Socialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES), Academia 1982, str. 328-329 resp. dle Slovníku vědeckého komunismu (SVK), str. 220-221, Svoboda Praha 1978

[lat. socialis, společenský]

1. prvá, nižší fáze komunistické společensko-ekonomické formace. Ekonomický základ socialismu tvoří společenské vlastnictví výrobních prostředků, základ politický pak vláda pracujících, vede-ných dělnickou třídou a marxisticko-leninskou stranou. Socialismus je takové společenské zřízení, které vylučuje vykořisťování člověka člověkem a jež se plánovitě rozvíjí v zájmu všeho lidu a vše-stranného rozvoje každého člena společnosti;

2. vědecký socialismus – učení, které odhaluje historickou nutnost socialistické cesty jeho uskuteč-ňování a přerůstání v komunismus. Je součástí marxismu-leninismu a liší se kvalitativně od růz-ných forem předmarxistického (zejména utopického) socialismu¹, pravicového socialismu (re-formismu)² i socialismu maloburžoazního. - Původně vyjadřovaly socialistické myšlenky tužby utlačovaných tříd po spravedlivé společnosti a byly radikálním protestem proti vykořisťování a ná-silí. Socialistická učení se rozvíjela v přímé závislosti na zostřování třídních protikladů a zesilování boje proletariátu. Utopické socialistické ideje odrážely nezralost tohoto boje. Revoluční demokraté pokročili při určování cest k socialismu až k pochopení nutnosti revolučního boje lidu. Od kritic-ko-utopického socialismu a revoluční demokracie se odlišovaly různé teorie buržoazního a malo-buržoazního socialismu, kritizova-né v Komunistickém manifestu³. Marx a Engels přeměnili soci-alismus z utopie a z učení, vy-víjejícího se mimo dělnické hnutí, učinili programový základ boje dělnické třídy. Teorie socialismu byla všestranně rozvinuta V. I. Leninem⁴ a marxisticko-lenins-kými stranami na základě zkušeností z epochy přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Soci-alismus na základě marxisticko-leninského učení vystřídává kapitalismus v důsledku působení ob-jektivních zákonů společenského vývoje cestou revolučního odstranění kapitalistického způso-bu výroby. Materiální předpoklady socialismu se vytvářejí již v kapitalismu, v rozvoji výrobních sil a vysokém stupni zespolečenštění výroby. Na rozdíl od všech ostatních společenských systémů ne-vzniká však socialismus živelně uvnitř staré společnosti, nýbrž jej budují lidové masy vědomě za vedení revoluční strany na základě poznaných objektivních zákonitostí. Poprvé ve světových dě-jinách byl – v důsledku vítězství VŘSR – vybudován v SSSR ve 20.-30. letech XX. století. V průběhu života jediné generace bylo skoncováno s odvěkou zaostalostí, země sovětů učini-la veliký krok kupředu ve svém technickém, hospodářském i společenském rozvoji a do-sáhla v průběhu 2. poloviny 30. let XX. století druhého místa na světě v objemu průmyslo-vé výroby. Těchto úspěchů bylo dosaženo socialistické industrializace, kolektivizace země-dělství a kulturní revoluce. Vítězstvím socialismu v SSSR přestal být socialismus jen teorií a so-ciálním hnutím a stal se reálně existujícím společenským systémem schopným realizace i v dalších zemích. Po 2. světové, válce se vydala socialistickou cestou řada evropských a asijských zemí, včet-ně Československa. Od vytvoření světové socialistické soustavy probíhá další vývoj socialismu již na internacionálním základě, což umožňuje pevné svazky socialistických zemí i jejich všestrannou ekonomickou, vědeckotechnickou a kulturní spolupráci. Země RVHP představují nejdynamičtější oblast vývoje v současném svě-tě. Spojuje je společné ekonomické a společenskopolitické zřízení, shodné programové cíle a společná marxisticko-leninská ideologie. Společenství socialistických ze-mí se stalo rozhodujícím činitelem v zápase za odvrácení světové válečné katastrofy a uvolňování mezinárodního napětí. - Cílem socialismu je stále plnější uspokojování rostoucích materiálních i duchovních potřeb společnosti na základě zdokonalování výroby, rozvoje vědy a techniky. Socialis-tické zřízení odstraňuje sociální antagonismy a třídní přehrady na cestě společenského, vědecko-technického i ekonomického pokroku, likviduje hospodářské krize a nezaměstnanost, nepřátelství mezi