Vladimír Majakovskij, Vladimír Iljič Lenin

 

Básnickou sbírku Lenin vydalo nakladatelství Svoboda v Praze roku 1950

Báseň V. I. Lenin byla napsána roku 1924. Leninova smrt a jeho pohřeb zapůsobily na Majakovského otřásajícím dojmem. 27. ledna byl svědkem spuštění rakve do mausolea na Rudém náměstí. Tyto okamžiky jsou zachyceny na počátku prvního zpěvu a v celém třetím zpěvu.

Tak jako Gorkému i Majakovskému se podařilo svým způsobem a prostředky básnickými do širokých hřmotných a zase rozevlátých veršů vtisknout lidskou tvář Leninovu, celou tu velikou lidskou osobnost s obrovským „nejlidštějším čelem ze všech čel“, toho „nejpozemštějšího pozemšťana“, jehož velikost byla a je v jeho „ocelové a režné prostotě“ — jak skvěle to vyjádřil sám Majakovskij v poznámce na okraji prvopisu své básně, aniž zařadil tento verš do básně při její úpravě.

Dnes se Majakovského „Lenin“ — tato pravda a báseň čte v Sovětském svazu v milionech exemplářů miliony sovětských lidí. Za Veliké vlastenecké války slova této básně, ať čtené v zemljankách při světle blikavých lampiček, či recitované sovětským vojákům ihned za frontou velikým ruským recitátorem Kačalovem, který poslední dovedl recitovat Majakovského verše přesně tak, jak je recitoval sám básník, zapalovala srdce sovětských lidí velikou láskou k živému odkazu Leninovu, k velikému Svazu sovětských socialistických republik, i k tomu, kdo tento odkaz dovedl rozhojnit, rozkošatět, zesílit — k Stalinovi. 

Poemu Lenin přeložil do češtiny Jiří Taufer

Vladimír Majakovskij, Vladimír Iljič Lenin

Věnováno Komunistické straně Ruska

Je na čase o Leninovi začít vyprávět.

Ne proto snad, že žal náš dobou ztihʼ!

Nastal čas – neboť hořký žal až teď

do mozku vnikl ostrou bolestí.

Nastal čas – znovu leninská hesla rozvichřit !

Cožpak se rozplynout smíme v slzách a štkaní ?

Lenin teď víc než dřív žije a bude žít,

jsa naším vědomím, silou a zbraní.

1

Lidé – loďky. I když v moři v moři z hlíny.

Zatím co plyne života běh,

přemnoho všelijakých chaluh a špíny

nalípá se nám na bedrech.

A pak, až proděláš bouři nespoutanou,

usedneš pod slunce, paprskům blíž,

abys shrábʼs těla zelenou chamraď slanou

a meduz malinový sliz.

Já sebe čistím pod světlem Leninovým,

abych plul do revoluce dál.

Já oněch tisíců veršů se bojím,

jak v dětství falše jsem se bál.

Jak vínek z vavřínu verš sklene slovo.

Já bojím se však, aby nezastřel

to skutečné, moudré čelo Leninovo,

obrovské, nejlidštější ze všech čel.

Bojím se, aby průvody před mausoleem,

či úklon, jenž ve zvyk změnil poctu tu,

nezalil protivně fádním olejem

velikou Leninovu prostotu.

Jako oko v hlavě ho střežím, aby třeba snad

barvičky nevkusu jeho tvář nezastřely.

Srdce hlasuje – já povinen jsem psát,

jak mandát svědomí mně velí.

Mráz. Zem se chvěje. To Moskva jde tvoje.

Jdou promrzlých sta a tisíce po stu.

Co učinil ... on ? A odkud a kdo je..?

Proč vzdát mu sem přišli takovou poctu?

Z paměti zvolna táhna slova svá,

ne nechci je pouze do strof seřadit.

Jak chud je slovník na slova básnická !

Odkud však přiléhavá vzít ?

Máme sedm dní a hodin čtyřiadvacet.

V hodině poslední smrt nezná omlouvat se.

A když už stěží se vešel čas do dnů kalendáře,

mluvíme o „epoše“ či o celé „éře“.

Sen sníme v noci. A budíme se k ránu.

Těší nás, můžem-li tlouci

ve slovech prázdnou slámu.

Kdo vidí v dějin toku, co nevidí zrak jiných,

mluvíme o „pokroku“, mluvíme o „geniích“.

Neštvemʼ se, víme-li, že nám do věcí cizích nic není;

líbíme se svým ženám a jsme tím spokojeni.

A jde-li někdo jak lev, zvláštní duch pod zvláštní koží,

díme – „vladařský zjev“, podivujemʼ se „dar boží“.

Tak mluví – nu ovšem – ni chytrák ni bloud.

Zvednou se, rozplynou jak dým ta slova bledá.

Co dá se však z těhle skořepin vydloubnout ?

To ani ruka, ni hlava neohledá!

Ne, nikdo Lenina takovou mírou nezměří !

Vždyť každý na vlastní oči viděl, co se děje:

tahleta „éra“ vcházela do dveří, aniž zavadila o veřeje.

Cožpak i Lenin může zvát se „z milosti boží vládce“..?

Kdyby snad vznešený a božský Lenin byl,

Já hněvem docela ztratil bych hlavu,

já v proudu průvodů bych se postavil

do cesty uctívajícímu ho davu.

Leč kroky Dzeržinského kol rakve tvrdě jdou.

Teď Čeka by mohla svá opustit místa.

U milionů očí a u mých u obou

jen na tvářích slzí mrznoucí krystal.

Bohu jen erární pocta bývala vzdána.

Ale dnes – srdce ať skutečnou bolestí bolí !

Neboť my pochováváme nejpozemštějšího pozemšťana,

prvního z těch, kdož žili kdy na zeměkouli !

Byl pozemšťan, leč ne ten mezi všemi,

kdož ve vlastním jen soukromí si žil.

Jeho zrak naráz obepjal celou zemi

A viděl to, co čas před námi skryl.

On byl jak vy a já a tentýž docela,

jen blizoučko u očí snad zvrásnily kůži, zdá se,

myšlenky větší než naše, jež šlehly zpod čela,

a rty měl úsměšnější a tvrdší než naše.

Ne s tvrdostí satrapy, jenž v káře triumfátora si hoví

a poškubávaje uzdou, míjí kol skloněných čel;

Lenin s člověčí láskou tíhl k soudruhovi,

Lenin tvrdějʼ než ocel na nepřítele šel;

Měl slabůstky jako my – tak nebo tak.

Jako my přemáhal chorob nepohody.

Já třeba holduji kulečníku – tím bystřím si zrak,

Lenin šachy hrál; líp stratégům se hodí.

Od šachovnice nepřítele přešel matovat,

jako by mezi lid zavedʼ včerejších pěšců řád,

aby lidské dělnické diktatury řád

zvedʼ nad věže kapitalistických kasemat.

Jemu i nám je totéž drahé, vím!

Proč také já, stoje od něho opodál,

za jedno dýchnutí jeho, hoře nadšením,

bych já rád celé své žití dal ?!

Ach nejen já ! Hleď, dokola kol !

Stačí nevzkřiknout ani, jen pootevřít ret –

kdo – kdo z vás, z vesnic, fabrik a štol

nevykročil by vpřed ?!

Potáceje se, jak přebral bych žalu i alkoholu,

uhýbám tramvajím, jež svými koly drtí.

Kdo teď však by žitíčko moje oplakal v bolu,

v truchlení nad touhle nesmírnou smrtí ?

S prapory jde se i bez nich. Jak by znova

Rusko se stalo Rusí kočovnou.

I sloupový sál se chvěje, davy prostupován.

Proč ? Nač ? Nohy tisíceré jdou,

telegraf ochraptěl signály smutku,

prapory za slzy sněhu na rudých víčkách se stydí.

Co učinil – on ? A kdo je on a odkud –

ten člověk nejlidštější z lidí ?

I když ho známe do posledního chvění,

jak krátký je životopis Uljanova !

Leč o tom, jak dlouho žil soudruh Lenin,

je třeba psát a vyprávět znova.

Daleko zpátky, let asi dvě stě,

první lze o něm uslyšet zvěsti.

Slyšíš, jak dávných dob oponu

strhʼ železným rykem a projel

až sem hlas praděda Bromleyů & Goujonů¹ –

hlas prvního parostroje ?

Kapitál – jeho výsost nekorunovaná, panská,

vyhlásil, že je přemožena síla vesničanská.

Města hrabila, hrabala, shrabovala,

břich pokladen cpala jim bída,

ale už vyhublá, shrbená vstala

ke strojům dělnická třída.

Ale už hrozí, až komíny k nebi se zvednou:

- vy cestu ke zlatu si naší krví křtíte !

My zrodíme, pošleme, přijde pak jednou

člověk, bojovník, karatel, mstitel ! –

A už se smísila oblaka s dýmy,

jak vojáci byli by to jednoho pluku.

Nebesa stala se dvojitými,

dýmy se vrší do oblaků.

Tovary rostou, nad bídou vzdýmají se.

A ředitel, odkašlav si zhluboka,

zacinkal klíči a broukl „Krise!“

A nadiktoval: „Výluka!“

Pamlsky rostly jak z čertova osevu,

plesnivé zrní sypali do řek za most –

a kolem výkladů takových Jelisejevů²

šla, utahujíc opasky nezaměstnanost.

Dunělo v útrobách sterých předměstí,

až nářky děcek přerušil ten hlas:

- Dej práci – anebo pušku dej do pěstí,

Přijď, ochránče, mstiteli náš ! –

•

Hej, velbloude, kolonií objeviteli !

Hej, kolony korábů železných !

Řežte moře, ať zpění, ať zbělí !

Vzhůru k pouštím, žhoucím jako vích.

Tam na žluti písku se odráží

něha oas a palem.

Tam na zlatisté plantáži

Zmrskaný negr řval žalem:

U – u – u – u – u,

u – u – u ! Nile, Nile můj !

Černé dni vlnami spláchni a připlavuj,

aby černější byly, než v noci je můj zpěv,

aby rudější požáry byly, než tato má krev.

Aby všichni ti otrokáři černí i bílí,

ve vší té vařící kávě se naráz uvařili,

aby každý nový sloní kel

srdce jim bodal a maso děravěl !

Ať aspoň pravnukům se šťastný život zdaří,

přijď, ty náš zastánče, se sluneční tváří.

Duch smrti zmámil mne, já zpěv už končím svůj

ty si ho pamatuj jak kletbu, Nile můj ! –

•

Ať ve sněhu Ruska, či v pampách Patagonie –

doba stvořila stroje, jež mučí do agonie.

Už v Ivánovu, ve Vozněsensku fabrické dvory

burcují častušek takové rozhovory:

- „Ech, fabriko, fabriko šedá

s voknama žlutýma,

doba si novýho hledá Stěnku Razina.“

Zeptají se vnuci:

- Kdo to byl kapitalista...?

Jako dnes děti se ptají: - Co je to mí-sto-dr-ži-tel-stvo ? –

Hle, portrét i rodokmen kapitalismu nachystán,

pro vnuky črtaný rázně a zčerstva.

Kapitalismus ve svém věku mladém,

jářku, měl se k světu tenkrát;

nenechával ruce ležet ladem,

nedbal, že zamastí se mu šmírem náprsenka.

V trikotu feudálním bylo mu těsno,

šel s dobou, do toho obul se a přezul.

