Kork, August Ivanovič (August Jaanovič Kork), estonsky August Kork (1887-1937)

Kork, August Ivanovič (tradiční pravopis; také - August Jaanovič Kork, estonsky August Kork (1887-1937) - so-větský vojevůdce, velitel armád za občanské války, velitel 2. hodnosti (20. 11. 1935). Vedoucí Vojenské akademie Rudé armády M. V. Frunzeho¹, člen Ústředního výkonného vý-boru SSSR. Zastřelen v „případu Tuchačevského“. V roce 1957 byl posmrtně rehabilitován.

Životopis

            Narodil se v rodině estonského rolníka ve vesnici Aa-rdla, Děrptském újezdu, Livonské gubernie (farnost, nyní správní jednotka Kastre, Tartuský újezd, Estonsko) náležící k luteránské denominaci.

            Vystudoval čtyřtřídní školu ve městě Jurjev (nyní Tartu, Estonsko).

Služba v Ruské imperiální armádě

            Vojenskou službu nastoupil v srpnu 1905 jako kadet vilenské pěchotní Junkerské školy, v roce 1907 byl přeložen do Čugujevské pěchotní junkerské školy. V roce 1908 absolvoval školní kurs 1. třídy a byl povýšen z hodnosti junker portupé na šarži podporučíka.

            Od června 1908 do srpna 1911 sloužil jako nižší důstojník u 7. roty 98. Jurijevského pěšího pluku ve městě Dvinsk (dnes Daugavpils v Lotyšsku), poté byl poslán do Petrohradu studovat na tamní Nikolajevskou vojenskou akademii.

            V letech 1911-1914 studoval akademii, po které (absolvoval 2. stupeň, I. kategorii) byl od 22. května 1914 přidělen k hlavnímu štábu, odkud byl převelen na velitelství Vilenského vojen-ského újezdu k praktickému cvičení.

            Účastník první světové války, po jejímž vypuknutí byl A. I. Kork jmenován do funkce vrchního důstojníka pro pokyny velitelství 20. armádního sboru polní armády . V říjnu 1914 byl za statečnost v bojích proti Němcům vyznamenán Řádem svaté Anny 3. stupně.

            Dne 22. března 1915 byl poručík A. I. Kork jmenován vrchním pobočníkem velitelství 3. sibiřského armádního sboru, převeden na generální štáb a vyřazen ze seznamů 98. pěšího Jur-jevského pluku.

            Po necelém čtvrt roce, dne 15. června 1915 byl Kork jmenován vrchním pobočníkem veli-telství 8. sibiřské střelecké divize 3. sibiřského armádního sboru.

            Od 25. prosince 1915 působil jako asistent vrchního pobočníka odboru generálního pro-viantního velitelství 10. armády. Dne 18. srpna 1916 byl A. I. Kork za příkladnou, vynikající a důslednou práci i službu vykonané během vojenských akcí, štábní kapitán Kork vyznamenán Řádem sv. Vladimíra 4. stupně.

            Začátkem roku 1917 absolvoval zrychlený kurz na Kyjevské vojenské škole letců – pilotů a bylo mu uděleno vyznamenání s titulem „vojenský pilot-pozorovatel“.

            Od 25. února 1917 až do demobilizace sloužil A. I. Kork v hodnosti kapitána jako štábní důstojník pro letecké úkoly Úřadu generálního proviantního štábu velitelství vrchního předsta-vitele armád západní fronty.

            V srpnu 1917 - únoru 1918 byl Kork zvoleným předsedou vojenského-důstojnického vý-boru západní fronty.

            V únoru 1918 bylo frontové velitelství rozpuštěno a sám Kork propuštěn ze služby. Jeho poslední vojenská hodnost ve „staré“ ruské armádě zněla kapitán generálního štábu.

Služba v Rudé armádě, účast v občanské válce

• V červnu 1918 se August Kork dobrovolně připojil k Rudé armádě RSFSR, sloužil v operačním oddělení Všeruského hlavního štábu.

