J. V. Stalin, K výsledkům práce XIV. konference KSR (b) Projev k funkcionářům dne 9. května 1925

K výsledkům práce XIV. konference KSR (b)

Projev k funkcionářům dne 9. května 1925

V. M. Molotov, J. V. Stalin a M. I. Kalinin

Soudruzi! Myslím, že nemá smyslu rozebírat zde podrobně rezoluce, přijaté na XIV. konferenci naší strany[1]. To by nás připravilo o mnoho času a konečně toho není ani zapotřebí. Myslím, že bychom se mohli omezit na vytčení hlavních linií, které probíhají jako červená nit těmito rezolucemi. To nám umožní zdůraznit hlavní závěry, vyplývající z přijatých rezolucí. A to nám zase usnadní další studium těchto rezolucí.

            Pokud jde o rezoluce, bylo by možné různé otázky, o něž tam jde, shrnout do šesti hlavních skupin. První skupinou otázek jsou otázky, týkající se   mezinárodní situace. Druhou skupinou otázek jsou otázky, týkající se nejbližších úkolů komunistických stran v kapitalistických zemích. Třetí skupinou jsou otázky, týkající se naléhavých úkolů komunistických živlů v koloniálních a závislých zemích. Čtvrtá skupina jsou otázky, týkající se osudu socialismu v naší zemi v souvislosti s nynější mezinárodní situací. Pátá skupina jsou otázky, týkající se naší stranické politiky na vesnici a úkolů řídící práce strany za nových podmínek. A konečně šestá otázka jsou otázky, týkající se hlavního nervu celého našeho průmyslu – kovoprůmyslu.

I

MEZINÁRODNÍ SITUACE

            V čem záleží onen nový a zvláštní rys v mezinárodní situaci, jenž určuje v podstatě charakter dané chvíle?

            Novým rysem, který se objevil v poslední době a který vtiskl své znamení mezinárodní situaci, je, že v Evropě nastal odliv revoluce, že nastalo jisté uklidnění, to, co nazýváme dočasnou stabilizací kapitalismu, za současného růstu hospodářského rozvoje a politické síly Sovětského svazu.

            Co je to odliv revoluce, uklidnění? Není to začátek konce světové revoluce, počátek likvidace světové proletářské revoluce? Lenin pravil, že po vítězství proletariátu v naší zemi nastala nová epocha, epocha světové revoluce, epocha plná srážek a válek, útoků i ústupů, vítězství i porážek, epocha vedoucí k vítězství proletariátu v hlavních kapitalistických zemích. Jestliže nastal odliv revoluce v Evropě, neznamená to snad, že Leninova teze o nové epoše, o epoše světové revoluce, již neplatí? Neznamená to snad, že se tím odvolává proletářská revoluce na Západě?

            Ne, neznamená.

Epocha světové revoluce je nová epocha revoluce, je to celé strategické období, trvající mnoho let, a možná i několik desetiletí. V průběhu tohoto období mohou a musí nastat odlivy a přílivy revoluce.

            Naše revoluce prošla ve svém vývoji dvěma etapami, dvojím strategickým obdobím, a po Říjnu vstoupila do třetí etapy, do třetího strategického období. První etapa (1900-1917) trvala více než 15 let. Jejím cílem bylo svržení carismu, vítězství buržoazně demokratické revoluce. v průběhu tohoto období jsme měli několik odlivů a přílivů revoluce. Měli jsme příliv v roce 1905. Tento příliv skončil dočasnou porážkou revoluce. Měli jsme pak odliv, trvající několik let (1907-1912). Měli jsme dále nový příliv, který začal událostmi na Leně (1912) a který byl pak vystřídán novým odlivem za války. Rok 1917 (únor) zahájil nový příliv, korunovaný vítězstvím lidu nad carismem, vítězstvím buržoazně demokratické revoluce. Po každém odlivu likvidátoři ujišťovali, že je s revolucí konec. Avšak revoluce, která prošla několika odlivy a přílivy, vedla k vítězství v únoru 1917.

