Bà Ngọc - Ho Či Min – Život a dílo

    _________________________

 

 

text je založen a vychází z díla a memoárů Phạm Văn Đồnga zesnulého dne 29. dubna 2000, jenž zastával post předsedy vlády Vietnamské socialistické republiky od 2. července 1976 do 18. června 1987

                Před půl stoletím svěřil v prostě vyhlížejícím domku prezident Ho Či Min příteli pocházejícímu z dálav vietnamské domoviny: „Mám jen jednu touhu, jediné přání – to nejpřínosnější — dosáhnout plné a kompletní nezávislosti naší země. Přinést svobodu našim občanům, našemu lidu, zajistit, aby se mu dostalo náležité potravy, ošacení i vzdělání. Lidem radím a zároveň je nabádám k úzkému i pevnému spojení v plodném kruhu solidarity. Pět prstů si není rovno, ale společně s dlaní dokáží vytvořit pevnou pěst. Právě takhle solidarita je schopna přinést i přinese naší vlasti skvělou budoucnost.“

             Po prožití mnoha let po boku prezidenta Ho Či Mina, strávil Phạm Văn Đồng, pozdější premiér VSR (funkci předsedy vlády VSR zastával od 2. července 1976 do 18. července 1987) poslední roky svého života psaním knih o Ho Či Minovi, skutečném duchovním gigantu, který s pro něj charakteristickou skromností utvářel chod vietnamských i světových dějin, jakož i spoluurčoval směřování mezinárodního komunistického, proti-koloniálního a pokrokového hnutí.

             Ho Či Minův život, dílo, práce i odkaz jsou kvintesencí minulosti s nespočetnými plody pro Vietnam i lidstvo, které pomáhají odpovědět na problémy a nové výzvy epochy, především však nasměřovat budoucnost Vietnamu a přispět k revolučnímu dílu lidstva, jemuž zanechal své vznešené kulturní i duchovní dědictví: Ho Či Minovy myšlenky.“

        Oblaka i pohoří jsou stejně magickými jako v Ho Či Minově poezii¹, próze i životě. Byl to právě jeden z ideových vůdců Komunistické strany Indočíny² Nguyễn Ái Quốc³ (vl. jm. Ngu-yễn Sinh Cung, známý rovněž jako Nguyễn Tất Thành, jenž jako upřímný vlastenec⁴, který se na počátku 20. let. XX. století stal ztělesněním dějinného splynutí vietnamského národa s nejni-ternější jeho esencí. Prostý a světlý zjev prezidenta Ho Či Mina symbolizující vysoký kredit i vni-třní pravdivost jeho osobnosti, především však jeho energická práce se staly v dlouhodobé pers-pektivě podnes nedocenitelným a klíčovým příspěvkem k národnímu a sociálnímu osvobození lidstva.

       Pokud jde o Phạm Văn Đồnga⁵, pak je to jeho dílo Ho Či Min - historické setkání, v němž jeho autor píše: „Musím říci, že jsem se poprvé setkal s Nguyễn Ái Quốcem během svého čtyř-letého studia na střední národní škole v starobylém královském Huế. V té době bylo mezi stu-denty velmi populární posílat si mezi sebou pod lavicí fotografii Nguyễn Ái Quốca v Paříži. Zde je třeba podoktnout, že Nguyễn Ái Quốc ve věku svých jednadvaceti let vstoupil na palubu zao-ceánského parníku, s nímž jako pomocník v kuchyni procestoval nemálo zemí takřka všech kon-tinentů celého světa, v diskusích měl možnost s přáteli detailně rozebírat a debatovat o množství rozličných ideí i myšlenkových koncepcí. Světová revoluce pro něj byla jako pták s dvěma křídly a imperialismus pak pijavicí o dvou přísavkách. Nespravedlnost a útlak bylo lze sledovat nejen ve Vietnamu, ale i po celém světě. Nguyễn Ái Quốc usiloval s upřímnou vervou i mladickým zápa-lem o nalezení patřičné cesty k překonání úhelné strasti života jeho domoviny. Tragédii obyvatel národů zemí Francouzské Indočíny představoval útlak aparátu její koloniální správy a politické ostruhy v té době získávající Nguyễn patriot postupně dokázal v zájmu své domoviny umně na-časovat a skvěle realizovat souběh lidového, vlasteneckého a komunistického hnutí s tepem epo-chy, což se mu podařilo díky bravurní aplikaci protikolonialistického učení leninismu.

           V červenci 1920 četl Nguyễn Ái Quốc Leninovy teze o národnostní a koloniální otázce v deníku l΄Humanité vydávaném Francouzskou komunistickou stranou, kreré mu nabídly odpověď k nalezení cesty boje za vietnamskou národní nezávislost a svobodu. Tisíce článků podepsaných jménem Nguyễn Ái Quốc jakými byly Rozsudek nad francouzským kolonialismem či Cesta revolu-ce⁶ naplňovaly pevnou jistotou i logicky opodstatněným sebevědomím všechny, kteří se roz-hodli kráčet touž cestou za stejným cílem.

          Hovoří předseda vlády VDR Phạm Văn Đồng: „Mnohkrát jsem měl příležitost dostat se do úzkého kontaktu s Nguyễnem Ái Quốcem v čínském Kantonu. Znamenalo to pro mě obrovskou šanci naučit se věci potřebné k tomu, abych se vydal jím vytyčenou cestou. Nguyễnem Ái Quốc tehdy prohlásil: «Nyní nastala jedinečná chvíle, abych se vrátil do vlasti. Klíčové je proniknout do mas, probudit je, sjednotit, vycvičit a přimět i podnítit k boji za nezávislost.» Dne 3. února 1930 byla v čínském Hongkongu založena Komunistická strana Indočíny (KSI)⁷. Tehdy usilovně i se vším zaujetím psal nespočet komunistických statí a článků v mnoha různých jazycích a pub-likoval je v Číně i v dalších zemích tamního regionu. První konference Ústředního výboru KSI se konala na podzim roku 1930 a položila základ a zároveň vytyčila nejdůležitější k revoluční práci.

            Po prožítí mnoha otřesů, těžkostí a kolizí pracoval od prosince 1938 Nguyễn Ái Quốc pro čínský odbor plánující směr uskupení tzv. Armády 8. trasy.⁸ Na jaře 1941 se vietnamský vůdce indočínských komunistů Nguyễn Ái Quốc společně s Phạm Văn Đồngem, Võ Nguyên Giápem a dalšími revolučními bojovníky vrátili do Vietnamu a sedm týdnů se skrývali před francouzskými kolonizátory v jeskyni Pác Bó, ve vysokohorském terénu nacházejícím se v provincii Cao Bằng, v příhraničním okrese Hà Quảng. Sám Ho Či Min vedl řízení a organizaci revoluční práce ve Viet-namu.

HO ČI MIN VŮDCE A ÚSPĚŠNÝ ORGANIZÁTOR VŠECH VÍTĚZSTVÍ REVOLUCE

         Ho Či Min věřil, že všechny síly potřebné k realizaci i provádění dlouhotrvající a neústupné revoluce z generace na generaci pocházejí od lidu i národa a de facto tkví v aplikaci demokracie na vzájemné soužití lidských bytostí. Příčina se skutečně může stát příčinou revoluční, pokud je dílem mas. Vytrvalá revoluční práce, neutuchající budovatelské úsilí a pevná vůle dokáží položit základ k započetí velkolepé výstavby skvělé věci celého národa i každého člověka. V prosinci 1-944 se rozhodl založit 34člennou propagandistickou jednotku Vietnamské osvobozenecké armády vedenou Võ Nguyên Giápem v lese Trần Hưng Đạo, v hornaté příhraniční oblasti provincie Cao Bằng ležící mezi Vietnamem a Čínou. Potvrdil, že tato báze se stala výchozím bodem i mozkovým a organizačním centrem činnosti formujících se jednotek Vietnamské osvobozenecké armády. Jakkoli byla úzká, samy prostory se díky své klíčové funkci staly slavnými a věhlasnými.“ Ve svých vzpomínkách slyší Phạm Văn Đồng ještě dnes bubnování smrště lijáků v prales bičující bouři v Tân Trào z počátku podzimu roku 1945.

           Ho Či Min byl nemocný, ale vzhledem k vývoji světové situace okamžitě jednal s Ústředním stálým výborem, aby rozhodl o zahájení ozbrojeného povstání na celostátní úrovni. Na národním kongresu v Tân Trào byla pod předsednictvím Ho Či Mina založena Vietnamská lidová osvobozenecká armáda (VLOA). Ho Či Min se rozhodl zahájit Srpnovou revoluci 1945 se zvláštním citem i s pro něho charakteristickou vnímavostí k vlastnímu chodu dějin. To vše pochopitelně prostřednictvím svého důkladného povědomí o osudu prostých lidí, bezpříkladné empatie k národu i porozumění samotnému směřování celé epochy. Tato schopnost faktického Vůdce a organizátora se formovala v procesu výcviku a kalila revolučním bojem. Právě budoucí „Strýček Ho“, po celém světě postupně proslavivší svou vietnamskou vlast jejím triumfem nad všemi velmocemi světa (Japonsko, Francie, USA a ČLR), nezdolné hrdinství občanů vznikající demokratické republiky, lidový vůdce přesně takových schopností charakterizuje esenci vietnamského národa, ať by již sám přináležel ke kterékoli etnické skupině či národnosti žijící na území Vietnamu⁹. Národa evidentně nezdolného, který po apokalypse II. světové války, jako Fénix z popela zrodil Vietnamskou demokratickou republiku.

