi nebylo pochopení pro mocenskou hru, kterou Lavrentij Pavlovič zahájil.

            A tím nejdůležitějším, co Berija mohl i nevědět, bylo to, co znali jeho společníci: pokud se dostane k moci, bude vyžadovat skutečnou práci, nikoli jen formální písemné odpovědi, zfalšované výkazy, zfabrikovanou evidenci a patetické projevy. Proto z věrchušky Sovětského svazu nikdo nechtěl modernizovat systém v berijovském stylu. Iniciativu v oblasti ideologie zaregistroval „prosťáček“ Chruščov a jeho pučističtí sparring partneři. V důsledku toho dne 26. června 1953 Berija padl.

            Snažil se rekonstruovat systém, do něhož vrostl, ten však na to zareagoval a Lavrenťije odmítl. Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace v roce 2004 uznala, že rozhodnutí vojenského kolegia Nejvyššího soudu Ruské federace ze dne 29. května 2002 o odmítnutí rehabilitace L. P. Beriji nelze zrušit, protože on a jeho stoupenci byli vůdci, kteří se organizovali na státní úrovni a osobně prováděli masivní represe proti vlastnímu lidu. Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace v roce 2004 uznala, že rozhodnutí vojenského kolegia Nejvyššího soudu Ruské federace ze dne 29. května 2002 o odmítnutí rehabilitace L. P. Beriji nelze zrušit, protože on a jeho stoupenci byli vůdci, kteří se organizovali na státní úrovni a osobně prováděli masivní represe proti vlastnímu lidu.

            Zda-li tomu tak skutečně bylo, lze ověřit četnými dokumenty odrážejícími jeho činnost i jeho povahové rysy. Je třeba také vzít v úvahu, že po rehabilitaci obviněného vždy následují odhalení – osobní i politická. Vrátíme-li se k událostem z léta 1953, nutno podotknout, že skrýváním okolností vraždy Beriji a schováváním se za pomyslné dodržování „zákonnosti“ jeho odpůrcům záleželo především na vlastní bezpečnosti a zároveň prosazovali svou legitimitu. A aby zdiskreditovali pozitivní pověst, kterou si Berija začal ve společnosti budovat, uchýlili se k osvědčené metodě kolektivních petic a masových shromáždění proti „hnusnému zrádci“, „násilníkovi nezletilých, lovci školaček“, aby ospravedlnili samotný fakt krutého, surového a zbabělého trestu.

            Existuje několik verzí Berijovy vraždy: od zadržení v Kremlu a „odstranění těla zavražděného zabaleného v koberci“ až po jeho popravu generálem Batickým v kanceláři velitele moskevského vojenského okruhu v Lefortovu, kde se vězeň údajně plazil po kolenou a prosil o milost. To všechno jsou výmysly, fikce, fantazie, smyšlenky, lži a báchorky... Lavrenťij Pavlovič byl zastřelen dne 26. června v Kachalově ulici 28 vojáky, kteří přijeli ve dvou obrněných transportérech.

            Berija měl dost sil a prostředků, aby zabránil pachatelům usilujícím o jeho život, a fakt, že k vraždě skutečně došlo, vypovídá nejen o jeho detailní, pečlivé a pregnantně provedené tajné přípravě, ale především o rozhodnosti, odhodlání i odvaze lidí, kteří ji spáchali. Takoví mohli být v té době pouze vojáci. Leonid Brežněv se o vraždě Lavrenťije Pavloviče vyslovil takto: „Berija byl skutečným Gruzíncem, jenž by se nikdy nenechal zatknout a zastřelit jako ovce.“

            A ačkoliv účast Beriji na vyšetřování „odhalení“ „hrůzného“ obrazu jeho vlastní činnosti je velmi vzdálen od pravdy, samotný proces Berijovy překotné, doslova unáhlené likvidace a hanobení Lavrentuje Pavloviče ze strany jeho soudruhů zastánci „pravdy a spravedlnosti“ rozvázal strůjcům atentátu ruce a poskytl jim záruky beztrestnosti za to, co spáchali. Hlavní vojenská prokuratura neshledala důvody pro rehabilitaci Beriji, neboť „jeho vina byla prokázána, to, co udělal, je kvalifikováno správně, trest odpovídá povaze a stupni společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů, byl odsouzen přiměřeně, a proto nemůže být rehabilitován.“ Ale důvody, jako vždy, leží na povrchu.

            Éra stagnace a vleklé období gorbačovsko-jelcynského bezpříkladného úpadku, postupného hmatatelného rozkladu a ve finále naprostého kolapsu přestavby nás ve skutečnosti nutí obracet se hlouběji k dříve nashromážděným zkušenostem řízení státu. Dnes taková zkušenost neexistuje. To znamená, že nezbytnou rehabilitaci v prvé řadě zasluhuje uznání efektivity práce vůdců stalinského období, především Lavrenťije Pavloviče Beriji, které frapantně kontrastují s nízkou úrovní současné správy země. Jak si nevzpomenout na slova Lavrenťije Pavloviče: „Intelektuálové dělají z bolševiků kanibaly, ale zkuste to bez klacku. Ani za celých 300 let nedokázali carové Rusko pozvednout. My jsme to dokázali během let třiceti“. 

                                                                                        Anatolij Ivanko, Ředitel Centra pro analýzu                                                                                                          geopolitiky, válek a vojenské historie.  

                                                                                        Publikováno v № 2 (815) Vojensko-                                                                                                                  průmyslového kurýru dne 21. ledna 2020.

                                                                                                                 Z ruštiny přeložil Lukáš Sluka