Zrádce Gorbačova přivedli v Rusku k moci Rothschildové

Drogový dealer Gorbačov & comp.

Zrádce Gorbačova přivedli v Rusku k moci Rothschildové

Igor Nikolajevič Panarin, dne 19. března 2019

 

První založil, druhý upevnil,                                              Prof. I. N. Panarin

třetí rozvrátil, čtvrtý propil

 

Drogový dealer Gorbačov & comp.

Zrádce Gorbačova přivedli v Rusku k moci Rothschildové

Igor Nikolajevič Panarin, dne 19. března 2019

Gorbačov[1] byl, je a zůstává vědomým ideologickým nepřítelem Ruska i ruských obyvatel, prvním i posledním prezidentem SSSR, jenž flagrantě poškodil oboje uvedené entity. Může být náhoda, že Medveděv vyznamenal Gorbačova Řádem ve chvíli, kdy řídil Kreml?...

Drogový dealer Gorbačov, případ Stavropol a jakýchsi deset vysoce postavených mrtvol

O činnosti Gorbačova a jeho příchodu k moci píše prof. Igor Nikolajevič Panarin ve svém článku Generální likvidátor SSSR M. Gorbačov:  „Vedoucí roli ve zhroucení SSSR hrál stavropolský Jidáš M. Gorbačov, přivedený k moci v SSSR za všestranné (do)pomoci vnějších sil. Po 6 letech jeho vlády vzrostl zahraniční dluh SSSR 5,5krát a zlaté rezervy klesly 11 krát. Vojenskopolitické ústupky, které SSSR učinil, byly evidentě jednostranné. Své vlasti, jíž maximálně poškodil, způsobil M. Gorbačov největší možnou újmu v dějinách země. V žádné zemi na světě takový vůdce nikdy neexistoval. Proto je potřebí veřejného tribunálu a rozsudku nad Židem, abychom byli s to identifikovat důvody, které umožnily Gorbačovův příchod k moci i z něho plynoucím eskapádám katastrojky a rozvalu tzv. otevřenosti (glasnosť) ...“

„Když jsme MY obdrželi informace o blížící se smrti sovětského vůdce (řeč šla o Ju. V. Andropovi), uvažovali jsme, že bychom měli pomoci příchodu k moci člověku, skrze nějž budeme moci realizovat vlastní záměry. Takové bylo hodnocení mé i mých kolegů (vždy jsem dokázal zformovat velmi kvalifikovanou skupinu učenců na Sovětský svaz a dle potřeby přispěl k dalším emigracím odborníků ze SSSR nezbytných pro chod USA). Tímto mužem se stal M. Gorbačov, který byl zasvěcenými znalci charakterizován jako neopatrný, sugestivní, na každý pád však velmi ambiciózní člověk. „Měl dobrý vztah s většinou sovětské politické elity, a proto jeho příchod k moci s naší pomocí byl možný...“, nechala se slyšet Margaret Thatcherová.

Analýza událostí, které se odehrály během Gorbačovovy návštěvy Anglie v prosinci 1984[2], ukazuje nejen důvod a smysl jeho cesty, nýbrž pomáhá rozkrýt příčiny této anabáze. Především však odpovídá na otázku: Jaké úkoly tam na něj čekaly a jaký osud byl uchystán národům Sovětského svazu. Do Británie vedl Gorbačov nevýznamnou delegaci Nejvyššího sovětu SSSR. Ta sestávala z předsedy Komise pro energii Nejvyššího sovětu SSSR Jevgenije Velichova, vedoucího informačního oddělení Ústředního výboru KSSS Leonida Zamjatina a Alexandra Jakovleva, který se stal ředitelem Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů akademie věd SSSR o rok dříve.

Ústředním tématem jeho návštěvy v Londýně, Gorbačov, bylo odzbrojení. Nicméně, právě v této věci neměl Gorbačov žádnou pravomoc učinit prohlášení jménem Nejvyššího sovětu SSSR v této věci. Gorbačov byl přijat britskou premiérkou Margaret Thatcherovou v její zvláštní rezidenci v Chesteru, sídle určeném výhradně pro ty zahraniční zástupce, s nimiž měla předsedkyně vlády (jejího veličenstva) v úmyslu při osobním rozhovoru probrat zvláště důležitá, často ožehavá, zároveň však důvěrná témata. Leonid Zamjatin to popisuje ve své knize Gorby a Maggie. Jakovlev v již citovaném rozhovoru pro Kommersant vysvětlil, že úspěch setkání s Thatcherovou byl předurčen dlouho očekávaným Gorbačovovým výletem do Kanady v květnu 1983, především pak jeho setkáním s kanadským premiérem Trudeauem, kde byl „Gorby“ rovněž dlouho očekáván.

Tehdejší generální tajemník Jurij Andropov byl proti této návštěvě, nakonec však souhlasil. V těch letech byl Alexandr Jakovlev velvyslancem v Kanadě.

Během setkání se „železnou lady“, jak tehdy přezdívali Margaret Thatcherové, se stala neuvěřitelná věc. Pohleďme, jak Jakovlev, účastník tohoto setkání, tuto epizodu popsal ve svých memoárech Outrages to Memory (Rozhořčení k paměti): „Rozhovory probíhající v přírodě a byly sondážního charakteru, až na jedno malé setkání, jehož jsem byl přímo účasten. Michail Sergejevič vytáhl mapu generálního štábu se všemi tajnými značkami, kterédosvědčovaly, že mapa byla skutečně pravá. Byly na ní zobrazeny směry raketových útoků na Spojené království ... Premiérka zkoumala anglická města, na něž byly namířeny šipky, zatím však ještě ne rakety. Nastalou dlouhotrvající pauzu přerušil Gorbačov:

„Paní premiérko, musíme to všechno ukončit co možná nejdříve!“

„Ano“, – odpověděla poněkud zmatená Thatcherová.

