Neokolonialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES). II. dílu J-Pri, Academia, Praha 1981, str. 652 + Slovníku vědeckého komunismu (SVK), Svoboda 1978, str. 159

 

Praxe využívání globalizace, kapitalismu a kulturního imperialismu k ovlivnění rozvojové země na-místo přímé vojenské kontroly (imperialismus) nebo nepřímé politické kontroly (hegemonie)

První prezident Ghany Kwame Nkrumah¹

Jak Evropa zvítězila

                                                                JAK FUNGUJE KOLONIALISMUS

Nyní, když jsme zničili tvou zemi, můžete nám zaplatit za její obnovu. Jako platbu přijímáme přírodní zdroje JAKO JE ROPA

[řec. + lat.], soustava nerovnoprávných (hospodářských a politických vztahů vnucovaných imperialistickými státy rozvojovým zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky, namířená na zachování imperialistického vykořisťování a závislosti národů těchto zemí, na udržení ze-mí, jež se osvobodily z koloniálního útlaku, v rámci světové kapitalistickém soustavy – ma-teriálním základem neokolonialismu je monopolistický kapitál imperialistických zemí, který vyu-žívá hospodářské zaostalosti bývalých kolonií a polokolonií k pokusům nastolit v nich svou nadvlá-du. Neokolonialismus vznikl v podmínkách, kdy přímé koloniální panství v důsledku rozpadu ko-loniální soustavy, vzniku a rozvoje světové socialistické soustavy bylo téměř úplně odstraněno.

 

Neokolonialismus

            dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku Encyklopedického institutu Československé akademie věd, 2. díl (J-Pri), str. 652 resp. Slovníku vědeckého komunismu (SVK), strana 159-160

Neokolonialismus – motto německého indologa Wilhelma Halbfasse (1940-2000) - „V moderní planetární situaci se východní a západní ‚kultury‘ již nemohou setkat jako rovnocenní partneři. Setkávají se ve westernizovaném světě, v podmínkách utvářených západními způsoby myšlení.“ Tato esej tvrdí, že intelektuální svaraj (samospráva) je pro dlouhodobý úspěch civilizace stejně zásadní jako svaraj v politické a finanční oblasti. Halbfasse ihned v úvodu své práce Osa neokolonialismu (The Axis of Neo-Coloniali-sm) uvedl: Intelektuální «svaraj» (samo-správa) je pro dlouhodobý úspěch civilizace stejně zá-sadní jako «svaraj» v politické a finanční oblasti. Proto je důležité se ptát: Kdo, co a jak bude řídit způsob formování znalostí? Svaraj - je eptiteton neboli básnický přívlastek systému reprezentace, který definuje metafory i terminolo-gii, rovněž je interpretuje a zároveň rozkrý-vá možnosti jejich významu v různých situacích a - co je klíčové - uděluje privilegia (s) tím, že určuje, kdo má tento „trh“ nápadů ovládat. Výše zmíněný Wilhelm Halbfasse ve své práci ký-ženou situaci charakterizuje v následujících dvou větách: „Lidé bez vlastního reprezentačního systému se v nejhorším případě zredukují na intelektuální konzu-menty, kteří vzhlíží k domi-nantní kultuře. V případě nejlepším by se z nich mohli stát intelektuál-ní tvůrci, ale pouze v rámci systému reprezentanta, jenž je definován, kontrolován a de facto řízen dominantní kulturou, jak se to relativně nedávno stalo mnoha indickým spisovatelům a básníkům píšícím v angličtině.

 

Neokolonialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku Encyklopedického institutu Československé akademie věd, II. díl (J-Pri), strana 652

[řec. + lat.], soustava nerovnoprávných (hospodářských a politických) vztahů, vnucovaných impe-rialistickými státy rozvojovým zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky, namířená na zachování im-perialistického vykořisťování a závislosti národů těchto zemí, jež se osvobo-dily z koloniálního út-laku, v rámci světové kapitalistické soustavy. - Materiálním základem neokolonialismu je monopo-listický kapitál imperialistických zemí, který využívá hospodářs-ké zaostalosti bývalých kolonií a polokolonií k pokusům nastolit v nich svou nadvládu. Neo-kolonialismus vznikla v podmínkách, kdy přímé koloniální panství v důsledku rozpadu koloniální soustavy, vzniku a rozvoje světové so-cialistické soustavy bylo téměř úplně odstraněno.

Neokolonialismus dle Slovníku vědeckého komunismu (SVK), Svoboda 1978, str. 159

Imperialistická politika vykořisťování a podrývání nezávislosti osvobozených zemí, která se prová-dí různými metodami a postupy.