národy, poskytuje široký prostor zvyšování úrovně vědy a kultury, zprostředkovává její výsled-ky nejširší veřejnosti, vytváří předpoklady pro všestranný rozvoj formování osobnosti. Z předností socialismu proti kapitalismu jsou rozhodující značně vyšší tempa růstu vý-roby i produktivity prá-ce i jejich soustavné využívání pro bohatší a kulturnější život pracujících. Socialistickým výrobním vztahům, založeným na společenském vlastnictví výrobních prostředků, odpovídá materiálně-technická základna socialismu. Zakládá se na strojové velkovýrobě, která dává možnost reorgani-zovat zemědělství a vytvořit jednotný socialistický průmyslově-zemědělský komplex. Taková tech-nická základna spolu se socialistickými výrobními vztahy upevňuje postavení a úlohu dělnické tří-dy jako vedoucí síly socialistické společnosti. Zásadní soulad výrobních sil a socialistických výrob-ních vztahů náleží mezi hlavní přednosti socialistického výrobního způsobu. Upevňování socialis-tického vlastnictví zásadně mění cíl výroby i způsob fungování ekonomiky: živelně působící síly a-narchie a konkurence jsou střídány plánovitou plánovitou organizací ekonomických procesů; spo-jení bezprostřed-ních výrobců s výrobními prostředky zajišťuje všeobecnou zaměstnanost, zaklá-dá povinnost každého práceschopného člena společnosti pracovat podle svých schopností a právo být od-měňován podle kvantity a společenské důležitosti práce, což otevírá široký prostor pro roz-voj osobnosti. Socialistické vlastnictví výrobních prostředků a základních fondů nevýrobní sféry se spojuje s osobním vlastnictvím občanů, jež se vztahuje na předměty osobní potřeby a spotřeby, na domácí hospodářství a, zejména u družstevních rolníků, na drobné hospodářství. V socialistické fázi mohou existovat i takové formy soukromého vlastnictví výrobních prostředků a drobného podnikání, které vylučují vykořisťování člověka člověkem a slouží v dané vývojové etapě potřebám socialistické společnosti. Socialistické výrobní vztahy tvoří ucele-nou soustavu, jejíž všechny prvky, ať svou povahou náleží celé komunistické formaci, anebo jsou v tom či onom stupni vlastní i jiným společenským řádům, nabývají specificky socialistického obsa-hu. Základ vztahů celé ekonomické formace tvoří všelidové vlastnictví, které vystupuje za socialis-mu v podobě státního vlastnictví; zbožně peněžní vztahy, vlastní mnoha předcházejícím formacím, dostávají obsah charakteristický pro socialistickou fázi. - Společenskopoliticky je socialismus cha-rakterizován existencí dvou spřá-telených tříd – socialistické dělnické třídy a družstevního rolnictva – a vrstva socialistické inteli-gence při vedoucí úloze dělnické třídy a marxisticko-leninské strany. Vítězství socialistické revolu-ce vede k ustavení diktatury proletariátu jako nezbytné podmínky k budování socialismu.                                 Diktatura proletariátu je nutná nejen k potlačení odporu vykořisťovatelských tříd, ale především k organizaci socialistického hospodářství a kultury, k zabezpečení úplného vítězství socialismu. Antagonistické třídy ve městech a na vesnici přestávají existovat v průběhu přechod-ného období od kapitalismu k socialismu. Funkce diktatury proletariátu si zachovává socialistický stát až do období rozvinutého socialismu. Jednotná podstata socialistického státu jako politické organizace svazku dělnické třídy a družstevního rolnictva se ve všech socialistických zemích proje-vuje v různých formách v závislosti na historických podmínkách, poměru třídních sil v zemi, ná-rodních tradicích a zvláštnostech. Rozdíly se mohou týkat forem státní reprezentace, federativního nebo jiného uspořádání státu, systému jedné nebo více politických stran na základě jednotné ná-rodní fronty apod. V SSSR má stát formu sovětů složených ze zástupců pracujících, ve většině dal-ších socialistických zemí podobu státu vzešlého z lidové demokracie. Vedoucí úloha dělnické třídy v socialistickém politickém systému vyplývá nejen z její početnosti (ta je vůči jiným sociálním sku-pinám proměnlivá v závislosti na tempech vědecko-technického pokroku), ale především z toho, že představuje hlavní výrobní sílu společnosti, kterou stupeň revolučnosti, organizovanosti, disci-plinovanosti