Igor Saveljev, Alexandr Charčikov, STRUČNÝ ŽIVOTOPIS Josifa Vissarionoviče Stalina [vl. jm. Džugašvili(ho)] (1878-1953)

Kdo není slepý, vidí

Vydavatelství Praga

Rok 2012

Kdo není slepý, vidí...

Vydavatelství

Praga

Rok 2012

„Jak víte, cílem je vyhrát každý zápas...“

Josif Vissarionovič Stalin

„Hospodářská krize je krizí nadvýroby. To znamená, že je vyrobeno více zboží, než může trh absorbovat... Jelikož je jediným smyslem i cílem kapitalismu maximalizace zisku, je třeba v zájmu odstranění krizí odstranit samotný kapitalismus!“

J. V. Stalin

Krátký životopis

           STALIN (Džugašvili) Josif Vissarionovič, [6 (18). prosinec 1878 (oficiální datum 9. (21). prosince 1879), Gori, Gruzie – 5. březen 1953, Kuncevo, Moskevská oblast] – klíčová osobnost lidské historie ve 20. století, ideolog, 1878 (oficiální datum 9. (21.) prosinec 1879), Gori, Gruzie - 5. březen 1953, Kuntcevo, Moskevská oblast] – klíčová osobnost dějin 20. století, ideolog, te-oretik a tvůrce prvního socialistického státu na světě, vynikající vojevůdce, vůdce a uči-tel národů SSSR, všestranně vzdělaný člověk. Neshoda mezi oficiálním a faktickým datem narození je svázána se Stalinovou revoluční činností a pronásledováním carským četnictvem, když se skrýval pod falešnými jmény. Po svržení carského samoděržaví byl na základě carských policejních dokumentů vydán pas uvádějící jako datum narození den 9. prosinec roku 1879.
           Lidový komisař Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) pro ná-rodnostní záležitosti (26. říjen 1917 – 7. červenec 1923); Lidový komisař pro státní kontrolu R-SFSR (30. březen 1919 - 7. únor 1920); Lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce RSFSR (7. ú-nor 1920 - 3. duben 1922). Generální tajemník ÚV Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [VKS(b)] (3. duben 1922 - 16. říjen 1952); tajemník ÚV Komunistické strany Sovětského svazu [KSSS] 16. říjen 1952 - 5. březen 1953); předseda Rady lidových komisařů SSSR (6. květen 1941 - 15. březen 1946); předseda Rady ministrů SSSR (15. březen 1946 - 5. březen 1953). Vrchní velitel ozbrojených sil SSSR (25. únor 1946-3. březen 1947). Maršál Sovětského svazu (od 6. března 194-3), Generalissimus Sovětského svazu (od 27. června 1945). Hrdina socialistické práce (20. prosinec 1939). Vyznamenán třemi Řády Lenina, dvěma Řády vítězství, třemi Řády Rudého pra-poru, Řádem Suvorova 1. stupně, zároveň i oceněn mnoha medailemi. Byl pohřben na Rudém náměstí v Moskvě.
           Josif Vissarionovič Džugašvili přišel na svět v rodině drobného řemeslníka - obuvníka. Otec - Vissarion Ivanovič Džugašvili (1850-25. srpen 1909), matka - Jekatěrina (Keke) Georgievna Džugašvili [rozená Geladze] (1858-1937), běžně známá jako „Keke“, byla matkou Josifa Stalina. Narodila se v rodině rolníků mimo Gori, provdala se za ševce Vissariona Džugašvili(ho) a měla tři syny; přežil jen ten nejmladší Josif. Vissarion opustil rodinu a nechal Geladze vychovávat svého syna. [(Geladze) (1856 - 4. červen 1937)], bratři - Michael (14. únor 1875-21. únor 1875) a Georgij (24. prosinec 1876 - 19. červen 1877). V letech 1889-1894 navštěvoval gorijskou církevní střední školu. Mladý Josif byl „na první poslech“ obdařen nevšedním hudebním nadáním a mi-mořádnou pamětí, miloval naučnou četbu a uměleckou literaturu. Osvojil si obratnost v rychlém čtení. Zřídkakdy se mýlil, byl pozorný k lidem, netrpěl lháře, byl náročný k sobě i k druhým. V roce 1894 byl přijat do pravoslavného semináře v Tiflisu (od roku 1936 Tbilisi). Jezuitský režim v semináři způsobil u něho protest a revoluční nálady.
       Pod vlivem ruských marxistů žijících na Kavkaze se připojil k revoluční hnutí; v ilegálním kroužku si osvojoval díla Marxe¹, Engelse², Lenina³ a Plechanova⁴. Psal verše, publikoval v různých tiskovinách. V srpnu roku 1898 vstupuje do tifliské organizace. RSDSD^⁵, stal se členem «Mesame-dasi» - sociálně demokratické organizace v Gruzii hrající v letech 1893-98 po výtce kladnou roli v šíření marxismu. Zapojil se do struktury tifliských, kavkazských svazo-vých výborů a bakinského výboru, účastnil se vydávání časopisů «Brdzola» (Boj), «Proletaria-tis Brdzola» (Boj proletariátu), «Bakinskij proletarij» (Bakinskij proletář), «Gudok» (Trubka), «Bakinskij rabočij» (Bakinký dělník). Vedl marxistickou propagandu, šířil a pro-pagoval Marxovy myšlenky mezi dělníky tifliských železničních dílen. V roce 1899 byl vyloučen ze semináře za revoluční činnost, uchýlil se do ilegality a stal se profesionálním revolu-cionářem. Podporoval leninské ideje upevňování revoluční marxistické strany, hájil bolševickou strategii i taktiku třídního boje proletariátu, byl přesvědčeným stoupencem bolševismu, demas-koval oportunistickou linii menševiků a anarchistů v revoluci. Sehrál vynikající úlohu v ideovém rozdrcení menševismu a obraně ideologických, organizačních a taktických základních tezí mar-xistické strany na Kavkaze. Jeho díla vynikají teoretickou hloubkou, jsou nesmiřitelná k oportu-nismu a hájí leninismus⁶.

Byl aktivním účastníkem revoluce v letech 1905-07 v Zakavkazsku, jež jako prostředek k svržení samoděržaví a vydobytí demokratické republiky hájila a prosazovala ideu ozbrojeného povstání. Stěžejní význam přisuzoval technické přípravě povstání, náležitému rozestavění bo-jových oddílů, získávání zbraní atp. Vytvoření přechodné vlády pokládal za přirozený výsledek ozbrojeného povstání lidu, přičemž samotnou vládu – moc revoluční diktatury proletariátu a rol-nictva, za vládu, jež potlačí síly reakce. V usnesení III. sjezdu RSDSD, který se konal od 12. dubna (25) do 27. dubna (10. května) 1905 v Londýně, bylo 24 delegátů s rozhodujícími hlasy a 14 s po-radními hlasy, byli všichni delegáti byli zástupci bolševické frakce. Delegáty byla vzata na vědomí činnost bolševických organizací v Zakavkazsku jako těch po výtce „nemilitantnějších v naší stra-ně“. Kavkazský svazový výbor vybízel dělníky a rolníky k ozbrojenému povstání, k vydávání, šíře-ní a distribuci článků a letáků psaných Stalinem. IV. konference kavkazských bolševiků (listopad 1905) přijímá usnesení o zesílení boje k přípravě a provedení povstání, bojkotu Dumy, upevnění revolučních organizací dělníků a rolníků – Sovětů dělnických zástupců, stávkových výborů a re-volučních rolnických výborů.

Jako delegát zakavkazských bolševiků přijal Stalin v prosinci 1905 účast na práci I. Všerus-ké bolševické konference ve třetím největším městě Finska Tammerfors (dnes Tampere). V dubnu 1906 se účastnil na práci IV. sjezdu RSDSD a na následném V. sjezdu strany byl delegátem (r. 190-7).

V práci Anarchismus nebo socialismus?⁷ (r. 1906-07) rozvíjí teoretická východiska mar-xistické strany – dialektický a historický materialismus, píše o nezbytnosti socialistické revoluce a diktatury proletariátu, o nutnosti zformování proletářské strany nového typu, o základní strategii a taktice strany. Přináší zásadní vklad do marxisticko-leninské teorie v oblasti úkolů třídního boje proletariátu.

VI. (Pražská) Všeruská konference⁸ÚV RSDSD v lednu roku 1912 na dálku kooptuje Stalina do sboru ÚV a přivádí ho do Ruského byra ÚV. V letech 1912-13 působil v Petrohradě, ak-tivně pracoval v redakcích v časopisech „Zvězda“ (Hvězda) a „Pravda“ (Pravda). Byl účastníkem krakovské (r. 1912) porady ÚV RSDDS.

Zvláštní místo v jeho teoretickém dědictví zaujímá spisek z Vídně z ledna 1913 - práce Marxismus a národnostní a koloniální otázka⁹, kde osvětluje principy řešení národnostní otázky, podrobuje kritice oportunistický program „kulturně-národnostní autonomie“, definovaný klasickým vymezením národa.

Již v předříjnovém (r. 1917) období v tvorbě Stalina, v procesu dovedného spojení teorie a praxe mimořádně složitého a nebezpečného revolučního boje, byl rozpracován mechanismus re-alizace cíle jeho života – vybudování socialismu v Rusku, které považoval za strategický úkol revo-lučního hnutí v Rusku.

Pouze dělnická třída, proletariát v čele se sociálně demokratickou stranou, je schopna na-hradit samoděržaví demokratickou republikou. A taktika i slogany se podřizují strategickému cíli – výstavbě socialismu. V průběhu celého života, zahajuje revoluční činnost, J. V. Stalin realizoval mo-del vnější slupky, kterou byly Strategie – Taktika – Hesla – Směrnice, a vnitřním mechanismem je-jich realizace Prognózy – Směrnice - Optimalizace – Plán.

V období revoluční podzemní práce Stalin sedmkrát (v letech 1902-1903; v roce 1908; roku 1910; roku 1911 – 2 krát; roku 1912; roku 1913) prošel žaláři a byl internován v kobce. Šestkrát (v letech 1903 -1904, útěk 5. ledna 1904; v letech 1908 – 1909, útěk 28. února r. 1912; v r. 1912 útěk 1. září 1912; v letech 1913-1917, osvobozen únorovou revolucí) se nacházel ve vyhnanství.

Dne 12. (25). března 1917 se J. V. Stalin vrátil do Petrohradu z Turuchanského kraje a byl jmenován do byra ÚV RSDSD (b) a do redakce „Pravdy“. Na VII. dubnové Všeruské konferenci RS-DSD (b) podpořil leninský kurs o přerůstání buržoazně-demokratické revoluce v socialistickou. Byl zvolen členem ÚV strany, do centra praktické stranické práce, kterou pak vykonával. Ve vedení se zúčastnil práce Petrohradského výboru strany a v novinách „Pravda“, usměrňoval činnost bolševiků v magistrátní kampani v Petrohradě. Účastnil se práce Všeruské konference vo-jenských organizací strany a Všeruského sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců (3. – 24. června 1917). Společně s Leninem Stalin organizuje historickou demonstraci 18. června 1917, kdy kolem pěti set tisíc dělníků a vojáků vyšlo do ulic Petrohradu s rudými prapory a bolševickými hesly: „Všechnu moc sovětům!“, „Pryč s deseti ministry – kapitalisty!“, „Je načase ukončit válku!“. Současně v Moskvě a dalších průmyslových centrech probíhaly obdobné demonstrace dělníků a vojáků, které Prozatímní vládě předvedly neustálý růst vlivu bolševiků. I. Všeruský sjezd Sovětů (20. června 1917) volí Stalina členem Ústředního výkonného výboru Sovětu dělnických a vojens-kých zástupců.

Na VI. sjezdu RSDSD (b) (26. července – 30. srpna 1917) vystoupil s politickou zprávou ÚV a referátem o politické situaci, pregnantně zformuloval stranický úkol v boji za socialistickou revo-luci – „Svržení diktatury imperialistické buržoazie“, nařídil odpor proti trockistům, považujícím vítězství socialismu v Rusku za nemožné bez proletářské revoluce na západě. Oznámil: „Není vy-loučena možnost, že právě Rusko se projeví jako země, ukazující cestu k socialismu... Je třeba od-vrhnout přežité představy o tom, že pouze Evropa nám může ukázat cestu. Marxismus existuje do-gmatický a teoretický. Já stojím na půdě toho druhého.“ Když se mnozí členové ÚV, včetně Lenina, skrývali v hluboké ilegalitě nebo byli ve vězení, on zůstával v době od července do září faktickým vůdcem bolševické strany. Tehdy strana upevnila svoje postavení. Po dubnové konferenci se zvýšil počet základních organizací strany ze 78 na 162, přičemž počet bolševiků stoupl ze 100.000 na 240.000. Ve dnech Kornilova puče (25. - 30. září 1917) Stalin učinil vše, aby politická moc v Petro-hradě přešla do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců, které se postavily na stranu bolše-viků, a puč byl pod jeho vedením rozdrcen. Srpen 1917 měl rozhodující vliv na veškerý následný vývoj ruských dějin.

