Trockismus dle Slovníku vědeckého komunismu, str. 263, nakladatelství Svoboda, str. 263

Trockismus je marxismu-leninismu nepřátelský malo-buržoazní, oportunistický, ideově politický směr. Vzni-
kl v roce 1903 jako reakce na leninskou etapu vývoje marxismu, na založení revoluční strany nového typu v Rusku a odrážel nálady určité části maloburžoazní měs-tské inteligence, jež slovy tíhla k revolucionářství, avšak stála stranou třídních zápasů a propagovala kapitalistic-ké názory ve všech klíčových otázkách revolučního boje. Trockismus maskoval oportunistickou, menševic-kou podstatu slovním uznáváním marxismu, po-koušel se vyklestit Leninovo učení a nahradit jej ná-zory Trockého. Metodologicky a gnoseologicky je pro něho charakteristický krajní subjektivismus a voluntarismus, hrubý schematismus a sofistika.

            Ideovým a ideologickým základem trockismu se stala tzv. „teorie permanentní revoluce“, která se přiživovala na Marxově a Engelsově myšlence nepře-tržité revoluce a byla zaměřena proti leninskému učení o přerůstání buržoazně-demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Pro tuto Trockého „teorii“ je charakteristická nedůvěra v schopnost dělnické třídy semknout kolem sebe spojence, odmítání revoluční úlohy rolnictva, dobrodružná snaha „popohnat“ revolu-ci, přeskočit její nezavršená stádia, odmítání všedemokratických hnutí, teze o rozvoji „re-volučních válek“, odmítání možnosti vybudování socialismu v jedné zemi. Ve dvacátých až třicátých letech se tato „teorie“ doplnila ještě jedním podstatným prvkem — hrubým antisovětis-mem a stala se platformou pro sjednocení rozmanitých protisocialistických sil. A to i navzdory fak-tu, že Trockismus se pohrdlivě vyjadřoval o revolučních možnostech ruské dělnické třídy (prohla-šoval ji za „nedostatečně připravenou“ pro dovedení revoluce do konce), o rolnictvu (které poklá-dal za reakční sílu, jež okamžitě napadne proletariát z týlu“), o demokratické etapě revoluce (boj za demokracii se vydával za „etapu, kterou již proletariát prošel“). Trockého dobrodružné teze o přesunování revoluce z jedné země do druhé vylučovaly možnost jakéhokoli soužití států s růz-ným společenským zřízením. Podle představ trockistů se Sovětské Rusko měla nacházet v nepřetržitých konfliktech s kapitalistickým světem, krajně riskovat až do sebeobětování, čímž mělo „stimulovat“ revoluce v ostatních zemích. V posledních letech Leninova života a zejména po jeho smrti Trockij vedl frontální útok proti leninismu, který se pokoušel nahradit troc-kismem ve všech základních ideologických, politických i organizačních otázkách. Zkresloval dějiny Říjnové revoluce, snižoval úlohu strany a Lenina. Zároveň se trockismus pokoušel rozbít jedno-tu strany — hlásal svobodu frakcí a stavěl mládež proti starší generaci. Protože trockisté ne-našli ve straně podporu, začali vytvářet ilegální skupiny a užívat nelegální metody. NA XV. sjezdu VKS (b) v roce 1927 BYL TROCKISMUS OZNAČEN ZA „NÁSTROJ TŘETÍ SÍLY PROTI REŽIMU PROLETÁŘSKÉ DIKTATURY“ a příslušnost k trockismu byla neslučitelná s členstvím ve straně. V únoru roku 1928 schválilo usnesení sjezdu IX. plénum výkonného výboru Kominterny (a pak i VI. kongres Kominterny) a prohlásilo příslušnost k trockismu za neslučitelnou s příslu-šností ke Komunistické internacionále. Tím skončila existence trockismu jako politického směru v komunistickém hnutí.

            Jeho následující dějiny jsou již dějinami antikomunistického a antisovětského boje malých skupin, stojících mimo organizované dělnické hnutí. Jak je trockismus tomuto hnutí nepřátelský, dokazují programová prohlášení trockistické „IV. Internacionály“ (založena v roce 1938). Tato IV. internacionála vyzývala k svržení politického zřízení v Sovětském svazu, šířila kapitalistic-ké nálady o neužitečnosti boje za mír a demokracii, odmítala osvobozenecký charakter boje s fašismem, vystupovala proti vytvoření protihitlerovské koalice a jednotné protifaš-istické fronty. Tím se trockismus ještě více zdiskreditoval a mnoho jeho skupin se rozpadlo. „IV. Internacionála“ měla žalostnou existenci. K určitému oživení trockismu došlo v šedesátých až se-dmdesátých letech, což lze vysvětlit jeho přiživováním na pseudorevolučnosti a na levičácké fraze-ologii části neproletářských vrstev, které se zapojily do protiimperialistického hnutí, a také snahou ideologů antikomunismu využít ho v boji proti socialistickým silám. Trockismu přišla vhod roz-vratnická, podryvná činnost maoistů, kteří v řadě otázek stáli na pozici blízké trockismu. Organi-začně současný trockismus představuje několik soupeřících mezinárodních skupinek, z nichž si každá činí právo označovat se „IV. Internacionálou“. Přes veškerou pestrost a vnitřní rozbroje měl trockismus v čase studené války klíčový společný rys: otevřený antikomunismus a nenávistný vztah k Sovětskému svazu resp. všem socialistickým zemím.

