Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953)

Knihu Je. A. Prudnikové «Berija, poslední rytíř Stalina»     Oběti represí? Hle jednu bychom měli:             vydalo roku 2011 nakladatelství Olma Media Group/         Lavrentij Pavlovič Berija – stalinský lidový

Prosvěščenije                                                                         komisař, zavražděn Chruščovem

 

 

Obálka spisu A. Buškova, jež v projektu Záhady dějin uvádí

knihu historičky Je. A. Prudnikové BERIJA - POSLED-

NÍ RYTÍŘ STALINA

L. P. Berija byl druhým lidovým komisařem vnitra SSSR (5. března-26. června 1953)

 

Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953)

            Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) byl ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale časem byly jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, zejména v čase, když byl v létě 1917 zmobi-lizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika. V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům, pro něž prováděl špionáž ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době však začal být Berija podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici. Ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany nakonec namísto toho vstoupil do ázer-bájdžánské Čeky. 

Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD - lidového komisariátu vnitra. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. Berija stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně.

             Berija na klíně se Stalinovu dcerou Světlanou

Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování stalinské bolševické ofenzívy vyty-čené i definované Stalinovou vynikající prací Eko-nomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj s pučistou Chruščovem o moc, byl odsouzen k smrti a popra-ven. Zde je stručná biografie L. P. Beriji: Lavrentij Pavlovič (1899–1953) se narodil Martě Ivanovně a Pav-lovi Chuchajevičovi dne 29. března 1899 v Mercheuli v okrese Suchumi. Patřil ke gruzínské etnické skupině Mingrelů a vystudoval střední školu v abcházském městě Suchumi.                              Berija s manželkou Nino a synem Sergo. Zde spoluzaložil roku 1915 marxistický studijní krou-

žek.  