           Ho Či Min je názorným ztělesněním lidového vůdce. Stal se unikátním fenomenem, vůdcem milovaným lidmi, kormidelníkem revoluční lodě překonávající všechny vodopády i peřeje. Ho Či Min se stal prezidentem, zároveň i předsedou Rady vlády a Phạm Văn Đồng ministrem financí, avšak státní rozpočet byl zcela prázdný. Lze konstatovat, že Ho Či Min dokázal v praxi získat a shromáždit mnoho nadšených a obětavých vlastenců. Vláda stála na straně obyvatel v boji proti hladu [nikoli náhodou se až do současnosti zachovalo rčení: „Đói như năm bốn mươi lăm!“ („Hlad jako v pětačtyřicátém“!)], jednalo se totiž o hladomor, jemuž padly za oběť na 2 miliony lidí, vláda tlačila na podporu produkce a prvními kroky pomáhala upevňovat ekonomickou bázi. Strýček Ho se rozhodl sám jít příkladem tím, že se po každých 10 dnech vzdá na 1 den jídla, aby tak vyjádřil solidaritu s chudými.

             „Negramotný národ je národem oslabeným a neduživým!“ Strýček Ho navrhl a osobně zahájil kampaň boje proti negramotnosti. V přetěžké a nad míru komplikované době se postavil za nezbytnost provádění komplexní vize ve věci postavení, rozvoje i funkce kultury, jakož i nutnosti soustavného rozmachu vzdělávání pro současnost a budoucnost.

            Ho Či Min byl mužem demokratických ideí, jež lze v jeho pojetí formulovat: „Lidé jsou pány! – taková je první definice revoluce...“. Prezident navrhl uspořádat všeobecné volby s rovným, přímým a tajným hlasováním a stal se spoluautorem prvního textu nejdůležitějšího zákona státu: Ústavy Vietnamské demokratické republiky¹⁰. Tu schválilo Národní shromáždění VDR dne 9. listopadu 1946. Stalo se tak tváří v tvář útočníkům vedeným francouzskými kolonialisty, za nimiž nastupovaly ozbrojené jednotky čankajškovské armády. Dne 16. března 1946 podepsal Ho Či Min francouzsko-vietnamskou dohodu, aby vyhnal 180.000 čínských útočníků a povolil 15.000 francouzským vojákům vstoupit po určenou dobu a omezený čas na území severního Vietnamu. Francouzská vláda uznala Vietnam jako svobodnou zemi a pokračovala v diskusi o otázkách spojených se znovusjednocením Vietnamu. Zahranční novináři uvedli, že Ho Či Minovy oči byly očima muže, který se nepodvolí žádnému přinucení. Admirál d'Argenlieu, vysoký komisař v Indočíně pozval prezidenta Ho Či Mina na setkání v Zátoce Hạ Long a k prohlídce francouzské flotily. Znaje záměr Francouzů oznámil Ho Či Min Jeanu Saintenymu, že válečné lodě nebudou moci do vietnamských řek a kanálů vplout.

           Před návštěvou Francie oznámil Ho Či Min ve svém proslovu k lidem, aby neváhali využít „nerozpornosti k boji proti kolísání“. Francouzský ministr kolonií a zámořských území Marius Moutet a další francouzští úředníci přišli drobného, důvěryhodného a přesvědčivého muže pevných názorů a odzbrojující jiskrou v očích uvítat na letiště.

           Ke svému vševystihujícímu sloganu „Není nic cennějšího než nezávislost a svoboda!“, který se od vítězství Srpnové revoluce dodnes skví na oficiálních listinách a úředních dokumentech Vietnamské demokratické (1945–1976) i socialistické (1976-dosud) republiky Ho Či Min doplnil: „Nezávislost a svoboda v jakékoli zemi je vytvořena z potu a krve spravedlivých a stojí na solidaritě mezi národy. Ti, kdo milují nezávislost a svobodu své země, by proto měli ctít tyto hodnoty v jiných zemích“.

       Konference ve Fontainebleau, která se konala dne 6. července 1946, byla první mezinárodní konferencí, jíž se vietnamští delegáti zúčastnili, aby řešili významné problémy spojené s přežitím země. Jednání na konferenci selhala, protože Francouzi se nemohli vzdát myšlenky napadení a zotročení Vietnamu.

        Setkání prezidenta Ho Či Mina s Mariusem Moutetem večer 14. září 1946 bylo urputné i úporné a skončilo o půlnoci. Prezident trval na tom, že jižní část nelze od Vietnamu oddělit. Při zpětném pohledu na historické události spatříme naléhání i aktivní roli prezidenta v jeho humánním úsilí o oboustranně výhodné vyřešení problému mírovými prostředky. Cíl byl jediný: Zabránit válce, jež měla vypuknout. Po podpisu prozatímní dohody se dne 14. září Ho Či Min vrátil do Vietnamu. V červenci a srpnu 1946 se ve městě konala francouzsko-vietnamská konference, jejímž cílem bylo najít řešení trvajícího boje za nezávislost Vietnamu a vydobytí svobody na Francii, ale konference skončila neúspěchem (viz rovněž Fontainebleau – https://cs.qaz.wiki/wiki/Fontainebleau). Prezident Ho Či Min celou záležitost zhodnotil pregnantně: „Pokud povstane lid, aby rozhodně bojoval za svůj národ, žádná síla jej nemůže nikdy porazit.“

       Večer 19. prosince 1946 vypukla vietnamsko-francouzská válka, jež se do dějin zapsala jako tzv. Válka prvního odboje (1946-1953)¹¹. Té zimy bylo Ho Či Minovi 56 let. K válce se připojil s bambusovou holí a párem gumových sandálů. Poprvé se Việt Bắc¹² stal centrem války a srdcem země. Všichni bojovali a blokovali nepřítele s velkou odvahou a zároveň rozšiřovali sféru spojující naši zemi s demokratickým světem. Vedoucí představitelé Ústředního výboru strany a prezident Ho Či Min se rozhodli zahájit Příhraniční kampaň v červenci 1950. Prezident přímo řídil plán operací a navštívil bojiště, aby mohl na vlastní oči prověřit úroveň jednotky připravené v zákopech opevnění Đông Khê¹³. Kampaň proběhla úspěšně díky úzkému propojení mezi Vietnamem a sousedními zeměmi. Phạm Văn Đồng si tohle vybavil v říjnu 1953, když odešel ze své kanceláře do prezidentského domu. Zde se také setkal s Võ Nguyên Giápem a Trường Chinhem¹⁴. Setkání znamenalo jednu z nejdůležitějších událostí moderních národních dějin Vietnamu. Politbyro se rozhodlo přistoupit k zahájení kampaně Điện Bien Phủ. Ve strategické bitvě jsme nepříteli přichystali veliké překvapení postupným ničením vojenských center jeho armády namísto zahájení generálního útoku na jeho nejelitnější expediční síly nacházející se v zákopech. Také jsme zpřísnili dohled nad bojovými zákopy nepřítele a úspěšně bránili jejich posílení, dokud nebyli „paralyzováni“. Fantastický triumf našich jednotek a doslova epochální dějinné vítězství Vietnamské lidové osvobozenecké armády pod vedením generála Võ Nguyên Giápa v bojích u Điện Biên Phủ se stalo vrcholem vietnamské národní historie a úspěšně završila devítiletou protifrancouzskou válku Prvního odporu.

            Od roku 1941 dosáhla vietnamská revoluce pod vedením Nguyễn Ái Quốca - Ho Či Mina nové úrovně nebývale přispěla k vytvoření eposu utlačovaných národů a všeho pokrokového lidstva. Proto se američtí imperialisté rozhodli rozšířit válku na celou zemi. Dne 17. července 1966 vyzval prezident Ho Či Min obyvatele celé země k boji proti agresorům, čímž celému světu vyslal jasný vzkaz, že v tomto okamžiku je záchrana země nejposvátnější misí vietnamských vlastenců. Stalo se tak přesně v hočiminovském duchu: „Není nic cennějšího než nezávislost a svoboda!“ Při návštěvě bitevního pole bylo prezidentovi VDR téměř 79 let, na místě v zákopech rozdával vojákům k pozvednutí morálky dárky a jejich odvahu nabudil jedinou větou: „Pokud na naši zemi útočí po zuby vyzbrojený agresor, jsme nuceni bojovat dokud jej z území naší vlasti vymeteme!“ Tímto pokynem vyjádřil přání celého vietnamského národa. Historická konfrontace nakonec skončila.

          Sestřelení bombardéru B 52 nad hanojskou oblohou zasadilo společně s Ho Či Minovou ofenzívou těžkou ránu globálním silám amerického imperialismu i neokolonialismu ve světě a předznamenalo jeho nadcházející pád. Vítězství Vietnamu bylo vítězstvím míru a pramenilo z morální tradice národa, jež se zrcadlí v Ho Či Minově životě.

        Když Ho Či Min (dosl. „Osvícený Ho“) zahájil jako Nguyen Vlastenec či Patriot svou revoluční kariéru, začal rovněž učit revolučním ideálům vietnamské vlastence, především však mládež a členstvo strany, ale i úředníky vietnamské národnosti. Byl k tomu víceméně odhodlán díky motoru své neutuchající činnosti. Pro každého čestného člověka se Ho Či Min stal následováníhodným příkladem i morálním vzorem. Právě pokud jde o Ho Či Mina, city, které k němu chovali jeho spolupracovníci, byly posvátnějšími než k bratrovi. Boje prožíval uprostřed bičujících tropických lijáků a hromobití v ohlušujícím lomozu úderu blesků. Aby bylo možné trénovat ducha revoluční morálky, ukázal Ho Či Min, vycházeje z vlastního příkladu, že cvičení mu dá nejen sílu nést těžká břemena, ale především mu umožní s nimi dojít daleko.

Ho Či Minovy ideje, humánní učení a morální autorita

 

Ho Či Minovy myšlenky sestávají ze soustavy jeho názorů a idejí, myšlenkově tkvících v Ho Či Minově tradiční, národní, prosté, předvším však humánní filozofii, jíž lze po výtce vyjádřit názvoslovím připomínajícím vnímání světa ne nepodobné taoismu: Cesta, domov a přírodní krása. Včetně revolučních aktivit, zůstává celoživotní Ho Či Minova činnost analyzována, shrnuta i kodifikována v materiálech a dokumentech Komunistické strany Vietnamu. Nadto kažždého člověka Ho Či Min udiví či snad dokonce uhrane svou příslovečnou prostotou, skromností a přímou páteří. Stejně tak i spontánně vyzařujícím jasem osobnosti vysokých morálních kvalit a ctností.