Stalin sehrál vůdčí úlohu i v obnově národního hospodářství. V diskusi o odborech, vnuce-né Trockým, hájil leninskou platformu o roli odborů v socialistické výstavbě. Ve svém článku „Naše neshody“ („Pravda“, 19. ledna 1921) Stalin vystupuje proti bezpracnému Trockého upevňování pra-covní kázně dělníků metodami donucení. Na X. sjezdu RKS(b), který se konal 8.–16. března 1921, vystoupil s referátem „o aktuálních úkolech strany v národnostní otázce“, naléhal na stranu, aby nebojovala jen s „imperialismem, velkoruským šovinismem“, ale také a „s místním nacionalismem“. Hlavním v Stalinově projevu na valné hromadě tifliské stranické organizace 6. července 1921 byl apel „rozdrtit hydru nacionalismu“: „Lassalle¹³ měl pravdu, říkají že strana se upevňuje, očišťuje se od špíny... Tedy, hájí svou pevnost a čistotu , nežene se za kvantitou členů strany, systematicky zkvalitňuje strukturu stranických kádrů, chrání stranu před záplavou intelektuáls-kých a měšťáckých živlů... 1) vytváří komplexní dílo hospodářské výstavby... 2) drtí hydru naciona-lismu a tvoří zdravou atmosféru ... 3) chrání stranu před záplavou měšťáckých elementů a stráží její odolnost, pružnost a systematicky zlepšuje kvalitu jejích kádrů“. Porovnáme-li to, co bylo o Stali-novi řečeno, s tím, co se odehrálo v KSSS po březnovém převratu roku 1953 a jak vřed praskl v do-bě „perestrojky“, to všechno bylo zákonitě ve zpětném pořadí a v opačném směru. Ne že se „očišťo-vala od špíny“, ale KSSS se neuchránila před záplavou „intelektuálsko – měšťáckých nacionalistic-kých živlů“, neuhájila svou „odolnost před přílivem maloburžoasní nacionalistických elementů, ne-ubránila „pevnost a pružnost“, systematicky nezlepšovala kvalitu svého kádru. Neudržela „kormid-lo ve svých rukou“ a nedokázala překonat vlastní sebedestrukci, vycházející z popření stalinské zá-kladny a nadstavby. Dohra je všeobecně známa. Hlavním viníkem rozbití SSSR byla KSSS.

Dne 22. srpna 1922 ÚV VKS (b) pověřuje Stalina generálním vedením oddělení propagandy a agitace ústředního výboru strany. Dne 3. dubna 1922 plénum ÚV, které se uskutečnilo záhy po XI. sjezdu strany, zvolilo Stalina Generálním tajemníkem ÚV VKS(b). Stalin nikdy nepodepiso-val doku-menty jako generální tajemník – jen jako tajemník ÚV, domáhal se zrušení a od-stranění této hodnosti. Při tvorbě Stalin vyzdvihl projekt „autonomizace“ (vstup všech republik do RSFSR s právy autonomie). Proti tomu vystoupil Lenin s plánem vytvoření jednoho svazového státu ve formě dobrovolného svazu rovnoprávných republik.

Dne 30. prosince 1922 na prvním sjezdu Sovětů SSSR vystoupil Stalin s referátem „O vzniku Svazu sovětských socialistických republik“ a byl jednomyslně zvolen generálním ta-jemníkem RKS(b). Nevěnujeme pozornost hádce v souvislosti s porušením Leninova léčebného režimu Krupskou (1922-24), jeho onemocnění, Stalinovým a Leninovým reakcím na to vyjádřeným v dopisech (závěti) Lenina sjezdu a Stalinovi. Citujme jednu z tajemnic Lenina Volodičevovou: „Předávala jsem dopis (od Lenina Stalinovi) z ruky do ruky. Prosila jsem Stalina, aby napsal dopis Vladimíru Iljiči, že čeká na odpověď a je zneklidněn. Stalin si ve stoje pročetl dopis, právě tam, se mnou. Jeho tvář zůstávala klidnou. Popřemýšlel a zvolna prohlásil, zřetelně vyslovuje každé slovo, dělaje mezi nimi pauzy: „Toto neříká Lenin, to říká jeho nemoc. Já nejsem lékař. Jsem politik. Jsem Stalin. Pokud by moje žena, členka strany postupovala chybně, a jí by potrestali, já bych uznal, že nemám právo se vměšovat do této věci. A Krupské – člence strany... Pokud by Vladimír Iljič nalé-hal, jsem připraven se ji omluvit za hrubost.“

Lenin zemřel dne 21. ledna 1924. Na smutečním shromáždění II. Všesvazového sjezdu Sovětů dne 26. ledna Stalin přísahal, že bude střežit a splní Iljičův odkaz. O rok později napsal: „Pamatujte na Lenina, milujte Lenina a bádejte nad jeho dílem - dílem našeho vůdce. Bojujte a po-rážejte nepřátele, vnitřní i vnější – to se učte od Iljiče. Nikdy se nezříkej malého v práci, neboť z malého se vystaví velké, - to je jeden z nejzávažnějších závěrů Iljiče.“ Po Leninově smrti vedl Stalin rozvoj a realizaci politiky strany, harmonogram hospodářsko – kulturní výstavby, stupně posilování obranyschopnosti země a provedení zahraničněpolitického kurzu strany a sovětského státu.

A během života Lenina i později probíhal kontinuální vnitrostranický boj nejrůznějších opozičních protiv politického kurzu VKS(b), samotného Stalina, a v podstatě protiv socialismu, SSSR, sovětského lidu. Namísto „permanentní revoluce“ Trockého, jak uvnitř strany, tak i zvenčí, kypěla „permanentní kontrarevoluce“. Ta se uskutečňovala i ve straně, i mezi vyloučenými z jejích řad, přechodnými spolucestujícími. Většina, kterou okupovaly menševické a liberálně buržoazní postoje, vnikla do strany společně s menševiky, členy Bundu jinými s carizmem bojujícími „pla-mennými revolucionáři“.

Stalin vedl nesmiřitelný boj s protivníky leninismu, sehrál excelentní roli v ideologicko-politickém debaklu trockismu a pravicového oportunismu při obraně leninského učení o možnosti vítězství socialismu v SSSR, posilování jednoty strany. Prioritní význam při tom sehrály jeho práce O základech leninismu (r. 1924), Trockismus nebo leninismus? (r. 1924), K otázkám leninis-mu (r. 1926), Ještě jednou o sociálně demokratické úchylce v naší straně (r. 1926), O pravé úchylce ve VKS(b) (r. 1929) a další.

Po porážce a krachu v říjnové bitvě se Stalinem a stranou, přešel protivník na cestu vytváře-ní ilegálních organizací, tajných spiknutí, záškodnictví, teroristických činů, sžívání se ve svých ak-cích s bělogvardějskou emigrací a rovněž s vládami imperialistických států, zainteresovaných na oslabení, rozdělení a zotročení mladého socialistického státu. V různých obdobích byli opozičníci vylučováni ze strany a potrestáni v souladu se zákony SSSR.

Stalin nelpěl na postu generálního tajemníka ÚV, čtyřikrát podával demisi na plé-nech ÚV i ÚKK [tj. Ústřední kontrolní komise] RKS(b): 25. - 27. října 1923; 19. srpna 1924; 27. prosince 1925; 19. prosince 1927. Podvolil se rozhodnutím plén, setrval v postavení generálního tajemníka. Veškeré debaty, o jaká že zvláštní privilegia Stalina ve vztahu s jinými vůdci strany a státu byli tito ochuzeni, jsou v každém smyslu bezpředmětné, neboť všichni přiznávali jeho auto-ritu, kterou požíval díky své akceschopnosti a lidským kvalitám: olbřímím vědomostem, logické-mu myšlení, ocelové vůli, komplexní účelnosti svého jednání, oddaností svému lidu a neohrože-ností. (Tyto vlastnosti) ho charakterizovaly jako společensko-politickou osobnost kolosálního roz-měru. Všechny stranické i státní funkce, které Stalin zastával, vyplývaly z rozhodnutí stranických a státních orgánů.

XIV. stranická konference (duben 1925) schválila leninsko-stalinský mechanismus směřují-cí k vítězství socialismu v SSSR jako zákon závazný pro všechny členy strany. Hlavním referentem na XIV. sjezdu strany (18.–31. prosinec 1925) byl Stalin, který vyzdvihl nutnost zabezpečit ekono-mickou soběstačnost, potřebu posilovat obranyschopnost země – vytvořit nezbytněné předpoklady k vítězství socialismu, vystavět ekonomickou základnu nezbytnou k přeměně SSSR z agrární země v průmyslovou velmoc. Sjezd schválil nové stanovy a nový název strany – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – VKS (b). V rozpracovaných Stalinových tezích o socialistické industrializaci SSSR je podtrženo:

1. Provedení industrializace sestává ne v prostém růstu, ale v rozvoji těžkého průmyslu a, především, jeho jádra – strojírenství.

2. Vyvlastněním statkářů a kapitalistů v důsledku Října 1917, zlikvidováním soukromého vlastnictví půdy, továren, bank a jejich převodu do celonárodního vlastnictví vytvořilo (vedení SSSR) mohutné zřídlo socialistických úspor, pokud jde o rozvoj průmyslu.

3. Základ socialistické industrializace – celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků, kumulace majetku a úspor jmění - tvořených prací dělníků a rolníků; kteréžto jsou nerozlučně svázány se zkvalitňováním jejich materiálního postavení.

4. Základní úkoly v boji za industrializaci: zvýšení produktivity práce, snížení nákladů, boj za pracovní kázeň, úsporný režim atd.

5. Pracovní entuziasmus dělnické třídy umožňuje uskutečnit vysoké tempo industrializace.

6. Socialistická transformace zemědělství je možná jen díky industrializaci země, kte-rá pro ni vytváří technickou základnu.

Na konci roku 1927 slavila politika industrializace rozhodující úspěch. Úhrnná výroba průmyslu a zemědělství jako celku (včetně lesnictví a rybolovu) překročila předválečnou úroveň. Jednalo se o bezprecedentní úspěch politiky industrializace. Rychlým tempem se rozvíjel těžký so-cialistický průmysl. Zemědělství, byť celkově svým rozsahem převýšilo předválečnou úroveň (1913), tak hrubá produkce obilí činila 91 procent, a podíl komodit obilí, prodávaného městům, dosáhl sotva 37 procent předválečné úrovně. To bylo vyvoláno tím, že likvidace vlastnictví statkářů v (roce) 1918 vedla k jeho drolení na drobná hospodářství, odevzdávající minimální množství obilí. Pro ukončení této situace bylo nutné sjednotit malá rolnická hospodářství do velké socialistické výroby s využitím zemědělských strojů.

Ve Stalinově zprávě na XV. sjezdu VKS (b) (2.- 19.prosince 1927) byl dán ekonomický me-chanismus socialistické transformace: 1) neustálé snižování nákladů; 2) snížení prodejních cen, což znamená levnější výrobky pro spotřebitele; 3) růst objemu na domácím trhu díky tomu, jak stále rostoucím zdrojem je další rozšiřování výroby. Snižování cen doprovázet vzájemným sbližová-ním mezi městem a vesnicí – mezi proletariátem a rolnictvem, a taktéž spolehnutím se na dělnic-kou třídu, zajišťující podporu a iniciativu obyvatelstva pokud jde o technologie, přinášející růst produktivity práce, jeho racionalizaci a správu. Nadřazenosti v tempech rozvoje socialistické-ho průmyslu nad kapitalistickým bylo dosaženo v důsledku znárodnění průmyslu a jeho vysoké koncentraci. To tehdy rozšířením trhu vlastní výroby umožnilo plánovitému způsobu ho-spodářství vést jednotnou ekonomiku. Kromě toho, „znárodněný průmysl se opírá o dělnickou třídu, jako hegemona všeho našeho rozvoje“. Stalin podtrhl, že „Naše plány nejsou plány – prognó-zy, nejsou plány - dohady, nýbrž plány - směrnice , které jsou závazné pro řídící orgány a které ur-čují směr našeho budoucího hospodářského rozvoje na národní úrovni celé naší země“. Vědecký přístup je založen na přeměně prostřednictvím optimalizace plánů - prognóz, plánů – směrnic, nutných pro řídící orgány a určení směru ekonomického rozvoje v rámci SSSR. Stalin už byl hospo-dářem poměrů v zemi, dokázal omezit prvky anarchie v ekonomice, ruské ekonomice, jež byla zni-čena světovou i občankou válkou, válečným komunismem, zahraniční intervencí a spory ve vedení jádra strany. Po uplynutí 10 let od Říjnové revoluce se stal Stalin uznávaným lídrem strany a dělnické třídy. XV. sjezd VKS (b) přijal usnesení o plné kolektivizaci zemědělství, její přípravě a uskutečnění, které pokud jde o hloubku a rozsah, mohou být uvedeny do chodu v jedné řadě s Vel-kou říjnovou socialistickou revolucí. Dne 1. října 1928 byl přijat první pětiletý plán na období 1929–1933.