Tuto skutečnost ve svých memoárech Život a reformy nepopírá ani sám Gorbačov.:

„Před britskou premiérkou jsem vyložil velkou mapu, na které byly označeny všechny zásoby jaderných zbraní v tisících. A každá z těchto značek, jak jsem řekl, stačí, aby zničila veškerý život na Zemi. Takže s takovou nahromaděnou jadernou výzbrojí může být na planetě vše živé zničeno 1000krát!

 Je naprosto neuvěřitelné, že o této skutečnosti hovořili Jakovlev s Gorbačovem jako o běžné záležitosti, aniž by si byli vědomi faktu, že se jedná o (super)tajné informace státního významu.

Vyvstává otázka: na jakém základě a kdo poskytl Gorbačovovi přísně tajné materiály? Proč se je nebál přivézt do Londýna?

Už samotná skutečnost jednání Gorbačova s Thatcherovou na podkladě tajné mapy generálního štábu je na první pohled neuvěřitelná. Důvod zůstává prostý: taková „otevřenost“ by mohla stát Michaila Sergejeviče nejen místa, ale také „hlavy“. V době, kdy byl Konstantin Černenko generálním tajemníkem Ústředního výboru KSSS (po Andropovově smrti v únoru 1984), se Gorbačovovy pozice staly patřičně vratkými.

Michail Sergejevič nominálně vykonával povinnosti na postu „druhého“ tajemníka, které přijal za Andropova. Generální prokuratura a ministerstvo vnitra SSSR navíc dle tajných pokynů generálního tajemníka Černěnka zahájila šetření podezřelých „stavropolských epizod“ Gorbačovových eskapád.

Ale mazaná a prohnaná skvadra britské tajné služby MI-6 po Gorbačovově příchodu k moci jakkoli trvajícího pouhých sedm let, za sebou zanechala desítky vysoce postavených mrtvol, přičemž rozvratná, doslova likvidátorská činnost M. Gorbačova dokázala první socialistický stát lidských dějin dovést ke kolapsu revizionismem nahlodaného socialismu. Stálo-li snad za to, zabývat se kdejakými podružnostmi, když byla v sázce hodnota nejvyšší: zachování mnohonárodnostní sovětské vlasti SSSR (Impéria), unipolarita světa na jedné straně a několik desítek milionů dolarů na straně druhé pro sionistu ze Stavropolu Gorbačova?! Samozřejmě se od samého počátku jednalo o komplexní operaci, kdy komunikace s Londýnem byla vedena prostřednictvím kanálů jeho manželky Raisy, přívrženkyně karaitského judaismu, vzešlého z národa starých obchodníků s otroky Chazarského kagananátu. Byla to choť Michaila Sergejeviče, jež také rozhodla o propuštění řady důstojníků KGB, kteří se v té době pokoušeli identifikovat, vyšetřit a zdokumentovat její spojení s Londýnem. Je zajímavé, že 24. dubna 2001 v novinách Zavtra (Zítra) Alexander Zinověv, vypovězený z Ruska a přes dvacet let žijící na Západě, kategoricky trval na tom, že nutnost ukotvení Gorbačova jako šéfa SSSR bylo předem naplánovano právě v Lonýně: „Byl to právě příchod Gorbačova na vrchol moci a jeho přestavba, restrukturalizace, glasnosť a Nové myšlení, které znamenaly rozhodující událost, jež ponořila naši zemi do stavu krize a zhroucení ... Byl to výsledek vnějšího zásahu. Šlo o grandiozní diverzní operaci Západu. Již v roce 1984 mi lidé, kteří aktivně pracovali na zničení naší země, řekli: „Počkej rok a na ruském trůnu bude sedět náš člověk…“  A na ruský stolec skutečně svého muže posadili. Bez (pomoci) Západu by se Gorbačov na rozhodující post nebyl nikdy schopen dostat…“

M. Gorbačov má s Londýnem úzké a přátelské vztahy až do dnešních dnů. A skutečnost, že oslavil své výročí v Londýně, nevyvolala vůbec žádné pochybnosti o tom, kde se nacházejí jeho páníčci, v jejichž zájmu pracoval a nadále pracuje, podílí se na narušení národní bezpečnosti Ruska a oznamuje Perestrojka-2.

Koncert věnovaný 80. výročí bývalého prezidenta SSSR a laureáta Nobelovy ceny míru Michaila Gorbačova, se konal v Londýně v Royal Albert Hall.