• Od října 1918 - vedoucí velitelství západní fronty a vedoucí oddělení operačního zpravodajství velitelství 9. armády.

• Od prosince 1918 byl poradcem Lidového komisariátu obrany Estlandské pracovní komuny².

• V únoru až květnu 1919 byl náčelníkem štábu armády Estonské pracovní komuny (tzv. Estonské Rudé armády).

• Od června 1919 - zástupce velitele 7. armády. Vedl obranu Petrohradu před jednotka-mi generála N. N. Judeniče³.

            • V srpnu 1919 - říjen 1920 - velitel 15. armády. Účastnil se války s Polskem.

...Kork — to je moje hrdost, — projevoval nadšení nad počínáním velitele v roce 1920 na západní frontě sovětský vojevůdce, velitel 1. hodnosti (1935), - bývalý důstojník ruské carské armády a plukovník generálního štábu (1915) S. Kameněv v rozhovoru vedeného přímou linkou s velitelem fronty M. Tuchačevským4. — Jako na každé frontě je vždy jeden z velitelů, který hraje první housle, takovými houslemi na východní frontě jste byl vy, takže na západní frontě máme Korka a na jižní Uboreviče5 ...

• V říjnu 1920 - květnu 1921 - velitel 6. armády. Zasáhl proti jednotkám ruské armády P. N. Wran-gela⁶. Během Pěrekopsko-Čongarské operace⁷vedl útok na Pěrekop a dobytí pozic jižně od Pěrekopu u usedlosti Išuň (Jušuň).

• Od května 1921 byl Kork velitelem Charkovského vojenského okruhu, od 21. dubna 1922 - po-mocníkem velitele ozbrojených sil Ukrajiny a Krymu.

• Od října 1922 do prosince 1923 - velitel Turkestánské fronty. Vedl vojenské operace proti tzv. Hnutí Basmačů⁸ neboli Basmačskému povstání, jehož oficiální název zněl Turkestánské osvo-bozenecké hnutí, což bylo vojensko-politické a zároveň i nábožensko-partyzánské hnutí mus-limských národů Střední Asie proti nejen carské, nýbrž i sovětské moci ve Střední Asii.

Kariéra v Rudé armádě po občanské válce

• Od prosince 1923 - asistent velitele a od dubna 1924 - velitel vojsk Západního vojenského okruhu.

• Od února 1925 velel kavkazské armádě Rudého praporu. 

• Od května 1927 - velitel Leningradského vojenského okruhu (do května 1928). V roce 1927 vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [VKS (b)] (od roku 1925 byl kandidátem strany).

• Vojenský atašé v Německu (od června 1928 do května 1929). Sám přitom absolvoval koncem 20. let XX. století výcvik ve vojenských školách Reichswehru v Německu. Vedoucí zásobovacího oddělení Rudé armády (od května do listopadu 1929).

• Od listopadu 1929 do září 1935 - velitel moskevského vojenského okruhu (MVO).

            Dne 5. srpna 1934 došlo při dobytí kasáren 2. střeleckého pluku Moskevské proletářské pěší divize v Korkovi svěřeném vojenském okruhu k incidentu oddílu kadetů pod vedením ve-litele dělostřelecké divize Společnosti pro podporu obrany A. S. Nachajeva, který vyzval své podřízené, aby se vyzbrojili a svrhli sovětskou vládu. Kaganovič⁹ to oznámil Stalinovi¹⁰, který byl na dovolené. S požadavkem důkladně vyšetřit Nachajeva, lékaři uznaného za „nevy-váženou“ osobnost, se Stalin rovněž zmínil o A. I. Korkovi. „Přivolejte Korka a jeho politického pomocníka a dejte jim co pro to za jejich nedbalost a lajdáctví v kasárnách. Lidový komisariát obrany musí v souvislosti se zjištěným šlendriánem vydat patřičný rozkaz k nutné nápravě ve všech okresech v souvislosti s objevenou nedbalostí. Ať kontrola energičtěji spravuje kasárna, sklady zbraní atd.“¹¹