XVI. sjezd strany (26. červen-13. červenec 1930) se zapsal do dějin jako „sjezd rozšířeného nástupu socialismu na všech frontách, likvidace kulactva jako třídy a realizace úplné kolektivizace“. V letech 1929-30 tvořil podíl průmyslu nejméně 53 procent hrubého výkonu celé ekonomiky, při podílu zemědělství - okolo 47 procent. „Nacházíme se v předvečer transformace od země agrární k zemi průmyslové“, - vyhlásil Stalin a objasnil, že vysoká tempa rozvoje průmyslu si nelze plést s úrovní rozvoje průmyslu, tam, kde jsme stále ještě daleko za vyspělými kapitalistickými zeměmi. Když už mluvíme o globální hospodářské krizi, řekl: „...Současná hospodářská krize je krizí nadvýroby. To znamená, že je vyrobeno více zboží, než může trh absorbovat... Pokud by se kapitalismus mohl přizpůsobit ne získání maximálního zisku, ale systematickému zlepšo-vání materiální situace mas, pokud by mohl obracet výnos ne k uspokojování rozmarů pa-razitických tříd, ne k vývozu kapitálu, nýbrž k systematickému pozvednutí dělníků a rolní-ků, pak by žádných krizí nebylo. Ale pak by kapitalismus nebyl kapitalismem. ABY BYLO LZE CYKLICKÉ KRIZE ODSTRANIT, JE NUTNÉ ODSTRANIT SAMOTNÝ KAPITALISMUS...“

K této otázce se Stalin vrátil i na první Všesvazové konferenci dělníků socialistického prů-myslu ze dne 4. února 1931: „Podívejte, jak se kapitalisté chtějí dostat z hospodářské krize. Snižují maximální plat zaměstnanců. Snižují maximální ceny surovin. Ale oni nechtějí alespoň trochu seri-ozně snižovat ceny na průmyslové a potravinářské zboží masové spotřeby. A místo překonání krize dochází k jejímu zhoršení, objevuje se kumulování nových podmínek, vedoucích k nové, ještě váž-nější krizi“. A na tomtéž zasedání - otázka života a smrti sovětského státu, života nebo smrti sovět-ských lidí: „Zastavit tempo – to znamená zaostat. A opozdilí jsou biti! My jsme zaostali za vyspělý-mi zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost přeběhnout za deset let. Buďto to uděláme, nebo nás rozdrtí. Není takových pevností, jež by bolševici nebyli s to dobýt. Nám zůstalo nemnoho: na-učit se techniku a zvládnout vědu. A když to učiníme a půjdeme u nás takovými tempy, o nichž jsme dosud nemohli ani snít, tak vše, co jsme si pedsevzali zkrátka dokážeme!“

Splnění plánu první pětiletky vyžaduje rekonstrukci všech odvětví národního hospodářství založené na nové, moderní technologii, která je velmi důležitá. Stalin předložil nový slogan: „Tech-nika v době rekonstrukce rozhoduje všechno.“ Řídě práci XVII. sjezdu strany (26. ledna – 10. února 1934), jenž vstoupil do dějin jako sjezd vítězů, v účetní zprávě o práci ÚV Stalin takto shrnul zá-věry vítězství socialismu: industrializace země, kolektivizace zemědělství, socialistický sy-stém v celé ekonomice. Varoval, že ačkoli jsou nepřátelé poraženi, zbytky jejich ideologie žijí a přežitky kapitalismu v myslích lidí jsou více houževnaté v národnostní otázce, než v kterékoli jiné oblasti. V reakci na otázku, která úchylka představuje hlavní nebezpečí, - úchylka k velkoruskému nacionalismu, nebo k nacionalismu místnímu, Stalin řekl, že „hlavní úchylku představuje ta ten-dence, proti které přestali bojovat a kterou nechali vyrůst do nebezpečí stát. Vystoupil před stu-denty vojenských akademií dne 4. května 1935 a řekl: „Musíme si konečně uvědomit, že ze všech cenných kapitálů, existujících ve světě, nejcennější a (nejvíce) rozhodující se lidem jeví kádry. Mu-síme pochopit, že v našich současných podmínkách, kádry rozhodují vše ́. Pokud budeme mít kva-litní a početné kádry v průmyslu, v zemědělství, v dopravě, v armádě, - naše země bude neporazitelná. Nebudeme-li mít takové kádry – budeme kulhat na obě nohy“.

VIII. mimořádný sjezd sovětů SSSR (25. listopad - 5. prosinec 1936) přijal Ústavu SSSR, uz-nal skutečnost vstupu SSSR do etapy završení výstavby socialistické společnosti a přechodu ke ko-munistické společnosti, ve které se uskutečňuje princip rozdělování: „Od každého podle jeho mož-ností, každému podle jeho potřeb.“ Vítězství socialismu poskytlo příležitost pro další demokratiza-ci volebního systému založeného na univerzálním, rovném a přímém volebním právu při tajném hlasování. Všechna největší vítězství socialismu byla zakotvena v ústavě: Společnost se skládá ze spřátelených tříd – dělníků a rolníků; politický rámec SSSR – Sověty zástupců pracujících, ekono-mický - socialistické vlastnictví výrobních prostředků. Občané mají právo na práci, odpočinek, vzdělání a finanční zabezpečení ve stáří v případě nemoci či zdravotního postižení. Všichni obča-né, bez ohledu na jejich národnost, rasu a pohlaví, jsou si rovni a jsou jim zaručeny svobody: slova, tisku, shromažďování a veřejných shromáždění, sdružování se ve společenských organizacích, svo-boda osobnosti jednotlivce a právo bydlet, právo na listovní tajemství, právo na azyl cizím státním příslušníkům, právo na pronásledování k ochraně zájmů pracovníků, právo vědecké činnosti, právo na národně-osvobozenecký boj. Jednalo se o nevídané svobody v dějinách práva a svobody pracují-cích zabezpečujících se ekonomicky systémem socialistického hospodářství bez krizí, (výrobní) anarchie a nezaměstnanosti. Dne 31. října 1937 deník Pravda cituje Stalina: „Naši lidé, bohu-žel, ne vždy chápou, na jakou výšku (je) pozvedla jejich historie v podmínkách sovětského zřízení.“ Ve zprávě na XVIII. sjezdu strany Stalin vyzdvihl nový úkol: v průběhu příštích 10-15 let hospodářsky dohnat a předehnat hlavní kapitalistické země v ekonomických vztazích - výrobní kapacitě na obyvatele.

Vzhledem k blížícímu se vojenskému nebezpečí a v letech Velké vlastenecké války se přijí-mala mnohostranná opatření na posílení obrany SSSR, na což byl potřeba čas. Stalin přijímal všechny druhy opatření, aby odsunul začátek války. Tomuto cíli sloužila i úmluva s Německem (23. srpna 1939) o nenapadení. Nezasahovala teritoriální celistvosti, nezávislost a cti naší země, ale za-jišťovala Sovětskému svazu mír na nejbližší čas a dávala možnost připravit se bránit v případě na-padení.

V důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství v SSSR v roce 1940 byla vyproduko-váno: 15.000 tun surového železa - téměř 4 krát více; 18.300 tun oceli - 4 a půl krát více; 166.000 tun uhlí - až 5 a půl krát více; 31 000 tun ropy – 3 a půl krát více; 38.300 tun konzumního obilí - na trh - o 17.000 tun více; 2.700 tun surové bavlny - 3 a půl krát tolik. Uvedený růst odpovídal produk-ci výroby v carském Rusku v 1913.

Období do 22. června 1941 SSSR využil k posílení obranyschopnosti a vyzbrojení Rudé ar-mády. Tempo růstu obranného průmyslu ve třetím pětiletém plánu (1938-1942), které přerušila válka, překročilo 39%. Po podepsání smlouvy o neútočení s Německem před válkou byly vytvořeny moderní typy letadel, tanků, dělostřelectva a lehkých zbraní. Dne 17. dubna 1940 vystoupil Stalin na setkání důstojníků Rudé armády: „Budete želet náboje a granáty - bude více ztrát. Je třeba šetřit své lidi, udržovat síly armády. Pokud chcete, abychom měli válku s málem krve, nelitujte min.“ Dne 6. května 1941 byl Stalin jmenován předsedou Rady lidových komisařů (RLK) SSSR. Dne 6. června 1941 bylo přijato usnesení RLK SSSR a ÚV VKS(b) o mobilizačním plánu munice na druhé pololetí roku 1941 a 1942.

Dne 22. června 1941 Němci flagrantně porušili smlouvu o neútočení a napadli SSSR. Státní výbor obrany (SVO) soustředil veškerou moc v zemi. Předsedou SVO byl jmenován Stalin, který vedl boj proti zákeřnému nepříteli, jenž válku zahájil za pro něho příznivých okolností a kte-rý měl zkušenosti armády o 170 divizích z války v západní Evropě, přičemž byl vyzbrojen tisíci tan-ků a letadel, postoupil k hranicím a vrhnul se proti SSSR.

Sovětský svaz byl pod tlakem početní převahy sil nepřítele, jenž použil výhody překvapivého útoku. Rudá armáda byla nucena ustoupit z boje ve vnitrozemí země.

Od 19. července Stalin – komisař lidové obrany SSSR a od 8. srpna - Nejvyšší velitel ozbroje-ných sil SSSR.

V krátké době byla provedena přestavba národního hospodářství, pokud jde o obsluhu (po-třeb) fronty, byla uskutečněna rozsáhlá evakuace civilního obyvatelstva a průmyslu na východě ze-mě a zformovány rezervní ozbrojené síly. Roztáčela se výstavba nových obranných závodů, do ar-mády se vlévaly nové posily, ve frontovém pásu se formovaly dobrovolnické armády, na okupova-ném území působili partyzáni. Aby zastavily paniku a zabránily defétistické náladě, vytvářely se zá-tarasné oddíly v týlu nestabilních částí, byla přijata přísná opatření proti zbabělcům, dezertérům a zrádcům. Bez nich by byl SSSR zničen v počátečním období války.

Jeden z nejjasnějších dokladů vojenského mistrovství Stalina v umění využít válečné lsti k oklamání nepřítele se projevil v bitvě o Moskvu, když byl německý útok zastaven a opatřeními kamufláže byly skrytě soustředěny zálohy v oblasti Moskvy. Nejvýznamnější vítězství v historii velkých válek -výsledek bitvy u Stalingradu - je korunou vojenského umění a dokonalosti sovětské vojenské vědy, triumfem stalinské strategie a taktiky. Debakl Němců pod Kurskem byl rozhodující pro další průběh války. „Jestliže bitva u Stalingradu, - řekl Stalin - předznamenala úpadek německé fašistické armády, pak bitva u Kurska ji postavila před katastrofu.“ Započínáme novou mohutnou ofenzivu Rudé armády. Od 6. března 1943 Stalin – Maršál Sovětského svazu. 1944 se ukázal být rokem rozhodujících vítězství Rudé armády, který nepříteli zasadil 10 úderů, které ve-šly do dějin jako „deset stalinských úderů Rudé armády“. Dne 8. května 1945 byl zástupci němec-kého vrchního velení podepsán akt bezpodmínečné kapitulace. Dne 9. května bylo vyhlášeno ví-tězství.

Vrchnímu veliteli ozbrojených sil SSSR J. V. Stalinovi byla dne 27. června 1945 uděle-na nejvyšší vojenská hodnost – Generalissimus Sovětského svazu. Na konferenci vedoucích činitelů SSSR, USA a Británie v Postupimi (17. července – 2. srpna 1945) byla přijata rozhodnutí na upevnění vítězství, ačkoliv existovalo ještě jedno ohnisko války – Japonsko, odmítající požadavky USA, Velké Británie a Číny o bezpodmínečné kapitulaci. Spojenci se obrátili na sovětskou vládu s prosbou připojení se k válce proti Japonsku. Věrný povinnosti spojence vyhlásil SSSR Japonsku válku, zahájil 9. srpna 1945 vojenské akce japonské Kuantungské armádě.¹⁴V závěru prudkého útoku oddílů Rudé armády a debaklu velkého množství japonských vojsk byly osvoboze-ny Manžusko, Jižní Sachalin, Severní Korea a Kurilské ostrovy. Dne 2. září. 1945 byl v Tokiu pode-psán dokument o bezpodmínečné kapitulaci Japonska. V den vítězství nad Japonskem Stalin promluvil v rozhlase: „Od nynějška můžeme pokládat naši vlast za osvobozenou od hrozby německé invaze na západě a japonské invaze na východě. Nastoupil dlouho očekávaný mír pro národy celého světa.“

Válka byla těžkou zkouškou materiálních a duchovních sil Sovětského svazu, zkouškou její síly a životaschopnosti. Zkušenosti z války, řekl Stalin, ukázaly, že „ekonomický základ Sovětského státu se ukázal nesrovnatelně více životaschopný, než hospodářství nepřátelských států“. V té době jak hospodářství nepřátelských států (na Německo pracovala celá Hitlerem zotročená Evropa) bě-hem války došla k úpadku, SSSR nejenom zajišťoval frontu zbraněmi a municí, ale i vytvářel rezer-vy. V posledních třech letech války se v Sovětském svazu každoročně vyrobilo: více než 30.000 tan-ků, samočinných a obrněných; na 40 tisíc letadel; na 120.000 zbraní; na 450 ručních a tankových kulometů; přes 3 mil. pušek a okolo 20 a okolo 2 mil. automatů; až 100.000 minometů. Sovětské zbraně překonávaly ty německé, i pokud jde o kvalitu. Ideologie bestiálního nacionalismu a rasové nenávisti byla poražena sovětskou ideologií rovnosti všech ras a národů. Stalin zdůrazňoval velkou zásluhu sovětského lidu před lidstvem: „Sovětský lid svým obětavým bojem zachránil civilizaci Ev-ropy před fašistickými zrůdami.“ Obrovskou důležitost mělo přitom sovětské vlastenectví: „Síla so-větského patriotismu, - řekl Stalin, - je v tom, že jeho základem nejsou žádné rasové nebo naciona-listické předsudky, ale hluboká oddanost a věrnost lidu jeho sovětské vlasti.“ Německo utrpělo rov-něž i morálně - politickou porážku.