        Když Ho Či Min (dosl. „Osvícený Ho“) zahájil jako Nguyen Vlastenec či Patriot svou revoluční kariéru, začal také vyučovat revolučním myšlenkám vietnamské vlastence, především však mládež a členstvo strany, ale i úředníky vietnamské národnosti. Byl k tomu více než odhodlán díky vniřnímu motoru své neutuchající činnosti. Pro každého čestného člověka se Ho Či Min stal následováníhodným příkladem i morálním vzorem. Pokud jde o něj, city, které k němu chovali jeho spolupracovníci a soudruzi, byly posvátnější než k bratrovi. Boje prožíval uprostřed bičujících tropických lijáků a hromobití v ohlušujícím lomozu úderů blesků. Aby bylo možné trénovat ducha revoluční morálky, ukázal Ho Či Min, vycházeje z vlastního příkladu, že cvičení mu dá nejen sílu nést těžká břemena, ale především mu umožní s nimi daleko dojít.

             Jako svébytný a teoreticky propracovaný i funkční ideový systém čítají a vyjadřují Ho Či Minovy klíčové pohledy na elementární i stěžejní problémy procesu vietnamské revoluce¹⁵ a to od revoluce lidové a národní k revoluci socialistické; rozvíjejí marxismus-leninismus a aplikují jej na specifické podmínky Vietnamu¹⁶. Obsah Ho Či Minových idejí byl vytvořen a rozvinut v souvislosti s aktivizací jeho činnosti ve vietnamském i mezinárodním revolučním hnutí¹⁷ na počátku a v polovině 20. století. Ho Či Minovo edukační myšlenkové působení intergrovalo tyto ideje s vizí krystalicky čisté kvintesence vietnamské národní kultury, francouzské revoluční myšlení lehce olízlo americkým typu liberálního, umožnilo prolnutí marx-leninské komunistické ideologie s kulturní tradicí Dálného východu a nejhumánnější díla západní kultury s unikátními osobními vlastnostmi Ho Či Mina¹⁸. Ho Či Minovo myšlení je vedle marxismu-leninismu po výtce chápáno jako osvědčený a prověřený plán jednání, bylo, je a zůstává jádrem ideologie Komunistické strany Vietnamu (KSV), kterážto teze byla oficiálně představena na VII. sjezdu KSV konaném ve dnech 24–27 června 1991. KSV, Vietnamská socialistická republika a v současnosti většinově zastávané názory občanů a obyvatel nepoddajiné země hrdinů se shodují, že Ho Či Minovo myšlení je kreativní aplikací marxismu-leninismu v konkrétních podmínkách Vietnamu.¹⁹ KSV označuje marxismus-leninismus a Ho Či Minovy ideje za nepostradatelný věrný kompas vlastní činnosti i záruku všech vítězství vietnamské revoluce.^{20 21} KSV dlouhodobě, nepřetržitě i vědomě posiluje svou propagandistickou činnost v zájmu tříbení teoretické úrovně obecných znalostí Ho Či Minových idejí ve všech oblastech života. 

              Většina učebních textů Ho Či Minova myšlení neanalyzuje jeho názory dle historických období, přesněji řečeno neprovádí analýzu jeho díla z hlediska času. Například když v roce 1930 založil Komunistickou stranu Indočíny, měl za to, že boj za národní osvobození byl měl být provázen úsilím za třídní osvobození. Po založení Việt Minhu, se ohniskem agendy a politické práce tohoto svazu stalo zajištění jednoty všeho lidu v boji proti fašismu dle linie Komunistické internacionály, kterážto praxe však začala evidentně pokulhávat (tato politika se důvěrně kryla se stylem politického vedení generálního tajemníka Nguyễn Văn Cừ.22         

            Dne 31. prosince 1954 navštívil Ho Či Min válečný památník v Hanoji a v proslovu k zúčastněným uvedl: "Všichni mučedníci by zítra s námi oslavili Nový rok «Koně», tedy den, kdy lidé a vojáci slaví návrat vlády do našeho hlavního města", prezident při této příležitosti vyzval k dalším k vzájemné úspěšné porozumění a empatii. Ho Či Min vždy ctil seriozní vztahy se svými přáteli a soudruhy, přičemž doslova v každém zanechal dojem vlídnosti, bezelstné upřímnosti a vtěleného přátelství. Jeho osobnost, jakkoli skromná, se stala symbolem bratrství, solidarity a nadějí nejen Vietnamu, ale všeho lidstva. Jak řekl Phạm Văn Đồng, jen málo lidí dovedlo sdílet svůj smutek, dělit se o štěstí nebo prožívat životní strasti či radosti s druhými jako „Strýček Ho“. Květiny, které dostal k narozeninám, často rozdával dětem a svým přátelům.

            Ho Či Min tehdy promluvil shromážděnému davu z duše, když své spoluobčany povzbudil slovy: „Pokud na naší vlast útočí agresor, musíme, abychom jej vyhnali a smetli, bojovat a bít se dále...“ Taková instrukce zapůsobila na zástupy občanů metropole demokratického Vietnamu jako balzám. Historická konfrontace nakonec skončila.

            Sestřelení bombardéru B-52 nad hanojskou oblohou uštědřilo silám amerického imperialismu i neokolonialismu zasloužený výprask, společně s úspěšně vedenou Ho Či Minovou ofenzívou zasadilo americkým agresorům tvrdou ránu a ve finále předznamenalo jeho nadcházející pád. Mistrnná trefa rakety protiletadové baterie se stala triumfem politiky míru Vietnamské lidové amády pramenícího z nejvyšších morálních tradic národa, jež se zrcadlí v Ho Či Minově životě.

            Pokud jde o samotného Ho Či Mina, tomu byli středem světa všichni neprivilegovaní. Ve světě obecně, v novém Vietnamu pak zvláště. Cílem první důležitosti jeho konání vždy bylo povznesení vietnamského národa i v něm tkvící humánnosti. Rovněž se podílel na přípravě i realizaci návštěv delegací VDR v bratrských zemích, v jejichž obyvatelstvu zanechal „Strýček Ho“ hluboký dojem člověka velikého formátu, jakkoli prostého vůdce.

           Když Ho Či Min (dosl. „Osvícený Ho“) zahájil jako Nguyen Vlastenec či Patriot svou revoluční kariéru, začal rovněž učit revolučním ideálům vietnamské vlastence, především však mládež a členstvo strany, ale i úředníky vietnamské národnosti. Byl k tomu víceméně odhodlán díky motoru své neutuchající činnosti. Pro každého čestného člověka se Ho Či Min stal následováníhodným příkladem i morálním vzorem. Právě pokud jde o Ho Či Mina, city, které k němu chovali jeho spolupracovníci, byly — lze-li to tak říci — posvátnějšími než k bratrovi. Boje prožíval uprostřed bičujících tropických lijáků a hromobití v ohlušujícím lomozu úderu blesků. Aby bylo možné posilovat ducha revoluční morálky, ukázal Ho Či Min, vycházeje z vlastního příkladu, že cvičení mu dá nejen sílu nést těžká břemena, ale především mu umožní s nimi dojít daleko. 

 

Ho Či Min: Básník, velká osobnost kultury  

        Sám pro sebe Ho Či Min nikdy nepsal. To, co psal a říkal, bylo vždy spojeno s jeho činy a vlastní psaní bylo pro něj revoluční akcí. Během nepředstavitelně krušných válečných let odporu vždy chápal roli kultury jako z dálek viditelné pochodně lidskosti. Při setkání s Nguyễn Ái Quốcem v Rusku v roce 1923 uvedl básník Osip Mandelstam, že lidé v něm (tj. v Nguyễn Ái Quốcovi) mohou spatřit kulturu budoucnosti. Poté, co po půl století cestoval po celém světě, Nguyễn Ái Quốc zcela jasně prokázal, že je ostrým a nekompromisním spisovatelem, aktivním ve věci přímého odsudku kolonialismu a boje proti němu, stejně jako člověkem odhodlaným vést revoluční boj. Napsal tisíce článků pod různými pseudonymy. Tisk chápal jako fórum určené kulturním intelektuálům a použitelné pole k zasetí politického a ideologického pokroku člověka a lidí. V srpnu 1942 přijal jméno Ho Či Min. Byl uvězněn v kobce v Kuang-si, kde napsal básnickou sbírku Vězeňský Deník z vězení  v čínských znacích. [Viz Ho Či Min Deník z vězení http://sea-l.cz/cs/clanky/posts/ho-ci-minuv-denik-z-vezeni-v-novem-vydani]²³.

23 Ho Či Min Deník z vězení http://sea-l.cz/cs/clanky/posts/ho-ci-minuv-denik-z-vezeni-v-novem-vydani/

        Sbírka vyjadřuje autorovu pevnou, nezlomnou vůli a klade ji do kontrastu s Ho Či Minovými osobními pocity v krutých podmínkách strastného života trestance. Ho Či Min byl postupně přemísťován do 30 věznic v 13 okresech provincie Kuang-si. Aby mučení v cele vůbec vydržel, musel být přesvědčeným optimistou. Sbírku uzavírá srdcervoucí báseň určená básníku a revolučnímu vojákovi. Její verše však dle vzpomínek generála Võ Nguyên Giápa na prezidenta Ho Či Mina [viz Vo Nguyen Giap, Nezapomenutelné dny, Pressfoto, Praha, 1972] do sbírky Deník z vězení vlastně nepatří. Její název je Vzpomínka na staré přátele (Ức cố nhân) a zní takto:   

 

                      Vzpomínka na staré přátele 

             想故人 

                                          Ức cố nhân  

                                       _______________________________ 

            Oblaka hory obejmou a hory do mraků se schoulí,                  

hladina řeky jak zrcadlo prachem nezmatnělé, 

se steskem hledím k jižním dálavám - vzpomínám na přátele…

překlad Lukáš Sluka

 

 憶故人

雲擁重山山擁雲

江心如鏡净無塵

徘徊獨步西峰嶺

遙望南天憶故人

 

Sinovietnamsky:

Mây che dãy núi, núi chen mây,

Lòng sông không một chút bụi.