V hale nebyl ani jeden člověk ruského občanství. Byl tam ruský velvyslanec, ale jen jako tichý host — neřekl jediné gratulační slovo. Existuje rovněž verze, že Gorbačov a jeho manželka byli rekrutováni CIA již v roce 1966 během jejich cesty do Francie. Přesně to ostatně naznačil nechvalně známý a smutně proslulý Zbigniew Brzezinski, šedá eminence Bílého domu, zarytý antikomunista a nenávistný válečný štváč, jenž přímo v Afganistánu buntoval islamistické fanatiky k boji proti vraždění sovětských vojáků. Vyzbrojování mudžahedinů ze strany USA, které začalo v červenci 1979, přímo potvrdil poradce prezidentů USA Brzezinski ve své knize How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen (Jak jsme s Jimmy Carterem odstartovali Mudžáhedíny. Sovětský svaz považoval za nutné chránit si svou jižní hranici. Brzezinski sám po dlouhou dobu nejen zaujímal ta nejčelnější doslova jestřábí místa v administrativách USA, jakkoli před svou smrtí na jaře 2017 de facto již od roku 2006 vystupoval jako kritik americké politiky vůči jaderným programům Íránu, ale také války v Iráku, kterou vedly USA v době prezidentství George W. Bushe. Brzezinski byl toho názoru, že tato americká strategie ztroskotala. Začátkem roku 2007 upozorňoval, že vedoucí kruhy USA hledají jakoukoli záminku, aby rozpoutaly válku proti Íránu, před níž varoval.  Je třeba poznamenat, jak uvádí autor tohoto textu I. N. Panarin, že Brzezinski sám byl dávno zverbovián britskou tajnou službou MI-6 do amerického establišmentu a pokračoval nejen v práci pro něj, nýbrž i ve prospěch londýnské City.

Gorbačovovy protisovětské aktivity začaly přinejmenším ihned po nástupu k moci, což naznačuje jeho předběžnou „přípravu“. Pár Gorbačovových neustále cestoval, překvapivě často a to doslova po celém světě. Již jako první tajemník jednoho z největších regionů Ruska – Stavropolského kraje a člen Ústředního výboru KSSS, navštívil v září 1971 Gorbačov s manželkou Itálii, údajně na pozvání italských komunistů. Smyslem a ve finále i zamýšleným výsledkem Gorbačovova výletu po Itálii s chotí mělo být pravděpodobně vytvoření jejich psychologických portrétů. Ty byly upřesněny během návštěvy Gorbačovem vedené stranické delegace v Belgii v roce 1972. Michail Sergejevič jistě nebyl vně centra pozornosti během jeho návštěv ve Spolkové republice Německo (1975) a Francie (1976).

Nejbohatší úrodu informací však mohli Západní experti posbírat v září 1977 během cesty manželů Gorbačovových do Francie. Právě tam se totiž odjeli rekreovat na pozvání francouzských komunistů. V západních speciálních laboratořích se následně psychologové, psychiatři, antropologové a další odborníci na lidské duše na základě těchto informací snažili rozpoznat povahu dvojice Gorbačovových a tedy připadnout na slabá její místa. K dnešnímu dni není Michail Gorbačov nějakým chudákem či nuzným nemajetným jedincem, mimojiné proto, že pobírá nejen tučné tantiémy za své vzpomínky ve formě úplatků od majitelů z Londýna. Tento ukázkový oportunistický (dnešním slovníkem) populista „Gorbi“ je zároveň vlastníkem nemalého počtu nemovitostí v Evropě, a to dokonce nikoli výhradně na starém kontinentě. To je však téma na jiný rozhovor. S úspěchem lze navíc předpokládat, že Gorbačov byl s londýnskou City spojen komerčním zájmem na obchodu s drogami. Faktem je, že bezprostředně poté, co se stal generálním tajemníkem, nechal Gorbačov osobně zničit tzv. Stavropolský narkotranzit, do něhož byl sám zapojen (vyšetřovací tým byl rozpuštěn). Evidentně tedy byla taková Gorbačovova drogová spojení možná. Inu, prostý fakt, že britské impérium bylo koneckonců vždy organizátorem celosvětového obchodu s drogami, není již pro nikoho dávno žádným tajemstvím. 

Stejně jako skutečnost, že to byli agenti britské MI6, kteří zavraždili princeznu Dianu dva týdny poté, co na tiskové konferenci promluvila o britským Impériem řízeném obchodu s drogami jako hlavním zdroji příjmů pro Buckinghamský palác. Diana pro sebe požadovala navýšit svůj podíl a pokusila se vydírat své příbuzné. Je docela možné, že Gorbačov skočil na špek MI-6, jež využila chamtivosti, chtivosti i lakoty jeho manželky Raisy i jejích bezmezných i neukojitelných ambicí nejen po cestování, protože nikoli náhodou získal v době své práce ve Stavropolu přezdívku Miška kufřík. MI6 však zjevně věděla o obchodu s drogami ve věci Stavropol. Koneckonců, M. Thatcherová měla naditou složku s kompromitujícím materiálem na bývalého kombajnistu Stavropolu M. Gorbačova, který pro ni připravil rezidentní zpravodajský důstojník SSSR KGB v Londýně a zároveň britský zpravodajský agent MI-6 (od roku 1974) plukovník Oleg Antonovič Gordievsky.

Právě jim O. Gordievskij, který byl odsouzen k smrti v SSSR, a jenž uprchl do Londýna, a jmenovirě pozdnější baronka Margaret Thatcherová, toho času již bývalá Premierka Velké Británie, udělili Gorbačovovi Řád St. Michael a St. George v londýnském klubu Carlton... A soudě téměř jistě, pak je ve všech ohledech patrné, že Ševarnadze byl také navázán na Londýn a zároveň flagrantně zapojen do obchodování s drogami. Není tedy pozoruhodné, že Ševardnadze uprchl právě do Londýna poté, co odstoupil z funkce ministra zahraničních věcí SSSR. Byl tak nakreslen (za)jímavý řetězec: Anglická monarchie – М. Gorbačov – E. Ševarnadze. 