a kolektivismu předurčuje k vedoucímu postavení a úloze v systému socialistických společenských vztahů. Revoluční dělnická třída se však odlišuje od všech vládnoucích tím, že neusiluje o zvěčnění své vlády; ruší-li staré výrobní poměry, „ruší i podmínky existence třídního protikladu, jakož i tříd vůbec a tím i své vlastní panství jako třídy“ (Manifest komu-nistické strany). Probíhající změny v objektivním postavení rolnictva, ve způsobu jeho života i v jeho sociální psychologii sbližují družstevní rolníky s dělnickou třídou. Inteligence, pocházející z větší části z dělnicko-rolnického prostředí, tvoří svou sociální rovnováhou organickou součást soci-alistické společnosti. Nepřetržitý proces stírání hranic mezi dělnickou třídou, rolnictvem a inteli-gencí náleží mezi zákonitosti vývoje socialistické společnosti. - Dělnická třída vybojovává socialis-tickou revolucí vládnoucí postavení i své ideologii, marxismu-leninismu, který se stává ideovým základem činnosti socialistického státu a východiskem rozvoje socialistické vědy a kultury. Socia-listické ideje spolu s vlastenectvím a socialistickým internacionalismem pronikají do mas a odráže-jí se ve vědomí a jednání lidí; v průběhu výstavby socialismu se formuje a vyhraňuje socialistický způsob života, v němž se projevují přednosti socialismu a do něhož se promítá socialistická sousta-va hodnot. Pro socialismus je příznačný takový rozvoj jednotlivých národů, národností a národ-ních kultur, který vede k jejich postupnému sbližování; přátelské a mírové vztahy mezi národy a státy vyplývají ze samé podstaty socialismu. - Socialismus se nerodí snadno, socialistická spo-lečnost vzniká „po dlouhých porodních bolestech“ (Marx) ze společnosti staré, pozname-naná řadou jejích mateřských znamének. Etapy rozvoje socialismu vyjadřují různé stupně jeho zralosti. Historické zkušenosti socialistických zemí ukazují socialismus jako poměrně dlouhé období, tvořící celou dějinnou epochu ve vývoji lidstva. Každá etapa má své specific-ké rysy. Přechodné období od kapitalismu k socialismu je dovršeno položením základů socialismu, jež spočívá hlavně ve vybudování materiálně-technické základny socialismu, na vítězství socialis-tických výrobních vztahů a na socialistickém vlastnictví ve všech oblastech národního hospodářs-tví. V SSSR byly základy socialismu vybudovány v průběhu prvé pětiletky (1929-1932), v ČSS-R a v dalších socialistických zemích v průběhu let padesátých. Tyto vymoženosti se odrazily i v politické nadstavbě. Definitivní vítězství socialismu je vybudováno teprve tehdy, kdy již byly vy-tvořeny záruky trvalosti jeho vymožeností před možnostmi kontrarevolučního zvratu, kdy se plně prosadila nezvratnost socialistických přeměn. Zkušenost socialistických zemí ukazuje, že po skon-čení přechodného období prochází socialismus ještě dvěma etapami: etapou počáteční a etapou rozvinutého socialismu. SSSR přešel k etapě rozvinutého socialismu v 60. letech XX. století, řada dalších socialistických zemí včetně ČSSR v polovině 70. let minulého století. Přechody od jedné etapy k druhé charakterizuje řada závažných změn ve výrobě i v systému sociálně-politic-kých a ideologických vztahů. Zralý socialismus se vyznačuje výraznými projevy všech předností so-cialismu, důsledným spojováním výsledků vědecko-technické revoluce s přednostmi socialistické hospodářské soustavy, přechodem k intenzivnímu typu rozšířené socialistické reprodukce, větší zralostí celé soustavy výrobních vztahů a důslednou orientací veškerého hospodářství na zvyšování životní úrovně lidu a všestranný rozvoj osobnosti. Na vyšších spupních rozvinutého socialismu se formují předpoklady pro přechod ke komunistické fázi. Protože socialismus a komunismus mají společnou sociální podstatu, nemůže být mezi nimi zvláštní přechodné období. Rozvinutý socialis-mus postupně přerůstá v počáteční fázi období vlastního komunismu. Zárodky komunismu v soci-alismu nelze popírat, zároveň však nelze uměle urychlovat přechod od socialismu ke komunismu. Socialistické ideje, učení o socialismu a komunismu a zkušenosti z výstavby i obrany reálného so-cialismu se staly nejdůležitějším činitelem a světodějnou vymožeností novodobých dějin lidstva. 