Kapitalismus revolucemi rozkvetl jak vesnou,

ba dokonce notoval si marseillasu.

Vymyslel stroj - a už k němu vyvedl lidi

a – už kola letí !

Tak po celém světě než by ses ohlédl,

dělníky zplodil – své děti.

On carstva s korunami, hrabství s orlicemi strávil,

žvýknuv jen aniž nahlédʼ v testament.

Ztučněl jak vůl či biblické ty krávy,

olizoval se: jazyk – parlament.

Věkem mu zeslábl kdejaký sval,

už otylostí sotva se zdvíhá.

Tak po jisté době se bachratým stal

jak jeho hlavní kniha.

Paláce nastavěl – vysoko, vysoko !

Malíři po stěnách načmárali mu torsa.

Podlaha – empirová, strop je rokoko,

zdi – stylu Ludvíka XIV (Quatorza).

A kolem helmice, však jistě více znáš po líci je:

tu líc, co zvící líce, leč tvarem části sedací je –

zadkolící policie.

Barev či písní pramálo si váží,

jak přežvýkavec květů na luhu.

V ethice, estetice a podobné brandži

vidí svou – prostě –dámskou obsluhu.

Jeho je ráj i pekla mříže.

Babkám za babku jako pokroutky

prodává dírky od hřebíků z kříže,

či z chvostu ducha svatého peroutky.

Nakonec docela do tuku zapadʼ,

jak na něj dřel se rab.

Kapitalismus neznal než lapat, sápat a chrápat,

až nadul se jak pošlý krab.

Zvesel a přes cestu dějinám jak veteš

roztáhʼ se ve světě jak v posteli větší.

Nijak ho neobejdeš ani neobjedeš,

zbývá jen – vyhodit do povětří.

Slyším lyrika, jak pohrdavě syká.

Kritika zbystří i zpřísní a zavětří:

- Kde je tu ... psycha ?

Vždyť tohle je – rétorika !

Kde je poesie ?

Jen žurnalistika!! – říká.

Nu, „kapitalismus“ nepatří k půvabným slovům,

jak mnohem půvabnějʼ zní slovo „květ“.

Ale já k němu se vracím znovu a znovu,

bych agitátorským heslem verš v plameny vpletʼ!

Já budu zpívat o tom i onom,

leč není ještě čas pět tanci do kroku.

Já svůj hlas básníka jak rozhoupaný zvon

věnuji tobě, třído v útoku !

Proletariát – pojem zdá se hrubý, halasný

těm, kdož komunismu jak léčky se bojí.

Ale nám slovo to jak mocná hudba zní,

jež je s to pozvednout i mrtvé k boji.

Strach v palácích plíží se z etáže do etáží,

křik podsklepí stoupá a do etáží vráží:

- My projdemʼ z kamenných podsklepí bídy !

My v blankyt vlámem se prudce !

Zrodí se z těchhletěch pryčen syn dělnické třídy –

proletariátu vojevůdce ! –

Už svět je mu těsný, zhrábʼ pole i skálu

A rukou jen prsteny ztvrdlou

natahuje se otylý přízrak kapitálu,

aby chňapʼ cizí hrdlo.

Jdou, železem řinčí z železných stop.

- Bij ! Těsno je, kde dva buržuji vězí ! –

Hle, každá vesnice – hromadný hrob !

Hle, města – fabriky na protézy !

Konec ! a s mírem vítá novou dobu.

K čaji se koláč vítězství snědʼ.

- Slyšte jen, slyšte břichomluvu hrobů,

v chřestění berlí – kastanět !

Zas nová válka mrtvé chystá si.

Však čas kuje odplatu v dálce.

Však přijde jednou, zabouří, vyhlásí

válku vám a vaší válce ! –

Jezera slz na zem skanula s tváří,

bezedné bažiny krve kropí.

I hloubali blouznivci – samotáři,

spřádali s lopotou utopií kopy.

Hlavy si o život rozbili filantropi.

Což masy se za šosy filantropů chopí ?

Ale už strhl vír kapitalistu,

jeho stroj stokrát obrátky znásobil si.

A hle, už víří, podoben zežloutlému listu,

v chaosu stávek a krizí.

Komu – do kapes tečemʼ jak zlatá láva ?

S kým jít – na koho žalovat a klít ?

Třída milionohlavá

napíná zrak – chtíc pochopit !

Doba hodiny kapitálu kradla,

až i jas reflektorů do tmy vsákʼ se.

Doba zrodila bratra Karla,

Leninova staršího bratra Marxe.

Marx ! Ještě z portrétů svítí šediny jeho.

Ale jak v představách našich jeho život je ztracen !

Lidé vidí v mramoru zazděného

či v sádře chladnoucího starce.

Ale když po prvním revolučním kroku

dělníci poznali váhu vlastních sil –

ó, jakým ohněm, s jakým ohněm v oku,

Marx svoje srdce a mysl zapálil !

Jak sám by byl v továrnách, topě se v potu,

jak dlaň by mu zmozolila táž vyrobená věc –

zloděje, loupící nadhodnotu,

při činu dopadl nakonec.

Všechny, kdož dřeli se, bojíce se i zdálky

a zpříma ve tvář bursiánů hleděti,

Marx sešikoval a vedʼ do třídní války

proti zlatému teleti.

Zdálo se lidem, že v přístav komuny

nás zanesou snad jen náhody křídla.

Ale Marx objevil v dějinách zákony,

proletariát postavil u kormidla.

Marxovy knihy nejsou jen litery stohy,

či suchých čísel tisíce a sta.

Marx dělníky postavil na vlastní nohy,

do kolon pevnějʼ než čísla vřadil na místa.

Vedl a pravil: - Bijte se tam i zde,

výpočet korekturou praxe opravíte.

Však přijde velký praktik a vás povede

ne chřestěním papíru – chřestotem bitev ! –

Když žernov mysli pracoval už jen stěží,

když Marx už psal rukou jakoby z vosku,

vím, tehdy uviděl tvar kremelských věží

i prapor náš i rudou Moskvu.

Dny nalévaly se jak melouny a zrály,

vyrůstal proletariát z dětských střevíčků.

Drolí se strmé tvrze kapitálu

od balvanu k balvanu, od zrnka k zrníčku.

Jdou léta, jdou – a nemáš ani zdání,

jaké se potom rozduněly rány.

Ústí do povstání hněvu narůstání,

rostou revoluce jak blesky po blýskání !

Však hleďte tu zdivočelou buržoasní hordu !

Soldateskou Thiersů³ stíny zmasakrovaných

pradědů našich, pařížských komunardů,

ještě teď šeptají zpode Zdi Federovaných:

- Slyšte, soudruzi ! K nám pohleďte stranou !

Běda osamoceným ! Ty snadno lze smést !

Společně v útoku ! Bijte svou stranou !

Dělnickou třídu semkněte v pěst !

„My vůdci !“ – slyšet je často. Zatím však trabanti bědní.

Vždy za řečmi rozeznat uměj pravou líc;

vůdce je ten, kdo s námi je v den všední,

krajíce chleba prostší, přímější kolejnic.

Směsicí tříd, věr, stavů a řečí,

na kolech peněz svět točil se stěží,

kapitál sílil, rostʼ, stával se větší,

jak ježek rozporů bodly se zježiv.

Přízrak komunismu kol Evropy chodil⁴,

odcházel, blížil se, mizel v oddálení.

A proto v tichu Simbirska⁵ se zrodil

obyčejný, prostý chlapec Lenin.

2

Znal jsem dělníka. Byl negramotný.

Nerozloskʼ ani azbuky oříšek.

Uslyšel však, co hovořil Lenin,

a znal tedy vše.

Slyšel jsem vyprávět rolníka – Sibiřana.

Zabrali, puškami uhájili – a ráj byl v dědince.

Nikdo z nich nečetʼ a neslyšel Lenina,

a přec každý byl lenincem.

Viděl jsem hory, ani keř nerostʼ na nich.

Jen mraky na skály upadly na znak.

A na sto verst – horal v hadrech, a z nich

zářil leninský odznak.

Řekne se: - Že nemrzí ho o špendlících škrábat !

Z koketních rozmarů jimi slečny se blýskat hoví ! –

Zde však nebyl špendlík. Jak odznak propálilo kabát

srdce, plné lásky k Iljičovi.

Jak pro to bys vysvětlení z pravoslaví ždímal ?

Ne z vůle boží Lenin vyvolencem byl.

Krokem lidským, rukama dělnickýma,

myšlenkou vlastní tu cestu urazil.

Na Rusko shora v duchu hleď:

modrých řek vody a břehy –

jak viděl bys zbičovanou pleť

tisíců nahajek šlehy.

Leč modřejší vody v jarní dny –

na Rusi raba modřiny.

Hleď prostorem Ruska za vrchy hor.

Ať tam či tam zrak tvůj míří,

táhl se kdysi za obzor

stín káznic na Sibiři.

Leč těžší než káznic hlad a sníh –

Robota u strojů fabrických.

Byly mnohem bohatější země,

ba snad i krásnější viděl jsem,

ale nikdy nepovedlo se mně

uvidět bolestnější zem.

Ba, každá rána se s tváře neočistí.

Křik rostʼ: - Za půdu a svobodu se der !⁶

I chopili se spiklenci – teroristi

za bombu a revolver.

Je lehké střelit – ať cara zvednou z dlažby !

Co však, když puma jen pár hluchých ran dá ?

Tak zatkli jako strůjce carovraždy

bratra Uljanova, narodovolce Alexandra⁷.

Jeden car zabit, už druhý nešetří sil,

jak krutostí předchůdce přebít a dostat se z úzkých.

Tak Uljanov Alexandr pověšen byl

jak tisíci ze Šlisselburských.

A tehdy Iljiči, hochu sedmnácti let,

Z úst slova pevnější přísahy plynou:

- My na tvoje místo, bratře !⁸ My půjdeme vpřed,

zvítězíme – půjdemʼ však cestou jinou ! –

Hleď, jak z pomníků hrdinů plémě stkví !

Hle Gogol ! Slav ho a jako velikána vylič.

A zde - ? Nádenický, všední čin hrdinský

vzal na svá bedra Iljič.

On učí přímo tam, kde se chřtán fabrik otevírá,

jak o pěťák zvýšit mzdu už sníženou.⁹

Co dělat, když mistr dělníky týrá,

když pán nechce k pití dát vodu svařenou.

Dílčí boj – cíle jenom díl !

Vyhráš-li, ne abys měl

dojem, že konec je zametání.

Socialismus – cíl.

Kapitál – nepřítel.

Ne vavříny – puška je zbraní !

Tisíckrát – tatáž myšlenka z úst jeho padá,

tisíckrát probíjí se v mysl tvou,

a zítra již Lenin navzájem vkládá

ruku do ruky chápajících dvou.

Včera – čtyři, dneska už čtyři sta.

My ze tmy podpolí zítra vstanemʼ jak ve dne –

a těchto čtyři sta v tisíce vyrůstá.

Pracující světa k povstání zvednemʼ!

Nejsme už tišší vod a nižší chýšek –

hněv pracujících houstne jak páry v přetlaku.

Šlehá bleskem Iljičových knížek,

bubnuje krupobitím proklamací, letáků.

Třída jak příliv kol Lenina tmí se, zas

od něho tekouc odlivem prosvětleným.

A – obdařen silou a myšlenkami mas –

s třídou rostl Lenin.