            Druhá etapa revoluce začala únorem 1917. Jejím cílem bylo vystoupení z imperialistické války, svržení buržoazie, svržení buržoazie a vítězství diktatury proletariátu. Tato etapa či toto strategické období trvalo celkem osm měsíců. Bylo to však osm měsíců velmi hluboké revoluční krize, kdy válka a hospodářský rozvrat živily revoluci, urychlujíce do krajnosti její průběh. Právě proto těchto osm měsíců revoluční krize se může a musí vyrovnat alespoň osmi rokům normálního ústavního vývoje. Toto strategické období, právě tak jako předcházející strategické období, není charakterizováno neustálým rozmachem revoluce po přímé vzestupné linii, jak si to obyčejně přestavují šosáci revoluce, nýbrž momenty odlivu a přílivu. Měli jsme v tomto období mohutný příliv revolučního hnutí ve dnech červencové demonstrace. Měli jsme dále odliv revoluce po červencové porážce bolševiků. Tento odliv byl vystřídán novým přílivem bezprostředně po kornilovštině, přílivem, který skončil vítězstvím Říjnové revoluce. Likvidátoři tohoto období žvanili o úplné likvidaci revoluce po červencové porážce. Avšak revoluce, která prošla řadou zkoušek a odlivů, byla korunována, jak známo, vítězstvím proletářské diktatury.

            Po vítězství Října jsme vstoupili do třetího strategického období, do třetí etapy revoluce, jejímž cílem je přemožení buržoazie ve světovém měřítku. Jak dlouho potrvá toto období, těžko říci. V každém případě je však jisté, že bude dlouhé, a stejně tak je jisté, že bude mít své přílivy a odlivy. Světové revoluční hnutí vstoupilo v dané chvíli do odlivu revoluce, přičemž tento odliv z několika příčin, o nichž budu mluvit dále, musí být vystřídán přílivem, který může skončit vítězstvím proletariátu, je však též možné, že neskončí vítězstvím, nýbrž bude vystřídán novým odlivem, po němž musí opět přijít nový příliv revoluce. Likvidátoři tohoto období říkají, že nastalé uklidnění znamená konec světové revoluce. Mýlí se však stejně, jako se mýlili dříve, v obdobích první a druhé etapy naší revoluce, kdy každý odliv revolučního hnutí, považovali za rozdrcení revoluce.

            Takové kolísání je v každé etapě revoluce, v každém strategickém období.

            O čem svědčí toto kolísání? Svědčí o tom, že Leninova poučka o nové epoše světové revoluce ztratila nebo může ztratit svůj význam? Ovšemže ne! Svědčí pouze o tom, že revoluce se obvykle nerozvíjí po přímé vzestupné linii, nepřetržitě vzrůstajícím rozmachem, nýbrž oklikami, za útoků a ústupů, za přílivů a odlivů, zocelujících za rozvoje síly revoluce a připravujících její konečné vítězství.

            Takový je historický smysl odlivu revoluce, které nastalo, historický smysl nynějšího klidu.

            Avšak odliv je jen jednou stránkou věci. Druhá stránka věci spočívá v tom, že současně s odlivem revoluce v Evropě máme zde bouřlivý růst hospodářského rozvoje Sovětského svazu a vzrůst jeho politické síly. Jinými slovy, máme nejen stabilizaci kapitalismu. Máme současně s tím stabilizaci sovětského zřízení. Máme tedy dvě stabilizace: dočasnou stabilizaci kapitalismu a stabilizaci sovětského zřízení. Dosažení jisté dočasné rovnováhy mezi těmito dvěma stabilizacemi – takový je charakteristický rys současné mezinárodní situace.

            Avšak co je stabilizace? Není to stagnace? Nikoli. Stabilizace není stagnace! Stabilizace je upevnění daného stavu a další vývoj. Světový kapitalismus se nejen upevnil na základě daného stavu, jde dále a rozvíjí se, rozšiřuje sféru svého vlivu a rozmnožuje svá bohatství. Není pravda, že kapitalismus se nemůže rozvíjet, že teorie zahnívání kapitalismu, kterou vyložil Lenin ve svém „Imperialismu“[2], vylučuje prý rozvoj kapitalismu. Lenin plně dokázal ve své brožuře o „Imperialismu“, že růst kapitalismu neodstraňuje, nýbrž předpokládá a připravuje postupné zahnívání kapitalismu.