Poté, co rozhodnutí politbyra ze dne 22. srpna uvalilo tresty na vůdce Společnosti pro podporu obrany, letectví a chemické výstavby, tj. sovětské sociálně-politické obranné organizace Osoavi-achim, jež existovala v letech 1927-1948, plánoval lidový komisař obrany Vorošilov¹² potres-tat i Korka, s čímž však Kaganovič nesouhlasil a 28. srpna 1934 apeloval na Stalina: „Nyní mi sou-druh Kork osobně poslal dopis, v němž mě požádal, abych podpořil jeho odvolání z funkce velitele moskevského vojenského okruhu.“ Stalin Korka podpořil v dopise ze 30. srpna, ve kterém uvedl: „Korka není třeba zbavovat funkce. Celá věc netkví v Korkovi, ale pře-devším v jeho o samolibosti a lajdáctví očividně panujícím ve všech vojenských okruzích. Tyto okruhy zde kopírují centrum. Je třeba pozvednout úroveň orgánů politické správy armády a speciálního oddělení, které nepřitahují lidi, ale demagnetizují je.“¹³

A. I. Kork byl odvolán z funkce až 5. září 1935 kvůli svému neúspěšnému velení v kauze bojové-ho a odborného výcviku daného okruhu. Druhý zástupce lidového komisaře obrany M. N. Tu-chačevskij na závěrečném zasedání Vojenské rady lidového komisariátu obrany SSSR vstoupil dne 9. prosince 1935 do debaty s 1. náměstkem lidového komisaře, vedoucím Politického ře-ditelství Rudé armády Ja. B. Gamarnikem¹⁴, který tvrdil, že „moskevský vojenský okruh se ro-zprostírá na jednom z příhodných míst, díky čemuž mu lze snadno, jakkoli poznenáhlu vejít do po-vědomí lidí“.¹⁵ „Ze všech okruhů, jež jsem shlédl,“ tvrdil Tuchačevskij, „je moskevský okruh nej-horší, to je naprosto nesporné a neoddiskutovatelné. Moskevský okruh je dokonce v nesrovnatelně žalostnějším stavu než Ukrajinský resp. Leningradský. Od té doby, co se tu nacházejí August Iva-novič Kork a soudruh Kulik, mohou se před nimi říkat i nepříjemné věci.¹⁶ Navzdory odvolání z funkce velitele moskevského vojenského okruhu souhlasil Stalin s přidělením Korkovi nejvyšší osobní vojenské hodnosti „velitel 2. hodnosti“, kterou August Ivanovič obdržel v listopadu 1935.¹⁷

. Od září 1935 až do svého zatčení v květnu 1937 byl A. I. Kork šéfem a komisařem Frunzeho vo-jenské akademie Rudé armády. Byl členem komise pro vývoj PU 36¹⁸. Člen Rady Vojenské vědecké společnosti Rudé armády.

Vězení a poprava

           Během represí v Rudé armádě byl A. I. Kork dne 12. května 1937 zatčen ve svém bytě číslo 2 v Serafimovičově ulici.

            Prošel Tuchačevského případem (plným názvem Případ trockistické protisovětské vojenské organizace) a byl obviněn z porušení přísahy, vlastizrady, zrady národů SSSR a Dělnicko-rolnické Rudé armády. Přiznal se k účasti na „vojenském fašistickém spiknutí“. Zvláštním řízením Nejvyš-šího soudu SSSR byl A. I. Kork spolu s dalšími obžalovanými v noci z 11. na 12. června 1937 od-souzen k trestu smrti a zastřelen. Korkovo tělo bylo zpopelněno v Donském krematoriu a pohř-beno do společného hrobu na Donském hřbitově v Moskvě.