Mimořádný vklad k Vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce vložil J. V. Stalin, jenž byl ne-jen praktickým organizátorem Vítězství, ale a rozvinul i moderní sovětskou vojenskou vědu. Při-pravil pojednání o neustále působících činitelích, které rozhodly o osudu války; o aktivní obraně a zákonech protiofenzívy a útoku; o interakci dodání vojsk a bojové techniky v moderních podmín-kách války; o roli velkých kolon tanků a úloze letectví v moderní válce; o dělostřelectvu jako o nej-mohutnější vojenské síle.

V různých fázích války našel vždy stalinský génius správná rozhodnutí, plně vzít v úvahu konkrétní situaci. Stalinské válečné umění se projevilo jak v obraně, tak i v útoku. Na pokyn Sta-lina se aktivní obrana sovětských vojsk spojovala s přípravou protiútoku. Útok se spojoval s odol-nou obranou. Stalin je rozpracoval a aplikoval novou taktiku manévrování; taktiku souběžného prolomení fronty nepřítele v několika zónách, kdy jde jeden průlom za druhým, tak aby nepřítele zaneprázdnil a ten neměl čas ani síly na přeskupení svých vojsk; taktiku průlomu boků protivníka, obejití v týl; obklíčení a zlikvidování velkých nepřátelských uskupení.

Stalin luštil plány nepřítele a odrážel je. Bitvy, ve kterých Stalin velel sovětským vojskům, ztělesňují vynikající vzory vojenského operativního umění. Tvůrčí svéráz, originalita intence chara-kterizují všechny bojové operace, uskutečněné Rudou armádou. On také dal příklady ve vědeckých otázkách mezinárodních vztahů a sovětské zahraniční politiky za války a poválečného období. Dal také příklady vědeckého vyřešení otázek mezinárodních vztahů a zahraniční politiky SSSR v pod-mínkách válečné a poválečné doby. Stalin vytvořil konkrétní praktický program opatření a politiky v práci organizace na obnovení státního, ekonomického a kulturního života ev-ropských národů po vítězství nad Německem.

V poválečném období strana a sovětská vláda v čele se Stalinem vykonali obrovskou práci při mobilizaci sovětského lidu k boji za obnovu a další rozvoj národního hospodářství, uskutečnili zahraničněpolitický kurs, zaměřený na upevnění mezinárodní pozice SSSR, na zajištění míru a bezpečnosti národů v celém světě. Rozpočet finančních prostředků na vědu byl v roce 1946 navý-šen třikrát a vědečtí pracovníci získali významné zvýšení mezd. V roce 1947 byl uveden do provozu první jaderný reaktor. Docházelo k dalšímu zlepšení životních podmínek sovětského lidu. Nejdůle-žitější v tomto plánu byla rozhodnutí „O provedení měnové reformy a zrušení lístků na potravi-nářské a průmyslové zboží od 14. prosince 1947“ a „O novém snížení od 1. března 1949 státních maloobchodních cen výrobků masové spotřeby“ z 28. února 1948.

Stalin pokračuje v teoretickém výzkumu sovětské společnosti při výstavbě komunismu. V roce 1950 publikoval svou knihu Marxismus a problémy jazykovědy¹⁵, ve které poskytl defini-ci základny a nadstavby: „Základna je ekonomická struktura společnosti v dané fázi svého vývoje. Nadstavba - to jsou politické, právní, náboženské, umělecké, filozofické názory společnosti a jim odpovídající politické, právní a další ustanovení.“ „Marxismus neuznává vývody a neměnné formu-le závazné pro všechna období epochy a epochy. Marxismus je nepřítelem veškerého dogmatismu.“

V roce 1952 napsal svou poslední práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR¹⁶, ve které rozebírá otázky: 1) o charakteru ekonomických zákonů za socialismu; 2) o zbožní výrobě a zákonu hodnoty za socialismu; 3) o zrušení protikladu mezi městem a venkovem, mezi duševní a manuální prací a odstranění rozdílů mezi nimi; 4) o rozpadu světového trhu a prohloubení krize světového kapitalistického systému; 5) o nevyhnutelnosti válek mezi kapitalistickými zeměmi; 6) o základních ekonomických zákonech moderního kapitalismu a socialismu.

Pro základní ekonomický zákon kapitalismu je charakteristické: 1) maximalizace zisku; 2) vývoj výroby od boomu ke krizi a od krize k rozvoji; 3) periodická přerušení ve vývoji technologií, doprovázená ničením výrobních sil společnosti.

Základní ekonomický zákon socialismu byl Stalinem zformulován jako „zabezpečení maxi-málního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb celé společnosti pros-třednictvím stálého růstu a zlepšování socialistické výroby založené na vyspělé technologii“.

Na XIX. sjezdu strany (5.-14. říjen 1952) byla přijata nová Ústava a nový název strany – Komunistická strana Sovětského svazu. Do nové Ústavy SSSR byly samotným Stalinem vepsány body, které mohou být pokládány za jeho závěť (v období destalinizace budou vy-škrtnuty ze stanov strany):

1. Je nepřístupné, aby ve straně existovaly dvě disciplíny – jedna pro vůdce, druhá pro řadové (členy).

2. Nepravdivost komunisty před stranou a klamání strany jsou největším zlem a jsou se členstvím ve straně zcela neslučitelné.

3. Nepřípustný je výběr kádrů na základě nepotismu, příbuznosti, protekce či osobní oddanosti. Porušení těchto pravidel: výběr zaměstnanců na základě (přátelských) vztahů, osobní loajality, národnosti a příbuzenství - (je) neslučitelné s členstvím v řadách strany.

Za Chruščova zvítězil princip „beztrestnosti“ stranické nomenklatury, byla odhozena stalinská náročnost ke každému člověku, tím více ke komunistovi, bez ohledu na jeho pozici. Stalinovo prohlášení o odstoupení z funkce tajemníka ÚV nebylo na plénu přijato. Cestou vše-možných intrik ze strany Chruščova, Malenkova a dalších začala intenzivní izolace Stalina. Byli odstraněni jemu loajální lidé – velitel ochranky Vlasik a velitel osobní kanceláře Po-skrebyšev. J. V. Stalin byl otráven v noci na 1. března, lékařská pomoc byla odložena, a 5. března 1953 ve 21 hodin 50 minut skonal.

Prakticky okamžitě po jeho smrti začala intenzivní diskreditace skutků, díla i jména osvo-boditele národů od německého nacismu vypěstovaného Západem a spolu s ní bylo pučisty vedený-mi N. S. Chruščovem přistoupeno k zahájení postupné destrukce Sovětského svazu. Setrvačnost vědeckého a technického pokroku, jakkoli a industrializace v souladu se základním ekonomickým zákonem socialismu a jiných objektivních ekonomických zákonů pokračovala.

Ale S DISKREDITACÍ JMÉNA A DÍLA J. V. STALINA, SE ZBOURÁNÍM IDEO-LOGICKÉ ČÁSTI NADSTAVBY SOCIALISMU, S PŘEMĚNOU ČÁSTI VEDENÍ KO-MUNISTICKÉ STRANY VE VEDENÍ TENKÉ ELITÁŘSKÉ BURŽOAZNÍ VRSTVY SO-CIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI – ZAČALO BOURÁNÍ HOSPODÁŘSKÉ I EKONO-MICKÉ ZÁKLADNY SOCIALISTICKÉHO ZŘÍZENÍ.

Ve stalinském ekonomickém modelu akumulace finančních prostředků národního hospodářství došlo v důsledku růstu produkce ke snížení jejích nákladů. To dovolilo také systematicky snižovat velkoobchodní a maloobchodní ceny.

V souladu s hospodářskou reformou dle modelu Kosygina (1965), připravenou za Chruščova podle koncepce ekonoma Libermana (Pravda, 9. 9. 1962) byly výnosy získány v podobě přirážek k výrobním nákladům, a ne v důsledku snížení výrobních nákladů. Zisk byl stanoven v plánech ja-ko hlavní souhrnné měřítko „efektivity“ práce podniků. Při tom se projevila zainteresovanost, především šéfů podniků bojovat ne pro úsporu nákladů, ale naopak, za jejich růst za účelem dosa-žení zisku jako zdroje obohacení na stejném principu jako v kapitalistické ekonomice, ale v nepří-tomnosti hospodářské soutěže (většinou pozitivního principu tržních vztahů v rámci kapitalismu) mezi výrobci. Ekonomické zájmy podniků a odvětví o dosažení maximálního zisku se dostaly do konfliktu se zájmy státu a zničily systém plánování. Došlo k ekonomické antisocialistické plí-živé kontrarevoluci shora, jež se ukázala být hlavním pustošitelem a ničitelem socialistic-ké základny – ekonomického zřízení SSSR. V souladu s tím šla degradace i hesel k boji o titul úderníků a kolektivů „komunistické práce“ do boje za výstavbu „rozvinutého socialismu“, „rozvíjejí-cího se socialismu“ a oznámení o politickém a ekonomickém systému „stagnace“ a „totalitě“. Vznik komunistické strany RSFSR v roce 1990 posílil odstředivé síly ideologické nadstavby v rozpadu SSS-R.

Z ruštiny přeložil Lukáš Sluka

Zkráceno redakcí Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ)

Dodatečné poznámky:

[1] Kniha Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků) vyšla v roce 1953 ve Státním naklada-telství politické literatury v Praze. K dispozici údajně má být za neurčenou dobu na webových stránkách Strany demokratického socialismu (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/dvks.htm), přičemž je třeba říci, že z obsáhlého korpusu díla, čítajícího 353 stran resp. XI. Hlav, byla doposud zveřejněna pouze IV. Kapitola této knihy Překonávání obtíží při obnově národního hospodářství.

[2] Zvýšená aktivita trockistů v souvislosti s Leninovou nemocí. Nová diskuse ve straně. Porážka Trockistů. Leninova smrt. Leninská výzva. XIII. sjezd strany, kteroužto naleznete zde: (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/dvks/dvks0904.htm)

[3] Ruská sociálně demokratická strana dělnická

[4] Caricyn, v letech 1589–1925 název dnešního města jménem Volgograd, které v letech 1925–1961 hrdě neslo pojmenování Stalingrad, čímž byla oficiálně oceněna Stalinova významná role při chra-bré a bezprecedentní obraně města proti Bílým v letech 1918–1920

VI. (Pražská) Všeruská konference¹⁷ ÚV RSDSD v lednu roku 1912 na dálku kooptuje Stalina do sboru ÚV a přivádí ho do Ruského byra ÚV. V letech 1912-13 působí v Petrohradě, aktivně spolupůsobí v časopisech „Zvězda“ (Hvězda) a „Pravda“ (Pravda). Byl účastníkem krakovské (r. 1912) porady ÚV RSDS. působí v Petrohradě, aktivně spolupůsobí v časopisech „Zvězda“ (Hvězda) a „Pravda“ (Pravda). Byl účastníkem krakovské (r. 1912) porady ÚV RSDDS. působí v Petrohradě, aktivně spolupůsobí v časopisech „Zvězda“ (Hvězda) a „Pravda“ (Pravda). Byl účastníkem krakovské (r. 1912) porady ÚV RSDDS.

Zvláštní místo v jeho teoretickém dědictví zaujímá spisek z Vídně z ledna 1913 - práce Marxismus a národnostní otázka¹⁸, kde osvětluje principy řešení národnostní otázky, podrobuje kritice oportunistický program „kulturně-národnostní autonomie“, definovaný klasickým vymezením ná-roda.

Již v předříjnovém (r. 1917) období v tvorbě Stalina, v procesu dovedného spojení teorie a praxe mimořádně složitého a nebezpečného revolučního boje, byl rozpracován mechanismus rea-lizace cíle jeho života – vybudování socialismu v Rusku, které považoval za strategický úkol revo-lučního hnutí v Rusku.

Slogany – hesla měly také vždy místo v určování strategie a konkrétních taktických úkolů. Hlavním sloganem bylo zavádění transformačních demokratických přeměn - svržení samoděržaví. A to prostě nebyl slogan, ale směrnice, bez jejíhož plnění bylo nemožné vyřešit strategické úkoly.
Pouze dělnická třída, proletariát v čele se sociálně demokratickou stranou, je schopna nahradit sa-moděržaví demokratickou republikou. A taktika i slogany se podřizují strategickému cíli – výstav-vbě socialismu. V průběhu celého života, zahajuje revoluční činnost, J. V. Stalin realizoval model vnější slupky, kterou byly Strategie – Taktika – Hesla – Směrnice, a vnitřním mechanismem jejich realizace Prognózy – Směrnice - Optimalizace – Plán.

V období revoluční podzemní práce Stalin sedmkrát (v letech 1902-1903; v roce 1908; roku 1910; roku 1911 – 2 krát; roku 1912; roku 1913) prošel žaláři a byl internován v kobce. Šestkrát (v letech 1903 - 1904, útěk 5. leden 1904; v letech 1908 – 1909, útěk 28. únor; r.1912, v r. 1912 útěk 1. září 1912; v letech 1913-1917, osvobozen únorovou revolucí) se nacházel ve vyhnanství.

