Zinověv, Grigorij Jevsejevič [vl. jm. Hirsch Apfelbaum, znám též jako Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij] (1883-1936)

G. Je Zinověv byl předseda Výkonného výboru Kominterny, narozen dne 23. září 1883 jako Hirsch Apfelbaum (znám rovněž pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij) v Jelizavetgradu v Ruské říši byl bolševický revolucionář, sovětský státní a politický činitel a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek.

          ¹. Bolševik²

            Člen politbyra Ústředního výboru strany (1921-1926), kandidát na člena politbyra Ústředního výboru RKS (b) (1919-1921).

            G. Je Zinověv pocházel z rodiny majitele mléčné farmy, přičemž vzdělání získal doma. Již od 15 let si vydělával na živobytí prací (vyučoval, byl poslíčkem v obchodních podnicích). V letech 1899-1901 se účastnil činnosti pololegálních dělnických organizací, formování jejich stávkových výborů a sám vedl dělnické kroužky. Od roku 1901 člen Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS), po jejímž schizmatu na II. sjezdu (červenec - srpen 1903), se připojil k bolševikům a spolupracoval na tvorbě jejich týdeníku «Vperjod!» (Vpřed!)³ .

              V Berlíně, Paříži a Bernu pracoval v zahraničních sociálně demokratických skupinách. Od konce 90. let. XIX století se účastnil sebe-vzdělávacích kroužků a připojil se ke skupině, jež organizovala první ekonomické stávky na jihu Ruska. Vzhledem k tomu, že perzekuce začala v roce 1901, po roce emigroval. V roce 1903 se setkal s V. I. Leninem a G. V. Plechanovem⁴. Po rozkolu na II. sjezdu RSDDS⁵ (červenec-srpen 1903) se stal bolševikem a 

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★

2a) a)Bolševismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/2259644974974254966

Právě na II. sjezdu RSDDS roku 1903 se strana rozštěpila na dvě frakce - umírněnější menševiky (menšináře) tvořící tu část členů, jež zůstala blíže klasickému marxismu a provedení proletářské revoluce v Rusku podmiňovala nutností industrializace země. Jejich oponenti zformovali na sjezdu druhou a početnější skupinu stoupenců V. I. Uljanova (Lenina) a vytvořili vlastní frakci bolševiků (většinářů), z nichž roku 1917 vznikla Sociálnědemokratická strana Ruska (bolševiků) [SDDSR (b)], 7. sjezd roku 1918 přejmenoval stranu na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků) KSR (b)], 14. sjezd roku 1925 na Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) [VKS (b)]. Bolševici se jako strana osamostatnili na Pražské konferenci konané ve dnech 5. až 17. ledna 1912 (starého juliánského kalendáře, užívaného do r. 1918 v Rusku). Jak uvedl J. V. Stalin na XV. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) /VKS(b)/: „Tato konference měla v dějinách naší strany veliký význam, neboť položila mez mezi bolševiky a menševiky a sjednotila bolševické organizace v celé zemi v jednotnou bolševickou stranu." /Dějiny VKS(b), Svoboda, Praha 1951, s. 147/. Samotná PRAŽSKÁ KONFERENCE dle článku Leopolda Vejra 100 let od pražské konference ruské sociální demokracie - 100 let od vyhnání likvidátorů ze strany na portálu kominternet.cz viz http://kominternet.cz/subdom/teorie/2148_lenin_praha.html

5b) Pražská konference Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS) čili VI. Všeruská konference SDDSR (18.-30. ledna 1912) zde https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/3920613754924622842