            A. I. Kork byl rehabilitován dne 31. ledna 1957 „pro nedostatek předmětu doličného (Cor-pus delicti)

            Manželka Augusta Korka byla jako „členka rodiny zrádce vlasti“ odsouzena k vyhnanství v Astrachani. Zatčena byla dne 5. září 1937. Rozhodnutím OSO (spadajícího pod NKVD SSSR) ze dne 28. srpna 1937 byla jako členka rodiny zrádce vlasti odsouzena na 8 let do Nápravně-pracov-ního tábora. Dne 13. července 1941 byla odsouzena k nejvyššímu trestu SSSR na základě obvině-ní z účasti v kontrarevoluční teroristické organizaci. Zastřelena byla dne 28. července 1941.             Místo pohřbu - Moskevská oblast, speciální objekt NKVD „Kommunarka“. Rehabilitována by-la dne 10. června 1958 Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Korkovovi byli bezdětní.

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★ 

 

1 Frunze, Michail Vasiljevič (1885-1925), sovětský státní, stranický a vojenský činitel a vojenský teore-tik. Od r. 1904 člen pozdější komunistické strany. V r. 1905 stál v čele Ivanovo-vozněsenské stávky, kte-rá trvala skoro dva a půl měsíce a účastnilo se jí na 70.000 dělníků. Carské úřady naří-dily do dělníků střílet, desítky jich byly zabity a několik set zraněno. 

            Frunze byl za svou činnost vězněn a dvakrát odsouzen k trestu smrti. Po vítězství Říjno-vého převratu byl vojenským velitelem v občanské válce a Leninovým spolupracovníkem. Pod Frunzeho vedením byli úspěšně (z)likvidováni ukrajinští bandité. V r. 1921 se stal Frunze členem ÚV, 1924 kandidátem politbyra ÚV a v r. 1925 lidovým komisařem vojenství. 

 

2 Estonská pracovní komuna (zkr. ETK; estonsky Eesti Töörahwa Kommuuna, moderním pravopisem: Eesti Töörahva Kommuun (ETK)) - sovětská republika na území moderního Estonska vyhlášena dne 29. listopadu 1918 v Narvě, existovala do 18. ledna 1919.

3 Juděnič, Nikolaj Nikolajevič (1862–1933) ruský generál a jeden z nejúspěšnějších generálů carské ar-mády během První světové války. V letech 1918-1920 bojoval proti bolševikům dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Judeni%C4%8D

4 Tuchačevskij, Michail Nikolajevič (1893-1937) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/8636659807829910270?hl=cs

5 Uborevič, Jeronim Petrovič (1896–1937) byl carský důstojník a posléze sovětský vojenský velitel a armádní velitel (komandarm) 1. stupně. Stal se jednou z obětí tzv. stalinských čistek. J. P. Uborevič dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeronim_Uborevi%C4%8D

6 Wrangel, Pjotr Nikolajevič Baron (1878–1928) byl ruský bělogvardějský generál, jenž byl - vzhledem k tomu, že velmi často nosil černou kozáckou uniformu - přezdíván „Černý baron“. V Kyjevě se Wrangel při-dal k Pavlu Skoropadskému, který vyhlásil nezávislý Ukrajinský stát (Uk-rajinskou lidovou republiku). Když Wrangel zjistil, že stát je de facto loutkou v rukou Německa, opustil Ukrajinu a v srpnu 1918 se v Krasnodaru přidal k dobrovolnické armádě bojující proti bolševikům. Brzy se ale dostal do sporů s Anto-nem Děnikinem, který velel celé „Bílé armádě“ v jižním Rusku. Generál Děnikin preferoval přímý vojens-ký útok na Moskvu s myšlenkou dobýt sovětské hlavní město. Generál Wrangel dával přednost útoku na Caricyn (dnešní Volgograd, město, které od 10. dubna 1925 do 7. listopadu 1961 a ve dnech významných výročí je nazýváno Stalingrad, přičemž v letech 1589–1925 se jmenovalo Caricyn) a spojit se tak s jednot-kami admirála Kolčaka bojujícími na Sibiři. Nakonec však zvítězil Děnikinův plán a Wrangelovo vojsko bylo donuceno postupovat na sever na Moskvu. Neshody s Děnikinem nakonec přerostly ve Wrangelův odchod od Bílé armády. V únoru 1920 pak Wrangel opustil Rusko a uchýlil se do exilu v Istanbulu. Baron P. N. Wrangel dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pjotr_Nikolajevi%C4%8D_Wrangel