 

Trochu historie Stavropolského narkotranzitu  

Finanční hříchy sovětské ekonomické elity, jejíž záležitosti se staly předmětem pozornosti důstojníků KGB, byly stále zřejmějšími. „Vedoucí hospodářští pracovníci“ podléhali vysoce postaveným stranickým úředníkům. V roce 1982, tento jejich „výbor“ vážně převzal sekretariátyv  Krasnodaru a Astrachani. Málokdo však ví, že třetí v tomto seznamu byl bývalý tajemník Oblastníního výboru KSSS města Stavropol Michail Gorbačov.

Ještě jedna záhada: je takřka jisté, že o podivné stavropolské minulosti Gorbačovova dobře věděl šéf Ázerbajdžánské KGB, jenž se likvidátorskou činnost Michala Sergejeviče snažil zastavit. A proto není náhoda, že téměř okamžitě po nástupu k moci ázerbajdžánského čekisty Gejdara Alijeva[3] Gorbačov tvrdě udeřil.  V říjnu 1987 Gejdar Alijev ze svých funkcí odstoupil. Učinil tak na protest proti politice politbyra ÚV KSSS, především však proti osobě generálního tajemníka Michaila Gorbačova, žádaje jejich resp. jeho odstoupení z funkcí. Cože tedy mohly „příslušné orgány“ vědět o posledním sovětském generálním tajemníkovi? Co tak Michaila Sergejeviče vystrašilo?!  Jižní směr od určitého času se stal předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení SSSR. Z Afghánské republiky, kde kontingent sovětských vojsk vykonával „mezinárodní misi“, začal Gorbačov dovážet spolu s rakvemi mrtvých vojáků tvrdé drogy. Analytici KGB a Ministerstva vnitra SSSR se setkali se zvláštním nebezpečím tkvícím v tom, že tranzit a distribuce omamných látek byly „chráněny“ vysoce postavenými důstojníky donucovacích orgánů i jednotlivými zástupci stranického aparátu. Pokusy zeměpisně propočítat tranzitní toky sovětských obchodníků s drogami byly podniknuty ministrem vnitra SSSR Vasilijem Fedorčukem, resp. jeho personálním náměstkem Vasilijem Ležepekovem a předsedou KGB SSSR Viktorem Čebrikovem. Republiky Tádžikistán, Uzbekistán a Ázerbájdžán byly vybrány jako zkušební laboratoř – polygon – pro provádění této metody a zvláštní tým se zúčastnil každoroční pravidelné kontroly zaměstnanců orgánů ministerstva vnitra. V důsledku toho se ukázalo, že jednotliví policisté těchto republik, od generálů po řadové strážníky, užívali drogy v 60 případech ze 100. Ale tím nejdůležitějším, kvůli čemu byla celá operace plánována, avšak o čem, jakkoli je to s podivem, tehdejší vrchní šéf výzkumu Michail Vinogradov nevěděl, bylo potvrzení informace, že všechny toky obchodu s drogami ze Střední Asie a Kavkazu se od samého počátku sbíhaly právě na území Stavropolu. A náhle se vyjasnilo, proč byl v roce 1978 Michail Gorbačov „tlačen“ prvními tajemníky Stavropolského kraje na nevýznamné místo tajemníka Ústředního výboru KSSS, kterážto kariéra skončila naprostým fiaskem. Stihli Mišku před úderem odklidit? Či ho snad naopak strčili pod parní válec represivního „výboru“? Koneckonců, v té době ho bezpečnostní pracovníci nechali pečlivě, přesněji řečeno úzkostlivě, sledovat. Gorbačova zachránil zázrak. A pravdou zůstává, že měl lidský rukopis.. Okolnosti podivně rychlých a plynule po sobě přišedších úmrtí dvou generálních tajemníků Andropova[4] a Černěnka[5], kteří měli být pěstěni a hýčkáni lékaři IV. ředitelství Ministerstva zdravotnictví SSSR, stále straší mnoho odborníků historiků, kterým ještě dodnes nedá klidně spát. Ať už se události seběhly jakkoliv, Michail Sergejevič okamžitě po příchodu k moci nelítostně rozdrtil skupinu odborníků Ministerstva vnitra SSSR, kteří se zabývali skandálním „obchodováním s drogami ve Stavropolu“. Něteré poslali do důchodu a ostatní odstoupili. Avšak důraz na nutnost (vy)řešení podivných činností a prazvláštních zástojů generálního tajemníka jen zesílil. Není náhoda, že Gorbačov vytáhl gruzínského králíka z klobouku Ševardnadzeho, postavše ho na klíčový post – ministra zahraničních věcí, ačkoli Eduard Amvrosijevič neměl nikdy s diplomatickou prací v SSSR nic společného. Ševardnadze zezadu z týlu kryl Gorbačova a ti dva pak spolu pokradmu i tichounce – nikoli bez výhod pro sebe – předali vešekerou zahraničněpolitickou agendu veliké země. Ti dva zašli až příliš daleko, aby je mohly odhalit tajné služby loajální přísaze. V červenci 1991 podepsali sovětský prezident Michail Gorbačov a jeho americký protějšek George Bush smlouvu o strategických zbraních (START-1) v Moskvě. Vůbec poprvé v dějinách se dvě největší jaderné mocnosti světa shodly na stejných podmínkách, aby snížily své jaderné arzenály. Pozoruhodný tah. Slavné setkání na Maltě, prosinec 1989. Generální tajemník Michail Gorbačov a americký prezident George W. Bush (senior) po zasedání prohlásili, že jejich země již nejsou protivníky.