 

Socialismus dle Slovníku vědeckého komunismu (SVK), 

Svoboda Praha 1978

(lat. socialis – společenský – společenské zřízení, které vystřídá kapitalismus a pro něž je charakte-ristické společenské vlastnictví výrobních prostředků, neexistence vykořisťování člověka člověkem a plánovitá zbožní výroba. Je to první stupeň komunistické společenskoekonomické formace.

Protože socialismus následuje v procesu historického vývoje bezprostředně za kapitalismem a něk-dy se vytváří i tehdy, když v zemi existují ještě dřívější sektory, projevují se zde stopy staré společ-nosti a využívají se některé sociálně ekonomické formy, které vznikly v předcházejících etapách společenského vývoje. Na socialistické úrovni rozvoje výrobních sil a společenského vlastnictví ne-ní ještě definifitivně překonána stará dělba práce, rozdíl mezi fyzickou a duševní prací a mezi měs-tem a venkovem. Za socialismu se zachovává zbožní charakter výroby, určité sociální rozdíly mezi dělníky, rolníky a v politické oblasti stát.

Socialismus je zároveň naprosto protikladný kapitalismu. Likvidace soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolení společenského vlastnictví přetvářejí ekonomický a sociálně poli-tický podíl společnosti. Cílem výroby není získávání zisků soukromých vlastníků, nýbrž v rámci dosažené úrovně výrobních sil maximálně možné uspokojování materiálních a du-chovních potřeb členů společnosti. Končí získávání příjmů z vykořisťování pomocí kapitá-lu a zavádí se všeobecná povinnost pracovat podle hesla „kdo nepracuje, ať nejí!“ Společ-nost se mění z vykořisťovatelské ve společnost pracujících, kteří jsou spojeni jednotnými zásadní-mi zájmy.

Společenské vlastnictví výrobních prostředků podstatně mění charakter zbožní výroby, jež se stává zbožní výrobou nového typu. Výrobci zboží jsou zde kolektivy pracujících, kteří disponují výrobní-mi prostředky, jež jsou ve státním nebo kolektivním vlastnictví. Výroba se uskutečňuje podle stát-ního plánu. Plánování je nejdůležitějším rysem socialismu, neboť společenské vlastnictví výrob-ních prostředků nejen umožňuje plánovitý rozvoj ekonomiky (taková možnost je vyvolána samot-ným rozsahem současných výrobních sil), nýbrž i podmiňuje nezbytnost plánování plánování, pro-tože z něho vyplývá objektivní ekonomický zákon pláno-vitého proporcionálního rozvoje národní-ho hospodářství.