Dne 12. (25). března 1917 se J. V. Stalin vrátil do Petrohradu z Turuchanského kraje a byl jmenován do byra ÚV RSDDS (b) a do redakce „Pravdy“. Na VII. dubnové Všeruské konferenci RS-DSD(b) podpořil leninský kurs o přerůstání buržoazně-demokratické revoluce v socialistickou. Byl zvolen členem ÚV strany, do centra praktické stranické práce, kterou pak vykonával. Ve vedení se zúčastnil práce Petrohradského výboru strany a v novinách „Pravda“, usměrňoval činnost bolševiků v magistrátní kampani v Petrohradě. Účastnil se práce Všeruské konference vojenských organizací strany a Všeruského sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců (3.-24. červen 1917). Společně s Leninem Stalin organizuje historickou demonstraci 18. červen 1917, kdy kolem pěti set tisíc děl-níků a vojáků vyšlo do ulic Petrohradu s rudými prapory a bolševickými hesly: „Všechnu moc sově-tům!“, „Pryč s deseti ministry – kapitalisty!“, „Je načase ukončit válku!“. Současně v Moskvě a dal-ších průmyslových centrech probíhaly obdobné demonstrace dělníků a vojáků, které Prozatímní vládě předvedly neustálý růst vlivu bolševiků. I. Všeruský sjezd Sovětů (20. červen 1917) volí Stalina členem Ústředního výkonného výboru Sovětu dělnických a vojenských zástupců.

Na VI. sjezdu RSDSD(b) (26. července – 30. srpna 1917) vystoupil s politickou zprávou ÚV a referátem o politické situaci, pregnantně zformuloval stranický úkol v boji za socialistickou revolu-ci – „Svržení diktatury imperialistické buržoazie“, nařídil odpor proti trockistům, považujícím ví-tězství socialismu v Rusku za nemožné bez proletářské revoluce na západě. Oznámil: „Není vylou-čena možnost, že právě Rusko se projeví jako země, ukazující cestu k socialismu... Je třeba odvrh-nout přežité představy o tom, že pouze Evropa nám může ukázat cestu. Marxismus existuje dog-matický a teoretický. Já stojím na půdě toho druhého.“ Když se mnozí členové ÚV, včetně Lenina, skrývali v hluboké ilegalitě nebo byli ve vězení, on zůstával v době od července do září faktickým vůdcem bolševické strany. Tehdy strana upevnila svoje postavení. Po dubnové konferenci se zvýšil počet základních organizací strany ze 78 na 162, přičemž počet bolševiků stoupl ze 100.000 na 240.000. Ve dnech Kornilovova puče (25.-30. březen 1917) Stalin učinil vše, aby politická moc v Petrohradě přešla do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců, které se postavily na stranu bolševiků, a puč byl pod jeho vedením rozdrcen. Srpen 1917 měl rozhodující vliv na veškerý nás-ledný vývoj ruských dějin.

           V krátké době po své zkušenosti prvořadého stranického organizátora přibyla zkušenost vo-jevůdce, způsobilého k energickým akcím za jakékoli situace. Dne 29. září 1917 se Stalin jako jeden z vůdců pracujících a bolševické strany stává členem Ústavodárného shromáždění. Byl zvolen do Politbyra ÚV a Vojensko-revolučního ústředí - orgánu určeného k přímému ozbrojenému povstání. Dne 24. října (6. listopadu) 1917 vypracoval na zasedání bolševické frakce II. Všeruského sjezdu so-větů hlášení o postupu ozbrojeného povstání. Dne 26. října (8. listopadu) byl Stalin zvolen do první sovětské vlády jako lidový komisař pro národnosti a později (7. února 1920) - lidový komisař státní kontroly, reorganizované do Dělnicko-rolnické inspekce (RKI). Dne 15. led-na 1918 na zasedání bolševické frakce III. sjezdu sovětů vystoupil s referátem o Federaci sovětských republik a měl závěrečné slovo v diskusi o národnostní otázce, kde Stalin řekl: „Pro nás, zástup-ce zaměstnanců, je třeba, aby lid pouze nehlasoval, ale aby vládl. Panují ne ti, kteří volí a hlasují, ale ti, kteří vládnou.“
            Enormní byl také přínos, jímž Stalin přispěl k vítězství Sovětského Ruska v občans-ké válce i k odražení zahraniční vojenské intervence v letech 1918–20. Byl členem Revoluční-ho vojenského sovětu republiky a Revolučního vojenského sovětu Jižního, Západního a Jihozápad-ního frontu, členem Sovětu dělnicko – rolnické obrany v čele s Leninem a jeho náměstkem. Řídil dodávky potravin do ústředí na jihu Ruska i obranu Caricynu, vyřešil kritickou situaci na Východní frontě v oblasti Permu, zlikvidoval hrozby nad Petrohradem, rozdrtil Děnikina, po porážce na pols-ké frontě měl zásluhu na osvobození Kyjeva i ofenzívě na Lvov. Útok na Varšavu, proti kterému se Stalin stavěl, skončil krutým debaklem kvůli avanturismu Trockého a Tuchačevského velení Západ-ního frontu. V občanské válce se ukázala jako pro vítězství na frontě prvořadá vojensko-politická práce stranických pracovníků, kteří našli správný způsob, jak porazit nepřítele, dovedli si vybrat velitele i politické pracovníky a Stalin byl iniciátorem vytvoření 1. jízdní kavalérie. Uskutečnění Stalinova plánu vedlo k totální porážce Děnikina v rozhodujících bitvách o Orel a Voroněž, k rychlému ústupu Děnikinových vojsk na jihu a vítězstvím Rudé armády na dalších fron-tách. Nařízením Ústředního výkonného výboru ze dne 27. listopadu. 1919 byl (Stalin) vyzname-nán Řádem Rudého praporu. V zápisu ze schůze předsednictva Ústředního výkonného výboru je zdůrazněno: "Ve chvíli smrtelného nebezpečí, kdy byla naše země ze všech stran obklíčena těsným kruhem nepřátel sovětské moci a odrážela údery protivníka; v okamžiku, kdy se nepřátelé Dělnic-ko-rolnické revoluce v červenci 1919 blížili k Rudému Petrohradu a už už obsazovali Krasnoju Gor-ku, v této pro Sovětské Rusko těžké hodině byl jmenován na vojenský post předsednictvem Ústřed-ního výkonného výboru Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin), díky jehož energii a neúnavné práci se podařilo stmelit zkřehlé řady Rudé armády. Pohyboval se sám na území bojové linie, bil se pod přímou palbou v bitevním ohni a jeho osobní příklad v boji za Sovětskou republiku inspiroval řadu vojáků Rudé armády. S ohledem na jeho zásluhy při obraně Petrohradu, a rovněž obětavost v jeho další práci na jižní frontě, se rozhodl Všeruský ústřední výkonný výbor udělit J. V. Džugašvilimu (Stalinovi) Řád Rudého praporu."
           Stalin sehrál vůdčí úlohu i v obnově národního hospodářství. V diskusi o odborech, vnuce-né Trockým, hájil leninskou platformu o roli odborů v socialistické výstavbě. Ve svém článku „Naše neshody“ („Pravda“, 19. leden 1921) Stalin vystupuje proti bezprecedentnímu Trockého upev-ňování pracovní kázně dělníků metodami donucení. Na X. sjezdu RKS(b) (8.–16. březen 1921) vystoupil s referátem „o aktuálních úkolech strany v národnostní otázce“, naléhal na stranu, aby nebojovala jen s „imperialismem, velkoruským šovinismem“, ale také a „s místním nacionalismem“. Hlavním v Stalinově projevu na valné hromadě tifliské stranické organizace 6. července 1921 byl apel „rozdrtit hydru nacionalismu“: „Lassalle měl pravdu, říkají že strana se upevňuje, očišťuje se od špíny... Tedy, hájí svou pevnost a čistotu , nežene se za kvantitou členů strany, systematicky zkvalitňuje strukturu stranických kádrů, chrání stranu před záplavou intelektuálských a měšťác-kých živlů... 1) vytváří komplexní dílo hospodářské výstavby ... 2) drtí hydru nacionalismu a tvoří zdravou atmosféru ... 3) chrání stranu před záplavou měšťáckých elementů a stráží její odolnost, pružnost a systematicky zlepšuje kvalitu jejích kádrů“. Porovnáme-li to, co bylo o Stalinovi řečeno, s tím, co se odehrálo v KSSS po březnovém převratu roku 1953 a jak vřed praskl v době „perestroj-ky“, to všechno bylo zákonitě ve zpětném pořadí a v opačném směru. Ne že se „očišťovala od špíny“, ale KSSS se neuchránila před záplavou „intelektuálsko – měšťáckých nacionalistických živlů“, neu-hájila svou „odolnost před přílivem maloburžoasní nacionalistických elementů", neubránila „pev-nost a pružnost“, systematicky nezlepšovala kvalitu svého kádru. Neudržela „kormidlo ve svých ru-kou“ a nedokázala překonat vlastní sebedestrukci, vycházející z popření stalinské základny a nad-stavby. Dohra je všeobecně známa. Hlavním viníkem rozbití SSSR byla KSSS.

Dne 22. srpna 1922 ÚV VKS (b) pověřuje Stalina generálním vedením oddělení propa-gandy a agitace ústředního výboru strany. Dne 3. dubna 1922 plénum ÚV, které se uskutečnilo po XI. sjezdu strany, zvolilo Stalina Generálním tajemníkem ÚV VKS(b). Stalin nikdy nepodepiso-val dokumenty jako generální tajemník – jen jako tajemník ÚV, domáhal se zrušení a odstranění této hodnosti. Při tvorbě Stalin vyzdvihl projekt „autonomizace“ (vstup všech republik do RSFSR s právy autonomie). Proti tomu vystoupil Lenin s plánem vytvoření jednoho svazového státu ve for-mě dobrovolného svazu rovnoprávných republik.

Dne 30. prosince 1922 na prvním sjezdu Sovětů SSSR vystoupil Stalin s referátem „O vzniku Svazu sovětských socialistických republik“ a byl jednomyslně zvolen generálním ta-jemníkem RKS(b). Nevěnujeme pozornost hádce v souvislosti s porušením Leninova léčebného režimu Krupskou (1922-24), jeho onemocnění, Stalinovým a Leninovým reakcím na to vyjádřeným v dopisech (závěti) Lenina sjezdu a Stalinovi. Citujme jednu z tajemnic Lenina Volodičevovou: „Předávala jsem dopis (od Lenina Stalinovi) z ruky do ruky. Prosila jsem Stalina aby napsal dopis Vladimíru Iljiči, že čeká na odpověď a je zneklidněn. Stalin si ve stoje pročetl dopis, právě tam, se mnou. Jeho tvář zůstávala klidnou. Popřemýšlel a zvolna prohlásil, zřetelně vyslovuje každé slovo, dělaje mezi nimi pauzy: „Toto neříká Lenin, to říká jeho nemoc. Já nejsem lékař. Jsem politik. Jsem Stalin. Pokud by moje žena, členka strany postupovala chybně, a jí by potrestali, já bych uznal, že nemám právo se vměšovat do této věci. A Krupské – člence strany... Pokud by Vladimír Iljič nalé-hal, jsem připraven se ji omluvit za hrubost.“

Lenin zemřel dne 21. ledna 1924. Na smutečním shromáždění II. Všesvazového sjezdu Sovětů konané dne 26. ledna Stalin přísahal, že bude střežit a splní Iljičův odkaz. O rok později na-psal: „Pamatujte na Lenina, milujte Lenina a bádejte nad jeho dílem - dílem našeho vůdce. Bojujte a porážejte nepřátele, vnitřní i vnější – to se učte od Iljiče. Nikdy se nezříkej malého v práci, neboť z malého se vystaví velké, - to je jeden z nejzávažnějších závěrů Iljiče.“ Po Leninově smrti vedl Sta-in rozvoj a realizaci politiky strany, harmonogram hospodářsko –kulturní výstavby, stupně posilo-vání obranyschopnosti země a provedení zahraničněpolitického kurzu strany a sovětského státu.

A během života Lenina i později probíhal kontinuální vnitrostranický boj nejrůznějších opozičních protiv politického kurzu VKS(b), samotného Stalina, a v podstatě protiv socialismu, SSSR, sovětského lidu. Namísto „permanentní revoluce“ Trockého, jak uvnitř strany, tak i zvenčí, kypěla „permanentní kontrarevoluce“. Ta se uskutečňovala i ve straně, i mezi vyloučenými z jejích řad, přechodnými spolucestujícími. Většina kterou okupovaly menševické a liberálně buržoazní postoje, vnikla do strany společně s menševiky, členy Bundu a jinými s carizmem bojujícími „pla-mennými revolucionáři“.

Stalin vedl nesmiřitelný boj s protivníky leninismu, sehrál excelentní roli v ideologicko-politickém debaklu trockismu a pravicového oportunismu při obraně leninského učení o možnosti vítězství socialismu v SSSR, posilování jednoty strany. Prioritní význam při tom sehrály jeho práce O základech leninismu (r. 1924), Trockismus nebo leninismus? (r. 1924), K otázkám leninismu (r. 1926), Ještě jednou o sociálně demokratické úchylce v naší straně (r. 1926), O pravé úchylce ve VK-S(b) (r. 1929) a další.

