Neokolonialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku Encyklopedického institutu Československé akademie věd, 2. díl (J-Pri), str. 652 resp. Slovníku vědeckého komunismu (SVK), strana 159-160

 

Neokolonialismus – motto německého indologa Wilhelma Halbfasse (1940-2000) - „V moderní planetární situaci se východní a západní ‚kultury‘ již nemohou setkat jako rovnocenní partneři. Setkávají se ve westernizovaném světě, v podmínkách utvářených západními způsoby myšlení.“ Tato esej tvrdí, že intelektuální svaraj (samospráva) je pro dlouhodobý úspěch civilizace stejně zásadní jako svaraj v politické a finanční oblasti. Halbfasse ihned v úvodu své prá-ce Osa neokolonialismu (The Axis of Neo-Colonialism) uvedl: Intelektuální «svaraj» (samospráva) je pro dlouhodobý úspěch civilizace stejně zásadní jako «svaraj» v politické a finanční oblasti. Pro-to je důležité se ptát: Kdo, co a jak bude řídit způsob formování znalostí? Svaraj - je eptiteton neboli básnický přívlastek systému reprezentace, který definuje metafory i terminologii, rovněž je interpretuje a zároveň rozkrývá možnosti jejich významu v různých situacích a - co je klíčové - u-děluje privilegia (s) tím, že určuje, kdo má tento „trh“ nápadů ovládat. Výše zmíněný Wilhelm Hal-bfasse ve své práci kýženou situaci charakterizuje v následujících dvou větách: „Lidé bez vlastního reprezentačního systému se v nejhorším případě zredukují na intelektuální konzumenty, kteří vzhlíží k dominantní kultuře. V případě nejlepším by se z nich mohli stát intelektuální tvůrci, ale pouze v rámci systému reprezentanta, jenž je definován, kontrolován a de facto řízen dominantní kulturou, jak se to relativně nedávno stalo mnoha indickým spisovatelům a básníkům píšícím v angličtině.

Neokolonialismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku Encyklopedického institutu Československé akademie věd, II. díl (J-Pri), strana 652

[řec. + lat.], soustava nerovnoprávných (hospodářských a politických) vztahů, vnucovaných imperi-alistickými státy rozvojovým zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky, namířená na zachování impe-rialistického vykořisťování a závislosti národů těchto zemí, jež se osvobodily z koloniálního útla-ku, v rámci světové kapitalistické soustavy. - Materiálním základem neokolonialismu je monopo-listický kapitál imperialistických zemí, který využívá hospodářs-ké zaostalosti bývalých kolonií a polokolonií k pokusům nastolit v nich svou nadvládu. Neo-kolonialismus vznikla v podmínkách, kdy přímé koloniální panství v důsledku rozpadu koloniální soustavy, vzniku a rozvoje světové so-cialistické soustavy bylo téměř úplně odstraněno.

Neokolonialismus dle Slovníku vědeckého komunismu (SVK), Svoboda 1978, str. 159

Imperialistická politika vykořisťování a podrývání nezávislosti osvobozených zemí, která se provádí různými metodami a postupy.

Materiální základnou neokolonialismu je především vlastnictví výrobních prostředků, náležících zahraničním monopolům, jeho sociální oporou je špička vykořisťovatelských tříd a vrstev v rozvo-jových zemích, elitářské kruhy buržoazie, statkářů a byrokracie. Ideologickou platformou neokolo-nialismu je antikomunismus a obhajoba všemožných forem „vzájemné závislosti“ bývalých metro-polí a kolonií. Metody neokolonialismu zahrnují ekonomické panství imperialistických monopolů, všelijaké akce pro rozšiřování sociální základny, různé politické a ideologické machinace, podněcování nepřátelství mezi národy a mezi kmeny, vzájemné štvaní politic-kých skupin, nastolování protilidových režimů, intervence, diverze atd. atp. Neokolonialismus je produktem současného státně monopolistického kapitalismu, který se snaží přizpůsobit nové historické situaci vytvářením mecha-nismu potlačování světového revolučního hnutí.

Přechod k neokolonialismu je důsledkem rozpadu koloniální soustavy a oslabení pozic imperialis-mu, toho, že nemůže vytvářet vztahy se zeměmi „třetího světe“ jen na základě násilí. Jestliže se „klasický“ kolonialismus snažil zajistit vykořisťování zotročených národů mimoekonomic-kými prostředky, pak neokolonialismus vyzdvihuje do popředí ekonomické metody a in-tenzivně využívá vymožeností vědeckotechnické revoluce, zapojuje rozvojové země přímo do systému hospodářských svazků světového kapitalistického trhu, kapitalistických finan-čních a úvěrových institucí, nerovnoprávné dělby práce. Projevem této politiky je nerovno-měrný obchod, stanovení cen exportního zboží v roz-vojových zemích především v závislosti na zájmech ekonomického rozvoje v imperialistických zemích. V obrovských ziscích, které mono-poly (především mezinárodní) získávají z rozvojových zemí, je ztělesněna nezaplacená práce rozsáhlé masy pracujících bývalých kolonií. V podmínkách boje dvou světových soustav dělá neokolonialismus značné tak-tické ústupky v zájmu strategického vítězství. Například vývoz kapitálu se neuskutečňuje jen pro získání nadzisků, ale i pro zavádění kapitalistického výrobního způsobu, pro průmyslový rozvoj osvobozených zemí. Jestliže dříve monopoly konzervovaly zaosta-lé předkapitalistické vztahy a brzdily nastolení kapitalismu, pak se nyní snaží urychlit rozvoj mla-dých zemí kapitalistickou cestou.

Neokolonialismus se vyznačuje pružností akcí a manévrováním. Když pod tlakem národně osvobozeneckých sil ustupuje, snaží se své pozice udržet. Tam, kde nepomáhá přímé vojenské ná-silí, používá se často nepřímých metod kontroly. Neokolonialismus se snaží podrýt suverenitu osvobozených zemí, zvrátit smysl sebeurčení národů, dostat k moci ve formálně nezávis-lých zemích své třídní spojence, využívat nástroje buržoazní ideologie, aby ideově odzbro-jil bojovníky za národní nezávislost. Jednou ze zá-kladních vojenskopolitických forem ne-okolonialismu jsou vojenské bloky a rovněž všelijaké zotročující „dvoustranné“ vojenské dohody, jež imperialismus rozvojovým zemím vnucuje. V činnosti těchto bloků se projevu-jí „kolektivní formy“ politiky imperialismu, zaměřené na udržení reakčních sociálních pořádků. Proto utlačené národy bojují pro nějaké jedné imperialistické mocnosti, ale i proti celému systému neokolonialismu.

Neokolonialismus je vážnou překážkou na cestě pokroku osvobozených národů. Avšak, protože je svou podstatou odstupujícím, umírajícím kolonialismem, není schopen zastavit prčoces národního osvobození bývalých kolonií a polokolonií, do něhož se stále aktivněji zapojují nejširší lidové masy: oddíly pracujících, střední sociální vrstvy města i venkova. V důsledku pokrokové a proti-imperia-listické politiky mladých států, které se opírají o účinnou pomoc světového socialismu, se stále více omezuje činnost zahraničních monopolů, rozvíjí se jejich národní hospodářství. Vlastenecké, de-mokratické síly těchto zemí stále rozhodněji spojují perspektivy národního obrození s národně demokratickou revolucí, se socialistickou orientací a s nekapitalistickou cestou vývoje.