Jednotliví pracovníci a kolektivy jsoum povzbuzováni k aktivní účasti ve výrobě hmotnou zaintere-sovaností, různými formami rozdělování podle práce, které se vypracovávají podle principu „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce!“ Tyto formy přihlížejí k osobitým ekono-mickým, politickým a národním podmínkám různých zemí a také k technické úrovni rozvoje jed-notlivých odvětví výroby, přičemž jsou zaměřeny na stimulování zvýšené produktivity práce a růs-tu kvalifikace pracovníků.

Socialistická organizace společnosti, která zajišťuje dostatečné hmotné, ekonomické stimuly roz-voje společenské výroby, zároveň s tím podněcuje stimuly duchovní k práci. Masy si osvojily ideje komunismu, cílevědomé přestavby společenských vztahů, vybudování beztřídní společ-nosti, jejímž heslem bude „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ V podmínkách, kdy neexistuje vykořisťování, upevňuje se také zájem o práci samotnou, o tvůrčí prv-ky, které obsahuje, čímž se pro přední oddíly pracujících práce mění nejen v návyk, ale i v životní potřebu. Morální a hmotná stimulace práce se projevuje v rozvíjení socialistického soutěžení.

Ze sociálního hlediska je socialismus společností dvou přátelských tříd, tj. dělnické třídy a rolnict-va, které vytvářejí materiální hodnoty v průmyslu a zemědělství. Nepřetržitě roste počet inteligen-ce, tj. sociální vrstvy, zabývající se kvalifikovanou duševní prací, rozvojem vědy, techniky a kultury. Existuje také vrstva lidí, kteří se zabývají prací ve službách. Vzhledem k tomu, že v socialistické společnosti neexistují antagonistické třídy, upevňuje se zde sociálně politická a ideová jednota a postupně se stírají všechny třídní a sociální rozdíly.

V politické oblasti je pro socialismus charakteristické posílení státu, zejména jeho hospodářských orgánů, a rozvoj socialistické demokracie. Zvyšování kulturní a ideové úrovně pracujících, jejich politické aktivity, výchovná a organizátorská činnost komunistické strany, odborů a jiných spole-čenských organizací určují podstatné stránky tohoto procesu. Politický systém socialismu v určité zemi, který se vyznačuje osobitostí vzhledem k historickým zvlášt-nostem výstavby socialistické společnosti, k národním a jiným rozdílům, má zároveň i společné rysy, a to vedoucí úlohu dělnické třídy a komunistické strany, spojování a součinnost stát-ních a společenských organizací, zapojová-ní mas do řízení společnosti a státu.

V duchovním životě společnosti zahajuje socialistická revoluce proces demokratizace kultury, ury-chleného vzestupu vzdělanostní úrovně mas, rychlého růstu lidové inteligence, rozkvětu vědy, lite-ratury a umění. Kapitalistickou kulturu vystřídává kultura socialistická, která je zákonitou etapou všelidské kultury.

Socialismem začíná nová éra v dějinách lidstva, které dosud probíhaly v rámci sociálních antago-nismů. „Teprve socialismem začne rychlý,skutečný, opravdu masový postup kupředu ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva, a po-sléze veškerého obyvatelstva“ (V. I. Lenin, Spisy 25, Praha 1956, strana 485). Socialismus se vy-značuje urychleným tempem ekonomického, sociálně politického i duchovního rozvoje, což je je-ho důležitou předností před kapitalismem. Toto tempo umožňují především nové společenské a výrobní vztahy, které otevírají prostor pro rozvoj moderních výrobních sil. Činnost nové nadstavby, tj. socialistického státu, komunistické strany a jiných společenských organizací, které soustřeďují nadšení a energii mas, také přispívá k urychlení společenského vývoje.