V předvečer historické návštěvy propukla v moři strašlivá bouře. Zdálo se, že sama příroda setkání maří, snaže se zabránit bezpříkladně velké tragédii. Ale co? Věci znalí lidé dodnes hovoří o tom, jak se během jednání na palubě sovětské lodi objevil bláznivý americký novinář, který svým kolegům oznámil plynnou, hovorovou a nejčistší ruštinou: „Hoši, vaše země už dohrála ...“ Mezi zasvěcenými se rovněž hovořilo o tom, že po setkání Radžíva Gandhího s Gorbačovem byl nastíněn plán strategického obratu politiky SSSR na východě, projekt předpokládající posílení komunikace mezi SSSR a Indií.

Fakt, že Gorbačov o této iniciativě informoval své ministry jako o nebezpečném problému, hovoří sám za sebe. Miškovi páníčci a loutkovodiči se rozhodli zcela zničit rodinu Ghandiových.

Převedení Gorbačova na post generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS bylo ve skutečnosti první operací, jež měla provést kontrarevoluci v Sovětském svazu. Gorbačova prostě koupili: kromě půjček na 80 miliard dolarů, rozkradených jeho administrativou, připomeňme další v prvdě anekdotickou příhodu, kdy Kohl nabídl SSSR 160 miliard marek za stažení sovětských vojsk z Německa. Gorbačov se však spokojil pouze s miliardami 16, tedy s ¹/10 původně nabízené částky. Jen těžko lze uvěřit, že mu zbytek peněz vyplacen nebyl… 

Kromě toho se podařilo vytvořit o Gorbačovovi neuvěřitelně pozitivní obraz v západních médiích. Existují také informace, že během maltské schůzky Gorbačov „obdržel“ 300 milionů dolarů a ministr zahraničí Ševardnadze milionů 75. Nespočet univerzit a nadací udělil Gorbačovovi vyznamenání, ceny, diplomy a čestné tituly. Čím více Gorbačov vyprodával zemi, tím více byl chválen a ve finále dokonce obdržel i Nobelovu cenu míru. Michail Sergejevič se stal druhým a do dnešního dne posledním zástupcem Ruska, kterému byla tato cena udělena. Prvním laureátem Nobelovy ceny míru byl v roce 1975 Andrej Sacharov. A byl to opět Gorbačov, kdo přivedl z politického exilu akademika Sacharova.

P. S. Je pozoruhodné, že agentura RIA-NOVOSTI vždy věnovala Jidáši Gorbačovovi velikou pozornost a dokonce i publikovala oslavný článek Michail Gorbačov - muž, jenž změnil dějiny, který doplnila mnoha fotografiemi.

Informace v textu jsou mým příspěvkem k úvaze a přemýšlení, doktor politických věd Igor Nikolajevič Panarin

Dle ruského originálu Predatelja Gorbačjova k vlasti v Rossii privjeli Rotšildy zde: http://ru-an.info/%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B8/%D0%BF%D1%80%D0%B5%D0%B4%D0%B0%D1%82%D0%B5%D0%BB%D1%8F-%D0%B3%D0%BE%D1%80%D0%B1%D0%B0%D1%87%D1%91%D0%B2%D0%B0-%D0%BA-%D0%B2%D0%BB%D0%B0%D1%81%D1%82%D0%B8-%D0%B2-%D1%80%D0%BE%D1%81%D1%81%D0%B8%D0%B8-%D0%BF%D1%80%D0%B8%D0%B2%D0%B5%D0%BB%D0%B8-%D1%80%D0%BE%D1%82%D1%88%D0%B8%D0%BB%D1%8C%D0%B4%D1%8B/   

přeložil Lukáš Sluka

---

[1] viz text v ruštině z pera iráckého profesora Nadžima ad-Dalima, v němž kompetně a pravdivě zkritizoval likvidátorskou činnost prvního a posledního prezidenta SSSR: Gorbačov — pravda o ceně za monstrózní zradu a kolaps SSSR odhalena zde: https://inforuss.info/gorbachev-raskryta/

[2] První návštěva Michaila S. Gorbačova ve Velké Británii: pohled po 30 letech

[3] Alijev, Gejdar  Alijevič (1923–2003)

Narozen jako Hejdar Alijev Alirza Oglu. Byl třetím ázerbájdžánským prezidentem (od října 1993 do října 2003), poté nastoupil na místo prezidenta jeho syn Ilham Alijev. Od roku 1969 do 1982 byl lídrem Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky, ale prakticky ovládal politický život v Ázerbájdžánu více než 30 let. Jeho ženou byla Zarifa Alijeva (zemřela v roce 1985), měl dceru a syna. Narodil se 10. května 1923 v Nachičevani (Ázerbájdžán SSR) a zemřel 12. prosince 2003 v Clevelandu (Ohio, USA). G. A. Alijev byl sovětským a ázerbájdžánským státním, stranickým a politickým činitelem. Předseda KGB v Radě ministrů Ázerbájdžánské SSR (1966-1969), 1. tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ázerbájdžánské SSR (1969-1982), člen politbyra Ústředního výboru KSSS, první místopředseda Rady ministrů SSSR, náčelník ozbrojených sil a prezident Ázerbájdžánu (1993-2003). Dvakrát oceněn řádem Hrdina socialistické práce (1979, resp. 1983). H. A. Alijev se narodil 10. května 1923 v Nachičevani (Ázerbájdžánská SSR) v rodině železničního dělníka. Národnosti byl ázerbajdžánské. Rod Alijevových pochází z ázerbájdžánské oblasti Jomartli v regionu Zangezur  později Sisiansk, nynější vesnice Tanaat v arménské usedlosti Sjunik. Před narozením Gejdara Alijeva se rodina přestěhovala do městečka Nachačevaň. Otcova matka pocházela z osady Urud – nynějšího arménského sídla Vorotan. Mezi Alijevovými předky byli šíitští muslimové, kteří vykonali pouť do irácké Karbaly. G. A. Alijev pocházel z osmi dětí. Měl tři bratry (Hasan, Husajn, Agil a Džalal) a tři sestry (Sura, Šafiga a Rafiga). Bratři Hasan, Agil a Džalal, stejně jako sestra Rafiga, se stali vědci různých vědeckých oborů. Bratr G. A. Alijeva Hussain je umělec. Sestra Sura se stala novinářkou a sestra Šafiga je učitelkou. V roce 1939 absolvoval Nachičevanskou technickou školu. Poté nastoupil na fakultu Architektury při Ázerbajdžánském průmyslovém institutu v Baku.