Co Lenin kdys řekl – dnes dílo je tvoje:

Tak přísaha chlapce mění se v lidi:

– Ne každý sám už, jsme Svazem boje

za osvobození dělnické třídy !¹⁰ –

Leninismus kráčí, zkracuje distance,

krok Iljičových žáků – kdys krůček tam – dnes krok tu.

Hrdinství podpolí vepsali krví vyhnanci¹¹

do prachu, do marastu Vladimirského traktu.

Svět námi roztočen a ještě se rozletí !

Ale i dnes v Kremlu – kdo přeslechʼ by v křeslech,

kdo – z mnoha těch, kdož listují třeba dekrety, – jak chrastily okovy z Něrčinsku¹² – by přelechʼ ?

Já zas vám připomněl čas někdejší, krutý.

Nechť s vámi se za ním pustí verše v cval !

Kdo z vás zamřižovaných oken pruty

nedrásal nehty a nehryzal ?

Když čelo sis rozbil o stěnu kobky těsné,

smyli v cele kameny krvavé:

„Nedlouho sloužil jsi, ale čestně

pro blaho rodné země své.“¹³

Snad Leninovi se v Sibiři zalíbila

téhleté písně tak pochmurná síla ?

Povídalo se: mužika s cesty svést nemohou !¹⁴

Sám zavede socialismus, dobrácky oči mhouře.

Ne ! I svatá Rus komíny stala se strohou,

města obrostla plnovousem kouře.

Neřeknou: - Do ráje račte, sklízet ovoce ! –

Komunismus ostatky buržoazie překročí prudce.

Stům rolnických milionů je proletář průvodce,

Lenin – proletářů vůdce.

Naslibuje toho liberál či eseřík plytký !¹⁵

Těm dělnické krve chce se jak pijákům vína;

Lenin v jejich frázích nenechá zdravé nitky,

aby z nich svítila nahost carského dvořenína.

Však nás už řeči ty nenakrmí a nenapojí,

že prý jsme všichni bratři, že svoboda je lidská...

My v Marxově pevné zbroji

jsme jedna na světě strana bolševická.

Ať by tě napříč Amerikou expres nesʼ,

ať třeba Čuchlomou kráčíš – na tebe

se všech stran křičí písmena: R K S,

a v závorkách za nimi malé b.

Teď Pulkovo na nebi Mars ulovit hledí¹⁶

a na dveře nebeského krámečku tluče.

Světu však toto písmenko malé abecedy

září stokráte ruději a prudčejʼ.

I slovo, jež lidem se nejvíce vžilo,

časem obnosí se jak košile rozedraná.

A já dnes chci, aby znovu zazářilo

nejmajestátnější ze slov – strana.

Jednotlivec . . ? Ne, nic nepřeji mu zlého !

Hlas jeho – komár, když si píská.

Kdo uslyší ho? Stěží žena jeho,

a i ta – ne-li na trhu – tak zblízka.

Strana – toť jediný uragan,

z nejtišších hlasů vichr, jenž zkruší

i bašty nepřátel, a od jehož ran

zdi praskají jak dělostřelbou bubínky v uších !

Člověku zle je, je-li sám.

Jednomu běda, kdo je sám – je kmán.

Lecjaký velikán je jeho pán,

i síla dvou je brzy ta tam.

Když ve straně jak prsty se sbalí malí v hrsti –

nepříteli, vzdej se! vše ztraceno jest!

Strana – toť ruka s miliony prsty,

zaťatá v jednu pádnou pěst.

Jednotlivec – nicka, je-li sám.

I kdyby byl sebevíc pokrokový,

nezvedne ani obyčejný pěticoulový trám,

tím méně dům pětiposchoďový.

Strana – toť milionové masy rámě

a miliony paží srostlých v něm.

Stranou a stavbami nebe nabouráme,

dmouce se, podpírajíce se navzájem.

Strana – toť páteř dělnické třídy.

Strana – toť nesmrtelnost naší věci.

Strana – toť jediné, co mne nezradí.

Dnes dělník jsem – ale zítra již z map jsou mou rukou carstva vymazána.

Mozek třídy, věc třídy, síla třídy, sláva třídy – hle, co je to strana !

Strana a Lenin – bratři! Ale sama

máti historie koho z nich více si cení?

Říkáme – Lenin, myslíme – strana,

říkáme – strana, myslíme Lenin.

Ještě trčí korunované hlavy

a tmějí se buržuji jak havrani v zimě,

ale už řeřavost dělnické lávy

kráterem strany vře z hlubiny země.

Devátý leden. Konec s gaponštinou!¹⁷

Padáme koseni kulkami carskými.

Fantasiím o milosti carské odzvoněno

masakrem Mukdenu, rachotem Cusimy¹⁸.

Dost! Nevěříme řečem zákulisním!

Krasnaja Presňa sama zbraň pozvedla.¹⁹

Zdálo se – teď svrhnemʼ trůn, aby i s ním

se lenoška měšťáka rozsedla.

A Lenin je zde, aby ze dne na den

s dělníky probojoval pátý rok.

Jako by s nimi stál na každé barikádě,

povstání řídil hlomozný krok.

Tu však zvěst nasadí korunu všem zvěstem:

„Svoboda!” V ulicích – stužky a průvody.

Vyšel car na balkon s manifestem.²⁰

A do těch líbánek, do téhle „svobody”,

řečníky, fábory, slavnostní halekání,

přehlušil rachot děl, chrlících kov:

dělnickou krví dal se do plavání

admirál carův, kat Dubasov.²¹

Plivněme ve tvář té bílé chamradi,

která teď skuhrá o zvěrstvech Čeky!²²

Vizte, jak dělníky s pouty na rukou za zády

ranami do tváří vraždily carovy čety.

Reakce řádila. Inteligentíčci

pláchli od všeho,²³ dušovali se, káli,

k bohohledačům šli, čmoudili kaditelnicí,

doma za pecí svíčky porozžíhali.

I soudruha Plechanova tohle skormoutilo²⁴:

– Vinni jste, mládenci, tu máte poznání!

Pořádně páni vám páni vám pustili žilou!

Nemá se sahat zbytečně ke zbrani! –

Tohleto slabošské blekotání

smetl hlas Leninův statečný, lidský:

– Nikoli! Nutno je chopit se zbraní,

rozhodněji však a energicky!

Já zítřejších povstání vidím den.

Zas dělnická třída pozvedne hlavu.

Ne obranou, ale výpadem! –

to musí být heslo davů.

A rok ten s ovrubou krvavé pěny

a rány dělníků a padlých pád –

to stane se školou, nad kterou není,

v bouři a kouři příštích barikád. –

A zase odchází Lenin do exilu,

aby nás připravil před bojem, před bitvou.

Učí a vědou sám nabírá sílu

a znovu sbírá stranu rozbitou.

Vidíš? Už stávkami láme se led.

Maličko jen – a k povstání vykročíš s místa.

A hle: z těch let

strašný rok čtrnáctý vyvstal!

Píše se: voják prý, kouře čibuk krátký,

o dávném tažení mudruje, prý shlédnuv se v něm –

ale což tyhlety všesvětové jatky

s Poltavou srovnáš či s Plevnem?²⁵

Masky zbavená imperialismu šelma

s břichem vypjatým, s umělým chrupem,

v krvi se brodíc, v krvi po kolena,

bodáky zježena těší se lupem.

A kolem ti, co drobty jedí z její mísy,

kam vítr, tam plášť – hurápatrioti

píší, když proradné ruce umyli si:

– Dělníče, drž se, byť krve ubylo ti! –

Zem zela horou železa rozbitého

a na ní lidských cárů haldy hald.

A uprostřed toho blázince všesvětového

střízlivý zvedʼ se sám Zimmerwald.²⁶

Zde odtud s hrstkou soudruhů Lenin

vztyčil se nad světem a odtud dal plát

myšlenkám, jasnějším než záře nad plameny,

znít hlasu dal mocnějšímu než hrom kanonád.

Pod palbou tam se miliony hnuly,

tam statisícišavlové jízdy cval;

zde proti svistu šavlí a kulí

drobný a lysí muž jeden vstal.

– Vojáci! Měšťáci ze zrady, prorady²⁷

vás k Verdunu, – na Turky za Drinu štvou.

Dost! Zvraťte tu válku mezi národy

ve válku občanskou!

Dost s masakry, vraždami, ranami všemi!

Národy nemají vinu na válce té!

Proti buržoasii všech zemí

prapor občanské války pozvedněte! –

Zdálo se – dělo hned ucouvne maličko,

oheň kýchne, sfoukne – a kdesi

hledej si potom, hledej ho, človíčka,

na jeho jméno pak vzpomínej si!

Chřtány děl, kde jazyk ohně vězí,

státy řvou na sebe: – Vzdát se! Spásy není! –

Dozápasily – a žádný z nich nezvítězil,²⁸

jen jeden je vítěz – Lenin!

Ó, imperialismu tího!

Trpělivost naši spálil hněvu blesk.

Tys prolomena ranou Ruska povstavšího

od Tavrizu po Archangelsk!

Říše, to není přec hnízdečko ptáčka.

Hle, zobatý orel s dvojitou šíjí.

Ale my jako dokouřeného špačkaozhodných výsledků

jsme prostě vyplivli tu jejich dynastii.

Zdali lid, pokrytý krvavou rzí,

ta masa hladová, polonahá –

k sovětům dá se, či bude buržoasii

jako dřív kaštany z ohně tahat?

– Lid v Rusku zpřelámal okovy carské!

Rusko je v bouři, Rusko se zmítá!...

– to Vladimír Iljič daleko ve Švýcarsku

vzrušeně nad kupou žurnálů čítá.

Ale což postačí, co z novin se doví?

Moci tak přelétnout třeba v aeroplánu,

tam, na pomoc dělníkům chtělo se Leninovi,

tím jediným přáním, tou myšlenkou planul!

Pak z příkazu strany se Lenin navracel.

Německý vagon – německá plomba.

Ó, kdyby Hohenzollern tenkrát tušit směl,

že Lenin je i do jejich monarchie bomba!

Pitěrci stále jen samá jsou radost.

Jak děti třeštili, smáli se, objímali –

a celý v rudém, by poměrům učinil zadost,

Něvský už hemžil se generály.

Za krokem krok – a dojde na jejich slova,

až dojde i na píšťalku policisty.

Už začínají měšťáci drápky vystrkovat

z heboučkých tlapek svých čistých.

Nejprve drobotina – ne pulcům nepodobná.

Pak větší – od šprotů až do ančoviček.

Pak Dardanelský či Miljukov za svobodna,²⁹

za ním s korunovací cpe se Michal – následníček³⁰.

Premiér³¹ – to není vládce, řeč hladce obrace kroutí,

ne hrubý komisař s plebejským názorem.

Přímo jak panna, že chce se ti pohládnout ji!

Své výstupy hysterické zpívá tenorem.

Ještě vám božskou nekápʼ ani kapičku,

téhleté únorové volnosti zjev –

ale už obranáři třímají metličku³²:

„Dále jen, dále jen zkroť svůj hněv,³³

dej frontě, pracovníku, krev...“

A jako koruna všech kulatých těch slov

ti, co dřív zrazovali nás a teď ještě více.

Kolem jak drábi eseři, ba Savinkov³⁴,

a kozli zahradníky – menševici.