na podzim roku 1903 byl poslán na jih Ruska, vedl boj proti menševikům a přispěl k vytvoření direktiv nutných pro zdárný provoz nelegálního tiskařského stroje. Koncem roku 1904 odjel na léčbu do zahraničí, nastoupil na katedru chemie na univerzitě v Bernu a znovu spolupracoval na činnosti již zmíněného prvního bolševického týdeníku «Vperjod!» («Vpřed!»). Od roku 1906 byl členem Výkonné komise Petrohradského výboru RSDDS. Na V. sjezdu RSDDS v květnu 1907 byl zvolen do Ústředního výboru. V letech 1908-1917 byl Zinověv v exilu a stal se členem zahraničního byra RSDDS. Aktivně podporoval V. I. Lenina v jeho boji proti dvěma proudům v RSDDS - likvidátorům (považovali za nutné omezit nelegální aktivity bolševiků po porážce revoluce v letech 1905-1907) a otzovistům (navrhovali vystoupení členů strany z legálních organizací). Zinověv se stal Leninovým nejbližším pomocníkem, v letech 1912-1914 vedl právě s Vladimírem Iljičem z Krakova práci bolševických organizací v Rusku, odkud psal projevy dělnickým zástupcům Státní dumy. V první světové válce se zasazoval o „porážku vlád“ válčících států (včetně Ruska) a vystupoval proti heslům obrany vlasti prosazovaným vůdci evropských sociálně demokratických stran. Uprostřed říjnové generální stávky roku 1905 přijel do Petrohradu, odkud byl však v podstatě okamžitě, především kvůli naléhání lékařů, znovu poslán na léčbu do zahraničí; zotavil se, pokračoval ve studiu na filozofické fakultě univerzity v Bernu, avšak poté, co nedokončil studium, se v březnu 1906 vrátil do Petrohradu. Stal se populárním stranickým agitátorem, byl zvolen do Petrohradského výboru RSDDS, pracoval jako člen jejího výkonného výboru, spolu s A. A. Bogdanovem upravil formu vydávání ilegálního orgánu bolševiků «Vperjod!» («Vpřed!») a účastnil se kampaně pro volby do 2. Státní dumy. Byl rovněž delegátem V. sjezdu RSDDS (1907, Londýn) a po svém zvolení za člena Ústředního výboru vstoupil přímo do centra práce bolševické politiky. Po svém návratu do Ruska v roce 1907 poté, co se vrátil do Ruska, začal ilegálně vydávat ústřední tiskový orgán strany, noviny Social-Demokrat a zároveň byl jedním z jeho hlavních redaktorů. Účastnil se volební kampaně do III. Státní dumy. Na jaře roku 1908 byl zatčen. Ve vězení vážně onemocněl, pročež byl na žádost předsedy Rady právních zástupců Ruska a Petrohradu propuštěn. Následně přišlo Zinověvovo vyhoštění do Polocku, kam Grigorij Jevsejevič putoval pod policejním dohledem. Na konci léta sestavil v Ženevě spolu s Leninem a L. B. Kameněvem redakční radu bolševických novin «Proletarij». Na 5. všeruské konferenci RSDDS (prosinec 1908, Paříž) podal zprávu o «likvidátorství», byl znovu zvolen za člena redakční rady novin «Social-Demokrat», přičemž zůstal členem redakční rady tiskoviny «Proletarij». Ve dnech 3.- 7. srpna 1910 se účastnil 8. kongresu II. internacionály konaného v Bruselu. V roce 1911 přednášel o dějinách strany na Stranické škole v Longjumeau, francouzském městečku nedaleko Paříže v departementu Essonne, okresu Île-de-France. Na 6. Všeruské konferenci RSDDS (leden 1912, Praha) Zinověv referoval k řadě otázek a byl zvolen členem ústředního výboru. Brzy se spolu s Leninem přiblížil k ruským hranicím - do Haliče (Krakow, pak Zakopane), kde přijímali soudruhy z Ruska, s nimiž spolupracovali a psali články pro «Pravdu» a zároveň vystupovali za bolševické poslance 4. Státní dumy. Tady je zastihl začátek první světové války. Spolu se svou nemocnou manželkou odjel Zinověv do Vídně. Vůdce rakouských sociálních demokratů, pražský rodák Viktor Adler (1852–1918), jenž předsednickou funkci zastával v letech 1889–1918 pro ně získal povolení odjet a pokračovat v léčbě ve Švýcarsku, kam záhy dorazili i manželé Uljanovovi. Lenin a Zinověv vzkřísili vydávání tiskoviny «Social-Demokrat» a na jeho stránkách vedli ostré polemiky s vůdci Druhé internacionály, zúčastnili se mezinárodní socialistické konference proti válce a sociál-šovinismu v Zimmerwaldu (září 1915), shromáždili kolem sebe skupinu levicových radikálů a v spoluautorství sepsali brožuru „Socialismus a válka“. Únorová revoluce v roce 1917 překvapila Zinověva v Bernu, kde pracoval v chemické laboratoři. Právě Grigorij Jevsejevič, povolaný Leninem do Curychu, se jeho jménem zúčastnil