Pokud jde o mladá léta G. A. Alijeva, je patrně nejpodstatnější, že jeho studia přerušila II. světová válka. Od roku 1941 pracoval G. A. Alijev jako vedoucí nachičevanského oddělení NKVD ASSR a Rady lidových komisařů při ASSR Nachičevan. Od roku 1944 sloužil ve státním bezpečnostním systému.

V roce 1945 absolvoval kurzy dalšího vzdělávání na škole pro rekvalifikaci vyšších operativních pracovníků Ministerstva bezpečnosti SSSR a ve stejném roce vstoupil do VKS (b).

Od roku 1948 - vedoucí 5. ředitelství Ministerstva státní bezpečnosti pro Ázerbájdžán. V letech 1949 až 1950 studoval na rekvalifikační škole pro vedoucí pracovníky Ministerstva státní bezpečnosti SSSR v Leningradu.

Alijev pracoval v rezidenturách KGB v Íránu, Turecku, Pákistánu a Afghánistánu. V zahraniční rozvědce se vypracoval do hodností velvyslanců v uvedených státech. V roce 1956 byl jmenován do funkce místopředsedy oddělení KGB v Baku.

V této době a pod jeho vedením, řízením a za jeho přímé účasti, probíhaly operativní aktivity nazvané „Duel“, „Alagez“, „Naturalist“ a jiné.

V roce 1957 absolvoval fakultu historie při Ázerbájdžánské státní univerzitě S. M. Kirova. V roce 1960 se Alijev stal vedoucím oddělení kontrarozvědky KGB při Azerbajdžánské SSR. Roku 1964 – náměstek tehdejšího předsedy KGB v Radě ministrů Ázerbájdžánské SSR Semjona Cviguna. Byl to právě Cvigun, bývalý přítel Leonida Brežněva, jenž později doporučil G. A. Alijeva na post prvního tajemníka ÚV Ázerbajdžánu.

V roce 1966 absolvoval rekvalifikační kurzy pro vedoucí pracovníky Institutu F. E. Dzeržinského. Od roku 1966 je kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Ázerbájdžánu. Dne 21. června 1967 byl Gejdar Alijev jmenován předsedou KGB Radou ministrů Ázerbájdžánské SSR s hodností generálmajora. V souvislosti s přebujelou korupcí v Ázerbájdžánu se Moskva rozhodla odstranit Veli Achundova, za něhož se prakticky veřejně prodávaly všechny funkce a tituly akademiků, tajemníků okresních výborů, ministrů.

Gejdar Alijev dosáhl určitého úspěchu v boji proti korupci a k trestu odnětí svobody byl v daných kauzách odsouzen relativně značný počet lidí. V roce 1975 bylo odsouzeno k trestu smrti pět předsedů kolchozů resp. ředitelů továren. KGB a ministerstvo vnitra Ázerbajdžánské SSR souhlasem G. A. Alijeva zatkly všechny členy Státní obchodní inspekce Ministerstva obchodu této svazové republiky čítající 24 osob. Během prvních pěti let vedení republiky byly dvě třetiny ministrů nahrazeny, konkrétně šlo o 8 z 10 členů předsednictva Ústředního výboru a 37 ze 45 tajemníků okresních výborů.

Později však korupce opět vzkvétala: pozice ve správním a velitelském systému začaly být obsazovány Alijevovými krajany a lidmi z Nachičevanu. Po proběhlé čistce Alijev obsadil všechna uvolněná místa svými příbuznými a nachičevskými krajany.

Současně zaznamenala Ázerbájdžánská SSR významný ekonomický růst. Akademik Jevgenij Primakov udeřil hřebíček na hlavičku slovy: „Ázerbajdžán se pod jeho (Alijevovým pozn. překl.) vedením stal jednou z nejbohatších sovětských republik. Ekonomika, průmysl a zemědělství byly na vzestupu.

Sám Gejdar Alijev vše lapidárně zhodnotil: „Tento systém měl také své výhody…“ Během doby, kdy SSSR vedl L. I. Brežněv, ázerbajdžánské hospodářství stále rostlo.  O to více zůstává doslova tragické, že, bohužel, v přechodném období perestrojky a zejména v letech 1988-1989, jsme mnoho z toho, co jsme vytvořili, ve finále zničili. Prvním úderem bylo tragikomické spuštění Gorbačovovy protialkoholické kampaně a započetí ničení plantáží révy. Poté, co jsme se stali nezávislým státem, jsme ztratili efektivní ekonomickou integraci, jež na každý pád existovala v Sovětském svazu.“ G. A. Alijev byl blízkým přítelem L. I. Brežněva a v letech 1974 až 1979 zastával funkci místopředsedy Rady Unie nejvyššího sovětu SSSR.