Leč v Pitěru, který už ztučněl, až se potil,

tam od Něvy náhle pak

s Finského nádraží zarachotil

po Vyborgské straně pancéřák.³⁵

A zase vítr svěží, plný síly,

příboj revoluce vzedmul a pěnil.

Litějný prospekt bluzy zaplavily:

„Lenin je s námi! Ať žije Lenin!“

– Soudruzi! – a jeho ruka vpřed se pozvedla,

nad hlavy ukazujíc oněm prvým stům:

– Vyrudla socdemáctví veteš vybledlá!

Pryč s vládou kompromisníků a kapitalistů!

Jsme hlas, jímž vyřkly svou vůli davy.

Hlas dělníků na světě všude tu.

Ať žije strana, jež komunismus staví,

ať žije povstání za vládu sovětů! –

Po prvé zde před davem ohromeným,

před tebou zblízka, že stěží věřil bys,

vyvstalo prostě jak práce nad chlebem denním

slovo socialismus, tak nedostižné kdys.

Vždyť tady, nad horou závodů hřmících,

zář k horizontu dštících z noci do rána,

vyvstala zítřejší komuna pracujících

bez měšťáka, bez proletáře, bez otroka, bez pána.

Fráze z kompromisů kroucené Iljič přetíná

jak ranami sekery na provaz.

Už slova zavaluje volání lavina:

„Výborně, Lenine! Správně! Je čas!

Dům Kšešinské³⁶, který od cara vyskákala si

balerína kdysi, teď podobá se továrně.

Sem stékají černé fabrické masy,

zde kalí se v leninské kovárně.

„Tetřívky žvýkej, jez ananas,

už buržuji, končí se tvůj čas...“³⁷

Už táhnem ke křeslům, k pánům s prstenci:

– Jak se daří a co ván vaří..? –

My protáhli se a v červenci

se dotkli jejich šíjí³⁸ a ducatých tváří .

Vycenil buržoa zoubky své dračí:

– Otrok se vzbouřil!³⁹ Karabáč ho sper! –

Už ryje se Kerenský perem v zatykači –

Lenina na mušku ber!

A strana stáhla se znovu do podpolí,

Iljič je v Razlivu, Iljič ve Finsku je,

ani však podkroví, ni budka v poli

Lenina zběsilé smečce nezrazuje.

Lenina nevidět, leč jako by tady stál.

A v tom, jak už hnutí mohutní znova,

vidět je řídící myšlenka leninská,

vidět je bezpečná ruka Leninova.

Hle v jakou půdu padá Leninovo slovo!

Zapadne na ves nebo fabriku –

už jdou, už přilnulo rámě dělníkovo

k ramenům milionů rolníků.

A když už nezbylo než stanout za barikádu,

v sledu týdnů označiv den ten veliký,

Lenin sám přišel do Petrohradu⁴⁰:

– Soudruzi! Nemařit čas! Jaké cavyky!

Pouta kapitálu, obluda hlad,

banditismus válek, intervence buržoasie –

vše to jak mateřské znaménko jedenkrát

zbude na těle báby – lidstva prehistorie.

A Leninova hlava zase objeví se ti,

až zahledíš se jednou nazpět v naše dny,

jak mezi otroctví desítkou tisíciletí

předhoří zářící k věkům komuny.

Uplynou roky a dnešní psoty v nich.

Znoj léta komuny zavane z léta k létu,

a štěstí jak lahoda jahod ohromných

dozraje z rudých říjnových květů.

A ti, co číst budou leninské výzvy, zdá se,

až dotknou se stránek zažloutlých dekretů,

slzy, jež z módy vyjdou, jim vytrysknou zase

a pohnutím krev jim zas rozpálí skráně.

Já když svůj život sčítám po dni den

a hledám nejsvětlejší mezi daty,

vzpomenu na den, jenom na jeden,

ten prvý – říjen dvacátý pátý.

Bodla črtají klikyháky blesků,

jak míči pohazují si bombami námořníci.

V hukotu zjitřený Smolný třeskl.⁴¹

Kulometnými pásy opásaní – dole kulometčíci.

– Vás volá soudruh Stalin!

Tam třetí dveře, vpravo k sálu. –

– Soudruzi, nestůjte! K patronám! – Vzali?!

Do obrněných aut – a na centrálu !! –

– Rozkaz! –obrátil se a seběhl do dvora.

Jen na čapce námořníka pod lampou blesklo – „Aurora“.⁴²

Tam kdosi s puškou na koleně cvaká závěrem.

Ten s rozkazem běží, tam slyšet v hloučku klení.

A odtamtud z tam toho konce chodby sem

prošel, proklouzl nenápadně Lenin.

A vojáci, které už Iljič vedl z bitvy,

ještě tvář jeho neznali na portrétu.

Řvali, strkali se, ostřejší než břitvy,

navzájem překáželi si a přeli se tu.

A v této vytoužené železné bóře

Iljič, jenž jako by napolo dřímal,

šel, stanul a oči zlehýnka mhouře,

šukal s rukama za zády založenýma.

Zde v kohosi v omotávkách, v chlapíčka střapatého,

s jistotou pevný svůj pohled vbil.

Jako by vyprosit chtěl srdce ze slov jeho,

jako by mu pod větami duši obnažil.

Vím, že ty oči odemkly, prozářily

a pevně zachytily faktů celé stovky –

sten rolníků, křik front i výbuch síly

dělníka od Nobelů⁴³ nebo z Putilovky.

Sta gubernií v lebce převracel a hnětʼ,

na půldruhé miliardy nosil tam lidí.

On v myšlenkách vážil za nocí svět

a ráno pak vidí

všichni a čtou:

VŠEM! VŠEM! VŠEM je to!⁴⁴

Frontám, jež krví opilé jsou,

otrokům na světě, všude tu

robotou plnícím boháčům sklep!

Za vládu sovětů!

Půdu rolníkům!

Mír národům!

Hladovým chléb! –

Měšťáci přečetli: – Ouha! I my klovemʼ! –

Už hrozí potají zaťatou ručkou:

– Však už jim ukáže Duchonin s Kornilovem⁴⁵,

však už jim ukáže s Kerenským Gučkov! –

Bez boje fronty dekretům se vzdaly,

po městech vísky v dešti hesel vstaly,

ba i pro negramotné byla ta slova nůž.

Však víme, že ne nám, ale jim ukázali,

jak bledě vyznělo tohleto už.

Šlo, aby přešlo od blízkých k bližším,

od bližších k srdcím šlo k dalekým v dálce

heslo: „Mír chýším,

válka, válka padniž na paláce!“

Bila se dílna i závod se bil,

města jak těsto se hnětla bez milosti.

Do dálek Říjen jak věchet odhodil

požáry šlechtických usedlostí.

Zem mužiku byla kdys pryčnou na vyplácení

a náhle ji jak krajíc chleba v uzel

se všemi vodami i s pahorky všemi

rolník vzal, stiskl a zasukoval tuze.

Elita v brýlích zlost sladila v přetvářku

a lezla od nás s hrabaty hrabat, s králi kralovat.

Hle, cesta jak ubrus čistá! My i kuchařku

každou naučíme řídit stát.

My roztáčeli svět až dosud jak se patří.

K německým uším letělo ze zákopů od pušek:

– Vojno, povol! Pojďte k nám se bratřit! –

A fronta tála v teple těplušek!

Což mohla to tání hrst zahradit naše?

Zdálo se – kocábka nám začne topit se;

že boty Vilémovy těžší holenic Mikuláše

sovětské země sestrou hranice.

Šli eseři ⁴⁶s rozepjatým u krku pláštíkem,

lovili prchající do svých slovních tenat:

jak prý je rytířské hloupým kordíkem

rozbíjet železná strašidla obrněná.

Iljič zas poplašeným ukázal cestu:

– Ni krok! To břímě strana ponese zas!

Přijmeme oddech hanebného Brestu!

Ztrácíme území, vyhrajemʼ čas!⁴⁷ –

Však abychom z oddechu nezdechli jednou my,

aby nepřítel pamatoval na naše výpady,

nenaparuj se, zocel své vědomí,

řaď se v řady Rudé armády!

Snad nad plakátem s hydrou historik nezchytrá zítra⁴⁸:

– Byla či nebyla-li hydra tato? –

Ale my znali, jaká byla ta hydra

v celé své délce i šířce, s hlavou a patou.

„My směle zvedneme

za sověty zbraně

a radějʼ padneme

do jednoho za ně!“

Denikin táhne. Už naše palba stíná⁴⁹

prýmky Denikina, ženemʼ žoldáka.

Už táhne Wrangel vystřídat Denikina.

Baron je v talonu. Tu máš – Kolčaka!

Žrali jsme kůru, lehali na bažiny.

Šli jsme však – miliony rudých hvězd,

v každém z nás Iljič – my byli jeho syny

na frontě dlouhé jedenáct tisíc verst.

Jedenáct tisíc verst v délce dohromady

a kolik napříč jich bylo všech!

Vždyť každý dům brát ztečí bylo třeba tady,

každý bílé skrýval v průjezdech.

Špehují eseři s bandou monarchistů,

vraždí a syčí jak zmije se všech stran.

Na závod Michelsonův že neznáš cestu?⁵⁰

Najdeš ji po krvi z Iljičových ran!

Eseři míří nepříliš přesně, věru –

střelí – a rána je zasáhne dřív.

Však strašnější než pumy či rány z revolveru –

dva oblehatelé: hlad a tyf.

Vidíte, jak mouchy nad drobty krouží třeba?

Jsou sytější než byli my, když rok osmnáctý táhʼ.

My procivěli pro osminku chleba

celé dny v mrazu ve frontách.

Závod za brambory! Matici po matici.

Plač si nad závodem, komu do pláče!

A obrovské strojovny v mamutí loděnici

suptíce, ječíce, chrlily zapalovače!⁵¹

Kulak má máslo I vdolky. Jemu je hej!

Záměr má prostý a průhledné myšlenky:

schovávej obilí a v hrncích zakopej

nikolajevky a kerenky.⁵²

Však dobře víme, jak hlad nás vzal a zhnětʼ.

Zde třeba bít pěstí, a ne hladit dlaní!

A Lenin jal se kulaka dobíjet

i rekvisicemi i potravní daní.

Což v takových časech slůvko „demokrat“

hlavičku někomu poplést může?

Bít-li, tak aby nepřítel roztál v slzách do mokra,

klíč k vítězství – v železné diktatuře.

Jsme vítězi, vězíme však v děrách prolomených,

stroj stanul – na plátech nýty sbité.

Hromady trosek, cárů čalouněných!

Jděte, polévejte! Vezměte, smyjte!

Kde přístav? Majáky zhasily světla svá,

loď potápí se, křižujíc vlny ráhnem.

Již – již stomilionový náklad rolnictva

palubu lodi nám na bok nahne.

Už bílé hřeje v duši radost zlá,

leč pevně palubu měří Iljičův krok.

A Lenin náhle kolem kormidla

zatočil na plnou obrátku v bok.

A ihned vlnka lehce lodí houpe,

rolníci vozí k přístavu chléb.

Cedule prosté: – Prodej – Koupě –

– NEP.⁵³

Mhouří zrak Lenin a radu dává:

– Prodávat uč se, nechceš-li, budeš bit. –

Znavené mužstvo odliv pohoupává:

– My přivykli bouři, jaký to klid? –

Ukázal Lenin záliv, kde přístav byl

i smyčka lana, i u mola kůl.