emigrantských konferencí k otázce, jakým způsobem co nejdříve využít amnestie k urychlenému návrátu se do Ruska. Dne 3. dubna 1917, po Británií zorchestrovaném puči proti hlavě spojeneckého (!) státu (ruské carské monarchie) Mikuláši II., jež vešel do dějin jako „únorová“ (březnová) revoluce, se k Zinověvovi a Uljanovovi-Leninovi, připojila rusko-francouzská komunistická revolucionářka a feministka, Leninova spolupracovnice a milenka Innesa Armandová [1874–1920] (dle české wipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Inessa_Armandov%C3%A1), gruzínský vůdce bolševického hnutí M. G. Cchakaja neboli Barsov [1865-1950] (dle české wikipedie zde: https://cs.qaz.wiki/wiki/Mikhail_Tskhakaya), což byl jeden z pěti signatářů dokumentu, který vytvořil Sovětský svaz (viz Deklarace a Smlouva o formování Svazu sovětských socialistických republik Smlouva o vytvoření SSSR zde: https://cs.qaz.wiki/wiki/Treaty_on_the_Creation_of_the_USSR, a spolu s dalšími se vrátili do Petrohradu. První celoměstská konference petrohradské organizace bolševiků (14.–22. dubna 1917) zvolila Zinověva za předsedu; Zinověv ji přesvědčil, aby přijala Leninovy dubnové teze [viz Původní koncept dubnových tezí zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/041917a.html; resp. Revoluční myšlenky: V. I. Lenin: Dubnové teze zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=538819. Na 7. (dubnové) Všeruské konferenci bolševiků (24.–29. dubna) Zinověv společně s Leninem zdůvodnil otázky své agendy, které považovali za zásadní pro přípravu socialistické revoluce. Při vstupu do redakční rady Pravdy v ní Zinověv téměř každý den publikoval články vysvětlující bolševické chápání smyslu války a tajných smluv, bratrství na frontě i postoj bolševiků jak k «Prozatímní vládě» tak i ke sjednocení se sociálními demokraty. Grigorij Jevsejevič přinášel i další možné interpretace stavu fungování II. internacionály [viz II. internacionála zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=466163]. Zinověv napsal: „My ... nechceme dvojí moc ... My ... jsme za existenci jediné moci v naší zemi. A touto mocí by měli být Sověty zástupců pracujících a vojáků. Když se v Rusku dosáhne této etapy revoluce, stane se silnou pákou pro rozvoj evropské, rozvoj světové revoluce. Revoluční sociální demokracie v Rusku vždy považovala vítěznou ruskou revoluci za prolog, za úvod do socialistické revoluce na Západě ... ruská revoluce překročí hranice národní revoluce, ruská revoluce z roku 1917 bude sloužit jako začátek konce kapitalistického systému“ (Pravda, 1917, 8. dubna); a dále na stejném místě: „Vyslovujeme se proti sjednocení se sociál-šovinisty. Jsme přesvědčeni, že sjednocující obluzení, které nyní zamlžuje hlavy i některým bolševikům, se brzy rozplyne.“ Člen prezidia I. Všeruského sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců (3.–24. června), kde nejednou promlouval a bránil bolševický úhel pohledu; dne 19. června řekl: „Včera na Martově poli drtivá většina z vás přiznala, že 99% ze 100 šlo pod našimi slogany, a pokud nás budete volat k pořádku, budete muset k pořádku volat celý revoluční proletariát“; „ Internacionála bude žít navzdory všemu, protože naživu je dělnická třída celého světa, protože se blíží světová socialistická revoluce“ („I. Všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců“, svazek 2, str. 2 99-100). V reakci na obvinění, že bolševici provokují dělnická vystoupení, Zinověv řekl: „Zemřou-li dnes všichni bolševici, kteří podle vašeho názoru za vše mohou, nepokoje budou pokračovat stejně. Jak [pak] chcete, aby se dělníci, kteří byli předvojem revoluce, během nástupu kontrarevoluce nebáli?“ (Tamtéž, str. 143). Ráno 3. července Zinověv a Kameněv, když slyšeli o neúspěchu ofenzívy a rezignaci ministrů kadetů, šli do Tavrického paláce, na společném zasedání předsednictva Všeruského ústředního výkonného výboru, Všeruské rady dělnických a vojenských zástupců a předsednictva výkonného výboru sovětů rolnických zástupců, se dozvěděli, že 1. kulometný dělostřelecký pluk - pluk „Trojúhelník“ se chystal příští den vyjít do ulic a požadoval, aby se Sověty chopily moci. Zinověv, Kameněv a L. D. Trockij obvolávali organizace bolševiků a „Mežrajonce“ a vyzvali je, aby nijak politicky nevystupovaly.