Một mình bồi hồi dạo bước trên đỉnh

Tây Phong,

Xa ngóng trời Nam, tưởng nhớ bạn cũ

 

Podle Vybrané literární spisy, díl III, Poezie, Nakladatelství Státní literatury,               Hanoj, 1999, přeložil Lukáš Sluka

             Když Ho Či Min (dosl. „Osvícený Ho“) zahájil jako Nguyen Vlastenec či Patriot svou revoluční kariéru, začal také vyučovat revolučním myšlenkám vietnamské vlastence, především však mládež a členstvo strany, ale i úředníky vietnamské národnosti. Lze říci, že snad byl k výkonu učitele předurčen díky svému vnitřnímu motoru, morálním dispozicím i bezprecedentně inspirující činnosti. Pro každého čestného člověka se Ho Či Min stal následováníhodným příkladem i morálním vzorem. Pokud jde o něj, city, které k němu chovali jeho spolupracovníci a soudruzi, byly posvátnější než k bratrovi. Boje prožíval uprostřed bičujících tropických lijáků a hromobití v ohlušujícím lomozu úderů blesků. Aby bylo možné trénovat ducha revoluční morálky, ukázal Ho Či Min, vycházeje z vlastního příkladu, že cvičení mu dá nejen sílu nést těžká břemena, ale především mu umožní s nimi daleko dojít.

 

V prosinci 1924, po pátém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě, odešel Nguyễn Ái Quốc do čínského Kantonu jako tlumočník Michaila Borodina (alias Michaila Gruzenberga). S čínským pseudonymem „Lý Thụy“ byl ve skutečnosti pověřen propagací komunistických hnutí v Indočíně i ve zbytku jihovýchodní Asie.
Brzy po svém příjezdu na konci roku 1924 začal Nguyễn Ái Quốc kontaktovat a sjednocovat vietnamské exilové skupiny v několika jihočínských městech. Tato jeho aktivita trvala  do jara roku 1925. Vrcholem jeho úsilíbyl úspěch ztělesněný založením Revoluční ligy vietnamské  mládeže, pokládané za první "skutečně marxistickou organizaci v Indočíně" a počátek vietnamského komunismu" [viz Duiker, W. J., China and Vietnam: The Roots of Conflict (Čína a Vietnam, Kořeny konfliktu), str. 12], Institute of East Asian Studies (Institut Východoasijských studií), University of California, 1986.

                Jako svébytný a teoreticky propracovaný i funkční ideový systém čítají a vyjadřují Ho Či Minovy klíčové pohledy na elementární i stěžejní problémy procesu vietnamské revoluce¹⁵ a to od revoluce lidové a národní k revoluci socialistické. Zároveň rozvíjejí marxismus-leninismus a aplikují jej na specifické podmínky Vietnamu¹⁶. Obsah Ho Či Minových idejí byl vytvořen a rozvinut v souvislosti s aktivizací jeho činnosti ve vietnamském i mezinárodním revolučním hnutí¹⁷ na počátku a v polovině 20. století. Ho Či Minovo edukační myšlenkové působení integrovalo tyto ideje s vizí krystalicky čisté kvintesence vietnamské národní kultury, francouzské revoluční myšlení lehce smísilo s americkým typu liberálního, umožnilo prolnutí marx-leninské komunistické ideologie s kulturní tradicí Dálného východu a nejhumánnější díla západní kultury s unikátními osobními vlastnostmi Ho Či Mina¹⁸. Ho Či Minovo myšlení je vedle marxismu-leninismu po výtce chápáno jako osvědčený a prověřený plán jednání a je jádrem ideologie Komunistické strany Vietnamu (KSV), kterážto teze byla oficiálně představena na VII. sjezdu KSV konaném ve dnech 24–27 června 1991. V souhrnu není od věci připomenout skutečnost, že KSV, Vietnamská socialistická republika a v současnosti většinově zastávané názory občanů a obyvatel země se shodují v potvrzení faktu, že Ho Či Minovo myšlení je kreativní aplikací marxismu-leninismu v konkrétních podmínkách Vietnamu.¹⁹ KSV označuje marxismus-leninismus a Ho Či Minovy ideje za nepostradatelný věrný kompas vlastní činnosti i záruku všech vítězství vietnamské revoluce.^20, 21^, KSV dlouhodobě, nepřetržitě i vědomě posiluje svou propagandistickou činnost v zájmu tříbení teoretické úrovně obecných znalostí Ho Či Minových idejí ve všech oblastech života.

        Většina učebních textů Ho Či Minova myšlení neanalyzuje jeho názory dle historických období a neprovádí analýzu jeho díla z hlediska času. Například když v roce 1930 založil Komunistickou stranu Indočíny, měl za to, že boj za národní osvobození byl měl být provázen úsilím za třídní osvobození. Po založení Việt Minhu, se ohniskem agendy a politické práce tohoto svazu stalo zajištění jednoty všeho lidu v boji proti fašismu dle linie Komunistické internacionály, což začalo evidentně pokulhávat (tato politika se důvěrně kryla se stylem politického vedení generálního tajemníka Nguyễn Văn Cừ²²).

22 Nguyễn Văn Cừ (9. července 1912-28. srpna 1941) byl v letech 1938 až 1940 čtvrtým generálním tajemníkem Komunistické strany Indočíny (KSI), přičemž v čele KSI stál od 30. března 1938 do 9. listopadu 1940.

Životopis soudruha Nguyễn Văn Cừ, roku 1938 ve věku 26 let zvoleného generálního 

tajemníka Komunistické strany Indočíny:

Nguyễn Văn Cừ (9. července 1912 - 28. srpna 1941) byl v letech 1938 až 1940 čtvrtým generálním tajemníkem Komunistické strany Indočíny.

Nguyễn Văn Cừ se narodil v konfuciánské rodině z obce Phù Khê v okrese Từ Sơn v provincii Bắc Ninh (nyní město Từ Sơn v provincii Bắc Ninh). Roku 1927 vstoupil do Soudružského svazu vietnamské revoluční mládeže (Việt Nam Thanh niên Cách mạng Đồng chí Hội). V červnu 1929 byl Nguyễn Văn Cừ přijat do první pobočky KSI v Hanoji. V roce 1930 byl jmenován tajemníkem zvláštní zóny Hồng Gai–Uông Bí. Po zatčení Francouzi byl Nguyễn Văn Cừ odsouzen k těžkým pracím a deportován do věznice na ostrov Côn Đảo. V roce 1936 byl propuštěn a vrátil se k podzemním tajným operacím KSI v Hanoji. Nguyễn Văn Cừ se zaměřil na obnovu výstavby základů strany, budování použitelné konspirační sítě a posílení hnutí lidového boje. Předně se mu podařilo znovu rozběhnout fungování Severního oblastního výboru KSI a v březnu 1937 se stal členem Stálého výboru Komunistické strany v Tonkinu (Severní Vietnam). V září 1937 byl Nguyễn Văn Cừ zvolen do Ústředního výboru Komunistické strany Indočíny na konferenci v Hóc Môn (Gia Định). V roce 1938 byl ve věku 26 let zvolen generálním tajemníkem KSI. Na zasedání ÚV KSI v březnu 1938 Nguyễn Văn Cừ spolu s Ústředním výborem strany vypracovali rezoluci „revidující práci, jež nastiňovala úkoly KSI pro nadcházející krušné a komplikované období předvečeru světové války a obyvatelům národů zemí Indočíny objasňovala logiku postupu kroků v té době určujícící pozice Kominterny - Jednotné fronty“. Bezprostředně po skončení zasedání ÚV KSI prosazoval její generální tajemník Nguyễn Văn Cừ urychlené zřízení Indočínské demokratické fronty.

            Pod přímým vedením generálního tajemníka KSI Nguyễn Văn Cừ rozhodlo sjezdové usnesení Ústředního výkonného výboru KSI (listopad 1939) o realizaci řešení stěžejních otázek ve směru a provádění revoluční strategie. Vedení KSI tehdy prosadilo dočasné pozastavení hesla nutnosti pozemkové revoluce, vzneslo však návrh na zabavení půdy kulakům a těm statkářům, kteří zradili národní zájmy. KSI tak dočasně potlačila heslo nastolení sovětské moci, jakkoli v tomto ohledu načerpala nezbytné zkušenosti z reálného fungování sovětů v provincii Nghệ Tĩnh.

            Je nasnadě připomenout, že po japonské okupaci během II. světové války, prvních rocích výstavby nové domokratické republiky a krutých, obtížných i komplikovaných letech po unikátním vítězství nad Franouzskou soldateskou u Điện Biên Phủ se po zdánlivě nekonečných sedmi letech letech trvání tzv. Prvního odboje (1946-1953) museli obyvatelé Vietnamské demokratické republiky pustit do díla.

            Dne 31. prosince 1954 navštívil Ho Či Min válečný památník v Hanoji a v proslovu k zúčastněným uvedl: "Všichni mučedníci by zítra s námi oslavili Nový rok «Koně», tedy den, kdy lidé a vojáci slaví návrat vlády do našeho hlavního města", prezident při této příležitosti vyzval k dalším k vzájemné úspěšné porozumění a empatii. Ho Či Min vždy ctil seriozní vztahy se svými přáteli a soudruhy, přičemž doslova v každém zanechal dojem vlídnosti, bezelstné upřímnosti a vtěleného přátelství. Jeho osobnost, jakkoli skromná, se stala symbolem bratrství, solidarity a nadějí nejen Vietnamu, ale všeho lidstva. Jak řekl Phạm Văn Đồng, jen málo lidí dovedlo sdílet svůj smutek, dělit se o štěstí nebo prožívat životní strasti či radosti s druhými jako „Strýček Ho“. Květiny, které dostal k narozeninám, často rozdával dětem a svým přátelům.