Důležitým zdrojem pohybu socialistické společnosti je i její objektivní rozporné postavení jako společnosti, která vyšla z kapitalismu, v níž se dědictví minulosti prolíná s tím, co vzniká, a kde proto existuje ostrý boj mezi starým a novým, projevující se přežitky minulosti ve vědomí i chování lidí. Nezbytnost vyřešit neantagonistické - jakkoli nebývale palčivé – roz-pory vyvolává různé for-my jejich překonávání, včetně kritiky i sebekritiky. K vnitřním obtí-žím socialistické společnos-ti patří především rozpor mezi pokrokem společenských výrobních vztahů a z minulosti zděděnou poměrně nízkou materiální úrovní výroby a kultury mas, rozpor, který v jednot-livých socialistických zemích prohlubují obtíže vyplývající z historických podmínek jejich vzniku a vývoje (válka, rozvrat výrobních sil, blokáda atd. atp.) Při překonávání tohoto roz-poru prochází socialismus různými etapami svého vývoje, dokud nedosáhne kýženého stupně roz-vinuté socialistické společnosti. Druhou skupinu, pro socialistickou společnost již vnějších rozporů tvoří rozpory a boj dvou společen-ských soustav, socialismu a kapitalismu, na mezinárodním poli.

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★

1 Utopický socialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES), III. (Pro-Ž), Academia 1982, str. 698 resp. Slovníku vědeckého komunismu (SVK) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/695983444375939247?hl=cs

2 Reformismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES), str. 92, Academia Praha 1982, resp. Slovníku vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978 (str. 190-191) [-iz-, lat.] viz https://w

ww.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/4835670931868872602?hl=cs

3a) Marx, Karel a Engels, Bedřich, Manifest Komunistické strany, nejvýznamnější programový dokument vě-deckého komunismu. „Tento nevelký spisek vydá za celé svazky: jeho duch žije a dodnes pobízí vpřed vše-chen organizovaný a bojující proletariát civilizovaného světa“ (Lenin). „Manifest Komunistické strany“, který Marx a Engels napsali jako program Svazu komunistů, vyšel poprvé v Londýně v ú-noru 1848 jako brožura o 23 stranách. V březnu až červenci 1848 vycházel v demokratickém orgánu německých emigrantů „Deutsche Londoner Zeitung“ [„Německé londýnské noviny“]. Německý text pak byl téhož roku vydán v Londýně jako třicetistránková brožura, v níž byly opraveny některé tiskové chyby prvního vydání a upravena interpunkce. Tento text pak brali Marx a Engels za základ dalších au-torizovaných vydání. Roku 1848 byl „Manifest“ pře-ložen i do mnoha evropských jazyků (do francouz-štiny, polštiny, italštiny, dánštiny, vlámštiny a švédštiny). Jména autorů „Manifestu“ se ve vydáních z roku 1848 neuváděla; poprvé byla uvedena v tisku roku 1850, při uveřejnění prvního anglického pře-kladu v chartistickém orgánu „Red Republican“ [„Rudý republikán“], v předmluvě redaktora tohoto lis-tu George Juliana Harneye.

Roku 1872 vyšlo nové německé vydání „Manifestu“ s menšími autorskými úpravami a s Marxovou a Engel-sovou předmluvou. Toto vydání, stejně jako další německá vydání z roku 1883 a 1890, vyšlo pod názvem „Komunistický manifest“.

První ruské vydání „Manifestu Komunistické strany“ vyšlo roku 1869 v Ženevě v překladu Bakunina, který na několika místech text zkomolil. Nedostatky prvního vydání byly odstraněny ve vydání, jež vyšlo v Ženevě roku 1882 v Plechanovově překladu. Zásluhou Plechanovova překladu začaly se ideje „Manifestu“ šířit v ce-lém Rusku. Marx a Engels, kteří pokládali propagaci marxismu v Rusku za velice důležitou, napsali k tomu-to vydání zvláštní předmluvu.