            Po únorové revoluci v roce 1917 se vrátil ze Švýcarska (přes Německo a Švédsko) do Petrohradu v slavném „zapečetěném voze“. (Viz mj. film Lenin...Vlak: 1. část zde https://www.youtube.com/watch?v=qBndgWOdYqQ&t=27s resp. 2. část zde: https://www.youtube.com/watch?v=BJYOHGEQLfc.) V bolševických novinách «Pravda» propagoval Leninovu představu o přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou prostřednictvím mírového přechodu moci na sověty dělnických a vojenských zástupců. Během červencových událostí roku 1917 na schůzi Ústředního výboru RSDDS (b) podpořil Zinověv návrh L. B. Kameněva a dalších o nutnosti zdržení se nepřátelských akcí ze strany účastníků protivládní demonstrace. Skrýval se od 7. (20.) července do začátku srpna, aby se vyhnul zatčení na základě obvinění z velezrady a špionáže pro Německo. Od konce srpna až do října je zastáncem přípravy a konání Všeruského sjezdu sovětů, který „sám zajistí svolání a revoluční práci Ústavodárného shromáždění“. Věřil, že bolševici za podpory pouze dělnické třídy a vojáků, a ne většiny populace, nebudou schopni vítězně dokončit socialistickou revoluci. Dne 10. října (23.) na zasedáních Ústředního výboru RSDDS (b) Zinověv spolu s Kameněvem hlasovali proti Leninově rezoluci o nutnosti provedení ozbrojeného povstání za svržení Prozatímní vlády, které je «nevyhnutelné» a «plně nazrálo». Nabídl, že se vzdá násilných opatření boje a bude hledat podporu mas, aby získal maximální zastoupení v Ústavodárném shromáždění. Věřil, že okamžité uchopení moci bolševiky lze ospravedlnit pouze zdárným vývojem socialistické revoluce v Evropě, jež má však k svému reálnému uskutečnění moc daleko. Po schůzce zaslal (spolu s Kameněvem) prohlášení nejdůležitějším místním bolševickým organizacím, uvedl své argumenty proti povstání a vedl kampaň mezi vůdci petrohradské bolševické organizace. Dne 16. (29.) října předložil na schůzi Ústředního výboru alternativu k Leninovu usnesení, které uvádělo, že „žádná vystoupení až do zasedání s bolševickou částí sjezdu sovětů jsou nepřípustná“. Po přijetí Leninova usnesení požadoval „okamžité telegrafické svolání pléna“. Když povstání začalo, prohlásil na schůzce petrohradského sovětu, že „vyhrajeme“. Začátkem listopadu 1917 byl na rozdíl od postoje V. I. Lenina a většiny členů ústředního výboru zastáncem vytvoření koaliční „homogenní socialistické vlády“, která by zahrnovala zástupce všech socialistických stran a skupin - od lidových socialistů až po bolševiky.