Stalin nelpěl na postu generálního tajemníka ÚV, čtyřikrát podával demisi na plénech ÚV i ÚKK^¹⁹ RKS(b): 25.-27. října 1923; 19. srpna 1924; 27. prosince 1925; 19. prosince 1927. Podvolil se rozhodnutím plén, setrval v postavení generálního tajemníka. Veškeré debaty, o jaká že zvláštní privilegia Stalina ve vztahu s jinými vůdci strany a státu byli tito ochuzeni, jsou v každém smyslu bezpředmětné, neboť všichni přiznávali jeho autoritu, kterou požíval díky své akceschopnosti a lid-ským kvalitám: olbřímím vědomostem, logickému myšlení, ocelové vůli, komplexní účelnosti své-ho jednání, oddaností svému lidu a neohrožeností. (Tyto vlastnosti) ho charakterizovaly jako spo-lečensko-politickou osobnost kolosálního rozměru. Všechny stranické i státní funkce, které Stalin zastával, vyplývaly z rozhodnutí stranických a státních orgánů.

XIV. stranická konference (duben 1925) schválila leninsko-stalinský mechanismus směřující k vítězství socialismu v SSSR jako zákon závazný pro všechny členy strany. Hlavním referentem na XIV. sjezdu strany (18.–31. prosince 1925) byl Stalin, který vyzdvihl nutnost zabezpečit ekonomic-kou soběstačnost, potřebu posilovat obranyschopnost země – vytvořit nezbytněné předpoklady k vítězství socialismu, vystavět ekonomickou základnu nezbytnou k přeměně SSSR z agrární země v průmyslovou velmoc. Sjezd schválil nové stanovy a nový název strany – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – VKS (b). V rozpracovaných Stalinových tezích o socialistické industrializaci SSSR je podtrženo:

1. Provedení industrializace sestává ne v prostém růstu, ale v rozvoji těžkého průmyslu a, především, jeho jádra – strojírenství.

4. Základní úkoly v boji za industrializaci: zvýšení produktivity práce, snížení nákladů, boj za pracovní kázeň, úsporný režim , atd.

5. Pracovní entuziasmus dělnické třídy umožňuje uskutečnit vysoké tempo industrializace.

6. Socialistická transformace zemědělství je možná jen díky industrializaci země, která pro ni vytváří technickou základnu .

Na konci roku 1927 slavila politika industrializace rozhodující úspěch. Úhrnná výroba prů-myslu a zemědělství jako celku (včetně lesnictví a rybolovu) překročila předválečnou úroveň. Jed-nalo se o bezprecentní úspěch politiky industrializace. Rychlým tempem se rozvíjel těžký socialis-tický průmysl. Zemědělství, byť celkově svým rozsahem převýšilo předválečnou úroveň (1913), tak hrubá produkce obilí činila 91 procent, a podíl komodit obilí, prodávaného městům, dosáhl sotva 37 procent předválečné úrovně. To bylo vyvoláno tím, že likvidace vlastnictví statkářů v (roce) 1918 vedla k jeho drolení na drobná hospodářství, odevzdávající minimální množství obilí. Pro ukonče-ní této situace bylo nutné sjednotit malá rolnická hospodářství do velké socialistické výroby s vyu-žitím zemědělských strojů .

Ve Stalinově zprávě na XV. sjezdu VKS (b) (2. - 19. prosinec 1927) byl dán ekonomický me-chanismus socialistické transformace: 1) neustálé snižování nákladů; 2) snížení prodejních cen, což znamená levnější výrobky pro spotřebitele; 3) růst objemu na domácím trhu díky tomu , jak stále rostoucím zdrojem je další rozšiřování výroby. Snižování cen doprovázet vzájemným sbližová-ním mezi městem a vesnicí – mezi proletariátem a rolnictvem, a taktéž spolehnutím se na dělnic-kou třídu, zajišťující podporu a iniciativu obyvatelstva pokud jde o technologie, přinášející růst produktivity práce, jeho racionalizaci a správu. Nadřazenosti v tempech rozvoje socialistického průmyslu nad kapitalistickým bylo dosaženo v důsledku znárodnění průmyslu a jeho vysoké kon-centraci. To tehdy rozšířením trhu vlastní výroby umožnilo plánovitému způsobu hospodářství vést jednotnou ekonomiku. Kromě toho, „znárodněný průmysl se opírá o dělnickou třídu, jako he-gemona všeho našeho rozvoje“. Stalin podtrhl, že „Naše plány nejsou plány – prognózy, nejsou plá-ny - dohady, nýbrž plány - směrnice , které jsou závazné pro řídící orgány a které určují směr naše-ho budoucího hospodářského rozvoje na národní úrovni celé naší země“. Vědecký přístup je zalo-žen na přeměně prostřednictvím optimalizace plánů - prognóz, plánů – směrnic, nutných pro řídí-cí orgány a určení směru ekonomického rozvoje v rámci SSSR. Stalin už byl hospodářem poměrů v zemi, dokázal omezit prvky anarchie v ekonomice, ruské ekonomice, jež byla zničena světovou i občankou válkou, válečným komunismem, zahraniční intervencí a spory ve vedení jádra strany. Po uplynutí 10 let od Říjnové revoluce se stal Stalin uznávaným lídrem strany a dělnické třídy. XV. sjezd VKS( b) přijal usnesení o plné kolektivizaci zemědělství, její přípravě a uskutečnění, které po-kud jde o hloubku a rozsah, mohou být uvedeny do chodu v jedné řadě s Velkou říjnovou socialis-tickou revolucí. Dne 1. října 1928 byl přijat první pětiletý plán na období 1929–1933.

XVI. sjezd strany (26. června-13. července 1930) se zapsal do dějin jako „sjezd rozšířeného nástupu socialismu na všech frontách, likvidace kulactva jako třídy a realizace úplné kolektivizace“. V letech 1929-30 tvořil podíl průmyslu nejméně 53 procent hrubého výkonu celé ekonomiky, při podílu zemědělství - okolo 47 procent. „Nacházíme se v předvečer transformace od země agrární k zemi průmyslové“, - vyhlásil Stalin a objasnil, že vysoká tempa rozvoje průmyslu si nelze plést s úrovní rozvoje průmyslu, tam, kde jsme stále ještě daleko za vyspělými kapitalistickými zeměmi. Když už mluvíme o globální hospodářské krizi, řekl: „...Současná hospodářská krize je krizí nad-výroby. To znamená, že je vyrobeno více zboží, než může trh absorbovat...Pokud by se kapitalis-mus mohl přizpůsobit ne získání maximálního zisku, ale systematickému zlepšování materiální si-tuace mas, pokud by mohl obracet výnos ne k uspokojování rozmarů parazitických tříd, ne k vývo-zu kapitálu, nýbrž k systematickému pozvednutí dělníků a rolníků, pak by žádných krizí nebylo. Ale pak by kapitalismus nebyl kapitalismem . Aby se odstranily krize, je třeba odstranit kapitalis-mus...“

K této otázce se Stalin vrátil i na první Všesvazové konferenci dělníků socialistického prů-myslu konané dne 4. února 1931: „Podívejte, jak se kapitalisté chtějí dostat z hospodářské krize. Snižují maximální plat zaměstnanců. Snižují maximální ceny surovin. Ale oni nechtějí - alespoň trochu seriózně - snižovat ceny na průmyslové a potravinářské zboží masové spotřeby. A místo pře-konání krize dochází k jejímu zhoršení, objevuje se kumulování nových podmínek, vedoucích k nové, ještě vážnější krizi“. A na tomtéž zasedání - otázce života a smrti sovětského státu, života či smrti sovětských lidí uvedl: „Zastavit tempo – to znamená zaostat. A opozdilí jsou biti... My jsme zaostali za vyspělými zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost přeběhnout za deset let. Buďto to uděláme, nebo nás rozdrtí. Není takových pevností, které by bolševici nemohli dobýt. Nám zůs-talo nemnoho: naučit se techniku, zvládnout vědu. A když to uděláme, půjdeme u nás takovými tempy, o kterých nyní nemůžeme ani snít. A my to uděláme, jestli se nám toho zachce!“

Splnění plánu první pětiletky vyžaduje rekonstrukci všech odvětví národního hospodářství založené na nové, moderní technologii, která je velmi důležitá. Stalin předložil nový slogan: „Tech-nika v době rekonstrukce rozhoduje všechno.“ Řídíce práci XVII. sjezdu strany (26. leden. – 10. únor 1934), jenž vstoupil do dějin jako sjezd vítězů, v účetní zprávě o práci ÚV Stalin takto shrnul závěry vítězství socialismu: industrializace země, kolektivizace zemědělství, socialistický systém v celé ekonomice. Varoval, že ačkoli jsou nepřátelé poraženi, zbytky jejich ideologie žijí a přežitky kapitalismu v myslích lidí jsou více houževnaté v národnostní otázce, než v kterékoli jiné oblasti. V reakci na otázku, která úchylka představuje hlavní nebezpečí, - úchylka k velkoruskému naciona-lismu, nebo k nacionalismu místnímu, Stalin řekl, že „hlavní úchylku představuje ta tendence, pro-ti které přestali bojovat a kterou nechali vyrůst do nebezpečí stát . Vystoupil před studenty vojens-kých akademií dne 4. května 1935 a řekl: „Musíme si konečně uvědomit , že ze všech cenných kapitálů, existujících ve světě, nejcennější a (nejvíce) rozhodující se lidem jeví kádry. Mu-síme pochopit, že v našich současných podmínkách «kádry rozhodují vše». Pokud budeme mít kvalitní a početné kádry v průmyslu, v zemědělství , v dopravě, v armádě, - naše země bude neporazitelná. Nebudeme-li mít takové kádry – budeme kulhat na obě nohy“.

VIII. Mimořádný sjezd sovětů SSSR (25. listopadu - 5. prosince 1936) přijal Ústavu SSSR, uz-nal skutečnost vstupu SSSR do etapy završení výstavby socialistické společnosti a přechodu ke ko-munistické společnosti, ve které se uskutečňuje princip rozdělování: „Od každého podle jeho mož-ností, každému podle jeho potřeb.“ Vítězství socialismu poskytlo příležitost pro další demokratiza-ci volebního systému založeného na univerzálním, rovném a přímém volebním právu při tajném hlasování. Všechna největší vítězství socialismu byla zakotvena v ústavě: Společnost se skládá ze spřátelených tříd – dělníků a rolníků; politický rámec SSSR – Sověty zástupců pracujících, ekono-mický - socialistické vlastnictví výrobních prostředků. Občané mají právo na práci, odpočinek, vzdělání a finanční zabezpečení ve stáří v případě nemoci či zdravotního postižení. Všichni obča-né, bez ohledu na jejich národnost, rasu a pohlaví, jsou si rovni a jsou jim zaručeny svobody: slo-va, tisku, shromažďování a veřejných shromáždění, sdružování se ve společenských organizacích, svoboda osobnosti jednotlivce a právo bydlet, právo na listovní tajemství, právo na azyl cizím stát-ním příslušníkům, právo na pronásledování k ochraně zájmů pracovníků, právo vědecké činnosti, právo na národně-osvobozenecký boj. Jednalo se o nevídané svobody v dějinách práva a svobody pracujících zabezpečujících se ekonomicky systémem socialistického hospodářství bez krizí, (vý-robní) anarchie a nezaměstnanosti. Dne 31. října 1937 deník Pravda cituje Stalina: „Naši lidé, bo-hužel, ne vždy chápou, na jakou výšku (je) pozvedla jejich historie v podmínkách sovětského zříze-ní.“ Ve zprávě na XVIII. sjezdu strany Stalin vyzdvihl nový úkol: v průběhu příštích 10-15 let hospo-dářsky dohnat a předehnat hlavní kapitalistické země v ekonomických vztazích - výrobní kapacitě na obyvatele.

V důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství v SSSR v roce 1940 byla vyproduko-váno: 15.000 tun surového železa - téměř 4 krát více; 18.300 tun oceli - 4 a půl krát více; 166.000 tun uhlí - až 5 a půl krát více; 31.000 tun ropy – 3 a půl krát více; 38.300 tun konzumního obilí - na trh - o 17.000 tun více; 2.700 tun surové bavlny - 3 a půl krát tolik. Uvedený růst odpovídal produk-ci výroby v carském Rusku v 1913.

Období do 22. června 1941 SSSR využil k posílení obranyschopnosti a vyzbrojení Rudé armády. Tempo růstu obranného průmyslu ve třetím pětiletém plánu (1938-1942), které přerušila válka, překročilo 39%. Po podepsání smlouvy o neútočení s Německem před válkou byly vytvořeny moderní typy letadel, tanků, dělostřelectva a lehkých zbraní. Dne 17. dubna 1940 vystoupil Stalin na setkání důstojníků Rudé armády: „Budete želet náboje a granáty - bude více ztrát. Je třeba šetřit své lidi, udržovat síly armády. Pokud chcete, abychom měli válku, v níž proteče málo krve, nelitujte min.“ Dne 6. května 1941 byl Stalin jmenován předsedou Rady lido-vých komisařů SSSR. Dne 6. června 1941 bylo přijato usnesení RLK SSSR a ÚV VKS(b) o mobilizač-ním plánu munice na druhé pololetí roku 1941 a 1942.