        Ho Či Min tehdy promluvil shromážděnému davu z duše, když své spoluobčany povzbudil slovy: „Pokud na naší vlast útočí agresor, musíme, abychom jej vyhnali a smetli, bojovat dále...“ Taková instrukce zapůsobila na zástupy občanů metropole demokratického Vietnamu jako balzám. Historická konfrontace nakonec skončila.

            Sestřelení bombardéru B 52 nad hanojskou oblohou zasadilo společně s Ho Či Minovou ofenzívou těžkou ránu globálním silám amerického imperialismu i neokolonialismu ve světě a předznamenalo jeho nadcházející pád. Vítězství Vietnamu bylo vítězstvím míru a pramenilo z morální tradice národa, jež se zrcadlí v Ho Či Minově životě. 

 

Ho Či Min: Básník, velká osobnost kultury     

 

             Sám pro sebe Ho Či Min nikdy nepsal. To, co psal a říkal, bylo vždy spojeno s jeho činy a vlastní psaní bylo pro něj revoluční akcí. Během nepředstavitelně krušných válečných let odporu vždy chápal roli kultury jako z dálek viditelné pochodně lidskosti. Při setkání s Nguyễn Ái Quốcem v Rusku v roce 1923 uvedl básník Osip Mandelstam, že lidé v něm (tj. v Nguyễn Ái Quốcovi) mohou spatřit kulturu budoucnosti. Poté, co po půl století cestoval po celém světě, Nguyễn Ái Quốc zcela jasně prokázal, že je ostrým a nekompromisním spisovatelem, aktivním ve věci přímého odsudku kolonialismu a boje proti němu, stejně jako člověkem odhodlaným vést revoluční boj. Napsal tisíce článků pod různými pseudonymy. Tisk chápal jako fórum určené kulturním intelektuálům a použitelné pole k zasetí politického a ideologického pokroku člověka a lidí. V srpnu 1942 přijal jméno Ho Či Min. Byl uvězněn v kobce v Kuang-si, kde napsal básnickou sbírku Vězeňský Deník z vězení  v čínských znacích. [Viz Ho Či Min Deník z vězení 

http://sea-l.cz/cs/clanky/posts/ho-ci-minuv-denik-z-vezeni-v-novem-
vydani]²³

            Sbírka vyjadřuje autorovu pevnou, nezlomnou vůli a klade ji do kontrastu s Ho Či Minovými osobními pocity v podmínkách stísněného a strastného života trestance. Ho Či Min byl postupně přemísťován do 30 věznic v 13 okresech provincie Kuang-si. Aby mučení v celách vydržel, musel být optimista. Sbírku uzavírá dojemná báseň určená básníku a revolučnímu vojákovi. Aby mučení v cele vůbec vydržel, musel být přesvědčeným optimistou. Sbírku uzavírá srdcervoucí báseň určená básníku a revolučnímu vojákovi. Její verše však dle vzpomínek generála Võ Nguyên Giápa na prezidenta Ho Či Mina [viz Vo Nguyen Giap, Nezapomenutelné dny, Pressfoto, Praha, 1972] do sbírky Deník z vězení vlastně nepatří. Její název je Vzpomínka na staré přátele (Ức cố nhân) a zní takto:

                                                      

Ho Či Minova Poslední vůle vztahující se 

k mravnímu axiomu a morálnímu imperativu

1) Nutnost²⁴ — CẦN — 要

2) Střídmost — KIỆM — 救

3) Čestnost — LIÊM — 精

4) Principiálnost²⁵ — CHÍNH — 权

Nesobecká vůle, obětavá nezištná práce, všeobecně sdílený duch patriotismu, — CHÍ CÔNG VÔ TƯ — 無 私 (č' – zhi ¤ kung – gong ¤ wu – wú ¤ S' - Sī

        Morální filozofie a otevřená duše i čistý štít čistá pomohly Ho Či Minovi nepodlehnout svodům a lákadlům slávy a moci. Právě takové lidské vlastnosti spolu se skromností, humanitou a vlídností přinesly „Strýčkovi Ho“ vřelé sympatie nejen Vietnamců, ale i všech pokrokových a o mír usilujících lidí celého světa. A rovněž i mučedníků celé planety. Ať již šlo o kubánského revolucionáře Che Guevaru, chilského prezidenta Salvadora Allendeho, který se po administrativou a tajnými službami USA (CIA) provedeném krvavém puči 11. září zastřelil nebo chilského folkového zpěváka Victora Jaru, zvěrsky umučeného na fotbalovém stadionu v hlavním městě Santiagu. Sám stadion dnes nese jmého skladatele, kytaristy, zpěváka, učitele a divadelního režiséra Victora Jary. Pro své krajiny představoval prototyp národního hrdiny ještě předtím, než zemřel mučednickou smrtí. V šedesátých letech se stal vůdčí osobností hnutí Nueva Canción Chilena (Nová chilská píseň) a při prezidentských volbách v roce 1970 aktivně podporoval levicového prezidentského kandidáta Salvadora Allendeho.

        Allende vyhrál, ale o tři roky později byl svržen a dohnán k sebevraždě při puči vedeném generálem Augustem Pinochetem. Čistkám, které následovaly, neunikl ani jeho přívrženec a v očích ultrapravicové vládnoucí síly nebezpečný komunista Victor Jara.

                                                Chilský socialistický prezient Salvador Allende                                                                                                 před Ho Či Minovou podobiznou

             Dne 12. září 1973, pouhý     den po Allendeho smrti, byl osmatřicetiletý písničkář se stovkami dalších „režimu nebezpečných“ lidí – z velké části studentů a učitelů – odvlečen na stadion Estadio Chile v Santiagu (dnes nese název „Stadion Victora Jary“). Tam ho Pinochetovi vojáci několik dní mučili a 15. září ho tu na rozkaz plukovníka Maria Manriqueze zastřelili samopalem.

Victor Jara psal i těsně před smrtí

        Ještě v posledních okamžicích psal Jara text, který se poté, co ho jeden přeživší spoluvězeň propašoval ze stadionu ve své botě, proslavil – především díky zhudebněné verzi Petea Seegera – jako Estadio Chile. „Ticho a výkřiky uzavírají mou píseň,“ tak zněla autorova poslední slova.

        Jarově vdově se podařilo z Chile v tichosti odjet, a právě ona s nahrávkami Victorových skladeb Te recuerdo Amanda, Poema 15 či El Cigarrito seznámila mezinárodní veřejnost. Výsledkem byly masové demonstrace – například v New Yorku se na Jarovu počest konal velký koncert, jehož se zúčastnili Bob Dylan, Phil Ochs a Arlo Guthrie. 

        Ale zpět Životu a dílu Ho Či Mina... Mezi legendární citáty "Strýčka Ho" o kultuře a její úloze bezesporu náleží následující věta: «Umění a literatura také tvoří bojovou frontou a tedy umělci, spisovatelé a básníci jsou vojáky na této frontě rovněž». Organizátoři III. národního festivalu literatury a umění byli poctěni přijetím prezidenta Ho Či Mina, který jim ve své řeči kladl na srdce prostou pravdu: „Pro vybudování nové kultury je nezbytné harmonicky kombinovat tradiční a moderní prvky a propojit duch národa s ideou humanity“. A na konci vystoupení neopomenul zažertovat, když do sálu zvolal: „musíme národní literaturu a umění dělat stále mladší a ještě krásnější“. 

        Když mu bylo 75 let, dorazil Ho Či Min na ostrov Côn Sơn (resp. Côn Lôn), ležící u jihovietnamských břehů v Jihočínském moři, na němž  roku 1861 založila francouzská koloniální vláda hrůzné vězení Côn Đảo, kde byli drženi a středověkým způsobem mučeni političtí vězni,  především vietnamští vlastenci a revolucionáři. K těm „nejslavnějším“ trestancům na ostrově Côn Sơn (Poulo Condor) patřili ve 30. letech XX. století Phạm Văn Đồng, Nguyễn An Ninh and Lê Đức Thọ. V roce 1954 byla správa této gigantické a odlehlé trestnice předána jihovietnamské vládě, jež ji používala i nadále ke stejnému barbarskému cíli. Prezident Ho Či Min se na Côn Sơn dostavil z důvodu vzdát hold konfuciánskému učenci, literátu a vynikajícímu básníkovi, velikému duchu vietnamských dějin, především však Národnímu hrdinovi Nguyễn Trãi(ovi) (阮廌) [„tomu, kdo se postí a stududuje“] (1380–1442).    

Přiřkněte velký význam porážce brutality, pozvedněte humanitu proti bezcitnosti, Nguyễn Trãi 

            Nguyễn Trãi sepsal památné a skrze pouť člověka dějinami věčně platné ponaučení trvalé hodnoty: „Dnešní člověk je týmž člověkem jakým byl kdykoli v minulosti…“ A jaksi mimoděk Ho Či Min oznámil jednomu novináři, který se neodbytně dožadoval odpovědi: „Pokud jde o mne, jsem stále jen jedním z minulosti - vlastencem a patriotem naší země...“ Samotný pojem osobnosti však nesmíme chápat v západním smyslu egocentrismu, tedy jako míru a hodnotu všeho, je nezbytné rozumět specifické funkci osobnosti, poukázat na to, že její schopnosti a dovednosti lze rozvinout výhradně v kolektivně fungujícím společenství, jak jej chápali Nguyễn Trãi a Ho Či Min.Takový přístup umožní pokračovat v rozvoji kultury nepřetržitě, lze říci navždy: „v mém srdci skrze dny a noci stále hoří láska...“

        „Jednoho rána se strýček Ho procházel ve své zahradě. Sklonil se, aby vybral růži, a dal ji japonské novinářce, jež ho navštívila. To byla poslední akce velkého básníka a velikého muže kultury. Celý život snil o výsadbě stromů a zakládání lesů. A obraz Ho Či Mina bude vždy zářit uprostřed mladých lesů.