Rezoluce navržená Zinověvem a Kameněvem¹ vyzývající k souhlasu s přidělením 1/2 křesel ve vládě eserům, tj. socialistům revolucionářům² a menševikům, aniž by zmiňovala klíčový požadavek Ústředního výboru zahrnout do něj Lenina a L. D. Trockého, byla přijata dne 3. listopadu (16) na zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK). V reakci na požadavek Lenina na ultimátum přijmout opatření k vyloučení Zinověva a Kameněva ze strany, pokud se nepodřídí stranické kázni, oznámil Zinověv své vystoupení z Ústředního výboru společně s Kameněvem, A. I. Rykovem, V. P. Noginem a V. P. Miljutinem.

francouzském městečku nedaleko Paříže v departementu Essonne, okresu Île-de-France. Na 6. Všeruské konferenci RSDDS (leden 1912, Praha) Zinověv referoval k řadě otázek a byl zvolen členem ústředního výboru. Brzy se spolu s Leninem přiblížil k ruským hranicím - do Haliče (Krakow, pak Zakopane), kde přijímali soudruhy z Ruska, s nimiž spolupracovali a psali články pro «Pravdu» a zároveň vystupovali za bolševické poslance 4. Státní dumy. Tady je zastihl začátek první světové války. Spolu se svou nemocnou manželkou odjel Zinověv do Vídně. Vůdce rakouských sociálních demokratů, pražský rodák Viktor Adler (1852–1918), jenž předsednickou funkci zastával v letech 1889–1918 pro ně získal povolení odjet a pokračovat v léčbě ve Švýcarsku, kam záhy dorazili i manželé Uljanovovi. Lenin a Zinověv vzkřísili vydávání tiskoviny «Social-Demokrat» a na jeho stránkách vedli ostré polemiky s vůdci Druhé internacionály, zúčastnili se mezinárodní socialistické konference proti válce a sociál-šovinismu v Zimmerwaldu (září 1915), shromáždili kolem sebe skupinu levicových radikálů a v spoluautorství sepsali brožuru „Socialismus a válka“. Únorová revoluce v roce 1917 překvapila Zinověva v Bernu, kde pracoval v chemické laboratoři. Právě Grigorij Jevsejevič, povolaný Leninem do Curychu, se jeho jménem zúčastnil emigrantských konferencí k otázce, jakým způsobem co nejdříve využít amnestie k urychlenému návrátu se do Ruska. Dne 3. dubna 1917, po Británií zorchestrovaném puči proti hlavě spojeneckého (!) státu (ruské carské monarchie) Mikuláši II., jež vešel do dějin jako „únorová“ (březnová) revoluce, se k Zinověvovi a Uljanovovi-Leninovi, připojila rusko-francouzská komunistická revolucionářka a feministka, Leninova spolupracovnice a milenka Innesa Armandová [1874–1920] (dle české wipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Inessa_Armandov%C3%A1), gruzínský vůdce

1 Kameněv, Lev Borisovič[vl. jm. Rozenfeld] (1883-1936) zde: https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5302149993919516535

2 Eseři [rus., ze zkratky SR, tj. socialisté-revolucionáři], maloburžoazní politická strana v Rusku, jež se opírala především o rolnictvo. Jako vlastní politická strana eseři vznikli roku 1902 ze skupin narodniků. V květnu 1917 vytvořili s menševiky Prozatímní vládu, po říjnovém převratu vystoupila většina eserů proti sovětské moci. Levé křídlo vytvořilo vlastní stranu levých eserů. Ta zprvu podporovala bolševiky, ale v létě 1918 organizovala protibolševická povstání. Na V. všeruském sjezdu sovětů byli leví eseři ze sovětů vyloučeni, přičemž část z nich přešla k bolševikům, část ke kontrarevoluci. Po ukončení občanské války vůdcové eserů emigrovali a strana se rozpadla. Resp. Strana socialistů-revolucionářů dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Strana_socialist%C5%AF-revolucion%C3%A1%C5%99%C5%AF