Materiální základnou neokolonialismu je především vlastnictví výrobních prostředků, náležících zahraničním monopolům, jeho sociální oporou je špička vykořisťovatelských tříd a vrstev v rozvo-jových zemích, elitářské kruhy buržoazie, statkářů a byrokracie. Ideologickou platformou neokolo-nialismu je antikomunismus a obhajoba všemožných forem „vzájemné závislosti“ bývalých metro-polí a kolonií. Metody neokolonialismu zahrnují ekonomické panství imperialistických monopolů, všelijaké akce pro rozšiřování sociální základny, různé politické a ideologické machinace, podněcování nepřátelství mezi národy a mezi kmeny, vzájemné štvaní politic-kých skupin, nastolování protilidových režimů, intervence, diverze atd. atp.                                         Neokolonialismus je produktem současného státně monopolistického kapitalismu, který se snaží přizpůsobit nové historické situaci vytvářením mecha-nismu potlačování světového revoluč-ního hnutí.

              Přechod k neokolonialismu je důsledkem rozpadu koloniální soustavy a oslabení pozic im-perialismu, toho, že nemůže vytvářet vztahy se zeměmi „třetího světe“ jen na základě násilí. Jestli-že se „klasický“ kolonialismus snažil zajistit vykořisťování zotročených národů mimo-eko-nomickými prostředky, pak neokolonialismus vyzdvihuje do popředí ekonomické metody a intenzivně využívá vymožeností vědeckotechnické revoluce, za-pojuje rozvojové země přímo do systému hospodářských svazků světového kapitalistického trhu, kapitalistických finančních a úvěrových institucí, nerovnoprávné dělby práce. Projevem této politiky je nerov-noměrný obchod, stanovení cen exportního zboží v rozvojových zemích především v závislosti na zájmech ekonomického rozvoje v imperialistických zemích. V obrovských ziscích, které mono-poly (především mezinárodní) získávají z rozvojových zemí, je ztělesněna nezaplacená práce rozsáhlé masy pracujících bývalých kolonií. V podmínkách boje dvou světových soustav dělá neokolonialismus značné taktické ústupky v zájmu strategického vítězství. Například vývoz kapitálu se neuskutečňuje jen pro získání nadzisků, ale i pro zavádění kapitalistického výrobního způsobu, pro průmyslový rozvoj osvobozených zemí. Jestliže dříve monopoly konzervovaly zaosta-lé předkapitalistické vztahy a brzdily nastolení kapitalismu, pak se nyní snaží urychlit rozvoj mla-dých zemí kapitalistickou cestou.

Neokolonialismus se vyznačuje pružností akcí a manévrováním. Když pod tlakem národně osvobozeneckých sil ustupuje, snaží se své pozice udržet. Tam, kde nepomáhá přímé vojenské ná-silí, používá se často nepřímých metod kontroly. Neokolonialismus se snaží podrýt suverenitu osvobozených zemí, zvrátit smysl sebeurčení národů, dostat k moci ve formálně nezávis-lých zemích své třídní spojence, využívat nástroje buržo-azní ideologie, aby ideově odz-broji bojovníky za národní nezávislost. Jednou ze zá-kladních vojenskopolitických forem neokolonialismu jsou vojenské bloky a rovněž všelijaké zotročující „dvoustranné“ vojens-ké dohody, jež imperialismus rozvojovým zemím vnucuje. V činnosti těchto bloků se pro-jevují „kolektivní formy“ politiky imperialismu, zaměřené na udržení reakčních sociál-ních pořádků. Proto utlačené národy bojují pro nějaké jedné imperialistické mocnosti, ale i proti celému systému neo-kolonialismu.

Neokolonialismus je vážnou překážkou na cestě pokroku osvobozených národů. Avšak, protože je svou podstatou odstupujícím, umírajícím kolonialismem, není schopen zastavit prčoces národního osvobození bývalých kolonií a polokolonií, do něhož se stále aktivněji zapojují nejširší lidové ma-sy: oddíly pracujících, střední sociální vrstvy města i venkova. V důsledku pokrokové a protiimpe-rialistické politiky mladých států, které se opírají o účinnou pomoc světového socialismu, se stále více omezuje činnost zahraničních monopolů, rozvíjí se jejich národní hospodářství. Vlastenecké, demokratické síly těchto zemí stále rozhodněji spojují perspektivy národního obrození s národně demokratickou revolucí, se socialistickou orientací a s nekapitalistickou cestou vývoje.

 

 

 

 

 ☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★★☭★☭★☭★☭★☭★☭★

1 Nkrumah, Kwame (1909-1972), africký protikoloniální vůdce, zakladatel a první prezident mo-derního ghanského státu a jeden z nejvlivnějších panafrikanistů XX. století. Byl taktéž jednou z vůdčích osobností tehdy se rodícího Hnutí nezúčastněných zemí. Stručné Curriculum vitæ Kwame Nkrumaha dle české wiki-peie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Kwame_Nkrumah