Kropotkin, Pjotr Alexejevič (1842-1921)

Kropotkin, Pjotr Alexejevič (1842-1921), ruský revolucionář a myslitel, jeden z teoretiků anarchis-mu, sociolog, zeměpisec a geolog, badatel o východní Asii. V 60. letech XIX. století uskutečnil ně-kolik expedicí po východní Sibiři. Mezi lety 1876 a 1917 se nacházel v emigraci v západní Evropě, kde byl činný v anarchistickém hnutí. Zastával program a zároveň byl průkopníkem teorie tzv. anarchistického komunismu neboli anarcho-komunismu, spatřujícího ideál budoucího společens-kého uspořádání ve federaci svobodných výrobních pospolitostí, kterážto teorie doznala živého ohlasu zejména v románských zemích (Itálie, Francie, Španělsko) a v Latinské Americe.             

             Po Brity brilantně zorganizovaném a profesionálně provedeném spiknutí proti ruské monarchii, jež byla v tom čase válečným spojencem Británie v rámci Trojdohody, a svržení cara roku 1917, se do Ruska vrátil do i P. A. Kropotkin. A po říjnovém převratu to byl právě Pjotr Alexejevič, kdo naprosto otevřeně, jednoznačně a zcela nepokrytě vystou-pil proti zahraniční intervenci 14 západních států proti sovětovému Rusku. Jakkoli Kro-potkin proslul jako ruský přírodovědec, geograf i geolog, zůstává až do současnosti znám předev-ším jako jeden z předních ruských anarchistů obecně, prvních zastánců a teoretiků anarcho-ko-munismu zvláště. Vzhledem k jeho knížecímu titulu a věhlasu jako anarchisty byl Kropot-kin koncem 19. a začátku 20. staletí nazýván „Anarchistickým knížetem“. Oscar Wilde ho nazval „novým Kristem přicházejícím z Ruska“. Podílel se také jako přispěvatel do 11. vydání Encyclopædie Britannica z roku 1911.

            Sám P. A. Kropotkin se narodil se v rodině starobylého knížecího rodu, měl staršího bratra Alexandra a bratrance Dmitrije, jenž byl později zavražděn revolucionářem Grigorijem Golden-bergem. V 15 letech nastoupil na studia v prestižní aristokratické vojenské akademii, do Pážecího sboru v Petrohradu, po jehož dokončení se stal komorníkem cara Alexandra II. V roce 1868 získal důstojnickou hodnost a odešel sloužit k Amurskému kozáckému vojsku. Poté v roce 1862 odjíždí na pět let na Sibiř, kde se zabývá vědeckou a společenskou činností (účastní se geografických ex-pedicí). Určuje směr, kterým se táhnou základní horské masivy Asie, tj. od jihozápadu na severo-východ. Poté vystupuje s hypotézou, jejíž základem byla myšlenka o dávném zalednění celé Evro-py. Roku 1867 odjíždí do Petrohradu, kde nastupuje do zaměstnání na univerzitě, a o rok později je zvolen členem Ruské geografické společnosti. Roku 1872 se po cestě do Švýcarska se v Jurské fede-raci setkává s následovníky svého krajana Michaila Bakunina a přechází na pozice anarchismu, s Michailem Bakuninem se však nikdy nesetkal. Po návratu do Ruska se věnuje anarchistické propa-gandě, vstupuje do kroužku „čajkovců“, po jehož zničení je zatčen a uvězněn v Petropavlovské pev-nosti. V roce 1867 uskutečnil útěk z vězeňské nemocnice a prchl do zahraničí. Během 40 let v exilu se z něho stal jeden z nevýznamnějších činitelů anarchistického hnutí - vystupoval na schůzích, účastnil se kongresů anarchistické Internacionály i veřejných akcí, psal propagační publikace a založil noviny. Do řad První internacionály Kropotkin vstoupil v roce 1872. Roku 1881 je pro své aktivity vyhoštěn ze Švýcarska. Dva roky na to je, ač nevinen, odsouzen k pěti letům vězení, ale v roce 1886 je pod tlakem veřejnosti předčasně propuštěn a odjíždí do Anglie. V následujících letech vycházejí jeho nejznámější díla jak z oblasti vědy (především geografie) tak i anarchistické teorie. Od roku 1892 přispívá deset let do anglického periodika Nineteenth Century, konkrétně do rubriky Recent Science, kterou před ním vedl Thomas Henry Huxley. Jak bylo zmíněno, vrátil se Kropotkin po únorové revoluci 1917 do Ruska a s Leninovým svolením se tři roky po říjnovém přelomu stal pohřeb Pjotra Alexejeviče posledním hromadným shromážděním anarchistů v Rusku. Tedy až do rozpadu Sovětského svazu.