A lehce k míru, do doků výstavby,

gigant sovětských republik vplul.

A Lenin tu dřevem, tam železem

pobíjí trup, kde díry v boku civí.

Ocelovými listy přeměřuje zemʼ,

stavbě trusty, krámy, kooperatiy.

Zas Lenin položil na kormidlo paže.

Ohně na přídi, ohně na zádi.

Teď od přímých útoků, ztečí a srážek

přejděme k práci, tvrdší blokády.

My spočítali kroky, ustoupili zpět.

Na břeh, přes pažení, kdo nevěří v zdar!

Teď – konec ústupu! K rumpálům – a v před!

RKS, vlajku na stožár!

Komuna – toť století celá! Co pro ni deset let značí?

Vpřed! A NEP včerejšek zahalí tmou.

– Teď revoluce stokrát pomaleji kráčí,

zato však s milionkrát větší jistotou.⁵⁴ –

Ať vztekají se buržoazní živly,

už jenom zčeří vlnky jejich van –

a v tichých mracích prudké blesky švihly,

jak blížil se všesvětový uragan.

Nepřítel zmizel – jde druhý, zašlejší –

však jednou, jednou – sžehnemʼ nebesa.

– Leč tohle už prožívat je užitečnější

než o tom psát.⁵⁵ –

A dnes, když pijete anebo když jíte,

či jdete-li z oběda do závodu svého,

že vítězství je proletariátu, víte –

i to, že Lenin je strůjce jeho.

Od Kominterny do kopějek,

kde srp a kladivo se v nové mědi stkví –

toť historie jedné nepsané epopeje

kroků Iljičových od vítězství k vítězství!

Revoluce – toť tíha, nenajdeš věci těžší!

Sám nehneš s ní – tak jako neodvalíš zem!

Lenin však mezi svými byl nejsilnější

Rozumu svého pákou, své vůle železem!

Správně směr ukázal Lenin rukou svou:

národy – ať bílý či žlutý anebo černý –

bouří se a země jedna za druhou

staví se pod prapory Kominterny.

Sloupů imperialismu řady zavilé,

všech pěti šestin světa páni

cylindry i koruny smekají teď zdvořile,

Iljičově sovětské republice se klaní.

My bázeň necítíme, když nepřítel chystá se k ráně!

Vpřed letí práce naší parostroj svištící.

A náhle zvěst jak úder: Iljič raněn

mrtvicí!

3

Kdyby byl v museu vystaven

bolševik, který by plakal,

jistě by tam zevlouni trčeli celý den.

To bych řekʼ! Sto let se neuvidí podívaná taká!

Pěticípé hvězdy nám do zad vypalovali páni vojevodi.

Za živa po hrdlo pohřbívaly nás bandy Mamontova⁵⁶.

Pod kotly lokomotiv házeli nás Japonci,

chřtány nám zalévali do olova.

– Zřekněte se! – řvali, leč z hořících úst

slyšeli stále jenom tři slova:

– Ať žije komunismus! –

Za řadou řada, za křesly křesla.

To železo, ta ocel tu

22. ledna valila se, nesla⁵⁷

v pětiposchoďovou budovu Sjezdu Sovětů.

Místa se plní, žert odpoví žertu,

v chůzi se dostávají drobnosti na přetřes.

Je na čase začít! Proč se čeká? K čertu, –

proč předsednictvo prořidlo jak vykácený les?

Pročpak jsou oči rudější lóží?

Neštěstí..? jaké?! Podivná věc...

A Kalinin – co je s ním? Sotva se drží!

Snad že by on... on? Ne! A jestli přec?

Strop začal nad námi kroužit jak havran.

Hlavy se stáhly, úží se dech.

Zavrávorala, jak dostala by závrať,

zčernalá světla na lustrech.

Zalkl se zvonku zbytečný hlas.

Přemohʼ se Kalinin, vstal, váhá krátce...

ale jak setřást slzy z vousů a řas?

Zradily, blesknuvši v špičaté bradce!

Jako by mozek byl bolestí vymnut.

Krev ve spáncích buší a pění.

– Včera v šest hodin padesát minut

skonal soudruh Lenin! –

Ten rok uviděl, co sto let neshlédne se.

Děs popadʼ železo, až zasténalo v děse,

a bolševici se rozplakali.

Ta tíha! Vždyť vlastních tepen tep je roztepal!

Co tají se? Ať řeknou! Kdy a jak?!

Stín Velkého divadla nad ulicemi vstal

jako katafalk.

•

Radost se sune podobna šnečku.

Leč hoře hoří jako vích.

Na vše – na slunce, na sněhovou vločku

napadal síťkou novinového štočku,

černý napadal sníh.

Dělníka zasáhla ta zvěst

jak koule z pušky. Rána bolí...

a z očí slzy jako déšť

skanuly zvolna do soukolí...

Anebo mužik, protřelý brach,

jenž nejednou spatřil smrti hrůzy,

teď od ženských odvrací se, ale, ach!

prozradily ho šmouhy rozmazaných slzí.

Byl třeba člověk – žula. A teď rety

bolestí do krve rozkousal si.

Jak starci zvážněly děti

a jako děti plakali bělovlasí.

Vítr vyl nocí a ze sna budil zemʼ,

a ta, zjitřená, nijak nemohla věřit,

že tady v Moskvě, v pokoji ledovém,

v rakvi I otec revoluce i syn její leží.

Konec, konec, konec! Z čeho

pochopíš to?! Sklo, pod sklem, a dál…

To vynášejí jej z Paveleckého⁵⁸

a nesou městem, jež pánům vzal.

Ulice jako prostřelený sval

sténá a bolestí se vzpíná.

Zde každý kámen Lenina znal

po dupotu prvých útoků Října.

Zde všechno, co prapory vyšily,

promyšleno bylo i vyřčeno jím.

Zde všechny věže Lenina slyšely,

za něho vrhly by se v oheň i dým.

Zde Lenina znali všichni dělníci.

Ti do srdce vtiskli si jeho tvář,

jeho hlas v bitvy zval vítěznou polnicí.

A hle, teď pánem všeho – proletář.

Zde Leninovo jméno znají vesničani.

To vroucnějʼ než modlitba jim v srdci zní.

On přikázal, by zvali svými ty lány,

o nichž se ubičovaným dědům zdá pod zemí.

Zpod dlažby Rudého náměstí zdá se,

jako by komunardi šeptali: – Milý!

Žij! A my vstanemʼ a půjdeme zase

stokráte do bitev a lehnemʼ pod mohyly! –

Kdyby teď zazněla divotvůrcova slova,

že třeba je zemřít, by Lenin z mrtvých vstal,

dokořán rozlétla by se hráz ulic ocelová

a s písní na rtech lid by se na smrt hnal.

Leč o divech snít je marnější všeho.

Zde Lenin, zde rakev – tys na rámě ji vzal.

On člověkem byl do konce člověckého,

ty nes jej a do dna pij svůj člověcký žal.

Tak drahocennou věc však nikdy také

nenesly dosud naše oceány,

jak k Odborovému domu tuto rudou rakev,

plovoucí na vlnách hudby a štkání.

A ještě zněly čestné stráže kroky.

To střídá se garda leninské ražby.

Ale už po celé délce Tverské a Dimitrovky

čekají zástupy čnějící z dlažby.

V sedmnáctém do fronty za denním chlebem

hnát dcerky do mrazu ti bylo líto.

Leč do této fronty pod mrazivým nebem,

všichni – i děti, i choří stanuli tu.

Po boku města se v řad staví vesnice.

Žal mužským i dětským zas vzlykem se vznítí.

To země práce tu kráčela v přehlídce

jak živá bilance Leninova žití.

Vychází slunce šikmé a žluté,

v paprscích chvěje se u podnoží.

Jako by Číňané, nikým nepovšimnuti,

přešli kol v pláči a hlubokém hoři.

Proplouvaly noci vlnobitím dní,

v směsici hodin se propadá datum.

to netruchlí nad Leninem noc a hvězdy v ní –

to truchlí Negři ze Spojených států.

Třeskutý mráz jak oheň nohy žhne.

Stojí zástupy a v dálce se tratí.

Ba, nikdo netroufá si ani, že je nemístné

bušiti dlaní o dlaň pro zahřátí.

Mráz chňapá a cloumá lidmi na ulici,

jako y zkoušel kalení lásky pravé.

Davem se prodírá. A stržen tlačenicí

sloupořadím vstupuje zároveň s davem.

Za schodem schody jak útes se dmou.

A náhle dech I zpěv jako když utne.

Děs brání v chůzi – sráz zeje pod nohou –

jak bezedná propast ty čtyři stupně.

Sráz, dělící otroctví od sta pokolení,

kde člověk zvuk zlata jako echo zná.

Propast a sráz – to rakev je a Lenin

a dál, až k horizontu komuna.

Vidíš . . . jen čelo. A potom jsi shlédʼ,

jak Naděžda Krupská⁵⁹ do mlhy vkročí. . .

Snad v očích bez slzí lze více uvidět –

já však ne do takových hleděl jsem očí. . !

Kloní se prapory v hedvábí vlnobití,

mrtvému poslední vzdávají čest:

„Sbohem buď, soudruhu, se ctí tvé žití⁶⁰

jak veliká cesta skončena jest.“

Strach. Zavři oči a nehleď tam –

jako bys kráčel na visutém drátě,

jak by ses minutu zastavil sám

tváří v tvář jediné obrovské pravdě.

Jsem šťasten. V znějícím pochodu pohřebním

pluje mé tělo, jak tíži ztratilo by.

Od nynějška a navždy ve mně bude, vím,

ta minuta a táž jak z oné doby.

Jsem šťasten, že částí jsem oné síly,

že též já jako všichni prolil slzy ty.

Ne, čistěji i silnějʼ nelze sdílet

cit třídy, který prolnul moje pocity.

Zas křídla praporů se k zemi chýlí,

aby zas zítra vzlétla v boj jak pták.

„Drahý, my sami jsme zatlačili

tvůj orličí zrak.“⁶¹

Jen nesklouznout; jdemʼ, rameno na rameni.

S černí fáborů purpur staletí svějemʼ.

My provázeli toho, jehož zvali Lenin,

šli jsme a zaváhali před mausoleem.

Pohřební obřad. Nastal čas.

Mluvili řeči. Řeční se – nu, budiž.

Žel, minuta je krátká, ale přece zas

tak dlouhá, že konce neuvidíš.

Nahoře na černý ciferník sněží.

Dav hledí tam v děsu a zpomaluje krok.

Jak letí rafie na Spaské věži!⁶²

Minuta ještě a poslední skok!

Pět minut ticha! Stůj – a ve chvilce té,

co zmlkne ruch ulic, vzdej poslední čest!

Ruce a kladiva, v rozmachu znehybněte!

Zastav se země, a ztuhni jak pěst.

Pouť velká skončena. A ticho věje zemí.

Střílí se z děla – a snad z tisíce.

Leč tato palba slabší zdála se mi,

než cinkot v žebrákově měšci mince o mince.

S bolestí otvíraje slzami zrudlé oči,

přimražen stojím, zatajuje dech.

Přede mnou temně se bez hnutí tyčí

zeměkoule v zářících praporech.

Stín rakve nad světem – němý, tichý, jasný.

K té rakvi my, zástupci lidí, přišli,

bychom bouří povstání, práce i básní

to, co dnes viděli jsme, přenesli v dny příští.