7 Pěrekopsko-Čongarská operace (7.-17. listopadu 1920) - osvobozenecká operace vojsk Jižního frontu Rudé armády pod velením M. V. Frunzeho za občanské války proti ruské armádě vedené „Černým ba-ronem“ generálem P. N. Wrangelem s cílem prorazit baštu Čongar, tj. opevnění na Pěrekopské šíji a Sivaši. To vedlo k osvobození Krymu Rudou armádou.

8 Basmačské povstání neboli Hnutí basmačů, jež probíhalo v letech 1916–1934 na území Turkestánské gubernie (západní Turkestán) dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/HnutC3%AD_basma%C4%8D%C5%AF

9a) Kaganovič, Lazar Moisejevič (1893-1991), sovětský stranický a státní činitel, hrdina socilistic-ké práce (1943). Člen bolševické strany od r. 1911, účastník VŘSR, po jejím vítězství organizátor na různých místech sovětského Ruska a později SSSR a v Rudé armádě. Od r. 1922 předseda or-ganizačního oddělení (orgbyra) sekretariátu KSR(b), 1925-1928 první tajemník Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, 1928-1939 tajemník VKS(b), od 1930 člen politbyra ÚV VKS(b). V l. 1933-1934 ve funkci předsedy Centrální komise pro prověrku stranických řad sehrál významnou úlohu v boji proti pravičáckým a jiným protistranickým skupinám. 1930 - 1935 stál v čele oblastního výboru strany v Moskvě a 1931-1934 v čele moskevského městského výboru strany. Zasloužil se o výstavbu moskevské podzemní dráhy, která do r. 1955 nesla jeho jméno.
            V l. 1935-1947 zastával L. M. Kaganovič postupně funkce lidového komisaře železnic, těžkého průmyslu, ropného průmyslu a stavebního materiálu. Za Velké vlastenecké války byl členem vojenské rady severokavkazského a transkavkazského frontu. V letech 1947-1948 byl opět prvním tajemníkem KS(b) Ukrajiny, 1948-1952 vedoucí státního zásobování a 1952 - 1957 místopředseda rady ministrů.
            Za účast v tzv. protistranické skupině namířené proti rozkladné politice N. S. Chruščova byl Kaganovič v r. 1957 nucen odejít z ústředního výboru strany a stal se ředitelem malé továrny na draslík na Urale. V r. 1961 byl z KSSS vyloučen úplně a stal se důchodcem. Zemřel ve věku 97 let těsně před rozpuště-ním SSSR v r. 1991. 

9b) Kaganovič, Lazar Moisejevič (1893-1991) dle portálu CzWiki.cz viz https://czwiki.cz/Lexikon/Lazar_Kaganovi%C4%8D

9c) Kaganovič, Lazar Moisejevič (1893-1991), sovětský politik a blízký spolupracovník Josifa Stalina. Jeho bratrem byl politik Michail Kaganovič. L. M. Kaganovič dle české mutace wikipedie (tendenční a zaujatý profil) viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Lazar_Kaganovi%C4%8D

10a) Stalin (vl. jm. Džugašvili), Josif Vissarionovič (1879-1953) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/4688149163494099132?hl=cs

10b) Charčikov Alexandr, Saveljev, Igor, STRUČNÝ ŽIVOTOPIS Josifa Vissarionoviče STALINA [vl. jm. Džugašvili(ho)] (1878-1953) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/1032015254410185309?hl=cs