Dne 22. června 1941 Němci zcela flagrantně, hanebně a věrolomně porušili smlouvu o neútočení ozbrojeným napadením Sovětského svazu bez vyhlášení války. Státní výbor obrany (SVO) soustředil veškerou moc v zemi. Předsedou SVO byl jmenován Stalin, který vedl boj proti zákeřnému nepříteli, jenž válku zahájil za pro něho příznivých okolností a který měl zkušenosti armády o 170 divizích z války v západní Evropě, přičemž byl vyzbrojen tisíci tanků a le-tadel, postoupil k hranicím a vrhnul se proti SSSR.

SSSR byl pod tlakem početní převahy sil nepřítele, jenž použil výhody překvapivého útoku. Rudá armáda byla nucena ustoupit z boje do vnitrozemí země.

Od 19. července Stalin – komisař lidové obrany SSSR a od 8. srpna - Nejvyšší velitel ozbroje-ných sil SSSR.

V krátké době byla provedena přestavba národního hospodářství pokud jde o obsluhu (po-třeb) fronty, byla uskutečněna rozsáhlá evakuace civilního obyvatelstva a průmyslu na východě ze-mě a zformovány rezervní ozbrojené síly. Roztáčela se výstavba nových obranných závodů, do ar-mády se vlévaly nové posily, ve frontovém pásu se formovaly dobrovolnické armády, na okupova-ném území působili partyzáni. Aby zastavily paniku a zabránily defétistické náladě, vytvářely se zá-tarasné oddíly v týlu nestabilních částí, byla přijata přísná opatření proti zbabělcům, dezertérům a zrádcům. Bez nich by byl SSSR zničen v počátečním období války.

Jeden z nejjasnějších dokladů vojenského mistrovství Stalina v umění využít válečné lsti k oklamání nepřítele se projevil v bitvě o Moskvu, když byl německý útok zastaven a opatřeními ka-mufláže byly skrytě soustředěny zálohy v oblasti Moskvy. Nejvýznamnější vítězství v historii vel-kých válek -výsledek bitvy u Stalingradu - je korunou vojenského umění a dokonalosti sovětské vo-jenské vědy, triumfem stalinské strategie a taktiky. Debakl Němců pod Kurskem byl rozhodující pro další průběh války. „Jestliže bitva u Stalingradu, - řekl Stalin - předznamenala úpadek německé fašistické armády, pak bitva u Kurska ji postavila před katastrofu.“ Započínáme novou mohutnou ofenzivu Rudé armády. Od 6. března 1943 Stalin – Maršál Sovětského svazu. Rok 1944 se ukázal být rokem rozhodujících vítězství Rudé armády, který nepříteli zasadil 10 úderů, které vešly do dě-jin jako „deset stalinských úderů Rudé armády“. Dne 8. května 1945 byl zástupci německého vrch-ního velení podepsán akt bezpodmínečné kapitulace. Dne 9. května bylo vyhlášeno vítězství.

Vrchnímu veliteli ozbrojených sil SSSR J. V. Stalinovi byla dne 27. června 1945 uděle-na nejvyšší vojenská hodnost – Generalissimus Sovětského svazu. Na konferenci vedoucích činitelů SSSR, USA a Británie v Postupimi (17. červenec – 2. srpen 1945) byla přijata rozhodnutí na upevnění vítězství, ačkoliv existovalo ještě jedno ohnisko války – Japonsko, odmítající požadavky USA, Velké Británie a Číny o bezpodmínečné kapitulaci. Spojenci se obrátili na sovětskou vládu s prosbou připojení se k válce proti Japonsku. Věrný povinnosti spojence vyhlásil SSSR Japonsku vál-ku, zahájil dne 9. srpna 1945 vojenské akce japonské Kuantungské armádě. V závěru prudkého úto-ku oddílů Rudé armády a debaklu velkého množství japonských vojsk byly osvobozeny Manžusko, Jižní Sachalin, Severní Korea a Kurilské ostrovy. Dne 2. září 1945 byl v Tokiu podepsán dokument o bezpodmínečné kapitulaci Japonska. V den vítězství nad Japonskem Stalin promluvil v rozhlase: „Od nynějška můžeme pokládat naši vlast za osvobozenou od hrozby německé invaze na západě a japonské invaze na východě. Nastoupil dlouho očekávaný mír pro národy celého světa.“

Válka byla těžkou zkouškou materiálních a duchovních sil Sovětského svazu, zkouškou její síly a životaschopnosti. Zkušenosti z války, řekl Stalin, ukázaly, že „ekonomický základ Sovětského státu se ukázal nesrovnatelně více životaschopný, než hospodářství nepřátelských států“. V té době jak hospodářství nepřátelských států (na Německo pracovala celá Hitlerem zotročená Evropa) bě-hem války došla k úpadku, SSSR nejenom zajišťoval frontu zbraněmi a municí, ale i vytvářel rezer-vy. V posledních třech letech války se v Sovětském svazu každoročně vyrobilo: více než 30.000 tan-ků, samočinných a obrněných; na 40 tisíc letadel; na 120.000 zbraní; na 450 ručních a tankových kulometů; přes 3 mil.pušek a okolo 20 a okolo 2 mil. automatů; až 100.000 minometů. Sovětské zbraně překonávaly německé i co se týče kvality. Ideologie bestiálního nacionalismu a rasové nená-visti byla poražena sovětskou ideologií rovnosti všech ras a národů. Stalin zdůrazňoval velkou zás-luhu sovětského lidu před lidstvem: „Sovětský lid svým obětavým bojem zachránil civilizaci Evropy před fašistickými zrůdami.“ Obrovskou důležitost mělo přitom sovětské vlastenectví: „Síla sověts-kého patriotismu, - řekl Stalin, - je v tom, že jeho základem nejsou žádné rasové nebo nacionalis-tické předsudky, ale hluboká oddanost a věrnost lidu jeho sovětské vlasti.“ Německo utrpělo rovněž i morálně - politickou porážku.

Novou taktiku manévrování; taktiku souběžného prolomení fronty nepřítele v několika zó-nách, kdy jde jeden průlom za druhým, tak aby nepřítele zaneprázdnil a ten neměl čas ani síly na přeskupení svých vojsk; taktiku průlomu boků protivníka, obejití v týl; obklíčení a zlikvidování velkých nepřátelských uskupení .

V poválečném období strana a sovětská vláda v čele se Stalinem vykonaly obrovskou práci při mobilizaci sovětského lidu k boji za obnovu a další rozvoj národního hospodářst-ví, uskutečnili zahraničněpolitický kurs, zaměřený na upevnění mezinárodní pozice SSSR, na zajištění míru a bezpečnosti národů v celém světě. Rozpočet finančních prostředků na vědu byl v roce 1946 navýšen třikrát a vědečtí pracovníci získali významné zvýšení mezd. V roce 1947 byl uveden do provozu první jaderný reaktor. Docházelo k dalšímu zlepšení ži-votních podmínek sovětského lidu. Nejdůležitější v tomto plánu byla rozhodnutí „O pro-vedení měnové reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží od 14. pro-since 1947“ a „O novém snížení od 1. března 1949 státních maloobchodních cen výrobků masové spotřeby“ ze dne 28. února 1948.

Stalin pokračuje v teoretickém výzkumu sovětské společnosti při výstavbě komunismu. V roce 1950 publikoval svou knihu Marxismus a problémy jazykovědy, ve které poskytl definici zá-kladny a nadstavby: „Základna je ekonomická struktura společnosti v dané fázi svého vývoje. Nad-stavba - to jsou politické, právní, náboženské, umělecké, filozofické názory společnosti a jim odpo-vídající politické, právní a další ustanovení.“ „Marxismus neuznává vývody a neměnné formule závazné pro všechna období epochy a epochy. Marxismus je nepřítelem veškerého dogma-tismu.“

V roce 1952 napsal svou poslední práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR, ve které rozebírá otázky:

1) o charakteru ekonomických zákonů za socialismu;

2) o zbožní výrobě a zákonu hodnoty za socialismu;

3) o zrušení protikladu mezi městem a venkovem, mezi duševní a manuální prací a odstranění rozdílů mezi nimi;

4) o rozpadu světového trhu a prohloubení krize světového kapitalistického systému;

5) o nevyhnutelnosti válek mezi kapitalistickými zeměmi;

6) o základních ekonomických zákonech moderního kapitalismu a socialismu.

Pro základní ekonomický zákon kapitalismu je charakteristické:

1) maximalizace zisku;

2) vývoj výroby od boomu ke krizi a od krize k rozvoji;

3) periodická přerušení ve vývoji technologií, doprovázená ničením výrobních sil společnosti.

ZÁKLADNÍ EKONOMICKÝ ZÁKON SOCIALISMU BYL STALINEM ZFORMULOVÁN JAKO „ZABEZPEČENÍ MAXIMÁLNÍHO USPOKOJOVÁNÍ NEUSTÁLE ROSTOUCÍCH MATE-RIÁLNÍCH A KULTURNÍCH POTŘEB CELÉ SPOLEČNOSTI PROSTŘEDNICTVÍM STÁLÉHO RŮSTU A ZLEPŠOVÁNÍ SOCIALISTICKÉ VÝROBY ZALOŽENÉ NA VYSPĚLÉ TECHNOLOGII".

Na XIX. sjezdu strany (5.-14. října 1952) byla přijata nová Ústava a nový název strany – Komunistická strana Sovětského svazu. Do nové Ústavy SSSR byly samotným Stalinem vepsány body, které mohou být pokládány za jeho závěť (v období destalinizace budou vyškrtnuty ze sta-nov strany): Není třeba, aby byly ve straně dvě disciplíny – jedna pro vůdce, druhá pro řadové (čle-ny). 2. Nepravdivost komunisty před stranou a klamání strany jsou největším zlem a jsou neslu-čitelné s členstvím ve straně. 3. Nepřipouští se výběr kádrů na základě příbuznosti a protekce, osobní oddanosti. Porušení těchto pravidel: výběr zaměstnanců na základě (přátelských) vztahů, osobní loajality, rodáctví a příbuzenství - (je) neslučitelné s členstvím v řadách strany.

Za Chruščova²⁰zvítězil princip „beztrestnosti“ stranické nomenklatury, byla odhozena stalinská náročnost ke každému člověku, tím více ke komunistovi, bez ohledu na jeho pozici. Stalinovo prohlášení o odstoupení z funkce tajemníka ÚV nebylo na plénu přijato. Cestou všemožných intrik ze strany Chruščova, Malenkova a dalších začala intenzivní izolace Stalina. Byli odstraněni jemu loajální lidé – velitel ochranky Vlasik a velitel osobní kanceláře Poskrebyšev. J. V. Stalin byl otráven v noci na 1. března, lékařská pomoc byla odložena, a 5. března 1953 ve 21 hodin 50 minut skonal.

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1 Marx, Karl Heinrich dříve uváděn také jako Karel Marx (1818-1883) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5310381264984245322

2 Engels, Bedřich (1820-1895) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5407220920755828518

3a) Lenin (vl. j. Uljanov), Vladimír Iljič (1870-1924)

3b) Lenin dle portálu kominternet.cz viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5859686651556370276

3c) Lenin dle IES (Ilustrovaný encyklopedický slovník), Academia, 1982 viz Lenin (vl. jm. Uljanov) Vladimir Iljič (1870–1924) dle IES, Academia, 1982 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/21

55501801748429706/7624455622683502038

3d) kniha Nejedlý, Zdeněk, Lenin (2 díly, svazky), nakladatelství Jan Fromek - Odeon, 1937, obsáhlá publikace přibližující podrobně život V. I. Lenina, jeho dílo a také dobu, v níž žil. Popisuje i osvětluje původ, rodinu, mládí, studia, činnost i působení před 1.světovou válkou, VŘSR a vznik SSSR. Doprovázeno obsáhlou fotodokumentací

4 Plechanov, Georgij Valentinovič (1857–1918), založil r. 1883 v Ženevě skupinu „Osvobození práce“ [viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/471577417379987721], k níž postupně přistoupili i ruská marxistická spisovatelka a revolucionářka Věra Ivanovna Zasuličo-vá (1849-1919) [dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Zasuli%C4%8

Dov%C3%A1], ruský filozof, historik, ekonom, veřejný činitel a novinář Pjotr Bernardovič Struve [dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pjotr_Berngardovi%C4%8D_Struve], Vladi-mír Uljanov (Lenin). G. V. PLECHANOV BYL V ROCE 1882 PRVNÍM PŘEKLADATELEM MAR-XOVA KAPITÁLU DO RUŠTINY. G. V. Plechanov dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Plechanov

5 Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS) byla založena ve dnech 1. (13.) až 3. (15.) března 1898 na I. sjezdu v Minsku 1898 viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748

429706/3064260531725637501

6 Leninismus viz https://draft.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/58711506239142

59087

7 Stalin, J. V., Anarchismus nebo socialismus?, knihu napsanou mezi lety 1906 a 1907 vydalo nakla-datelství Svoboda roku 1952. Její text je obsažen v 1. svazku Stalinových Spisů, vydaných naklada-telstvím Svoboda v Praze roku 1949. Vlastní práce rozvíjí teoretická východiska marxistické strany – dialektický a historický materialismus, dokládá nezbytnost socialistické revoluce a diktatury pro-letariátu, hovoří o nutnosti zformování proletářské strany nového typu, věnuje se tvorbě základní strategie a taktiky strany. Přináší zásadní vklad do marxisticko-leninské teorie v oblasti úkolů tříd-ního boje proletariátu. Viz rovněž knihu G. D. Običinského O práci J. V. Stalina Anarchismus nebo socialismus?, vydanou nakladatelstvím Svoboda roku 1951. Útlý svazek čítající 44 stran je rozborem díla J. V. Stalina (resp. jeho jednotlivých kapitol), v němž Stalin podrobuje drtivé kritice anarchismus, „pranýřuje klevetnické výmysly anarchistů proti teorii marxismu: názorně odkrývá nevzdělanost anarchistů v otázkách filozofie, přírodních a společenských věd, jejich překrucování dějin společnosti a de facto mutaci socialistického učení. Stalin jasně a přesvědčivě doložil, že anarchisté jsou skutečnými nepřáteli marxismu, proti nimž je nutno ideově rozhodně bojovat.“

8ᵅ Pražská konference Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS) čili VI. Všeruská konference SDDSR (18.-30. ledna 1912) viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/3920613754924622842

8β Vejr, Leopold, 100 let od pražské konference ruské sociální demokracie - 100 let od vyhnání likvidátorů ze strany http://kominternet.cz/subdom/teorie/2148_lenin_praha.html

9 Stalin, J. V., Marxismus a národnostní a koloniální otázka, Družstevní práce, 1951, rusky vyšlo r. 1937

10 Caricyn, v letech 1589–1925 název dnešního města jménem Volgograd, které v letech 1925–1961 hrdě neslo pojmenování Stalingrad, čímž byla oficiálně oceněna Stalinova významná role při chrabré a bezprecedentní obraně města proti vojskům Bílé armády v letech 1918–1920.