        Poslední den roku 31. prosince 1954 navštívil prezident VDR válečný památník v Hanoji. Jeho věty u memorialu vlasteneckých hrdinů se od prvních slov nesly v duchu důrazné obhajoby práva na život v míru: „Drazí mučedníci a hrdinové naší demokratické republiky, zítra společně vstoupíme do Nového roku Koně (viet. Ngọ), oslavíme den, kdy naši lidé a vojáci naší lidové armády vítají návrat lidově-demokratické vlády do hlavního města." S radostí poskytl všechny své síly, dovednost i um k pozvednutí ducha vlastenectví, solidarity, míru, přátelství mezi národy, budování skutečné solidarity a internacionalismu. Ho Či Min měl vždy v úctě a dbal na kvalitní, otevřené, vřelé, seriózní i přátelské, tedy vpravdě soudružské vztahy mezi lidmi. Doslova na každého okamžitě učinil vřelý dojem svou odkrytou, bezelstnou, důvěryhodnou a stoprocentní spolehlivostí. Ho Či Min byl a navždy zůstane symbolem nezlomného ducha, pevné vůle a příkladem bezvýhradné věrnosti i plné oběti jak pro blaho národa vlastního, tak pro všechny mír milující obyvatele pěti světadílů planety Země. Jak řekl Phạm Văn Đồng, jen málo lidí dovedlo sdílet svůj smutek, dělit se o štěstí nebo prožívat životní radosti či strasti s druhými tak jako „Strýček Ho“. Květiny, které dostával k narozeninám, pokaždé rozdával dětem a přátelům.    

        Ho Či Min tehdy promluvil shromážděnému davu z duše, když své spoluobčany povzbudil slovy: „Pokud na naší vlast útočí agresor, musíme, abychom jej vyhnali a smetli, bojovat stále...“ Taková řeč zapůsobila na zástupy občanů metropole demokratického Vietnamu jako balzám. V tu chvíli se dokonce mnohým zdálo, že historická konfrontace snad i skončila. 

            Sestřelení bombardéru B-52 nad hanojskou oblohou uštědřilo silám amerického imperialismu i neokolonialismu zasloužený výprask, společně s úspěšně vedenou Ho Či Minovou ofenzívou zasadilo americkým agresorům tvrdou ránu a ve finále předznamenalo jeho nadcházející pád. Mistrnná trefa rakety protiletadové baterie se stala triumfem politiky míru Vietnamské lidové amády pramenícího z nejvyšších morálních tradic národa, jež se zrcadlí v Ho Či Minově životě. 

              Pokud jde o samotného Ho Či Mina, tomu byli středem světa všichni neprivilegovaní. Ve světě obecně a v novém Vietnamu pak zvláště. Cílem první důležitosti jeho konání vždy bylo povznesení vietnamského národa a položenení důrazu na v něm tkvící v humánnost. Rovněž se podílel na přípravě i realizaci návštěv delegací VDR v bratrských zemích, v jejichž obyvatelstvu zanechal „Strýček Ho“ hluboký dojem člověka velikého formátu, jakkoli prostého vůdce.

            Po dobu svých revolučních aktivit ve Francii nabyl Nguyễn Ái Quốc - Ho Či Min mnoho podstatných vědomostí, jež pomáhaly formovat jeho pohled na svět. Během své oficiální návštěvy Francie tato slova pronesl předseda vlády VDR Phạm Văn Đồng, který v zemi galského kohouta prošel mnoho míst spojených s životem prezidenta Ho Či Mina, jako např. uličku Ruelle Compoint, kde president Ho Či Min žil a pracoval v letech 1921–1923.           

        Nebo například Montereyské muzeum, v němž lze shlédnout výstavu věnovanou Ho Či Minovi, muži, jenž miluje svou zemi, její svobodu i nezávislost a usiluje o trvalý světový mír.

            Jean Sainteny neboli Jean Roger (1907-1978), francouzský politik, který byl po skončení druhé světové války vyslán do Vietnamu, aby přijal kapitulaci japonských sil a pokusil se znovu začlenit Vietnam do Francouzské Indočíny, je zároveň autorem knihy Historie d´une paix manquée, Indochina, 1945- 1947 (Dějiny míru, který jsme propásli, Indočína, 1945-1947), napsal: „Ho Či Min potopil celý francouzský kolonialistický systém, avšak přítelem Francie zůstává...“

            Ho Či Minova diplomatická práce je kombinací práce pro veřejnost a lidské lásky. Předseda vlády VDR a vedoucí vietnamské delegace na ženevské konferenci Phạm Văn Đồng tehdy řekl: „Strýček Ho je diplomatický génius a já jsem jen jeho žákem“. Vzhledem k takřka nekonečné řadě společně prožitých nikoli jen politických událostí, byl Ho Či Min v očích Phạm Văn Đồnga prostým, obyčejným mužem, jenž spojil svůj osud se svou zemí a svým lidem. Funkci prezidenta Ho Či Min zastával, když země ještě odrážela agresi interventů a na území demokratické republiky dopadaly tuny bomb, po jejichž detonacích v půdě zůstávaly zlověstné krátery. Při polních pracích tehdy vysvětloval Ho Či Min rolníkům význam slova «Vlast» («Đất nước»). Na mnohá léta spojil svůj život se strastmi běžných lidí a každého považoval za člena vlastní rodiny. Protože miloval děti z jižní části Vietnamu, jezdil je pravidelně každý rok navštěvovat na novoroční oslavy tradičních svátků Tết Nguyên đán. Upřímně lnul k jednotkám Vietnamské lidové armády sloužícím na jihu země. Jih byl jeho velkou pýchou. Často se nechal slyšet, že „Jižani“ jsou nejobětavějšími a na slovo vzatými vojáky. Jednotky bojující na jihu prezident jmenoval „Železným valem vlasti“. 

            Ho Či Min měl rád děti a jejich upřímnost doslova miloval. Obraz starého muže, sedícího v kruhu dětí a do rytmu tleskajícího se sandály na rukou zůstal vysvědčením citu, který ke svému prezidentovi chovají Vietnamci dodnes. Jeho poslední pokyny byly důkazem prezidentovi moudrosti, kvintesencí pravdy jeho vizí a celkovou rekapitulací Ho Či Minova pracovního života, ve 20. století plného dramatickými revolučními změnami na všech kontinentech a v historii lidstva. 

 

Ho Či Minova závěť

Roky 1965 až 1969 strávil prezident demokratického Vietnamu sepsáním závěti, kterou zanechal občanům VDR, jejímu lidu, soudruhům i budoucím generacím. Poslední Ho Či Minovy pokyny prokazují skutečnou velikost humánního jádra a osmyslují vlastní logiku i průběh klíčových událostí 20. století, plném dramatických revolučních změn na všech kontinentech. 

        Ho Či Min založil stranu a vedl ji od prvních dnů. Již při jejím vzniku nejednou vyřkl: „Solidarita je vzácnou tradicí naší země, lidí a strany. My musíme solidaritu zachovat a střežit ji jako oko v hlavě. Ve straně by měla být zachována demokracie, stejně jako právo kritiky a sebekritiky, které jsou nejlepším způsobem, jak upevnit a podpořit solidaritu a jednotu ve straně. Před odchodem z tohoto světa napsal: „Mým posledním přáním je, aby se celá naše strana i všechen lid spojili ve snaze vybudovat mírumilovný, jednotný, nezávislý, demokratický a prosperující Vietnam. Přesně takovým způsobem můžeme právě my přispět k věci světové revoluce.              Část vojáků k hrobům králů Hùng z legendární Dynastie Hồng Bàng, zakladatelské královské dynastie prvního vietnamského státu. Ta měla vládnout v letech 2879 př. n. l. – 258 př. n. l. a každý z jejích 18 panovníků panoval dle legendy více než sto let. (Viz článek Pavla Hermana Vzpomínka a oslavy Dne královské dynastie Hungů uveřejněná na webu Idnes v dubnu roku 2018 zde: https://pavelherman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=660086). Jeho prohlášení si snadno zapamatuje doslova každý: Králové dyn. Hùng naši zemi založili a my ji musíme společně chránit“.  

        Král Kinh Dương Vương symbolizuje patriarchu a zakladatele národa Việt(ů) neboli Kinh(ů) v prehistorickém období mezi lety 2879 př. n. l. – 258 př. n. l., jehož potomci nosí v současnosti příjmení Nguyễn²⁶.  Než zemřel, prezident Ho Či Min ke své poslední vůli dodal: „Po celý svůj život sloužím plně revoluci a lidem, ze všech svých sil i z celého srdrce. Než zemřel, prezident Ho Či Min ke své poslední vůli dodal: „Po celý svůj život sloužím plně revoluci a lidem, ze všech svých sil i z celého srdrce. Kdybych měl teď odejít z tohoto světa, neměl bych čeho litovat, kromě jednoho, totiž že jsem naší vlasti nemohl sloužit ještě déle a ještě více...“ Všichni za ním truchlili a celý náš národ přikryl hluboký zármutek. Celému světu i všem lidem a národům zanechal veliké poselství lásky a míru, jichž byl sám ztělesněním. Takovým způsobem vietnamský národ v čele s Ho Či Minem přiložil skutečně nemalý vklad k věci světové revoluce. A o hlubokém citu, vřelé i bezmezné lásce, které zanechal svému národu a vietnamskému lidu všech národností netřeba  hovořit. Ho Či Min jde stále s námi a duch jeho myšlení nás bude vždy doprovázet na každém kroku naší vlastí. Po cestě alejí opět namáhá svou hlavu přemýšlením a s náhle přišlým nápadem vždy pozvedne hlavu, jako by nám chtěl něco říci o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Předseda vlády VDR Phạm Văn Đồng ve své knize Ho Či Min: minulost, přítomnost a budoucnost (Hồ Chí Minh: quá khứ hiện tại và tương lai), kterou ve vietnamštině vydalo roku 1991 hanojské nakladatelství «Sự Thật» («Pravda»), napsal: „Z celého srdce posílám ta nejvřelejší přání lidem a soudruhům, kteří se ze všech sil snaží napnit Závěť strýčka Ho: „Napnout všechny síly k (vy)budování mírumilovného, ​​jednotného, ​​nezávislého a demokratického Vietnamu, Vietnamu bohatého a silného, jenž dostojí nároku být příspěvkem ke světové revoluci“.

