Rogeard, Louis Augustin (1820-1896)

Louis Augustin Rogeard se narodil v Chartres (Eure-et-Loir) 26. dub-na 18201 a zemřel 7. prosince 1896 v 10. pařížském obvodu). Proslul jako odpůrce Druhého císařství a stal se významnou osobností Pařížské komuny.

            L. A. Rogeard byl synem kapitána ve výslužbě vyznamenaného Čestnou legií. Student l'École normale, doktor literatury, byl propuštěn pro své odmítnutí složit přísahu věrnosti císaři Napoleonovi III.¹. Dával soukromé lekce a kurzy v soukromém zařízení. V roce 1863 vydal L. A. Rogeard sbírku latinských citátů republikánského směřování. V roce 1864 založil noviny La Rive Gauche (Levý břeh), na jejichž stránkách uveřejnil v roce 1865 Propos de Labienus (O Labienu), satiru na císařský režim, jež měla na studenty Druhého císařství nikoli nevýznamný vliv. Musel se proto uchýlit do Belgie, poté do Lucemburska a nakonec do Londýna a ve finále byl v nepřítomnosti odsouzen k pěti letům vězení.

            Po vyhlášení republiky v září 1870 se vrátil do Francie. Rogeard psal a byl sloupkařem časopisů Le Combat (Boj) a Le Vengeur (Mstitel) vedených Félixem Pyatem (1810–1889) francouzským socialistickým novinářem, dramatikem, politikem a vůdčí osobností Pařížské komuny² přičemž v posledně jmenovaném pracoval na pozici šéfredaktora. V doplňujících volbách 16. dubna 1871 byl zvolen do zastupitelstva obce 6. obvodem. Na post však rezignoval, protože počet svých voličů posoudil jako příliš nízký. Po Krvavém týdnu (La semaine sanglante), během kterého byl dělostřelcem, se uchýlil do Alsaska a poté do Vídně v Rakousku, odkud byl v srpnu 1873 vyhnán. Stal se vychovatelem ve šlechtické rodině poblíž Budapešti v Maďarsku. Francouzská válečná rada ho odsoudila k smrti v nepřítomnosti. Do Francie se vrátil až po amnestii v roce 1880. Dokázal se znovu stát učitelem, ale přežíval v chudobě. 

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1a) Napoleon III., Charles Louis Napoleon Bonaparte (1808-1873), zvaný Ludvík Napoleon, jinak též Napoleon III., byl synem Ludvíka Bonaparta a jeho manželky, královny Hortense de Beauhamais. Jeho otec vládl Holandskému království, které existovalo po určitou dobu z vůle Napoleona I. Bonaparta. Stal se prvním prezidentem Francie (s titulem princ-prezident) a posléze se prohlásil za francouzského císaře. Jeho vláda byla svržena poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sedanu. Napoleon třetí, či slovy Victora Huga „Napoleon malý“ z jeho románu Napoleon malý – dějiny jednoho zločinu (Napoléon-le-Petit/Histoire d´un Crime), ve francouzštině vydaného roku 1907 a v češtině pak Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) v Praze roku 1958 dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Napoleon_III.

1b) Postavě Napoleona III. obecně a situaci tehdejší Francie zvláště se detailně, podrobně a analyticky věnuje kniha Karla Marxe Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, v níž vycházeje z historicko-materialistické metody, rozbor třídních bojů Francie let 1848 až 1851, hodnotí vystoupení dělnictva v revoluci r. 1848 a vysvětluje okolnosti, jež umožnily státní převrat Ludvíka Bonaparta, proběhnuvší dne 2. prosince roku 1851. Okamžitě po provedení puče malého Napoleona „vystoupil Marx s krátkým, epigramatickým vylíčením, které fundovaně vyložilo celý průběh francouzských dějin od únorových dnů v jeho vnitřních souvislostech, ukázal zázrak druhého prosince jako přirozený, nutný výsledek těchto souvztažností, aniž při tom vůbec potřeboval pojednávat o hrdinovi státního převratu jinak než s plně zaslouženým opovržením.“ (B. Engels)

2a) Krajča, Milan, Ke 150. výročí Pařížské komuny viz https://www.kscm.cz/cs/aktualne/medialni-vystupy/komentare/ke-150-vyroci-parizske-komuny

2b) Prokšanová, Petra, Lajka na facebooku k Pařížské Komuně vyhlášené dne 18. března 1871 ze dne 18. března 2020 viz https://www.facebook.com/petraproksanova/photos/a.107025167522151/136139047944096/?type=3&eid=ARBj5Xpo1P_UiFXTrkWq5TcRD0VnlKa7ffizXg0DG_pIJBeW_Ui8A89ri46p1Z-yJVkmyPqW-Rwu4I_E

2c) Karbusický, Vladimír (1925-2002), Pařížská komuna a naše dělnické hnutí, Karbusický nesouhlasí s A. Klímou v jeho knize „Počátky českého dělnického hnutí“, v níž marginalizuje ohlas pařížské Komuny u našich dělníků. Český proletariát se však o Komunu velice zajímal, jak je patrné z revolučních písní a článků časopisu Dělník, zdroj: časopis Český lid: Roč. 40 (8), 1953, č. 2, duben, str. 67-73.

2d)Keržencev, Platon Michajlovič, Dějiny Pařížské komuny 1871 (Istorija Parižskoj kommuny 1871), v ruč1940. Cílem knihy, založené na původních pramenech a literatuře, je poskytnout celkový nástin dějin Pařížské komuny v jejích základních údobích a složkách. přitom se autor podrobněji pozastavuje u méně objasněných (anebo dosud neobjasněných) otázek či stránek Komuny a stručněji charakterizuje ty problémy, jež již byly knižně publikovány. Podrobně je např. charakterizováno celé období v předvečer Komuny, kdy pracující, jež se zprvu zmocnili pušek a později i děl, vypracovali své požadavky (do značné míry později Komunou uskutečněné) a dvakrát se pokusili uchvátit moc. V knize jsou tyto otázky podrobně objasněny na základě soudobého tisku, pamětí a jiných málo známých materiálů. Keržencevovy Dějiny Pařížské komuny vyšly rusky roku 1940, česky je pak v překladu Jaroslavy Lehárové a Mileny Puklové vydalo v roce 1961 Státní nakladatelství politické literatury (SNPL).

2e) Lissagaray, Prosper Olivier Hyppolite, Dějiny Pařížské komuny, Státní nakladatelství politické literatury (SNPL), Praha, 1953, Překlad: dr. Jaroslav Kraus. První vydání originálu: 1871.
2f) Lissagaray, Hippolyte-Prosper-Olivier „Lissa“ - Dějiny Pařížské komuny z roku 1871

Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=579238

2g)Lenin, V. I., Poučení z Komuny viz http://vzdor.org/wp-content/uploads/2015/06/Lenin-Poucenie-z-komuny.pdf

2h) Referát z webových stránek Českého reálného gymnazia v Českých Budějovicích viz https://www.crg.cz/sekce/historie/referaty/19-stoleti/parizska_komuna.htm

2ch) Pařížská komuna dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BEsk%C3%A1_komuna