bolševického hnutí M. G. Cchakaja neboli Barsov [1865-1950] (dle české wikipedie zde: https://cs.qaz.wiki/wiki/Mikhail_Tskhakaya), což byl jeden z pěti signatářů dokumentu, který vytvořil Sovětský svaz (viz Deklarace a Smlouva o formování Svazu sovětských socialistických republik Smlouva o vytvoření SSSR zde: https://cs.qaz.wiki/wiki/Treaty_on_the_Creation_of_the_USSR, a spolu s dalšími se vrátili do Petrohradu. První celoměstská konference petrohradské organizace bolševiků (14.–22. dubna 1917) zvolila Zinověva za předsedu; Zinověv ji přesvědčil, aby přijala Leninovy dubnové teze [viz Původní koncept dubnových tezí zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/041917a.html; resp. Revoluční myšlenky: V. I. Lenin: Dubnové teze zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=538819. Na 7. (dubnové) Všeruské konferenci bolševiků (24.–29. dubna) Zinověv společně s Leninem zdůvodnil otázky své agendy, které považovali za zásadní pro přípravu socialistické revoluce. Při vstupu do redakční rady Pravdy v ní Zinověv téměř každý den publikoval články vysvětlující bolševické chápání smyslu války a tajných smluv, bratrství na frontě i postoj bolševiků jak k «Prozatímní vládě» tak i ke sjednocení se sociálními demokraty. Grigorij Jevsejevič přinášel i další možné interpretace stavu fungování II. internacionály [viz II. internacionála zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=466163]. Zinověv napsal: „My ... nechceme dvojí moc ... My ... jsme za existenci jediné moci v naší zemi. A touto mocí by měli být Sověty zástupců pracujících a vojáků. Když se v Rusku dosáhne této etapy revoluce, stane se silnou pákou pro rozvoj evropské, rozvoj světové revoluce. Revoluční sociální demokracie v Rusku vždy považovala vítěznou ruskou revoluci za prolog, za úvod do socialistické revoluce na Západě ... ruská revoluce překročí hranice národní revoluce, ruská revoluce z roku 1917 bude sloužit jako začátek konce kapitalistického systému“ (Pravda, 1917, 8. dubna); a dále na stejném místě: „Vyslovujeme se proti sjednocení se sociál-šovinisty. Jsme přesvědčeni, že sjednocující obluzení, které nyní zamlžuje hlavy i některým bolševikům, se brzy rozplyne.“ Člen prezidia I. Všeruského sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců (3.–24. června), kde nejednou promlouval a bránil bolševický úhel pohledu; dne 19. června řekl: „Včera na Martově poli drtivá většina z vás přiznala, že 99% ze 100 šlo pod našimi slogany, a pokud nás budete volat k pořádku, budete muset k pořádku volat celý revoluční proletariát“; „ Internacionála bude žít navzdory všemu, protože naživu je dělnická třída celého světa, protože se blíží světová socialistická revoluce“ („I. Všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců“, svazek 2, str. 2 99-100). V reakci na obvinění, že bolševici provokují dělnická vystoupení, Zinověv řekl: „Zemřou-li dnes všichni bolševici, kteří podle vašeho názoru za vše mohou, nepokoje budou pokračovat stejně. Jak [pak] chcete, aby se dělníci, kteří byli předvojem revoluce, během nástupu kontrarevoluce nebáli?“ (Tamtéž, str. 143). Ráno 3. července Zinověv a Kameněv, když slyšeli o neúspěchu ofenzívy a rezignaci ministrů kadetů, šli do Tavrického paláce, na společném zasedání předsednictva Všeruského ústředního výkonného výboru, Všeruské rady dělnických a vojenských zástupců a předsednictva výkonného výboru sovětů rolnických zástupců, se dozvěděli, že 1. kulometný dělostřelecký pluk - pluk „Trojúhelník“ se chystal příští den vyjít do ulic a požadoval, aby se Sověty chopily moci. Zinověv, Kameněv a L. D. Trockij obvolávali organizace bolševiků a „Mežrajonce“ a vyzvali je, aby nijak politicky nevystupovaly.

Po únorové revoluci v roce 1917 se vrátil ze Švýcarska (přes Německo a Švédsko) do Petrohradu v slavném „zapečetěném voze“. (Viz mj. film Lenin...Vlak: 1. část zde https://www.youtube.com/watch?v=qBndgWOdYqQ&t=27s resp. 2. část zde: .https://www.youtube.com/watch?v=BJYOHGEQLfc) V bolševických novinách «Pravda» propagoval Leninovu představu o přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou prostřednictvím mírového přechodu moci na sověty dělnických a vojenských zástupců. Během červencových událostí roku 1917 na schůzi Ústředního výboru RSDDS (b)