            Máme tedy dvě stabilizace. Na jednom pólu se stabilizuje kapitalismus, který upevňuje dosažený stav a rozvíjí se dále. Na druhém pólu se stabilizuje sovětské zřízení, které upevňuje za sebou dobyté pozice a postupuje kupředu cestou k vítězství.

            Kdo s koho — v tom je celá podstata věci.

            Proč jedna stabilizace jde souběžně s druhou, odkud tyto dva póly? Protože na světě už není jen jediný a všeobjímající kapitalismus. Proto, že svět je rozštěpen na dva tábory — na tábor kapitalismu v čele s anglo-americkým kapitálem a na tábor socialismu v čele se Sovětským svazem. Proto, že mezinárodní situace bude stále víc a více určována vzájemným poměrem sil mezi těmito dvěma tábory.

            Není tedy pro tuto chvíli charakteristické pouze to, že došlo ke stabilizaci kapitalismu a sovětského zřízení, nýbrž i to, že síly těchto dvou táborů dosáhly jisté dočasné rovnováhy, s jistou výhodou pro kapitalismus, a tudíž s jistou nevýhodou pro revoluční hnutí, neboť nastalé uklidnění ve srovnání s revolučním rozmachem je nespornou, i když dočasnou nevýhodou pro socialismus.

            Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma stabilizacemi? Kam vede jedna stabilizace a kam druhá?

Stabilizace v podmínkách kapitalismu, posilujíc dočasně kapitál, vede zároveň nutně k zostření rozporů kapitalismu:

a) mezi imperialistickými skupinami různých zemí

b) mezi dělníky a kapitalisty každé země

c) mezi imperialismem a koloniálními národy všech zemí

Stabilizace v podmínkách sovětského zřízení, posilujíc socialismus, vede zároveň nutně k zmírnění rozporů a k zlepšení vzájemného poměru:

a) mezi proletariátem a rolnictvem naší země

b) mezi proletariátem a koloniálními národy utlačovaných zemí

c) mezi diktaturou proletariátu a dělníky všech zemí

Jde o to, že kapitalismus se nemůže rozvíjet bez stupňování vykořisťování dělnické třídy, bez polohladové existence většiny pracujících, bez stupňování útlaku koloniálních a závislých zemí, bez konfliktů a srážek mezi různými imperialistickými skupinami světové buržoazie.

Zatímco sovětské zřízení a diktatura proletariátu se mohou rozvíjet jedině při neustálém růstu hmotné a kulturní úrovně dělnické třídy, při neustálém zlepšování postavení všech pracujících sovětské země, při postupném sbližování a sjednocování dělníků všech zemí, při semknutí utlačovaných národů koloniálních a závislých zemí kolem revolučního hnutí proletariátu.

Cesta rozvoje kapitalismu je cestou zbídačování a polohladové existence obrovské většiny pracujících a na druhé straně podplácení a nadlepšování nepatrné hořejší vrstvě těchto pracujících.

Cesta rozvoje diktatury proletariátu je naopak cestou neustálého vzestupu blahobytu obrovské většiny pracujících.

Právě proto rozvoj kapitalismu musí nezbytně vytvářet podmínky, jež zostřují rozpory kapitalismu. Právě proto není kapitalismus s to vyřešit tyto rozpory.

Ovšem, kdyby neexistoval zákon o nerovnoměrnosti kapitalistického vývoje, který vede ke konfliktům a válkám o kolonie mezi kapitalistickými zeměmi; kdyby se kapitalismus mohl rozvíjet bez vývozu kapitálů do zaostalých zemí, do zemí levných surovin a dělnických rukou; kdyby přebytky kapitalistické akumulace „mateřských zemí“ nebyly vynakládány na vývoz kapitálů, nýbrž na opravdový rozvoj zemědělství a na zlepšování hmotného postavení rolnictva; kdyby konečně těchto přebytků bylo používáno k zlepšování životní úrovně celé masy dělnické třídy — pak by nebylo možno mluvit o stupňovaném vykořisťování dělnické třídy, o zbídačování rolnictva za kapitalismu, o stupňování útlaku v koloniálních a závislých zemích, o konfliktech a válkách mezi kapitalisty.

Ale pak by kapitalismus nebyl kapitalismem.