Po Marxově smrti vyšlo několik vydání „Manifestu“, přehlédnutých Engelsem: roku 1883 německé vydání s Engelsovou předmluvou; roku 1888 anglické vydání v překladu Samuela Moora, které Engels zredigoval a opatřil předmluvou a poznámkami; roku 1890 německé vydání s novou Engelso-von předmluvou. K tomuto vydání napsal Engels rovněž několik poznámek. Roku 1885 byl v listu „So-cialiste“ uveřejněn francouzský překlad „Manifestu“, pořízený Marxovou dcerou Laurou Lafarguovou a přehlédnutý Engelsem. Engels napsal rovněž předmluvu k polskému vydání „Manifestu“ z roku 1892 a k italskému vydání z roku 1893.

Kompletní text Manifestu Komunistické strany dle české sekce Marxistického internetového archivu viz htt

ps://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/index.htm#1

3b) audiokniha: Manifest Komunistickej strany dle slovenského portálu Nezávislí slyš slovensky zde: https:

//www.youtube.com/watch?v=ZNuuKkhvLy8

4a) Lenin (skut. příjm. Uljanov), Vladimir Iljič (1870–1924) dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (I-ES), Academia, Praha 1982 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/76244556226

83502038?hl=cs

4b) Lenin (skut. příjm. Uljanov), Vladimir Iljič (1870–1924) dle portálu kominternet.cz viz https://www.b

logger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5859686651556370276?hl=cs

4c) kniha Nejedlý, Zdeněk, Lenin, nakladatelství Jan Fromek, 1937, anotace vydavatele: Obsáhlá pub-likace přibližující podrobně život V. I. Lenina, jeho dílo a také dobu, ve které žil. Přibližuje původ, rodinu, mládí, studia, působení před 1. světovou válkou, VŘSR a vznik SSSR. Doprovázeno obsáhlou fotodokumentací

4d) Lenin (skut. příjm. Uljanov), Vladimir Iljič (1870–1924) dle elektronické encyklopedie Lenin (skut. příj-m. Uljanov), Vladimir Iljič (1870–1924) dle české verze Marxistického internetového archivu viz https://ww

w.marxists.org/cestina/lenin/index.htm

4e) Poslední dny Lenina: Kecalové, poslouchejte, rozzlobil se Josef Skála a dal na stůl fakta, historik Josef Ská-la, nevěřícně sledoval, jakým způsobem dnes bylo připomínáno jedno historické výročí – 95 let od úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina, prvního vůdce SSSR. Celý text uveřejněný dne 22. ledna 2019 na portálu Parlament-ní listy zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Posledni-dny-Lenina-Kecalove-poslouchejte-rozzlobil-se-Josef-Skala-a-dal-na-stul-fakta-567698

4f) Živý Lenin (Живой Ленин) VIDEO 3 části + kronika z roku 1969) rusky s angl. titulky) viz https://www

.youtube.com/playlist?list=PLPqF-ux8EVv5cP059-GrqP6To3IKZF_B4

4g) Leninismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES), Academia, Praha 1982 viz https://www.

blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5871150623914259087?hl=cs

4h) Košťál, Zdeněk, O leninismu jako nedílné součásti ideologie komunistické strany a vědeckých východisek její politiky dle portálu Marxisticko-leninského odborného klubu (MLOK) Rudý prapor viz http://www.rudy

prapor.cz/zdenek-kostal-o-leninismu-jako-nedilne-soucasti-ideologie-komunisticke-strany-a-vedeckych-vy

chodisek-jeji-politiky/

4i) Vladimír Majakovskij, Vladimír Iljič Lenin, poemu věnovanou Komunistické straně Ruska a přeloženou Jiřím Tauerem, kterou autor napsal po skonu V. I. Lenina roku 1924 a již v češtině vydalo nakladatelství Svo-boda v Praze roku 1950 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/80063708273094

36318?hl=cs