podpořil Zinověv návrh L. B. Kameněva a dalších o nutnosti zdržení se nepřátelských akcí ze strany účastníků protivládní demonstrace. Skrýval se od 7. (20.) července do začátku srpna, aby se vyhnul zatčení na základě obvinění z velezrady a špionáže pro Německo. Od konce srpna až do října je zastáncem přípravy a konání Všeruského sjezdu sovětů, který „sám zajistí svolání a revoluční práci Ústavodárného shromáždění“. Věřil, že bolševici za podpory pouze dělnické třídy a vojáků, a ne většiny populace, nebudou schopni vítězně dokončit socialistickou revoluci. Dne 10. října (23.) na zasedáních Ústředního výboru RSDDS (b) Zinověv spolu s Kameněvem hlasovali proti Leninově rezoluci o nutnosti provedení ozbrojeného povstání za svržení Prozatímní vlády, které je «nevyhnutelné» a «plně nazrálo». Nabídl, že se vzdá násilných opatření boje a bude hledat podporu mas, aby získal maximální zastoupení v Ústavodárném shromáždění. Věřil, že okamžité uchopení moci bolševiky lze ospravedlnit pouze zdárným vývojem socialistické revoluce v Evropě, jež má však k svému reálnému uskutečnění moc daleko. Po schůzce zaslal (spolu s Kameněvem) prohlášení nejdůležitějším místním bolševickým organizacím, uvedl své argumenty proti povstání a vedl kampaň mezi vůdci petrohradské bolševické organizace. Dne 16. (29.) října předložil na schůzi Ústředního výboru alternativu k Leninovu usnesení, které uvádělo, že „žádná vystoupení až do zasedání s bolševickou částí sjezdu sovětů jsou nepřípustná“. Po přijetí Leninova usnesení požadoval „okamžité telegrafické svolání pléna“. Když povstání začalo, prohlásil na schůzce petrohradského sovětu, že „vyhrajeme“. Začátkem listopadu 1917 byl na rozdíl od postoje V. I. Lenina a většiny členů ústředního výboru zastáncem vytvoření koaliční „homogenní socialistické vlády“, která by zahrnovala zástupce všech socialistických stran a skupin - od lidových socialistů až po bolševiky.

Rezoluce navržená Zinověvem a Kameněvem¹ vyzývající k souhlasu s přidělením 1/2 křesel ve vládě eserům, tj. socialistům revolucionářům² a menševikům, aniž by zmiňovala klíčový požadavek Ústředního výboru zahrnout do něj Lenina a L. D. Trockého, byla přijata dne 3. listopadu (16) na zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK). V reakci na požadavek Lenina na ultimátum přijmout opatření k vyloučení Zinověva a Kameněva ze strany, pokud se nepodřídí stranické kázni, oznámil Zinověv své vystoupení z Ústředního výboru společně s Kameněvem, A. I. Rykovem, V. P. Noginem a V. P. Miljutinem. O několik dní později si to rozmyslel a uvedl, že „ve straně k žádnému rozkolu nedochází a nemělo by jej ani být.“ G. Je. Zivověv se podílel se na jednáních s levými esery, která byla završena dne 14. (27.) listopadu jejich vstupem do Rady lidových komisařů (SNK), tj. vlády. Dne 13. (26.) prosince 1917 byl G. Je. Zinověv zvolen předsedou Petrohradského sovětu. V lednu 1918 byl Grigorij Jevsejevič prvním členem Ústředního výboru RSDDS (b), jenž podpořil Leninův požadavek na okamžité uzavření Brestského míru z roku 1918. Rovněž byl jedním z hlavních strůjců politiky „rudého teroru“. Navrhl „umožnit všem pracujícím jednat s inteligencí po svém, přímo na ulici“. V souladu s jeho veřejně vyjádřenou představou o fyzickém zničení těch, kteří nesouhlasili se sovětským režimem, byly v Petrohradě zastřeleny

tisíce rukojmích. Zinoněv byl rovněž členem Revoluční vojenské rady 7. armády (14. července-26. listopadu 1919), na konci července 1919 vedl Výbor obrany Petrohradu.

V roce 1919 byl Zinověv také zvolen předsedou výkonného výboru Komunistické internacionály. Během diskuse o odborových svazech v letech 1920-1921 řídil přípravu Leninovy «Platformy deseti», která odsoudila jak návrh Lva Trockého na znárodnění odborů, tak požadavek „dělnické opozice“ na převod vedení národního hospodářství přímo odborům. V letech 1921-1926 byl členem politbyra ústředního výboru RKS (b). Na NEP - novou hospodářskou politiku pohlížel jako na dočasný „největší“ a „rozhodující strategický manévr proletářské strany“, který předpokládá pokračování třídního boje ve složitých a akutních formách. Během Leninovy nemoci a po jeho smrti se aktivně účastnil boje o moc ve straně i v zemi.