10c) Wasserman, Anatolij Alexandrovič, Já, stalinista viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/1164760469337651049?hl=cs

10d) Fursov, Andrej Iljič, Stalin a vítr dějin motto: Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal. viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=662317

10e) Fursov, Andrej Iljič, Několik slov o J. V. Stalinovi - šokující pravda o Stalinovi viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655727

10f) Jak ve skutečnosti zemřel J. V. Stalin? Viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655420

10g) Rozhovor mezi J. Stalinem se spolumajitelem Scripps-Howardových novin Royem Howardem ze dne 1. března 1936 viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=624450

10f) Stalin a SSSR – mýtus a skutečnost, motto: Mao Ce-tung řekl: „Gratulace Stalinovi znamená nejen plnou podporu jemu osobně, znamená především podporu kroku lidstva kupředu na cestu budování sovětské společnosti, podporu vítězícímu socialismu způsobem, jak jej vytyčil Stalin“ viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=509706

11 Viz rusky Stalin a Kaganovič. Korespondence. 1931-1936, vydavatelství RGASPI [Сталин и Кагано-вич. Переписка, 1931-1936 гг. (издание РГАСПИ)] — М., 2001. - ISBN 5-8243-0241-3. str. 421, 425, 459, 466.

12 Vorošilov, Kliment Jefremovič (1881-1969), sovětský vojenský, stranický a státní činitel, maršál SSSR (od r. 1935). Člen pozdější KSSS od r. 1903, za VŘSR komisař petrohradského vojenského revolučního výboru a vedoucí pracovník Čeky (Všeruské mimořádné komise, orgánu pro boj proti kontrarevoluci a sabotážím), za občanské války jeden z velitelů Rudé armády. V l. 1921-1961 a znovu od r. 1966 člen ÚV KSSS, 1926-1960 člen politbyra (předsednictva) ÚV KSSS, 1925-1934 lidový komisař vojenství a námořnictví, 1934-1940 lidový komisař obrany, 1940-1953 náměstek předsedy rady lidových komisařů (ministrů) SSSR, 1953-1960 předseda prezídia Nejvyššího sovětu. Hrdina socialistické práce (1960), dvojnásobný hrdina Sovětského svazu (1956, 1968), osminásobný držitel Leninova řádu.
            Po XX. sjezdu KSSS se K. Je. Vorošilov nejprve postavil proti rozkladné politice N. S. Chruščova, později se však sám byl nucen Chruščovovu kursu podřídit.

13 Viz rusky Stalin a Kaganovič. Korespondence z let 1931-1936 (Сталин и Каганович. Переписка, 1931-1936 гг. (издание РГАСПИ) - М., 2001. - . ISBN 5-8243-0241-3, str. 421, 425, 459, 466

14 Gamarnik, Jan Borisovič (1894-1937)

7 Viz rusky Vojenská rada pod lidovým komisařem obrany SSSR. prosince 1935. Dokumenty a materiály. (Военный совет при Народном комиссаре Обороны СССР. Декабрь 1935 г. Документы и материалы). М., 2008. str. 184.

8 Tamtéž

9 Viz rusky Minakov, S. T., 1937. Spiknutí bylo! (1937. Заговор был!) — Moskva: Jauza: Eskmo, 2010. — str. 320 — ISBN 978-5-699-39223-0.

10 PU 36 byl Dočasný polní řád Rudé armády 1936 - netradiční příručka pro velení a velitelský štáb Rudé armády v závislosti na situaci, jež dovolí použití chemických zbraní pouze v reakci na použití chemických zbraní nepřítelem.