CELÁ VĚC TKVÍ V TOM, ŽE KAPITALISMUS SE NEMŮŽE ROVÍJET, ANIŽ ZOSTŘUJE VŠECHNY TYTO ROZPORY A ANIŽ TÍM HROMADÍ PODMÍNKY, USNADŇUJÍCÍ konec konců PÁD KAPITALISMU.

CELÁ VĚC TKVÍ V TOM, ŽE DIKTATURA PROLETARIÁTU SE NAOPAK NEMŮŽE DÁLE ROZVÍJET, ANIŽ VYTVÁŘÍ PODMÍNKY, JEŽ POZVEDAJÍ REVOLUČNÍ HNUTÍ VŠECH ZEMÍ NA VYŠŠÍ STUPEŇ A PŘIPRAVUJÍ KONEČNÉ VÍTĚZSTVÍ PROLETARIÁTU.

Takový je rozdíl mezi oběma stabilizacemi.

A proto stabilizace kapitalismu nemůže být ani dlouhá, ani pevná.

Proberme otázku stabilizace kapitalismu konkrétně.

V čem se projevila konkrétně stabilizace kapitalismu?

Předně v tom, že se Americe, Anglii a Francii podařilo dohodnout se na čas o způsobu a rozsahu drancování Německa. Jinými slovy, podařila se jim dohoda, kterou nazývají dawesisací Německa. Lze nazvat tuto dohodu alespoň trochu pevnou? Nikoli, nelze. Předně proto, že byla uzavřena bez hospodáře, tj. bez německého lidu; za druhé proto, že tato dohoda znamená dvojí útlak pro německý lid, útlak národní buržoazií a útlak zahraniční buržoazií. Domnívat se, že takový kulturní národ jako Německo a takový kulturní proletariát, jako je německý, bude ochoten nést dvojí jho bez celé řady významných pokusů o revoluční výbuch – znamená věřit v zázraky. I taková v podstatě reakční událost, jako je zvolení Hindenburga prezidentem[3], nepřipouští pochyb, že dočasná úmluva Dohody proti Německu je nepevná, až směšně nepevná.

Za druhé se projevila stabilizace kapitalismu v tom, že anglickému, americkému a japonskému kapitálu se podařilo dohodnout se na čas o stanovení sfér vlivu v Číně, v tomto nejrozsáhlejším odbytišti mezinárodního kapitálu, dohodnout se o způsobu jejího drancování. Lze tuto dohodu považovat za alespoň trochu pevnou? Opět ne. Předně proto, že ti, kdo se dohodli, se perou a budou se prát mezi sebou o podíl z loupeže; za druhé proto, že k této dohodě došlo za zády čínského lidu, který se nechce podrobit a nepodrobí zákonům cizáckých lupičů. Nesvědčí snad růst revolučního hnutí v Číně o tom, že čachry cizáckých imperialistů jsou odsouzeny k nezdaru?

Za třetí se projevila stabilizace kapitalismu v tom, že imperialistickým skupinám pokročilých zemí podařilo dohodnout se na čas o vzájemném nevměšování se do olupování a utlačování „svých“ kolonií. Lze pokládat tuto dohodu či tento pokus o dohodu za alespoň trochu pevný? Nikoli, nelze. Předně proto, že každá z imperialistických skupin se snaží a bude snažit uchvátit pro sebe kousek cizích kolonií; za druhé proto, že útisk a utlačovatelská politika imperialistických skupin v koloniích jen zocelují a revolucionizují tyto kolonie, a zostřují tak revoluční krizi. Imperialisté se pokoušejí „uklidnit“ Indii, zkrotit Egypt, spoutat Maroko, svázat na rukou i nohou Indočínu, Indonesii a podnikají všemožné pikle a machinace. Je možné, že se jim podaří dosáhnout v tomto směru určitých „výsledků“. Sotva lze však pochybovat o tom, že tyto machinace nestačí a nemohou stačit na dlouho.