Od 5. března 1976 do 22. listopadu 1982 G. A. Alijev fungoval jako kandidát politbyra ústředního výboru KSSS. S příchodem Jurije Andropova k moci, dne 24. listopadu 1982, byl Gejdar Alijev jmenován prvním místopředsedou Rady ministrů SSSR. V této funkci dohlížel na strojírenství, lehký průmysl a dopravu. Byl také zodpovědný za kulturní a vzdělávací sféru.

Od 22. listopadu 1982 do 21. října 1987 - člen politbyra ústředního výboru KSSS.  Od roku 1984 vedl Alijev komisi pro reformu sovětské školy. Alijev také vedl komisi Rady ministrů k výstavbě a rozvoji centrální trasy Bajkalsko-Amurské magistrály (BAM).

Od podzimu 1987 do roku 1988 - státní poradce v Radě ministrů SSSR. Byl poslancem Rady Unie Nejvyššího sovětu SSSR (1970-1989) za Ázerbájdžánskou SSR. Na schůzi politbyra, která se konala dne 11. března 1985 a na níž se diskutovalo o otázce volby nového generálního tajemníka, podpořil G. A. Alijev zvolení Michaila Gorbačova. Dle lidové moudrosti – pořekadla „Za dobrotu na žebrotu“ – upadl po zdařeném zvolení M. S. Gorbačova generálním tajemníkem SSSR G. A. Alijev nadobro v nemilost. Od roku 1988 do roku 1990 byl Alijev významným a váženým důchodcem.

V souvislosti s tragickými událostmi 20. ledna 1990, během vstupu sovětských vojsk do Baku, uspořádal Gejdar Alijev tiskovou konferenci na Stálém zastoupení Ázerbájdžánské SSR v Moskvě (nyní velvyslanectví Ázerbájdžánu), na které odsoudil vstup vojsk do Baku a obvinil Gorbačova z porušení Ústavy. Kvůli takovému konfliktu s mocí byl nucen G. A. Alijev opustit SSSR, avšak v červenci 1990 vrátil do Ázerbajdžánu, nejprve do Baku, kde místní autority ihned požadovaly, aby opustil hlavní město Ázerbajdžánu, pročež byl nucen se uchýlit do Nachičevanu. Na podzim téhož roku byl zvolen poslancem za Nachičevan do republikového sovětu Ázerbájdžánské SSR. V červenci 1991 opustil řady komunistické strany Sovětského svazu (podle některých zdrojů Alijev odešel z KSSS v roce 1990) na protest proti politice vedení SSSR v důsledku akutní konfliktní situace v Náhorním Karabachu.

Dne 3. září 1991 byl Gejdar Alijev zvolen předsedou nejvyšší rady Nachičevanské ASSR.

Dne 24. března 1992 podepsali Gejdar Alijev a turecký premiér Sulejman Demirel protokol o posilování spolupráce v oblasti ekonomiky, dopravy a komunikací, který zajišťoval otevření vzdušného prostoru mezi Tureckem a Nachičevanem, stejně jako půjčku ve výši 100 milionů dolarů určenou pro Nachičevan.

          Po návratu domů přijalo zvláštní zasedání Nejvyšší rady Ázerbájdžánu usnesení schvalující znění článku 112 ázerbajdžánské ústavy, v souladu s nímž byl předseda Nejvyššího Medžlisu z Nachičevanu znovu ustanoven místopředsedou ázerbajdžánských ozbrojených sil, což vedlo k tomu, že Alijev současně převzal funkci místopředsedy Nejvyšší rady Ázerbajdžánu.

            Vedoucí autonomie navázal dobré vztahy se sousedním Íránem, který Nachičevanu poskytl finanční pomoc. V srpnu Gejdar Alijev navštívil Írán, kde byl podepsán Protokol o „spolupráci v různých oblastech mezi Ázerbájdžánskou autonomní republikou Nachičevan a Íránskou islámskou republikou“.

            V květnu se Nachičevan stal dějištěm arménsko-ázerbájdžánských ozbrojených střetů, když arménské síly (podle arménské strany šlo o nepravidelná vojska) napadly ázerbájdžánskou enklávu. Nejtěžší bitvy v této oblasti se konaly 18. května, kdy bylo hlášeno, že arménské síly, využívající raket a dělostřelectva, dobyly z horských hřebenů město Sadarak. Dne 23. května 1994 oznámil Alijev jednostranné příměří. Aby se zmírnilo napětí na arménsko-ázerbájdžánské hranici v oblasti Nachičevan, Alijev denně udržoval telefonní spojení s prezidentským poradcem pro národní bezpečnost Ašotem Manučarjanem, který mu pravidelně poskytoval letecký koridor pro přelety z Nachičevanu do Baku přes Arménii.

Začátkem září navštívil Gejdar Alijev Moskvu, kde se setkal s prezidentem Borisem Jelcinem, předsedou vlády Viktorem Černomyrdinem, předsedou Nejvyššího sovětského parlamentu Ruslanem Chasbulatovem, ministrem zahraničí Andrejem Kozyrevem a ministrem obrany Pavlem Gračevem. Svou návštěvu definoval jako „opravu chyb bývalého vedení republiky ve vztazích s Ruskem“. Během návštěvy Alijev hovořil ve prospěch vstupu Ázerbájdžánu do SNS a již 20. září přijalo Azerbajdžánské národní shromáždění usnesení o přistoupení republiky ke Společenství nezávislých států (SNS).