            V březnu 1917 L. P. Berija vstoupil do bolševického křídla sociálně demokratické děl-nické strany a se čtyřmi soudruhy vytvořili ve škole stranickou buňku. V červnu byl odveden do armády, kde pokračoval v agitaci (sloužil u hydrotechnického oddílu na rumunské frontě) – ve své jednotce byl zvolen předsedou stranického výboru. Po válce byl členem bolše-vické strany - VKS (b) - na Kavkaze a zároveň dostudoval školu v Baku (diplom „stavitelského technika“). Zabýval se administrativní činností v sekretariátu sovětu dělnických, vojenských a rolnických poslanců, který řídili bolševici. Baku bylo v té době jediné město v Zakavkazsku, které bolševici ovládali. Přímo v Rusku zuřila občanská válka a na město táhla v létě roku 1918 turecká armáda. Zhoršila se zásobovací situace a bolševici byli nuceni ustoupit socialistům (men-ševikům a eserům) i Armé-nům. V polovině srpna dorazili Britové. Ti však brzy odešli a přitáhla turecká a ázerbájdžánská vojska, která zmasakrovala ti-síce křesťanských Arménů a bolševiků. Berija zřejmě ohrožen nebyl, neboť nebyl dost prominentní činitel. Odešel ze sovětu a pracoval jako úředník. V listopadu odtáhla turecká vojska z Ázerbájdžánu a vlády se zmocnila strana Musavat. Ta držela moc až do roku 1920, kdy zemi ovládla Rudá armáda. Na podzim roku 1919 byl Berija nasazen do kontraroz-vědky musavatistické vlády jako špion. Zároveň pracoval v ilegálním okresním bolševickém vý-boru. Jeho činnost „pro“ musavatistickou vládu se mu později málem vymstila. Několikrát mu byla tato skutečnost vmetena do tváře jeho protivníky, ale vždy se dokázal uhájit. Navíc o této záležitos-ti jednal Ústřední výbor ázerbájdžánské stranické organizace již v roce 1920 s výsledkem pro Beri-ju příznivým. Na počátku roku 1920 krátce pracoval na celnici v Baku. Po příchodu Rudé ar-mády se vlády chopili bolševici a Berija byl vybrán Kavkazskou úřadovnou strany (Kavby-ro) k ilegální práci v Gruzii. Tam měl sbírat informace pro revoluční vojenskou radu bolševické 11. armády. V Tbilisi Berija vytvořil výzvědnou síť, získal kontakty na důstojníky menševic-ké armády a vytvořil kurýrní spoj do Baku. Brzy byl ale spolu s celým bolševickým Ústředním výborem Gruzie zatčen. Díky po-moci gruzínského bolševika Georgije Struy byl propuštěn pod podmínkou opuštění země. To však L. P. Berija nedodržel a zůstal zde pod krycím jménem Laker-baja. Po čase Berija pracoval na ruské ambasádě, která byla zřízena v důsledku navázání formálních diplomatických vztahů mezi Ruskem a Gruzií v květnu 1920. Menševici také v Gruzii propustili v souvislosti s navázáním styků bolševické vězně a umožnili jim stranickou čin-nost. Když ale viděli, že bolševici začali okamžitě pracovat na svržení menševické vlády, začalo dal-ší zatýkání a Berija byl opět zatčen. Ruský diplomatický zástupce S. M. Kirov reagoval protest-ními nótami s tím, že zatýkání je porušením dohod. Po čase byli vězni propuštěni, načež je če-kalo vyhnání z Gruzie. Po svém návra-tu do Baku v srpnu 1920 se dal mladý Lavr Pavlovič Be-rija zapsat na studia architektury, ale spíše se věnoval politické činnosti. Byl jmenován do funkce administrátora záležitostí v ázerbájdžánském ÚV. V říjnu se stal sekretářem mimo-řádného výboru pro vyvlastňování buržoazie a zlepšení údělu dělníků. Po několika měsících byl výbor zrušen a Berija opět nastoupil na studia architektury. Během doslova pár dní však studia zanechal a přešel k práci pro Zvláštní komisi boje s kontrarevolucí (Čeka) a rokem 1921 te-dy fakticky započala jeho kariéra u bezpečnostní služby. MEZITÍM BOLŠEVICI OBSADILI ARMÉNII (listopad 1920) A GRUZII (únor 1921). Berija se tak dostal přímo do prostředí tajných služeb. Stal se členem tajného operačního oddělení a náměstkem šéfa Ázerbájdžánské Čeky (Az-Čeka). Jeho nadřízeným v ní byl Mir Džafar Bagirov (úředník téhož naturelu jako Berija), který jako jeho spolehlivý přítel ho po celou dobu tzv. stalinis-mu plně podporoval a vzájemně se nikdy nezradili. Zajímavostí je, že Berija byl v roce 1920, tedy před nás-tupem k službě, omylem zatčen AzČe-kou a vyslýchán. Propuštěn byl opět na zásah přítele Georgije Fjodoroviče Sturuy. V tomto počátečním období se seznámil a spolupracoval s takovými osobnostmi sovětské politiky, jakými byli např.: Sergej Mironovič Kirov (v té době mj. náčelník 11. armády a první tajemník Komunis-tické strany Ázerbájdžánu) či Grigorij Konstantinovič „Sergo“ Ordžonikidze (v té době ta-jemník Kavkazské úřadovny ústředního výboru (Kavbyro) a poté tajemník Zakavkazského oblastního výboru strany (Zakkrajkom). Berija se také oženil - s Ninou Tejmurazovnou Gegeč-koriovou, dcerou významného gruzínského bolševika Jevgenije Petroviče Gegečkoriho. Ke konci roku 1921 byl přeložen do rod-né Gruzie (s ohledem k formování tamní protikomunistická opozice), kde zastával funkci náměst-ka Čeky a zároveň šéfa jejího tajného operačního oddělení (tedy stejný post jako v Ázerbájdžánu). Jeho nadřízeným, tj. šéfem gruzínské Čeky, byl E. A. Kvantaliani.  

            Ve sporu o postavení Gruzie v novém soustátí se L. P. Berija postavil na stranu Ord-žonikidzeho a Stalina, zastánců tvrdé linie, tedy těch politických představitelů, kteří pro-sazovali vytvoření sovětské Zakavkazské federace (ZSFSR), zajištění práv jednotlivých za-kavkazských republik (Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie) a následné připojení této federace do nově vzniklého SSSR, jež se uskutečnilo dne 30. prosince 1922.  