Ale už z purpuru v mráz, který blyští,

z dálky v náš smuteční doprovod

zaznělo: ʼchodem v chod!

Slova povelu toho ani nedozněla –

a již tvrdě, rovně jako veletok

jdemʼ s námahou přemáhajíce tíži těla,

k náměstí dolů duní náš krok.

Zas prapory, zvednuty rukama mozolnýma,

znovu zavlály nad hlavami všem.

Potopa dupotu se vlnami vzdýmá

a šíří se v kruzích nad světem.

Myšlenka od hlavy k patě se spíná.

Dělník i rolník i voják teď ví:

– Těžce republice bude bez Lenina,

kdo na jeho místo se postaví?

Nechcemʼ už za pecí sedět jak pecky!

Soudruhu sekretáři, jaké cavyky!

Hned zapiš nás do téhleté buňky bolševické.

Celé osazenstvo naší fabriky! –

Vypoulil buržuj očka svá krysí,

zvuk kročejů ticho protíná.

To z fabrik jde zbrusu nových čtyřista tisíc,⁶³

jak od strany prvý věnec na hrob Lenina.

– Soudruhu sekretáři, ber pero a piš.

Nahradit . . ? Dobrá, přišli jsme spolu,

starý jsem, koukni – tak vnuka ber, víš,

troufá si chlapík, do Komsomolu. –

Koráby, zvedněte kotvy na jeden vzmach!

Podmořských člunů ať sláva rozváta!

Po vlnách, na vlnách,

dnes tu, zítra tam.

Vzhůru slunce! Ať tvář zjasní se ti!

Hbitě, ať tíha smutku je ta tam.

Do kroku s dospělými vykročily děti –

tratata ta ta tram ta tam.

Raz, dva, tři!

My pionýři jdemʼ!

Fašistů se nebojíme, my je zaženemʼ!

Nadarmo Evropa pěsti zatíná.

Ruce pryč! zahřímáme sborem.

Hle, dokonce sama smrt našeho Lenina

Stala se komunistou organisátorem.

Už nad houští komínů, nad kouřem světa,

ruce milionů se složily v stožár

a Rudé náměstí k obloze vzlétá

jak rudý prapor, jak požár!

A z každého záhybu praporu sálá

a živé Leninovo slovo se nese:

Proletáři, napřimte kolena a záda!

Otroci, k poslední bitvě semkněte se!

Dělnická armádo, řaď se v zástupech!

Ať žije revoluce, ať vzmach její radostný je!

Toť jediná vznešená válka z těch,

které až dosud znala historie!

Přepsal a zvýraznil Lukáš Sluka

 ☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★

1 Bromley & Goujon – velké kovodělné závody v Moskvě před revolucí.

2 Jelisejev byl majitelem velké lahůdkářské firmy s prodejnami v Moskvě a Petrohradě.

3 „Sodateskou Thiersů / stíny zmasakrovaných/ pradědů našich...“ Thiers, šéf francouzské vlády v době německo-francouzské války (1870-1871), který dal v květnu 1871 krvavě potlačit povstání Pařížské komuny, jež byla vyhlášena 26.března 1871. Poslední komunardi byli na Thiersův rozkaz postříleni u zdi pařížského hřbitova Père-Lachaise, nazývané od té doby „Zeď Federovaných“. – „Sovětská moc se stala druhým dějinným krokem ve světovém vývoji socialistické revoluce. Prvním krokem byla Pařížská komuna.“ (Lenin, Spisy, rusky sv. 23, str. 483.)

4 „Přízrak/komunismu/kol Evropy chodil...“ - je parafráze počátečních slov Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.“ Manifest napsali Marx a Engels v prosinci 1847 a v lednu 1848. Vydán byl poprvé v Londýně roku 1848.

5 „A proto/v tichu Simbirska/se zrodil...“ - Vladimír Iljič Lenin (vl. jm. Uljanov se narodil 22.dubna 1870 v povolžském městě Simbirsku (nyní Uljanovsk).

6 „Křik rostʼ: /Za půdu a svobodu/se der!“ – „Zemlja i volja“ (Půda a svoboda) – byla organisace narodniků, jež vznikla v Petrohradě roku 1876.

7 „Tak zatkli/jako/strůjce carovraždy/bratra Uljanova/...“ – a čtyři další verše. Starší bratr Leninův – Alexandr Iljič Uljanov – byl 1.března 1887 v Petrohradě zatčen pro účast na přípravách atentátu na cara Alexandra III. – 8.května 1887 byl popraven v Šlisselburské pevnosti.

8 „My/na tvoje místo,/bratře...“ – a další verš je parafráze Leninových slov z oné doby (viz „Lenin Vladimír Iljič“, stručné vylíčení života a činnosti, české vydání, nakl. “Svoboda”, str. 10)

9 „On učí přímo tam,/kde se chřtán/fabrik otevírá,/jak o pěťák zvýšit/mzdu sníženou...“ - a další verše. Majakovskij naráží na jedny z prvních propagačních brožur jako např. „Objasnění zákona o pokutování dělnictva v továrnách a závodech“, „O stávkách“, „Nový tovární zákon“, aj., a letáků jako „Čeho se musí domáhat přístavní dělníci“, „Co žádají tkalci“, atd. Jde o práce prvního období Leninovy politické činnosti v petrohradských dělnických kroužcích (1894), potom ve „Svazu boje za osvobození dělnické třídy“ (1895), po zatčení, v žaláři a ve vyhnanství (1895-1900).

10 „Ne každý sám už,/jsme Svazem boje/za osvobození/dělnické třídy!“ – „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“ byl založen Leninem roku 1895 v Petrohradě sjednocením jednotlivých marxistických kroužků, kterých bylo v té době už asi dvacet. Tím byla dána základna pro vytvoření revoluční marxistické dělnické strany. Úkolem „Svazu boje“ bylo „...navázat užší spojení s masovým dělnickým hnutím a politicky je vésti... Pod Leninovým vedením začal uskutečňovat petrohradský „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“ po prvé v Rusku spojení socialismu s dělnickým hnutím.“ [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str.18]

11 „Hrdinství podpolí/vepsali krví/vyhnanci...“ a další verš. Po Vladimirském traktu, zvaném též prostě Volodimirka, hnali za carismu deportované politické provinilce na Sibiř.

12 „...jak chrastily okovy / z Něrčinsku...“ – Něrčinsk – město ve vých. Sibiři, kam se za carismu posílali vyhnanci. Zde byly doly na olověné a stříbrné rudy.

13 „Nedlouho sloužil jsi, ale čestně...“ a další řádka – jsou dva verše ze staré revoluční písně Zamučen ťažoloj něvolej (slova G. A. Mačtěta), jež jsou oblíbenou písní Leninovou. (Melodie i text této písně jsou uvedeny ve sborníku „Písně ruské revoluce“, nakl. „Svoboda“, 1946, str. 21.)

14 „Povídalo se/mužika/s cesty svést nemohou!“ a další verš. Narážka na tvrzení narodniků koncem minulého století, že kapitalismus v Rusku je zjev náhodný, že se v Rusku nebude rozvíjet a že tedy nebude sílit a rozvíjet se průmyslový proletariát. Narodnici „blouznili o dosažení socialismu bez proletariátu. Měli za to, že hlavní revoluční silou je rolnictvo, vedené inteligencí, a rolnická občina, v níž spatřovali zárodek a základ socialismu.“ [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str. 13] Vliv narodniků na ruskou revoluční inteligenci podlomil Plechanov. Narodnictví jako politický směr pak úplně potřel V. I. Lenin, zejména v knize „Kdo jsou ,přátelé lidu´ a jak bojují proti sociálním demokratům?“ V této knize Lenin objasňuje historickou úlohu proletariátu jako hrobaře kapitalistického řádu, vytyčuje úkol vybudovat z marxistických kroužků jednotnou socialistickou dělnickou stranu a po prvé zde razil myšlenku revolučního svazku dělníků a rolnictva jako hlavního prostředku k svržení carismu, statkářů a buržoasie.

15 „Naslibuje toho liberál či eseřík plytký!“ – Eser – člen strany sociálních revolucionářů (zkratka z počátečních písmen: es-er). Maloměšťácká strana, vzniklá v Rusku počátkem 20.století tím, že se sjednotily různé narodnické skupiny. Eseři se vydávali za socialisty, ač ve skutečnosti jimi nikdy nebyli. Vystupovali proti učení revolučního marxismu o vedoucí úloze dělnické třídy v revoluci. Zvláště škodlivá byla jejich taktika individuálního teroru. Po únorové revoluci spolu s menševiky hájili Prozatímní vládu, v níž byli zastoupeni (ministerský předseda Kerenskij, aj.). Strana eserů byla jednou z kontrarevolučních stran, jejíž kontrarevolučnost ještě zrostla po Říjnové revoluci. Po Říjnu pomáhali interventům v oji proti sovětské vládě jakožto agenti zahraniční špionážní služby, účastníci spiknutí a vzpour.

16 Míněna pskovská observatoř u Leningradu.

17 „Devátý leden./Konec s gaponštinou!“ a další verš – V neděli 9. Ledna 1905 šlo asi 140.000 petrohradských dělníků se svými rodinami, vedených policejním agentem popem Gaponem, k zimnímu paláci s korouhvemi a carovými obrazy, aby odevzdali caru Mikuláši II. petici s prosbou o pomoc. Car dal do zástupů střílet. Přes tisíc dělníků bylo zabito. 9.leden byl nazván „krvavou nedělí“. „Strašná zvěst o carově krvavém zločinu se roznesla na všechny strany...Dělnictvo šlo nyní do ulic s heslem: ,pryč se samovládou!´ Počet stávkujících dělníků dosáhl v lednu obrovské číslice – 440.000. za jediný měsíc stávkovalo více dělníků, než za celé uplynulé desetiletí. Vlna dělnického hnutí se vysoko vzedmula. V Rusku vzplanula revoluce.“ [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str. 59.]

18 „Fantasiím/o milosti carské/odzvoněno/masakrem Mukdenu,/rachotem Cusimy“. – Obě jména jsou temnými místy v kronice rusko-japonské války, jež ukázala v plném světle zpuchřelost carismu, dobrodružnost jeho politiky a neschopnost velení carské armády. 25. února (10. března podle nového kalendáře) 1905 dobyli Japonci Mukden. 14. (27.) května v námořní bitvě u Cusimy utrpělo ruské válečné loďstvo strašnou porážku. V časopise „Proleterij“ č. 3, z 9. června 1905, byl otištěn Leninův článek „Porážka“, v němž Lenin píše o zkáze ruského loďstva toto: „Dvoudenní bitva – a z dvaceti ruských válečných lodí s posádkami o 12-15 tisících mužů bylo potopeno a zničeno 13, zajaty 4 a zachránilo se a dorazila do Vladivostoku jen jedna (Almaz). Zahynulo víc než polovina mužstva... Vidíme nejen porážku vojenskou, nýbrž úplný válečný krach samoděržaví. Samoděržaví... dobrodružně uvrhlo lid do ohavné a hanebné války. Nyní stojí před zaslouženým koncem. Válka odhalila všechny jeho boláky, vyjevila všechnu jeho hnilobu, ukázala jeho úplnou roztržku s lidem, rozbila zbývající opory caesarovského panství. Válka se stala strašným soudem. Lid už vyřkl svůj rozsudek nad touto vládou lupičů. Revoluce tento rozsudek vykoná.” (Lenin, Spisy, rusky sv.7, str.336-338.)