 Z vietnamštiny přeložil, poznámkami a obrazovou dokumentací opatřil Lukáš Sluka  

                                                                               

 

         

 

 

 

 

                                                                                                

     

 

 

  

 

 

 

 

                                                                                          

                                                                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

★☭★☭★☭ ★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★

1Viz Lukáš Sluka, Ho Či Minovy názory na literární tvorbu v jeho vlastním díle

https://docplayer.cz/121629669-Ho-ci-minovy-nazory-na-literarni-tvorbu-v-jeho-vlastnim-dile.html

2 Komunistická cesta k moci ve Vietnamu byla dlouhá, náročná a strastiplná. Trvalo na 10 000 dnů plných urputného podzemního postupu revolučních, mládežnických a komunistických formací lidu národů Vietnamu, Laosu a Kambodži toho času v koloniálním područí Francouzské Indočíny (Vietnam, Laos, Kambodža), přes invazi a anexi japonských fašistických militaristů, než mohl nestor vietnamského vlastenectví, boje za suverenitu a nezávislost svého lidu na hanojském náměstí Ba Đình přečíst Deklaraci nezávislosti Vietnamské demokratické republiky. Srpnová revoluce se stala dne 2. září 1945 památným proslovem Ho Či Mina skutečným triumfem vietnamského národního, revolučního i osvobozeneckého hnutí. Celá Hanoj byla ozdobena rudou vlajkoslávou a Ho Či Min uveden na tribunu novým ministrem vnitra a pozdějším brilantním stratégem i strůjcem impozantního vítězství Vietnamské lidové armády v bitvě u Điện Biên Phủ roku (13. března 1954 – 7. května 1954) Võ Nguyên Giápem, mj. autorem odborných vojenskostrategických knih:

1) Lidová armáda v lidové válce: Příručka povstání jednotek Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu [cíleně a tendenčně nazývané Vietkongem (Vietnamští komunisté)] pro nejméně rozvinuté země; Quân đội Nhân dân trong Chiến tranh Nhân dân: Cẩm nang Khởi nghĩa Việt Cộng cho các nước kém phát triển, 1961

2) Lid Jižního Vietnamu zvítězí (Dân miền Nam thắng lợi), 1965

3) Válečné umění a lidová válka (Nghệ thuật quân sự của chiến tranh nhân dân), 1970

4) Jak jsme v téhle válku zvítězili? (Chúng ta đã thắng trong cuộc chiến tranh này như thế nào?), 1976

5) Prapor lidové války: Linie strany (Biểu ngữ chiến tranh nhân dân: Đường lối quân sự của Đảng)

tehdy Ho Či Min před nadšeně aplaudujícím davem oficiálně vyhlásil vznik Vitnamské demokratické republiky. Jeho projev byl svéráznou variací na americkou ústavu z roku 1776, jež uvádí „Všichni lidé se rodí rovni sobě navzájem. Stvořitel nám dal jistá nezadatelná práva: právo na život, právo na svobodu a právo na blahobyt.“ Ho Či Min jen pregnantně modifikoval: „Stejně jako jsou si vzájemně rovni všichni lidé, jsou si rovny i všechny národy“.

3 Nguyễn Sinh Cung resp. Nguyễn Tất Thành přijal přijmení, které jej proslavilo, tj. Hồ („胡“) [viz vietnamská rodinná jména - příjmení - https://cs.qaz.wiki/wiki/Vietnamese_name] čítá 1,3 % obyvatelstva Vietnamské socialistické republiky.

4 Během svého pobytu ve Francii v letech 1917-23 Ho Či Min (tj. „Osvícený Ho“) přijal a užíval jméno Nguyễn Ái Quốc (tj. „Nguyễn milující vlast či Nguyễn patriot).

5 Phạm Văn Đồng (1906–2000), vietnamský politik, státní a stranický činitel. V letech 1955–1976 premiér a předseda rady ministrů vlády Vietnamské demokratické republiky (VDR). Místopředseda vlády VDR v letech 1947-1955 a člen politbyra mezi lety 1951-1987.
Od roku 1930 člen KS Indočíny. V letech 1929-36 vězněn francouzkými kolonizátory a od roku 1949 člen ÚV, od 1951 pak člen politbyra ÚV KS Vietnamu, mezi lety 1954-1961 ministr zahraničí. Roku 1954 vedl delegaci VDR na ženevské konferenci o Indočíně a od roku 1955 vykonával funkci předsedy vlády VDR následně pak od roku 1976 přededy vládní rady Vietnamské socialistické republiky. Ačkoli odešel z veřejné funkce, od prosince 1986 do roku 1997 působil jako poradce Ústředního výboru strany. Často naléhal na stranu, aby vyvinula větší úsilí k zastavení korupce, jež byla obřím problémem Vietnamu takřka odedávna. Se stárnutím postupně došlo k značnému zhoršení zraku a vidění se Phạm Văn Đồngovi stále zhoršovalo a posledních 10 let života byl slepý. Po několika měsících nemoci zemřel v Hanoji dne 29. dubna 2000, ve věku 94 let. Jeho smrt byla ohlášena Vietnamskou komunistickou stranou a vietnamskou vládou o týden později, dne 2. května. Poslední vzpomínka a pohřební obřad se konaly dne 6. května 2000 v Hanoji.

6 Klíčová část spisu Ho Či Min, Cesta revoluce zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=470296

7 Komunistická strana Indočíny (KSI; vietnamsky: Đảng Cộng sản Đông Dương,: francouzsky Parti Communiste Indochinois, kantonská čínštština: 印度支那共產黨, laosština: ອິນດູຈີນພັກກອມມູນິດ, khmerština: គណបក្សកុម្មុយនីស្តឥណ្ឌូចិន) byla politická strana, jež byla transformována ze staré vietnamské komunistické strany (Vietnamci: Việt Nam Cộng sản Đảng) v říjnu 1930. KSI se rozpustila dne 11. listopadu 1945.

8 Armáda 8. trasy v překladu z angl. wikipedie zde https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/1234402608466535643

9 Seznam etnických skupin ve Vietnamu: Vietnamská vláda uznává 54 etnických skupin ve Vietnamské socialistické republice. [Viz Vietnamské národnosti (Các dân tộc Việt Nam), Portál Výboru pro etnické záležitosti, provincie Hậu Giang, 2012 ze dne 1. dubna 2017]. Každé etnikum má svůj vlastní jazyk, tradice a subkulturu. Kromě nejpočetnějšího kmenového národa Việt neboli Kinh čítajícího 85,32%, jsou dalšími etnickými skupinami s gigantickým odstupem následující národnostní skupiny v tomto pořadí: Tày 1,92%, Thái 1,89%, Mường 1,51%, Hmong 1,45%, Khmer 1,37%, Nùng 1,13%, Dao (čte se Zao) 0,93%, Hoa 0,78%, přičemž všechny ostatní tvoří zbývajících 3,7% (dle sčítání lidu VSR z roku 2019). Vietnamský termín pro etnickou skupinu je người thiểu số resp. dân tộc thiểu số (doslovně lidé resp. národ menšího počtu, což odpovídá anglickému termínu menšiny). Termín thiểu số je odvozen z čínštiny / sinovietnamsky Hán Việt 少数 neboli v českém přepisu Šao-šu resp. v Pchin-jinu, neboli pinyinu Shaoshu. Kompletní seznam národnostních menšin VSR dle anglické wikipedie zde: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_ethnic_groups_in_Vietnam#cite_note-vnEthn-hg-1 resp. dle wikipedie vietnamské zde: https://vi.wikipedia.org/wiki/Danh_m%E1%BB%A5c_c%C3%A1c_d%C3%A2n_t%E1%BB%99c_Vi%E1%BB%87t_Nam

10Ústava Vietnamské demokratické republiky z roku 1946:

Po tisíce let za feudálního režimu a téměř sta let koloniální nadvlády Vietnam žádnou ústavu neměl; Ústava schválená a přijatá dne 9. listopadu 1946 Národním shromážděním Vietnamské demokratické republiky byla první v zemi, která oficiálně otevřela dějiny ústavnosti ve Vietnamu.