            Stávající trockismus je na každý pád směrem evidentně zpátečnickým i antikomunistickým, tedy zcela jasně protisocialickým. Vědomě i aktivně asistoval při rozbití prvního státu dějin budují-cího socialismus, stejně jako hrál hanebnou úlohu při destrukci a rozvratu bloku socialistických zemí, čímž pro světovou reakci na výbornou splnil nejen roli užitečného idiota, ale v prvé řadě dosáhl unikátního cíle, k němuž byl Lvem Davidovičem stvořen a který se svého času nepodařilo dosáhnout ani Trockého kolaborací s německým hitlerismem či japonským militarismem během Velké vlastenecké války: likvidace socialismu. Ve druhé polovině XX. století a navzdory fenomenál-nímu triumfu otce národů a generalissima míru J. V. Stalina, jehož se Trockij usmrcený dne 20. srp-na 1940 v Mexiku katalánským komunistou Ramónem Mercaderem nedožil, získával trockismus za cílené pomoci antikomunistických centrál Západu a kapitálem vlastněných médií podporu mezi omezenými a víceméně marginálními kruhy zradikalizované mládeže a to především ve Francii, ale i mezi některými pražskými intelektuály. Právě v Praze vznikla studentská trockistická skupina tzv. Hnutí revoluční mládeže (HRM), jejímiž členy byli mj. pozdější a dodnes nechvalně známí tzv. ak-tivisté jako Petr Uhl (který měl lví podíl na vítězství kontrarevoluce po StB zinscenovaném údaj-ném usmrcení studenta Martina Šmída, jehož „fejkovou“ mrtvolu umně sehrál agent Státní bezpeč-nosti Ludvík Zifčák). Připomeňme jen, že kromě Petra Uhla patřily mezi členy a sympatizanty tzv. HRMky dodnes známé postavy různorodé provenience i rozličného společenského postavení či po-zadí, nezřídka pak z budoucího okruhu signatářů a sympatizantů Charty 77 jako např. Petruška Šustrová z rozhlasové stanice placené kongresem Spojených států, radikální německá feministka Sybille Plogstedt, budoucí velvyslanec ČR v Ruské federaci resp. Ukrajině Jaroslav Bašta, ekologický aktivista a v roce 1988 zakladatel Hnutí za občanskou svobodu i Konfederace politických vězňů Ivan Dejmal (1946-2008) či český historik a archivář, levicový disident, od 90. let do roku 2009 ředitel Archívní a spisové služby ministerstva vnitra Jan Frolík (1947–2016).

            Celé toto absurdní drama, jehož dějištěm byla Národní třída a které jeho režiséři s neuvěři-telnou, doslova bohorovnou a jim vlastní sametovou zrůdností i bestialitou načasovali na československým antifašistům svaté datum 17. listopadu, kdy roku 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol, které proběhlo na základě vyhlášky říšského protektora Konstantina von Neuratha a mělo české vysoké školy nechat zavřené po dobu tří let. Záminkou pro nacistické represe byla série podzimních studentských demonstrací proti nacistické okupaci. Poslední taková demonstrace se odehrála během pohřbu studenta medicíny Jana Opletala.

            Krátce před půlnocí 16. listopadu obsadily vysokoškolské koleje v Praze, Příbrami a Brně jednotky německé Ordnungpolizei a SS, jež zatýkaly studenty a příslušníky pedagogického sboru. Ještě v noci bylo v ruzyňských kasárnách zastřeleno devět představitelů studentských spolků. V následujících dnech bylo transportováno 1 200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. Kromě toho bylo o možnost studovat připraveno 15.172 studentů a bez práce se ocitlo 513 profesorů, 475 docentů a 345 dalších pedagogů. Dne 17. listopadu 1941, dva roky od události, byl v Londýně vyhlášen Mezinárodní den studentstva.