19 „Krasnaja Presňa/sama zbraň/pozvedla.“ – Slavné ozbrojené povstání v moskevské čtvrti Presňa v prosinci 1905.

20 „Vyšel car/na balkon/s manifestem“ – 17. října 1905 vydal car Mikuláš II. manifest, v němž se „věrným poddaným slibovaly „...neochvějné základy občanské svobody: skutečná nedotknutelnost osobní, svoboda svědomí a slova, svoboda shromažďovací a koaliční.“ Avšak ihned po vydání tohoto manifestu vláda se jala ještě krutěji potlačovat revoluční hnutí. Lenin hodnotil tento manifest „jako akt jisté krátkodobé rovnováhy sil, kdy proletariát a rolníci, když si vynutili na carovi manifest, nejsou ještě s to carismus svrhnout, carismus pak už nemůže vládnout jen starými metodami a je nucen slovy slibovat ,občanské svobodyʼ a ,zákonodárnouʼ dumu.“ [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str.75]

21 „...admirál carův, /kat Dubasov.“ – Dubasov – moskevský generál-guvernér, který řídil operace na potlačení prosincového povstání.

22 Čeka, též Črezvyčajka – zkrácený název Mimořádné komise pro boj proti kontrarevoluci a spekulaci (rusky: Všerossijskaja črezvyčajnaja kommisia, V. Č. K.), která byla zřízena v období válečného komunismu.

23 „Reakce řádila. /Inteligentíci/ pláchli od všeho...“ atd. – Po porážce revoluce 1905 nastal „úpadek a rozklad mezi souběžci revoluce. Zvláště se prohloubil rozklad a úpadkové tendence mezi inteligencí... Kontrarevoluce útočila i na ideologické frontě. Vyrojila se celá spousta módních publicistů, kteří ,kritizovaliʼ a ,potíraliʼ marxismus, hanobili revoluci, zesměšňovali ji, opěvovali zradu...Ve filosofii přibylo pokusů o ,kritikuʼ o revisi marxismu. Vznikly rovněž všemožné náboženské proudy, halící se v roušku zdánlivě ,vědeckýchʼ důvodů. ,Kritikaʼ marxismu se stala módou. Všichni tito pánové, ačkoli byli společností tak pestrou, měli jeden cíl – odvrátit masy od revoluce... Část intelektuálů, odpadnuvších od marxismu, dospěla tak daleko, že začala hlásati nutnost vytvoření nového náboženství (tzv. ,bohohledačiʼ a ,bohotvůrciʼ). [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str. 96.]

24 „I soudruha Plechanova/tohle/zkormoutilo...“ a další verše – Po porážce prosincového ozbrojeného povstání napsal Plechanov do 4. č. „Deníku sociálního demokrata“ (prosinec 1905) článek „Ještě o naší situaci“ (dopis soudruhovi X), ve kterém psal, že se ukázalo, že síly proletariátu k vítězství nestačily a že se proto „nemělo sahat ke zbraním.“ Lenin v článku „Poučení z moskevského povstání“, otištěném v časopise „Proletarij“ (č. 2., 29. Srpna 1906) citoval tuto Plechanovovu větu a napsal: „Naopak, bylo třeba rozhodněji, energicky a ofensivně sáhnouti ke zbrani“ a dodal, že „heslem mas se musí stát útok a nikoli obrana“. (Lenin, Spisy, rusky sv. X, str. 50-53.)

25 „...ale což/tyhlety/ všesvětové jatky/ s Poltavou srovnáš /či s Plevnem?“ – Poltavská bitva (27. června 1709), v níž byla poražena vojska švédského krále Karla XII. a tím ukončena tzv. Severní válka; boje ruských vojsk s Turky o Plevno, které po těžkých bojích dobyli Rusové (10. prosince 1877).

26 „...střízlivý zvedʼ se/ sám/ Zimmerwald“ – 5.-8. září 1915 se ve švýcarské vsi Zimmerwaldu konala mezinárodní socialistická konference. Skupina levých (tzn. Zimmerwaldská levice), vedená Leninem, předložila své zásadní prohlášení „Světová válka a úkoly sociální demokracie”, a podala svůj návrh „Manifestu”. Vše, co chybělo v zimmerwaldském manifestu, obsahovaly tyto projevy levice, které potom vyšly v brožuře s názvem „Zimmerwaldská levice o úkolech dělnické třídy” (Mezinárodní leták č.1, listopad 1915). Lenin nazval tyto dokumenty „prvním vystoupením jádra levých sociálních demokratů všech zemí, znajících jasnou, přesnou a úplnou odpověď na otázku, co dělat a kam jít.“ (Leninův dopis A. M. Kollontajové, Bern, 9. listopadu 1915)

27 Verš, začínající slovy: „Vojáci!/Měšťáci /ze zrady, prorady...“ je parafráze Leninových slov z jeho článku „Situace a úkoly socialistické Internacionály.“

28 „Dozápasily – a žádný z nich nezvítězil...“ je parafráze věty z „Provolání druhé socialistické mezinárodní konference: Ke zbídačovaným a vyvražďovaným národům“ (tzv. II. zimmerwaldská mezinárodní socialistická konference, konaná 24.-30. dubna 1916 v Kientalu), kde se praví: „Nehledě na hory obětí na všech frontách není pražádných rozhodných výsledků!... Není ani vítězů, ani poražených, čili správněji řečeno – všichni jsou poraženi, tj. všichni vykrváceli, všichni jsou zbídačeni, všichni jsou vyčerpáni, - takový je výstedek této hrůzyplné války.“

29 „Pak Dardanelský,/ či Miljukov za svobodna...“ – P. N.Miljukov (nar. 1859), profesor, historik, představitel konstitučně-demokratické strany (kadětů), vůdce ruského liberalismu. Za prvé světové války ideolog ruských imperialistů, stoupenec anexe Dardanel (odtud narážka Majakovského). V Kerenského Prozatímní vládě byl ministrem zahraničních věcí. Ideolog Kornilovova puče v srpnu 1917. Po Říjnové revoluci emigroval do Paříže, kde redigoval protisovětské listy „Poslední novosti“ , jež plnil nenávistnými články, volajícími po intervenci proti SSSR.

30 „Michal-následníček“ – velkokníže Michal, v jehož prospěch se v únoru 1917 Mikuláš II. zřekl trůnu.

31 „Premiér“ – míněn A. F. Kerenskij, eser, ministerský předseda Prozatímní vlády.

32 „Obranáři ­– menševici a eseři, kteří byli pro pokračování v imperialistické válce a podporovali válečnou politiku Kerenského, vedenou v intencích anglo-francouzského imperialismu.

33 „Dále jen, dále jen zkroť svůj hněv“ a další verš – V originále parafráze refrénu u nás málo známé „Varšavjanky“ (místo: Marš, marš, vpěrjod, rabočij narod! – (Marš, marš na front, atd.). V překladu použito parafráze dvou různých veršů za všeobecně u nás známého „Rudého praporu“, aby nebyl setřen vtip narážky na oportunismus menševiků.

34 B. V. Savinkov – eser. Svou politickou činnost začal jako sociální demokrat. Byl od roku 1901 členem petrohradského „Svazu boje“. Ve vyhnanství se stal narodnkem a pak eserem. Zůčastnil se několika teroristických akcí. Tehdy měl spojení se známým provokatérem Azefem. Po revoluci 1905 psal beletrii (pod pseudonymem V. Ropšin). Dobrodruh s anarchistickými sklony. Po únorové revoluci byl komisařem při hlavním stanu a pomocníkem ministra války. Zúčastnil se příprav Kornilovova pokusu o kontrarevoluční převrat. Po Říjnu – aktivní nepřítel sovětské vlády, organizátor bělogvardějských spiknutí a vzpour. Roku 1924 zatčen při tajném přechodu sovětských hranic a odsouzen za svou činnost k ztrátě svobody na 10 let.

35 „...z Finského nádraží zarachotil/po Vyborgské straně pancéřák“ – 3. (16.) dubna 1917 pozdě večer přijel do Petrohradu na Finské nádraží Lenin, vracející se z emigrace. Před nádražím na náměstí ho uvítaly ohromné zástupy dělníků a vojáků s prapory bolševických organizací a obrněnými auty.

36 Kšešinská – tanečnice, milenka Mikuláše II. V domě, který jí car daroval, byl v sedmnáctém roce ÚV SDDSR (Sociálně–demokratická dělnická strana Ruska).

37 „Tetřívky žvýkej,/ jez ananas,/už, buržuji,/končí se tvůj čas...“ – tento veršík napsal Majakovskij před Říjnovou revolucí. Ve svém článku „Jenom ne vzpomínky“ psal: „Toto dvouverší se stalo mou nejmilejší básní: petrohradské noviny v prvních dnech Říjnové revoluce psaly, že námořníci, jdoucí k Zimnímu paláci, zpívali si jakousi písničku: ,Tetřívky žvýkej...ʼ“ atd.

38 „My protáhli se/a v červenci/se dotkli jejich šíjí...“ – Červencové dni (3., 4. a 5. červenec 1917) – nový rozmach revolučního hnutí mezi dělníky a vojáky pod heslem: „Všechnu moc sovětům!“ Ohromné demonstrace ozbrojených dělníků a vojáků, do kterých junkeři a kozáci stříleli.

39 „ – Otrok se vzbouřil! Karabáč ho sper“ – autentický výrok Kerenského.

40 Lenin/sám/přišel/do Petrohradu... – 7.října 1917 se Lenin z Vyborgu tajně vrátil. 10.října se účastní zasedání ÚV bolševické strany, vypracovává resoluci o nutnosti ozbrojeného povstání. V čelo stranického orgánu pro řízení povstání byl zvolen J.V. Stalin.

41 „V hukotu zjitřený/Smolný/třeskl“– Smolný, kdysi ústav pro výchovu šlechtických dívek, v říjnu 1917 sídlo ústředního výboru bolševické strany, petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců, jakož i štáb povstání.

42 „Jen na čapce námořníka pod lampou blesklo – „Aurora.“ – Křižník „Aurora“ veplul do ústí Něvy a vypálil několik ran na Zimní palác ve chvíli, kdy toto sídlo Prozatímní vlády bylo dobýváno rudými gardami.

43 Bratři Nobelové – velké podniky naftové v předrevolučním Rusku. – Putilovské závody – velké kovodělné závody v Petrohradě (později nesoucí jméno Kirovovy závody).

44 „VŠEM! VŠEM!...“ a další verše. – Majakovskij má na mysli první dekrety sovětské vlády, jež koncipoval Lenin: Dekret o míru a Dekret o půdě.