Za čtvrté se může stabilizace kapitalismu projevit v tom, že se imperialistické skupiny pokročilých zemí pokusí dohodnout se o jednotné frontě proti Sovětskému svazu. Dejme tomu, že se jim podaří nějak dát dohromady tuto dohodu. Dejme tomu, že se jim podaří vytvořit něco jako jednotnou frontu při využití všemožných kombinací až po vyděračské padělky v souvislosti se sofijským výbuchem[4] aj. Jsou důvody k tomu, abychom se domnívali, že dohoda proti naší zemi či stabilizace v této oblasti může být alespoň trochu pevná, alespoň trochu úspěšná? Myslím, že takové důvody nejsou. Proč? Předně proto, že hrozba jednotné fronty a spojeného útoku kapitalistů by vytvořila mocné pouto, které by semklo celou zemi kolem sovětské moci jako nikdy předtím a které by z ní učinilo nezdolnou pevnost v ještě větší míře, než tomu bylo například za vpádu „14 států“. Vzpomeňte na vyhrožování pověstného Churchilla vpádem 14 států. Víte, že stačilo vyslovit tuto výhrůžku, a celá země se sjednotila kolem sovětské moci proti imperialistickým dravcům. Za druhé proto, že tažení proti sovětské zemi nutně roznítí celou řadu revolučních ohnisek v týlu nepřátel, rozkládajíc a demoralizujíc řady imperialismu. A že se těchto ohnisek za poslední dobu nahromadila celá spousta a že neslibují imperialismu nic dobrého – o tom lze sotva pochybovat. Za třetí proto, že naše země už není sama, neboť má spojence v dělnictvu západních zemí a v utlačovaných národech východních zemí. Sotva lze pochybovat o tom, že válka proti Sovětskému svazu bude znamenat válku imperialismu proti vlastním dělníkům a koloniím. Nemusím dokazovat, že bude-li naše země napadena, nebudeme sedět se založenýma rukama, že učiníme vše, abychom osedlali revolučního lva ve všech zemích světa. Vůdcové kapitalistických zemí jistě vědí, že v tom máme určité zkušenosti.

Takové jsou skutečnosti a důvody, jež svědčí o tom, že stabilizace kapitalismu nemůže být pevná, že tato stabilizace znamená vznik podmínek, vedoucích k porážce kapitalismu, že stabilizace sovětského zřízení znamená naopak neustálé hromadění podmínek, vedoucích k upevnění diktatury proletariátu, k růstu revolučního hnutí ve všech zemích a k vítězství socialismu.

Tento zásadní protiklad mezi dvěma stabilizacemi, kapitalistickou a sovětskou, je výrazem protikladu mezi dvěma hospodářskými a vládními systémy, mezi systémem kapitalismu a systémem socialismu.

Kdo nepochopil tento protiklad, nikdy nepochopil základní podstatu současné mezinárodní situace.

Takový je celkový obraz mezinárodní situace v dané chvíli.

Podle J. V. Stalin, K výsledkům práce XIV. konference KSR (b)

Projev k funkcionářům dne 9. května 1925, str. 95-105, Spisy sv. 7, Svoboda, 1952

---

[1] XIV. konference KSR (b) se konala v Moskvě ve dnech 27. - 29. dubna 1925. Konference projednala otázky: o výstavně strany, o družstevnictví, o jednotné zemědělské dani, o kovoprůmyslu, o revoluční zákonnosti, o úkolech Kominterny a KSR (b) v souvislosti s rozšířeným zasedáním Výkonného výboru Kominterny. (Usnesení konference viz v knize VKS (b) v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, č. II, rusky, 1941, str. 4 – 31)

[2] Lenin, V. I., Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu viz Spisy 4. ruské vydání, sv. 22, str. 173-290, resp. české vydání 1950

[3] Ke zvolení polního maršála Hindenburga, zapřisáhlého monarchisty a představitele vůle německého imperialismu a militarismu, za německého prezidenta došlo dne 26. dubna 1925

[4] Dne 16. dubna 1925 došlo k výbuchu v sofijské katedrále „Svatá Neděle“, kde byli právě přítomni členové bulharské fašistické vlády v čele s Cankovem. Cankov se obrátil na USA s pomlouvačným prohlášením, v němž obviňoval sovětskou vládu, že inspirovala výbuch. Reakční zahraniční tisk zahájil kampaň proti SSSR a žádal od svých vlád revizi vztahů k Sovětskému svazu. III. sjezd sovětů v SSSR, který se konal v květnu 1925, ve svém provolání k pracujícím celého světa o nelidské pomstě Cankovovy vlády na nejlepších představitelích bulharského lidu odmítl pomlouvačné výpady proti SSSR.