I. Proces vypracování ústavy z roku 1946:

Po vítězné Srpnové revoluci 1945 přečetl prezident Ho Či Min dne 2. září 1945 jménem prozatímní vlády Deklaraci nezávislosti a vyhlásil založení Vietnamské demokratické republik a pouhý jeden den poté, na prvním zasedání prozatímní vlády, prezident Ho Či Min navrhl co nejrychlejší uspořádání parlamentních všeobecných voleb a zároveň vyzval k vypracování ústavy. Situaci hodnotil v tomto smyslu: „Protože nám dříve vládla absolutní monarchie, pak neméně despotický koloniální režim, naše země se nedočkala Ústavy a naši lidé tak nemohli užívat demokratických svobod. Proto navrhuji vládě, aby co nejdříve uspořádala generální volební klání podle všeobecného volebního systému. Všichni občané, muži i ženy, mají po dosažení věku 18 let právo volit a být voleni bez ohledu na jejich ekonomickou situaci, náboženství, etnickou příslušnost.“ Dne 8. září 1945 podepsal prezident Ho Či Min dekret č. 14-SL o všeobecných parlamentních volbách, v němž jasně uvedl: „Vietnamský lid je suverénem a zastoupen Národním shromážděním disponuje nejvyšší a svrchovanou mocí při rozhodování v naší demokratické republice ve věci Vietnamské ústavy ... Bude ustaven sedmičlenný redakční výbor, který bude připravovat návrhy ústavy k předložení do Národního shromáždění.“ Rovněž byla načrtnuta pracovní verze složení Ho Či Minovy vlády, v jejímž čele stál předseda prozatímní vlády VDR, poradce Vĩnh Thuỷ (alias bývalý císař Bảo Đại), ministr spravedlnosti Hoàng Trọng Khánh, ministr práce Lê Văn Hiến a Đặng Thai Mai, Jejími členy byli dále Nguyễn Lương Bằng a Đặng Xuân Khu [alias Trường Chinh, (tj. Dlouhý pochod)]. Výbor se rychle pustil do práce a předložil vládě návrh ústavy k projednání a doplnění. Vláda se dne 31. října 1945 rozhodla zveřejnit návrh ústavy v tisku a zaslat její tištěné kopie do všech lokalit po celé zemi k veřejným připomínkám. Dne 10. listopadu 1945 byl návrh ústavy zveřejněn v novinách „Cứu Quốc“ („Zachraňte vlast!“) spolu s vládním komuniké, které jasně uvádělo: „S přáním, aby se k návrhu ústavy vyjádřil celý vietnamský lid, Vláda tímto zveřejňuje tento návrh ústavy, aby si jej každý mohl důkladně přečíst, prostudovat, svobodně o něm diskutovat a podávat k němu připomínky ... Návrhový výbor shrnuje všechny předkládané změny i připomínky občanů a předkládá je k projednání do Národního shromáždění.“ Ústava byla tedy koncipována současně s procesem přípravy voleb před zvolením Národního shromáždění. Dne 6. ledna 1946 bylo první Národní shromáždění Vietnamské demokratické republiky zvoleno všeobecnými volbami za přímého, rovného a tajného hlasování a na svém prvním zasedání konaném dne 2. března 1946 ustavilo nový výbor pro vypracování ústavy, do jehož čela byl jmenován prezident Ho Či Min a 11 členů zastupujících různé politické strany a sociální vrstvy: lékaře Trần Duy Hưng, historiky a učence Tôn Quang Phiệt, literární vědce Đỗ Đức Dục (za Demokratickou stranu Vietnamu), spisovatele Cù Huy Cận a za Viet Minh básník a romanopisec Nguyễn Đình Thi. Huỳnh Bá Nhung, Trần Tấn Ngô a Nguyễn Cao Hách z Vietnamská revoluční ligy (Cách mạng liên đoàn Việt Nam), Phần Già Dô z Việt Nam Quốc dân đảng (Vietnamská nacionalistická strana) a pedagožka školy Đồng Khánh, profesorka, jež po absolvování Vysokého pedagogického institutu Indočíny Nguyễn Thị Thuc Vien, byla přidělena vyučovat do severovietnaské provincie Nam Định, kde pár let působila, poté byla převedena do Hanoje, aby opětovně přednášela na ženské škole Đồng Khánh. Byla první členkou Národního shromáždění v hlavním městě Hanoji a jedinou členkou přípravného i prováděcího výboru vytvoření Ústavy z roku 1946. Mezitím bývalý sedmičlenný redakční výbor pokračoval ve studiu, doplňování, dotváření a finalizaci svého návrhu.

11Přičemž Vietnamskou válkou 2. odboje byl boj Vietnamské lidové armády proti agresi Spojených států zahájené po útoku pod falešnou vlajkou událostí zvanou Tonkinský incident z neděle 2. srpna 1964 (po dvou dnech – v úterý 4. srpna 1964 – ještě vyostřenou dalším ozbrojeným komplotem, který rovněž bývá nazýván Incident v Tonkinském zálivu (viet. Sự kiện Vĩnh Bắc bộ) –https://cs.qaz.wiki/wiki/Gulf_of_Tonkin_incident. Incidentu v Tonkinském zálivu se také říká USS Maddox incident, kdy se evidentně jednalo o cíleně Spojenými státy vyvolanou mezinárodní konfrontaci, jež měla měla za cíl USA příměji zapojit do očekávaného vojenského konfliktu proti VDR. Šlo o faktickou i umělou konfrontaci Námořních ozbrojených sil VDR a Spojených států ve vodách Tonkinského zálivu. Původní americká zpráva obviňovala z obou incidentů vedení VDR, přičemž aby ospravedlnila chystané zahájení války proti VDR lhala natolik průhledně, že její zoufalá a neurvalá, především však nešikovná a nejapná obhajoba vzbudila u světové veřejnosti pozvednuté obočí a nechápavý výraz.

12 Oblast Việt Bắc byla regionem severně od Hanoje během války proti Francouzům (1945-1954) a pokrývala mnoho provincií na severu. Dnes se běžně chápe jako oblast 6 provincií: Cao Bằng, Bắc Kạn, Lạng Sơn, Hà Giang, Tuyên Quang, Thái Nguyên, en bloc známé jako Cao-Bắc-Lạng-Hà-Tuyên-Thái.

13 Bitva o Đông Khê dle portálu cs.qaz.wiki zde: https://cs.qaz.wiki/wiki/Battle_of_%C4%90%C3%B4ng_Kh%C3%AA

14Trường Chinh (dosl. „Dlouhý pochod“ (vl. jm. Đặng Xuân Khu) (1907–1988), představitel vietnamského i mezinárodního komunistického hnutí. Od roku 1930 člen Komunistické strany Indočíny, mezi lety 1931-36 byl vězněn v trestnici Hoả Lò. Od 1951-56 generální tajemník Komunistické strany Vietnamu, člen politbyra, od r. 1961 stál dvacet let v čele Národního shromáždění Vietnamské demokratické republiky.

15Scrpiptum Ho Či Minových idejí, str. 10, Nakladatelství Státní politiky, Hanoj 2009

16 Scrpiptum Ho Či Minových idejí, str. 14, Nakladatelství Státní politiky, Hanoj 2009

17 Ho Či Minovo myšlení, knihovna provincie Hậu Giang

18 Učebnice Ho Či Minova myšlení. Národní politické nakladatelství. Druhé vydání, 2006, strany 12, 13, 14

19Komunistická strana Vietnamu: dokument VII. Lidového sjezdu poslanců Národního shromáždění, nakladatelství Sự thật (Pravda). Hanoj, 1991, strana 127

20Viz Úvodní věta Charty Komunistické strany Vietnamu, přijaté dne 19. ledna 2011

21Marxismus-leninismus a Ho Či Minovy ideje byly pokyny pro všechny akce a vítězství vietnamské revoluce, Trần Viết Dương, Provinční politická škola Vĩnh Phúc

22 Nguyễn Văn Cừ (9. července 1912-28. srpna 1941) byl v letech 1938 až 1940 čtvrtým generálním tajemníkem Komunistické strany Indočíny (KSI), přičemž v čele KSI stál od 30. března 1938 do 9. listopadu 1940.

Životopis:

Nguyễn Văn Cừ se narodil v konfuciánské rodině z obce Phù Khê v okrese Từ Sơn v provincii Bắc Ninh (nyní město Từ Sơn v provincii Bắc Ninh). Roku 1927 vstoupil do Soudružského svazu vietnamské revoluční mládeže (Việt Nam Thanh niên Cách mạng Đồng chí Hội). V červnu 1929 byl Nguyễn Văn Cừ přijat do první pobočky KSI v Hanoji. V roce 1930 byl jmenován tajemníkem zvláštní zóny Hồng Gai–Uông Bí. Po zatčení Francouzi byl Nguyễn Văn Cừ odsouzen k těžkým pracím a deportován do věznice na ostrov Côn Đảo. V roce 1936 byl propuštěn a vrátil se k podzemním tajným operacím KSI v Hanoji. Nguyễn Văn Cừ se zaměřil na obnovu výstavby základů strany, budování použitelné konspirační sítě a posílení hnutí lidového boje. Předně se mu podařilo znovu rozběhnout fungování Severního oblastního výboru KSI a v březnu 1937 se stal členem Stálého výboru Komunistické strany v Tonkinu (Severní Vietnam). V září 1937 byl Nguyễn Văn Cừ zvolen do Ústředního výboru Komunistické strany Indočíny na konferenci v Hóc Môn (Gia Định). V roce 1938 byl ve věku 26 let zvolen generálním tajemníkem KSI. Na zasedání ÚV KSI v březnu 1938 Nguyễn Văn Cừ spolu s Ústředním výborem strany vypracovali rezoluci „revidující práci, jež nastiňovala úkoly KSI pro nadcházející krušné a komplikované období předvečeru světové války a obyvatelům národů zemí Indočíny objasňovala logiku postupu kroků v té době určujícící pozice Kominterny - Jednotné fronty“. Bezprostředně po skončení zasedání ÚV KSI prosazoval její generální tajemník Nguyễn Văn Cừ urychlené zřízení Indočínské demokratické fronty.

Pod přímým vedením generálního tajemníka KSI Nguyễn Văn Cừ rozhodlo sjezdové usnesení Ústředního výkonného výboru KSI (listopad 1939) o realizaci řešení stěžejních otázek ve směru a provádění revoluční strategie. Vedení KSI tehdy prosadilo dočasné pozastavení hesla nutnosti pozemkové revoluce, vzneslo však návrh na zabavení půdy kulakům a těm statkářům, kteří zradili národní zájmy. KSI tak dočasně potlačila heslo nastolení sovětské moci, jakkoli v tomto ohledu načerpala nezbytné zkušenosti z reálného fungování sovětů v provincii Nghệ Tĩnh.

23 Ho Či Min Deník z vězení http://sea-l.cz/cs/clanky/posts/ho-ci-minuv-denik-z-vezeni-v-novem-vydani/

24 CẦN též značí nezbytnost, potřebu či nevyhnutelnost

25 Principiálnost či též Exaktnost

26 Nguyễn, někdy jen Nguyen, (vietnamská výslovnost [ŋʷjə̌ˀn]IPA) je nejčastější vietnamské příjmení. Podle odhadů má přibližně 40 % Vietnamců toto příjmení. Má stejný znak jako velmi časté čínské příjmení Ruan (阮, tj. hudební nástroj podobný loutně) a východní asijské kultury ho označují za příjmení totožného významu. V České republice zaujímá příjmení Nguyen v početnosti devátou příčku