45 „Však jim ukáže/Duchonin s Kornilovem“ a další verš. – N. N. Duchonin, carský generál. V době Prozatímní vlády byl jmenován náčelníkem štábu nejvyššího velitele Kerenského. Po Říjnové revoluci byl jedním z čelných představitelů kontrarevoluce, který měl spojení s interventy. L. G. Kornilov, v období mezi únorovou a Říjnovou revolucí, byl velitelem Petrohradského vojenského okruhu. V dubnu téhož roku dal rozkaz, aby pomocí dělostřelectva byla potlačena dělnická demonstrace, za což byl nucen na zákrok petrohradského Sovětu vzdát se této funkce. Po červencových dnech byl jmenován nejvyšším velitelem ruské armády. Na jeho žádost Prozatímní vláda znovu zavedla trest smrti pro vojáky. Kornilov rozpoutal persekuci bolševiků v armádě. 25.srpna 1917 zahájil tažení na Petrohrad, aby nastolil vojenskou diktaturu. Ústřední výbor bolševické strany, který v té době vedl Stalin, vyzval lid k obraně revoluce; puč byl zmařen. Kornilov vedl pak s gen. Alexejevem tzv. Dobrovolnickou armádu na Donu, která byla počátkem roku 1918 rudými gardami poražena. Sám Kornilov byl zabit v boji u Jekatěrinogradu. – A. J. Gučkov, velkoprůmyslník, majitel domů, vydavatel „Hlasu Moskvy“. Představitel reakčních kruhů ruské velkoburžoazie. V první Prozatímní vládě byl ministrem války a námořnictví.

46 „Šli eseři...“ atd. a další čtyři verše. Koncem roku 1917 zavládla v Rusku následkem dlouhé války všeobecná únava a vyčerpanost, vojenské jednotky opouštěly frontu; fronta se hroutila. Sovětská vláda, realisticky posuzujíc situaci, se rozhodla zahájit jednání s Německem a Rakouskem (3. prosince v Brestu – Litovsku). 5.prosince bylo uzavřeno dočasné příměří.

„Všichni kontrarevolucionáři, od menševiků a eserů až po nejzavilejší bělogvardějce, vedli zběsilou agitaci proti podepsání míru. Jejich úmysl byl jasný: chtěli zmařit mírové jednání, vyprovokovat ofensivu Němců a vystavit útoku doposud nezesílivší vládu sovětů...“ [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str.204]

Uvedené čtyřverší Majakovského je parafrází Leninových slov z jeho referátu o válce a míru [7.března 1918 na VII. sjezdu RKS (b)], kde Lenin pranýřoval protisovětské živly, snažící se prosadit pokračování ve válce s Německem a používající pseudorevolučních frází, jako že „uvědomělý revolucionář nikdy nepřipustí tuto hanbu“. Lenin pravil, že toto hledisko je „hlediskem šlechtice, který, umíraje v krásné póze s kordem, dí: ,Mír – toť hanba, válka – toť čestʼ.“ (Lenin, Spisy, rusky sv.22, str.327.) Brest–litovský mír byl podepsán 3.března 1918.

47 „Ztrácíme území,/ vyhrajemʼ čas!“ – parafráze Leninových závěrečných slov z uvedeného referátu o válce a míru a závěrečného slova k němu. „Využijte oddechu, třeba i na hodinu, když vám ji poskytli... Já chci ustoupit území skutečnému vítězi, abychom vyhráli čas. V tom je podstata věci, jenom v tom.“ (Lenin, Spisy, rusky sv.22, str. 330-331)

48 „Snad /nad plakátem s hydrou/historik nezchytrá zítra...“ – Majakovskij naráží na plakáty ROSTY (ROSTA= Rossijskoje Tělegrafnoje Agentstvo) z doby občanské války, zobrazující kontrarevoluci v podobě hydry s mnoha hlavami.

49 „Denikin táhne./ Už naše palba stíná...“ a další tři verše. A. I. Denikin, jeden z hlavních bělogvardějských generálů. Po únorové revoluci byl pomocníkem náčelníka štábu při organisování kontrarevolučních skupin důstojnictva. Aktivně podporoval Kornilova. Po Říjnové revoluci spolu s jinými bílími generály (Alexejevem a Kornilovem) zřizoval tzv. Dobrovolnickou armádu proti sovětské vládě. Po Kornilovově smrti se stal vrchním velitelem bělogvardějských vojsk na jihu Ruska. Opíraje se o bohaté vrstvy kozáctva – a těše se finanční a vojenské podpoře Anglie a Dohody, obsadil postupně celý severní Kavkaz, pak celou Ukrajinu a na to zahájil ofensivu na Moskvu. V říjnu 1919 byla díky geniálnímu plánu Stalinovu Dobrovolnická armáda poražena, Denikin se vzdal velení, a emigroval do Anglie. Velení se ujal (v březnu 1920) generál N. N. Wrangel . Baron Wrangel pomáhal roku 1917 atamanovi Kaledinovi budovat tzv. Donskou armádu. Roku 1920 obsadil Krym a v době války Sovětského Ruska s Polskem zahájil ofensivu na sever, ohroziv Donbas. Rudá armáda způsobila wrangelovským vojskům těžkou porážku a brzy očistila celý Krym. Wrangle se zbytky svých vojsk prchl koncem roku 1920 do Cařihradu. – A. V. Kolčak, admiral. Po únorové revoluci byl nucen vzdát se své funkce a opustit Rusko. Roku 1918 na návrh Angličanů a ruských kontrarevolučních špiček se vrátil do Charbinu, kde se jal sjednocovat všechny bělogvardějské síly. V listopadu 1918, jsa podporován bělogvardějskou vojenskou klikou, ruskou buržoasií a zahraničními interventy, provedl v Omsku „státní převrat” a prohlásil se za „nejvyššího vládce Ruska“. Odtud také s pomocí cizí intervence zahájil tažení proti sovětské vládě. Kolčakův cíl byla obnova monarchie pomocí vojenské diktatury. Aby toho dosáhl, nezastavil se ani před perspektivou, že by se Rusko stalo kolonií cizího imperialismu. Rudá armáda spolu se vzrůstajícím partyzánským hnutím skoncovala roku 1920 s kolčakovštinou. V lednu téhož roku byl Kolčak v Irkutsku zajat a v únoru na rozkaz irkutského Revkomu (revolučního výboru) zastřelen. O Kolčakovi vznikla v té době na Sibiři častuška:

„Mundur anglický,

prýmek francouzský,

tabák japonský,

toť vládce omský.

Mundur dotrhán,

prýmek je strhán,

tabák zbafali,

vládce prohnali.“

[Dějiny VKS (b), str. 225]

50 „Na závod Michelsonův, /že neznáš/ cestu?“ – 30.srpna 1918 mluvil Lenin na schůzi osazenstva Michelsonova závodu (nyní závod „Vladimíra Iljiče“). Odcházeje ze schůze, byl těžce raněn výstřely z revolveru. Pachatelkou atentátu byla eserka Kaplanova.

51 „A obrovské strojovny v mamutí loděnici suptíce, ječíce, chrlily zapalovače!” – V letech rozvratu (1920 až 1921) se mnozí dělníci na četných, ba i velkých závodech zabývali na vlastní pěst výrobou a prodejem zapalovačů.

52 „...schovávej obilí /a v hrncích/ zakopej/nikolajevky a kerenky.“ – Nikolajevky – předrevoluční carské peníze; kerenky – dvaceti a čtyřicetirulové bankovky, vydané za vlády Kerenského po únorové revoluci.

53 NEP = Novaja ekonomičeskaja politika. „Svoboda obchodu, – vysvětloval Lenin v referátu na X. sjezdu strany – způsobí zpočátku jisté oživení kapitalismu v zemi. Bude nutno připustiti soukromý obchod a dovolit soukromým průmyslníkům otvírat malé podniky. Není však třeba se toho bát. Lenin soudil, že jistá svoboda obchodu probudí hospodářský zájem rolníkův, zvýší výkonnost jeho práce a povede k rychlému rozmachu zemědělství, že na této základněbude znovuzřizován státní průmysl a vytlačován soukromý kapitál, a že po nahromadění sil a prostředků bude možno vytvořit silný průmysl, hospodářský základ socialismu, a pak přejít k energickému útoku, aby byly vymýceny pozůstatky kapitalismu v zemi [Dějiny VKS (b), české vydání, Moskva 1939, str. 243]

54 „– Teď revoluce stokrát /pomaleji/ kráčí,/zato však s milionkrát/větší/jistotou.–” – Parafráze Leninových slov z referátu na XI.sjezdu strany (březen 1922): „...prostý rolník uvidí: pomáhají mně; a tehdy půjde za námi tak, že bude-li i třeba tento postup stokrát pomalejší, bude zato milionkrát jistější a pevnější.“ (Lenin, Spisy, rusky sv.27, str. 242)

55 – „Leč tohle už/ prožívat/ je užitečnější,/ než/ o tom psát. –” – Parafráze slov z Leninova doslovu k prvnímu vydání „Státu a revoluce”: ...je příjemnější a užitečnější ‚zkušenost revoluce’ prodělávat, než o ní psát.”

56 Mamontov – bělogvardějský generál, který spolu s generálem Krasnovem za podpory německých imperialistů roku 1918 zosnoval vzbouření donských kozáků.

57 „To železo,/ ta ocel tu/ 22. ledna/ valila se, nesla...“ – 22. ledna 1924 na ranním zasedání XI.Všeruského sjezdu sovětů, konaném v moskevském Velkém divadle, oznámil M. I. Kalinin smrt V. I. Lenina.

58 „To vynášejí jej/ z Paveleckého...“ – Lenin zemřel 21.ledna 1924 v Gorkách. 23.ledna o desáté hodině ranní byla rakev s Leninovým tělem odnesena na stanici Gerasimovo. V jednu hodinu odpoledne přibyl smuteční vlak do Moskvy na Pavelecké nádraží.

59 Naděžda Konstantinovna Krupskaja – žena a spolupracovnice Leninova, jeden z nejstarších členů strany (nar. r.1869, zemřela r.1939). v devadesátých letech minulého století počala pracovat v petrohradských marxistických kroužcích, kde se po prvé setkala v V.I. Leninem, později ve „Svazu boje“. Roku 1896 byla zatčena a deportována na Sibiř. Tam (ve vsi Šušenskoje) se stala Leninovou ženou. V prvním i druhém emigračním údobí Leninovy politické činnosti (1900-1905 a 1908-1917) se aktivně zúčastnila stranické práce, udržujíc zejména styky s emigračními středisky ruských revolucionářů i s organizacemi SDDSR v Rusku. Byla redakčním tajemníkem časopisu „Jiskra“, později (v letech 1905-1907) tajemníkem ústředního výboru strany. Po Říjnové revoluci pracovala nepřetržitě v orgánech komisariátu lidové výchovy. Byla členem ÚV VKS (b). kromě řady prací z oboru lidové osvěty a výchovy napsala též třídílné „Vzpomíky na Lenina“ (česky vyšlo v nakladatelství „Odeon“ r.1934)

60 „Sbohem buď, soudruhu,/ se ctí tvé žití...“ a další verš – parafráze závěrečné sloky známého „Pohřebního pochodu ruských revolucionářů“ (Pochoronnyj marš). (Viz „Písně ruské revoluce“,nakladatelství „Svoboda“, str.18)

61 „Drahý, my sami jsme zatlačili/tvůj orličí zrak...“ – slova z uvedené již oblíbené písně „Zamučen ťažoloj něvolej“.

62 „Jak letí /rafie/ na Spasské věži“– Jedna z kremelských věží. 27. ledna 1924 ve 4 hodiny odpoledne byla do mausolea uložena rakev s Leninovým tělem. V té chvíli se rozezněly sirény všech továren a závodů,byla vypálena salva z děl a na pět minut zastaven pouliční ruch a ve všech podnicích práce.

63 „To z fabrik jde/zbrusu nových/čtyřista tisíc...“ – Po smrti Leninově byla vyhlášena tzv. leninská výzva ke vstupu do bolševické strany. Nové desetitisíce dělníků vstoupily do strany.