            Během formování a práce v gruzínské Čekce si Berija vytvořil skupinu věrných spolupracov-níků. Tato skupina byla nepřejícími a nepřáteli často nazývána jako „Berijova banda“ a její jádro tvořili: Vladimír Děkanozov, Avksentij Rapava, Lavrentij Canava, Alexej Sadžaja, Sota Ceretěli, Ni-kolaj Ruchadze (všichni Gruzínci), Vsevolod Merkulov, Bogdan Kobulov (oba Arméni) a Solom Mil-štejn(polský Žid z Vilna). To bylo zásadní pro Berijovo další působení v sovětské mocenské struktu-ře. BERIJA TAKÉ NAVÁZAL PŘÁTELSTVÍ SE SERGEM ORDŽONIKIDZE. V kariérním žebříčku postupoval Berija strmě vzhůru a roku 1926 se stal šéfem gruzínské Státní politické správy (GPU). Zatímco v ostatních částech soustátí byla Čeka nahrazena roku 1922 GPU přejmenovaným po vzniku SSSR roku 1923 na OGPU (Spojená státní politická správa), v Zakavkazsku zůstala Čeka až do roku 1926, kdy byla přejmenována na GPU (jakožto jedna ze součástí OGPU). Roku 1927 byl L. P. Berija zvolen členem gruzínského ÚV. Jeho ochráncem v Moskvě byl Sergo Ordžonikidze. V roce 1930 se stal členem politbyra gruzínského ÚV a roku 1931 se nahradil Redense ve funkci vedoucího Zakav-kazského GPU. Jako jeho důvěrný přítel nejednou navštěvoval Stalina v jeho sídle v Gagře u Soči, kde spolu často mlu-vili v rodné gruzínštině a Berija v těchto rozhovorech oslovoval jeho přezdív-kou Koba. V roce 1931 byl L. P. Berija zvolen II. tajemníkem Zakkrajkomu. Berija rovněž aktivně pomáhal aktivizovat masy k splnění 2. pětiletého plánu, kterýmžto úspěchem se představil na sjezdu v Moskvě v roce 1934. Právě to mu zajistilo zvolení do ÚV KSSS. V sovětské Gruzii Berija mj. pomáhal J. V. Stalinovi s péčí o jeho matku. L. P. Berija je rovněž autorem knih O dějinách bolše-vické organizace v Zakavkazsku a O historii strany na Zakavkazsku.                  

            Prvního prosincového dne roku 1934 byl zavražděn duševně nemocným Leonidem Nikolajevem šéf leningradské stranické organizace S. M. Kirov. V roce 1936 vešla v platnost nová ústava, která rušila platnost Zakavkazské federace. Berijovi se podařilo na rozdíl od G. G. Ja-gody, L. B. Kameněva, G. J. Zinověva, N. I. Bucharina, G. K. Ordžonikidzeho alias Serga a mnoha a mnoha dalších přežít díky své obrat-nosti čistky z let 1936-39. V roce 1937 byl L. P. Berija zvolen do Nejvyššího Sovětu SSSR. Stoupající Berijova hvězda však začala vadit Nikolaji Ivanoviči Ježovovi a ten vydal svému podřízenému náčelníkovi NKVD v Gruzii Sergo Goglidzemu rozkaz Beriju zatknout. Dnes je již známo, Goglidze a Berija byli přátelé a tak náčelník NK-VD rozkaz neuposlechl a Berija tudíž mohl odletět za Stalinem. Byla ustavena komise vyše-třující činnost NKVD (Berija byl jejím členem). Závěry komise odsoudily Ježova a požadovaly odvo-lání prokurátora A. J. Vyšinského. Byl to právě L. P. Berija, kdo nahradil v listopadu 1938 N. I. Ježova v jeho funkci. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. BERIJA STAL PŘEDSEDOU KOMISE PRO ATOMOVÝ VÝZKUM A ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM PŘISPĚL V ROCE 1949 K ÚS-PĚŠNÉ VÝROBĚ PRVNÍ SOVĚTSKÉ JADERNÉ ZBRANĚ. Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i defi-nované Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR (zde: http://fi

les.leva-net.webnode.cz/200005736-b7aa9b8a48/EKONOMICK%C3%89%20PROBL%C3%89MY

 %20SOCIALISMU%20V%20SSSR.pdf) neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj o moc mezi pučisty Malenkovem, Bulganinem a Chruščovem a byl zastřelen dne 26. června 1953 v Kachalově ulici 28 vojáky, kteří přijeli ve dvou obrněných transportérech.