1 Frunze, Michail Vasiljevič (1885-1925), sovětský státní, stranický a vojenský činitel a vojenský teore-tik. Od r. 1904 člen pozdější komunistické strany. V r. 1905 stál v čele Ivanovo-vozněsenské stávky, kte-rá trvala skoro dva a půl měsíce a účastnilo se jí na 70.000 dělníků. Carské úřady nařídily do dělníků střílet, desítky jich byly zabity a několik set zraněno.
            Frunze byl za svou činnost vězněn a dvakrát odsouzen k trestu smrti. Po vítězství Říjno-vého převratu byl vojenským velitelem v občanské válce a Leninovým spolupracovníkem. Pod Frunzeho vedením byli úspěšně (z)likvidováni ukrajinští bandité. V r. 1921 se stal Frunze členem ÚV, 1924 kandidátem politbyra ÚV a v r. 1925 lidovým komisařem vojenství.

2 Estonská pracovní komuna (zkr. ETK; estonsky Eesti Töörahwa Kommuuna, moderním pravopisem: Eesti Töörahva Kommuun (ETK)) - sovětská republika na území moderního Estonska vyhlášena dne 29. listopadu 1918 v Narvě, existovala do 18. ledna 1919.

3 Juděnič, Nikolaj Nikolajevič (1862–1933) ruský generál a jeden z nejúspěšnějších generálů carské ar-mády během První světové války. V letech 1918-1920 bojoval proti bolševikům dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Judeni%C4%8D

4 Tuchačevskij, Michail Nikolajevič (1893-1937) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/8636659807829910270?hl=cs

5 Uborevič, Jeronim Petrovič (1896–1937) byl carský důstojník a posléze sovětský vojenský velitel a armádní velitel (komandarm) 1. stupně. Stal se jednou z obětí tzv. stalinských čistek. J. P. Ubo-revič dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeronim_Uborevi%C4%8D

6 Wrangel, Pjotr Nikolajevič Baron (1878–1928) byl ruský bělogvardějský generál, jenž byl - vzhledem k tomu, že velmi často nosil černou kozáckou uniformu - přezdíván „Černý baron“. V Kyjevě se Wrangel přidal k Pavlu Skoropadskému, který vyhlásil nezávislý Ukrajinský stát (Ukrajinskou lidovou re-publiku). Když Wrangel zjistil, že stát je de facto loutkou v rukou Německa, opustil Ukrajinu a v srpnu 1918 se v Krasnodaru přidal k dobrovolnické armádě bojující proti bolševikům. Brzy se ale dostal do sporů s Antonem Děnikinem, který velel celé „Bílé armádě“ v jižním Rusku. Generál Děnikin prefero-val přímý vojenský útok na Moskvu s myšlenkou dobýt sovětské hlavní město. Generál Wrangel dával přednost útoku na Caricyn (dnešní Volgograd, město, které od 10. dubna 1925 do 7. listopadu 1961 a ve dnech významných výročí je nazýváno Stalingrad, přičemž v letech 1589–1925 se jmenovalo Cari-cyn) a spojit se tak s jednotkami admirála Kolčaka bojujícími na Sibiři. Nakonec však zvítězil Děniki-nův plán a Wrangelovo vojsko bylo donuceno postupovat na sever na Moskvu. Neshody s Děnikinem nakonec přerostly ve Wrangelův odchod od Bílé armády. V únoru 1920 pak Wrangel opustil Rusko a uchýlil se do exilu v Istanbulu. Baron P. N. Wrangel dle české wikipedie viz https://

cs.wikipedia.org/wiki/Pjotr_Nikolajevi%C4%8D_Wrangel

7 Pěrekopsko-Čongarská operace (7.-17. listopadu 1920) - osvobozenecká operace vojsk Jižního frontu Rudé armády pod velením M. V. Frunzeho za občanské války proti ruské armádě vedené „Černým ba-ronem“ generálem P. N. Wrangelem s cílem prorazit baštu Čongar, tj. opevnění na Pěrekopské šíji a Sivaši. To vedlo k osvobození Krymu Rudou armádou.

8 Basmačské povstání neboli Hnutí basmačů, jež probíhalo v letech 1916–1934 na území Turkestánské gubernie (západní Turkestán) dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/HnutC3%AD_basma%C4%8D%C5%AF