            Dne 3. října 1993 proběhly v Ázerbajdžánu prezidentské volby, které vyhrál Gejdar Alijev, když získal 98.8% hlasů. Jeho volební slogan zněl: „Dám vám to, co žádáte!“ Jakkoli boje ojediněle stále probíhaly, byl v noci z 8. na 9. května 1994 díky předchozímu multilaterálnímu jednání mezi státy SNS, vedenému parlamentními delegacemi Ázerbájdžánu, Arménie a Náhorního Karabachu podepsán biškecký protokol vyzývající k příměří.

[4] Andropov, Jurij Vladimirovič (1914 - 1984)Sovětský stranický a státní činitel. V l. 1940 - 1944 byl prvním tajemníkem ÚV Komsomolu Karelofinské sovětské socialistické republiky a účastnil se partyzánské činnosti. 1947 - 1951 druhý tajemník ÚV KS (bolševiků) Karelofinské SSR, 1950 - 1954 a znovu od 1962 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR. V l. 1953 - 1957 byl velvyslancem v Maďarské lidové republice a podílel se zde na potlačení kontrarevoluce. Od 1961 člen ÚV KSSS, 1961 - 1967 a znovu r. 1982 tajemník ÚV KSSS, od 1967 kandidát a od 1973 člen politbyra ÚV KSSS, 1967 - 1982 předseda výboru státní bezpečnosti při radě ministrů SSSR (KGB). Hrdina socialistické práce (1974), armádní generál (1976).

Po smrti L. I. Brežněva byl 12. 11. 1982 zvolen generálním tajemníkem KSSS. V této funkci zahájil rozhodný boj proti kariéristům ve stranických a státních funkcích, řadu z nich odvolal a vytvořil podmínky pro jejich vyšetřování. Poukázal na negativní jevy v sovětské společnosti, které se dříve přecházely mlčením. Zesílil také potlačování vnitřních nepřátel SSSR, agentů imperialismu, tzv. disidentů. Andropovem připravované hospodářské reformy by pravděpodobně vedly k „tržnímu socialismu" čínského typu, který však, jak je patrno z příkladu Číny, vytváří stejné negativní jevy ve společnosti jako kapitalismus a na cestě ke komunismu je dlouhodobě neudržitelný.

Zásadnější změny nestihl J. V. Andropov prosadit s ohledem na zhoršující se zdravotní stav, navzdory kterému byl 16. června 1983 zvolen předsedou Nejvyššího sovětu SSSR. 9. února 1984 ve věku 69 let zemřel.

[5] Černěnko, Konstantin Ustinovič (1914 – 1984), Sovětský stranický a státní činitel. Od r. 1929 zastával řadu funkcí v komsomolských, stranických a sovětských orgánech, 1943 - 1945 navštěvoval Vysokou školu stranických organizátorů v Moskvě, 1948 - 1956 působil v ÚV KS Moldávie, 1956 - 1960 byl pracovníkem ÚV KSSS a 1960 - 1965 úřadu prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Od 1965 byl vedoucím oddělení ÚV KSSS, od 1966 poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a kandidátem a od 1971 členem ÚV KSSS, od 1976 tajemníkem ÚV KSSS, od 1977 kandidátem a od 1978 členem politbyra ÚV KSSS. Hrdina socialistické práce (1976), Řád Klementa Gottwalda (1981). Napsal řadu prací, ve kterých se zabýval širokou škálou témat od zásad marxismu-leninismu přes práva žen, školství, ekonomiku po lidská práva.
Po smrti J. V. Andropova byl K. U. Černěnko 13. února 1984 ve věku 72 let zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS. Přes své zhoršující se zdraví přijal i funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu a předsedy Nejvyšší rady obrany. Krátké období působení K. U. Černěnka v čele KSSS a sovětského státu bylo charakterizováno pokračováním tlaku na vnitřní nepřátele, snahou o uvolňování napětí v mezinárodních vztazích (která nebyla úspěšná, protože na rozdíl od pozdějšího Gorbačovova vedení nebyla založena na ústupcích imperialismu) a neoficiální rehabilitací J. V. Stalina, který začal být znovu oslavován jako úspěšný diplomat a vojevůdce. Bylo obnoveno členství v KSSS V. M. Molotovovi, nejaktivnějšímu představiteli tzv. protistranické skupiny, která se po XX. sjezdu KSSS postavila proti N. S. Chruščovovi. Oficiálně však nebyla rozhodnutí z Chruščovovy doby přehodnocena.
Konstantin Ustinovič Černěnko zemřel v Moskvě dne 10. března 1985. Andropov i Černěnko podporovali schopného stranického funkcionáře Michaila Sergejeviče Gorbačova, o kterém oba uvažovali jako o svém možném nástupci. Gorbačov dovedně využil důvěry získané u stárnoucích a nemocných generálních tajemníků Brežněva, Andropova a Černěnka a po smrti posledního z nich, kdy již bylo zcela jasné, že v čele sovětské komunistické strany a státu musí stanout mladší osobnost, mu nic nebránilo v převzetí moci. Jeho politika „přestavby a otevřenosti" a „nového myšlení" se během několika let zvrhla v naprostý hospodářský rozvrat a kapitulaci před silami imperialismu a kontrarevoluce. Po období Chruščovova subjektivismu a revizionismu spjatého s očerňováním sovětské minulosti, období Brežněvova zakonzervování tohoto stavu a nedokončených koncepcí Andropova a Černěnka to znamenalo konec upadající sovětské moci, zánik prvního a největšího socialistického stát světa, zánik světové socialistické soustavy, nenahraditelnou škodu světovému revolučnímu procesu.