            Vraťme se však k Trockého vizi tzv. „přechodného období“, podle níž nemůže proletariát, který do svých rukou převzal politickou moc, tuto moc vykonávat. Právě za takový typ společnosti prohlásili trockisté vítězný socialismus ve stalinském SSSR, přičemž pokud by bylo lze s jejich pohledem souhlasit, pak výhradně do momentu zahájení industrializace (kterou ostatně sami plánovali), nikoli však od chvíle rozhodnutí J. V. Stalina o provedení demokratických voleb roku z roku 1936-37, které detailně popisuje historik Jurij Žukov ve své práci Inoj Stalin (Jiný Stalin) a jež je brilantně zpracováno v daných dílech dokumentárního miniseriálu Stalin s nami televize ruské televize NTV z roku 2012 . Naprosto stejného ocenění se ze strany trockistů dostalo i lidově-demokratickým a socialistickým státům povšechně. Třeba zmínit prostý fakt, že trockismus se jak dříve tak i dnes dodnes snaží podporovat extremisticky naladěné maloburžoazní živly, které jakkoli jsou schopny slovního odsouzení kapitalismu, žádný svého času reálně existující a fungující socialistický stát prostě nebyly s to akceptovat. Evidentní a bezpříkladný triumf Stalinova vedení Sovětského svazu, v první řadě již samo jeho epochální vítězství ve Velké vlastenecké válce se zákonitě musely stát a také staly naprostým propadem, kompletním zhroucením a fiaskem Trockého přestav. Zhrzený vlastním neúspěchem, zároveň i hnán svým vybičovaným egem se rozhodl Lev Davidovič v předvečer II. světové války kolaborovat s německým nacismem, španělským a italským fašismem, stejně jako i s japonskou militaristickou zfašizovanou diktaturou¹. V poválečné době, dokonce ještě před spuštěním Železné opony Winstonem Churchillem v americkém Fultonu, doslova měsíc po konci II. světové války v Evrpopě - v červnu 1945 mělo dojít v rámci programu CIA k akci Nemyslitelné (Unthinkible) k provedení plánu otevřené agrese proti SSSR s nasazením jednotek německého Wehrmachtu. Po založení Severoatlantické aliance v dubnu 1949 rozdělení světa na dva bloky a postupném vzniku lidovědemokratických států, žongloval trockismus slovy o světové revoluci. Trockismus de facto nikdy programově nepřijal socialistickou realitu. Všechna byvší i existující a po výtce naprosto marginální trockistická sdružení, uskupení, strany a politické skupiny chápou jako svého klíčového úhlavního nepřítele pochopitelně nejen osobnost giganta ducha J. V. Stalina, nýbrž i všechny státy, které po konci II. světové války přistoupily k budování socialismu, ať již kdekoli na světě. Trockisté vždy nabízeli avanturistickou politiku válečných konfliktů a někteří jejich předáci se dokonce uchýlili k volání po „preventivní jaderné válce“. Ačkoli trockismus halasí o světové revoluci, stejně jako po celé XX. století se drží osvědčené linie rozdělování revolučních sil a to jak v celém světě, tak i v jednotlivých zemích pod záminkou, že sjednocování současných revolučních proudů prý odvádí od úkolu svržení kapitalismu. Trockisté pomlouvají dělnickou třídu v kapitalistických zemích a prohlašují, že je „pasivní“, „demoralizovaná“, že zavrhla svou „historickou odpovědnost“. Přitom některé trockistické skupiny hledají revoluční předvoj v rolnictvu zemí „třetího světa“, čímž se dostávají do rozporu s koncepcemi předválečného trockismu, jiné v levičáckých radikálních náladách mládeže. Trockismus stejně jako dříve hlásá kapitulantství v třídním boji a maskuje to „levicovými“ frázemi. Šíří pochybnosti o nutnosti masových vystoupení za všedemokratické požadavky, má nepřátelský vztah k existujícím formám třídního boje, hlásá buď „revoluční nečinnost“ a čekání na blízký příchod revolučního „dne x“, nebo nesmyslný pučismus a dobrodružnost jako jediný revoluční prostředek. Trockismus je kosmopolitický, odmítá přípravu socialistické revoluce v souladu s národními a historickými podmínkami jednotlivých zemí. Trockismus fakticky nahrazuje boj proti imperialismu bojem proti pokrokovým revolučním silám současnosti, proti komunistickým stranám, jeho cílem je ideově a organizačně odzbrojit proletariát. Hledá nové a nové rozličné způsoby k podrývání a sabotáži revoluční činnosti a vyzbrojuje se taktikou tzv. entrysmu,² tj. zamaskovaného, obojetného, falešného a licoměrného pronikání do masových demokratických organizací, aby je rozložil zevnitř, dezorientoval jejich práci a získával tam své stoupence. Trockismus poškozuje mezinárodní revoluční a osvobozenecké hnutí a objektivně nahrává, de facto však slouží zájmům reakce.

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭ 

1 Viz anglicky kniha prof. Grovera Furra, vyučujícího na univerzitě Monclaire v New Yersey anglickou středověkou literaturu Kolaborace Lva Trockého s Německem a Japonskem (Leon Trotsky's Collaboration with Germany and Japan), kterou vydalo nakladatelství Erythros Press & Media (2018) dle 

2 Entrysmus (anglicky entryism, často také vstupování nebo infiltrace) je politická strategie, při níž organizace povzbuzuje své členy nebo příznivce, aby se připojili k jiné (obvykle větší) organizaci, a snažili se tak rozšířit svůj vliv a své myšlenky a program. Pokud je organizace, do které entristé vstupují, entrismu nepřátelsky nakloněna, mohou entristé přistoupit ke lsti a podvratné činnosti, aby skryli skutečnost, že jsou samostatně organizovaní. Entrysmus včetně tzv. Trockého „francouzského obratu“ dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Entrismus#Trock%C3%A9ho_%22francouzsk%C3%BD_obrat%22