V letech 1923-1924 se spolu s J. V. Stalinem a L. B. Kameněvem postavil proti Trockému a usiloval o jeho politickou diskreditaci. V roce 1925 se spolu s Kameněvem postavil proti Stalinovi, který je začal vylučovat z rozhodování, opíraje se o nové členy Politbyra (N. I. Bucharina, A. I. Rykova, M. P. Tomského). Na 14. sjezdu VKS (b) v prosinci 1925 Zinověv vystoupil s referátem, opozičním vůči politické zprávě Ústředního výboru, kterou přečetl Stalin. Pokusil se bránit sebe a leningradskou stranickou organizaci před obviněním ze snahy o likvidaci NEP, z nedůvěry v možnost konečného vybudování socialismu v jedné zemi atd. Cituje Lenina, pokusil se dokázat, že skutečným «likvidátorem» a «poražencem» je Bucharin, vyzdvihnuvší slogan «Obohacujte se!» adresovaný rolnictvu. Varoval před nebezpečím podcenění ekonomické a politické role kulaků a nebezpečím tvrzení, že NEP – to je socialismus.

Projev Zinověva a jeho stoupenců se na sjezdu nesetkal s podporou a byl kvalifikován jako «nová opozice» ve straně. Na začátku roku 1926 byl Zinověv sňat z funkce předsedy Leningradského sovětu a odvolán do Moskvy. V roce 1926 se spojil s Trockým proti Stalinovi a vytvořil na červencovém společném plénu Ústředního výboru a Ústřední kontrolní komise Všesvazové komunistické strany (bolševiků) «sjednocenou opozici“. Na témže plénu byl odstraněn z politbyra. V říjnu byl odvolán z vedení Kominterny (namísto Zinověva byl jmenován Bucharin). V říjnu 1927 byl Zinověv vyloučen z Ústředního výboru. Po 11. červenci 1927, kdy probíhaly alternativní demonstrace v Moskvě a Leningradu u příležitosti 10. výročí Říjnové revoluce, byl Zinověv ze strany vyloučen. V roce 1928 byl znovu připuštěn do strany poté, co přiznal své „chyby“. V říjnu 1932 byl opět vyloučen a poslán do vyhnanství v Kustanaj, protože věděl o existenci „kontrarevoluční skupiny“ M. N. Rjutina a obdržel od ní dokumenty, neinformoval o tom vedení strany. V roce 1933 byl znovu uveden do VKS (b) po pokání a slibu, že udělá „všechno možné, aby se strana a její ústřední výbor alespoň částečně napravily“. V roce 1934 byl znovu vyloučen a zatčen pro podezření z účasti na vraždě S. M. Kirova. Dne 16. ledna 1935 armádní kolegium Nejvyššího soudu SSSR shledalo Zinověva vinným ze styků s tzv. Leningradským centrem, připravujícím a organizujícím tuto vraždu. Odsouzen k 10 letům vězení. Ve dnech 19.–22. srpna 1936 probíhal První velký proces s tzv. „Trockisticko-zinověským centrem“, kdy Zinověv, Kameněv a další byli nařčeni z antisovětské činnosti, plánování vraždy vedoucích politických představitelů VKS (b) a špionáže. Tentokrát zněl rozsudek přísně, nad všemi obžalovanými byl vynesen ústy prokurátora Nejvyššího soudu SSSR trest smrti. Dne 13. června 1988 byl G. Je. Zinověv posmrtně rehabilitován.

 ☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1a) Lenin (vl. jm. Uljanov) Vladimir Iljič (1870–1924) [dle portálu kominternet.cz] viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5859686651556370276

1b) Lenin (vl. jm. Uljanov) Vladimir Iljič (1870–1924) dle IES, Academia, 1982 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/7624455622683502038

2a)Bolševismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/2259644974974254966

2b) Bolševismus dle ruské wikipedie 

3 Skupina «Vperjod» viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/3607400671899226906

4 Plechanov, Georgij Valentinovič (1857–1918), ruský politik, marxistický filozof a menševik, jenž v roce 1882 roce přeložil do ruštiny Marxův Manifest komunistické strany, vydal knihu o francouzských materialistech 18. století a materialistické teorii dějin a poprvé zformuloval Marxovy a Engelsovy myšlenky tak, aby byly použitelné v Rusku. G. V. Plechanov dle české wikipedie https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Plechanov