11 Děnikin, Anton Ivanovič (1872-1947) byl generál ruské carské armády a v době občanské války v Rusku byl jedním z generálů Bílé armády, dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Ivanovi%C4%8D_D%C4%9Bnikin

12ᵅ Trockij [vl. jm. Broštejn] (1879-1940) dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_Davidovi%C4%8D_Trockij

12β Trockismus nepřítel leninismu dle sborníku Trockizm - vrag leninizma, Moskva 1968. Z Leninových spisů a další literatury přeložil kolektiv překladatelů. Předmluvu napsal dr. Josef Mudroch. http://lukasluka1917.blogspot.com/2020/12/trockismus-nepritel-leninismu.html

12γ Stalin, J. V., Trockismus nebo leninismus - Projev na plenárním zasedání komunistické frakce Všesvazové ústřední rady odborů dne 19. listopadu 1924 viz https://lukassluka.blog.idn

es.cz/blog.aspx?c=496953

12δ Brar, Harpal, Trockismus nebo leninismus, Orego, 2014 resp. v elektronické podobě viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

13 Viz Lassallismus a Ferdinand Lassall zde: https://www.blogger.com/blog/post/edit/215550180174

8429706/6102011754876522661

14 Kuantungská armáda byla skupina armád japonské císařské armády, oficiálně založena v roce 1923. Jednalo se o největší a nejprestižnější vojenský svazek Japonského císařství. V dobách největšího rozmachu čítala celkem 1 320 000 vojáků. Kuantungská armáda zanikla dne 20. srp-na 1945 během bitvy, kdy byla poražena, rozpuštěna a její zbytky se vzdaly Rusům.

15 Stalin, J. V., Marxismus a otázky jazykovědy, Československá akademie věd – ČSAV, 1955 Stali-nova práce je Významný příspěvek k řešení krise v sovětské jazykovědě. Názory vykrystalisovaly v diskusi, již pořádala v červnu – červenci 1950 moskevská „Pravda“. Stalinovy formulace přesvědčivě a jasně odhalují ideologické poklesky sovětské jazykovědy, jak se tradují od N. J. Marra. Marr se pokusil vytvořit samostatnou theorii jazyka tím, že vznesl do jazykovědy nesprávnou formuli o ja-zyku jakožto společenské nadstavbě. Stalin rozbíjí také theorii jazykovědců o „třídním charakteru jazyka“, skvěle rozlišuje hlavní znaky základny a nadstavby a charakterizuje jazyk jako společenský jev. Nerozpakuje se ukázat na vážné chyby, jichž se jazykovědci dopouštěli, i na to, jak je možno je překonat. Tím jazykovědě pomohl zbavit se Marrových omylů i diktátorských metod jeho „žáků“. – Překlad nového vydání je zrevidován a doprovozen souběžným ruským textem.

16ᵅ Stalin, J. V., Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Svoboda, Praha, 1952,resp. dle portálu kominternet.cz viz https://kominternet.cz/wp-content/uploads/2022/11/Stalin-Ekonomick%C3%

A9-probl%C3%A9my-socialismu-v-SSSR.pdf

16β Stalin, J. V., Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Ústredný výbor KSS, Bratislava, Stalin v této práci mj. vyřkl ortel nad marxizmem, čímž udělal čáru přes rozpočet zákulisním kurá-torům biblického projektu a hlavně kvůli tomu byl o rok později zavražděn (či nechán ze-mřít neposkytnutím pomoci). Krom toho je vždy zajímavé mít možnost se podívat, co tak „stra-šného“ (v tomto případě: strašného pro koho?) v nějaké, po určitou dobu zakázané, knize bylo. Historická vsuvka: po roce 1956 byla tato kniha, stejně jako všechny ostatní Stalinovy práce, vyřa-zena v SSSR z obecné dostupnosti, knihoven atd., a pokud jste se o ní zajímali, měli jste slušnou šanci, že se o vás začne zajímat KGB nebo obdobné struktury.

17ᵅ Pražská konference neboli VI. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska se konal ve dnech 18. až 30. ledna 1912 v Praze v tehdejším Rakousko-Uhersku. Plenární zasedání delegátů konference interně kooptovalo Stalina do Ústředního výboru. Pražská konference dle české wiki-pedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/VI._sjezd_Soci%C3%A1ln%C4%9B_demokratick%C3%A9_d%C4%9Blnick%C3%A9_strany_Ruska

17β Vejr, Leopold, 100 let od pražské konference ruské sociální demokracie - 100 let od vy-hnání likvidátorů ze strany viz http://kominternet.cz/subdom/teorie/2148_lenin_praha.html

18 Stalin, J. V., Marxismus a národnostní otázka, Družstevní práce, 1951

19 ÚKK = Ústřední kontrolní komise

20 Chruščov, Nikita Sergejevič (1894–1971), uzurpátor moci v Sovětském svazu v letech 1953-56, mající osobní účast na spiknutí nejvyšších představitelů SSSR při vraždě J. V. Stalina, přinejmenším neposkytnutím včasné pomoci. V letech 1953 až 1964 zastával funkci prvního tajemníka Ústřední-ho výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) a v letech 1958 až 1964 současně post předsedy rady ministrů (premiéra) Sovětského svazu (SSSR). Pro svou domácí i zahraniční avantu-ristickou politiku byl odstaven od moci v roce 1964, kdy jej na postu, prvního tajemníka ÚV KSSS (a tedy faktického vůdce státu) nahradil Leonid Iljič Brežněv. Není od věci připomenout, že jak Chruščov tak i Brežněv byli oba národností Ukrajinci. Co se týče praktického dopadu na dě-jiny světa, zůstává Chruščovova „tajná řeč“ nejvlivnějším projevem 20. století a možná všech dob. (viz samotný Tajný projev N. S. Chruščova v plném znění rozdělený do tří částí a publikovaný na webových stránkách Strany demokratického socialismu zde:

1. část http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021402;

2. část: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021403;

3. část: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021404

resp. viz rovněž Krushchev Lied (Chrušov lhal) – v angličtině vydalo nakladatelství Erythros Press and Media, LLC Kettering, OH, U.S.A., roku 2011. Furrova fundovaná práce je zcela průlomová a dokazuje, že naprosto všechna „odhalení“ všemožných Stalinových (a Berijových) „zloči-nů“ Nikitou Chruščovem v jeho neslavném tajném projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu z 25. února 1956 jsou prokazatelnou lží. Knihu Krushchev Lied číta-jící 431 stran vydalo naposledy v dubnu 2019 nakladatelství Erythros Press & Media v USA. Publikaci si lze objednat v angličtině i v překladech do některých dalších jazyků na webových strankách prof. Grovera Furra zde: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/

V utajeném Chruščovově projevu, v Rusku poprvé publikovaném na stránkách časopisu Nová a nedávná historie v roce 1996 (!) vykreslil Nikita Sergejevič Stalina nejtemnějšími barvami jako krvežíznivého tyrana a strůjce i organizátora teroru trvajícího více než dvě desetiletí. Jako přímý důsledek tohoto projevu asi polovina všech členů komunistických stran v nekomunistickém bloku své členství v těchto stranách do dvou let ukončila.

Po XXII. sjezdu KSSS roku 1961, na němž Chruščov a jeho kumpáni zaútočili na Stalina ještě agresivněji a jedovatěji, mnoho sovětských historiků Chruščovovy lži rozvedlo a dále rozvinulo. Ty-to eufemisticky řečeno nepravdy byly donekonečna omílány za nadšené a vydatné finanční i me-diální podpory Západu antikomunistickými potomky banderovských teroristů, především však ta-ké učenci - trubadůry studené války typu sedmilháře Roberta Conquesta - agenta CIA i MI6 (viz Mario Sousa, Robert Conquest - Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: https://lukassluka.blog.id

nes.cz/blog.aspx?c=489941 resp. Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc, Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR dodal nejtěžší „munici“ prolhaný N. S. Chruščov zde: http://punxatan.blogspot.co

m/2017/02/antikomunistickym-falzifikatorum-dejin.html

Takové živly se rovněž (z)účastnily „levicového“ diskurzu nejen prostřednictvím práce troc-kistů a anarchistů, ale i skrze „pro-moskevské“ komunisty, kteří samozřejmě rádi přijali Chruščovo-vu verzi za svou.
Chruščovovy lži byly ještě zesíleny i zintenzivněny v letech kolabující perestrojky Michaila Gorbačova i Borise Jelcina a to zprvu sovětskými, následně pak i ruskými histo-riky. Gorbačov spustil doslova lavinu antikomunistických lží, jež poskytla ideologickou kouřovou clonu k provedení návratu země k vykořisťovatelským praktikám uvnitř SSSR - spuštěných 3 roky po Stalinově vraždě (s největší pravděpodobností provedené jedem dekumarin za flagrantního a cí-leného neposkytnutí první pomoci v bolestech umírajícímu vůdci národů), vraždě zcela vylhaném projevu uzurpátora nakonec pro opuštění socialistických reforem a návrat k predátorskému kapita-lismu.

Během let 2005-2006 jsem po ruských archivech bádal a zkoumal historické materiály v tamních fondech sovětských a ruských dějin, z kterýchžto podkladů nakonec vzešla kniha Chruš-čov lhal. Informačně naditý a historicky i dokumentačně fundovaný svazek čítající 431 stran vydalo roku 2011 kalifornské nakladatelství ErythrosPress a v elektronické podobě je možno ho v originále přečíst zde: https://mltheory.files.wordpress.com/2017/06/khrushchev-lied.pdf. V češtině o obsahu knihy vyšel na již vládou Mirka Topolánka resp. ODS zabolkovaném portálu komsomol.cz text Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal, rozhovor s jejím autorem viz https://lukassluka.blog

.idnes.cz/blog.aspx?c=452129). Knihu výstižně charakterizuje její podtitul: Chruščovovo „odhale-ní“ Stalinových (a Berijových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném v rámci XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu konaného od 25. února 1956 je prokazatelnou lží.

Ve své knize uvádím všech 61 obvinění, které Chruščov vznesl proti Stalinovi resp. v několika případech proti Beriiovi. Každý z těchto bodů obžaloby jsem následně s ohledem na důkazy ze so-větských archivů, pečlivě a zevrubně prostudoval. Ke svému vlastnímu překvapení jsem zjistil, že 60 z 61 obvinění je evidentně a zcela prokazatelně nepravdivých.

JIŽ JEN SAMOTNÝ FAKT, ŽE CHRUŠČOV MOHL ÚPLNĚ VŠECHNO NA VÍCE NEŽ 50 let PADĚLAT, NAZNAČUJE, ŽE BYCHOM MĚLI POZORNĚ A BEDLIVĚ SLEDOVAT DALŠÍ ÚDAJ-NÉ „ZLOČINY“ STALINA A SOVĚTSKÉHO SVAZU Z DOBY JEHO VLÁDY.

Ve stalinském ekonomickém modelu akumulace finančních prostředků národního hospodář-ství došlo v důsledku růstu produkce ke snížení jejích nákladů. To dovolilo také systematicky sni-žovat velkoobchodní a maloobchodní ceny.

V souladu s hospodářskou reformou dle modelu Kosygina (1965), připravenou za Chruščova podle koncepce ekonoma Libermana (Pravda, 9. září 1962) byly výnosy získány v podobě přirážek k výrobním nákladům, a ne v důsledku snížení výrobních nákladů. Zisk byl stanoven v plánech ja-ko hlavní souhrnné měřítko „efektivity“ práce podniků. Při tom se projevila zainteresovanost, pře-devším šéfů podniků bojovat ne pro úsporu nákladů, ale naopak, za jejich růst za účelem dosažení zisku jako zdroje obohacení na stejném principu jako v kapitalistické ekonomice, ale v nepřítom-nosti hospodářské soutěže (většinou pozitivního principu tržních vztahů v rámci kapitalismu) me-zi výrobci. Ekonomické zájmy podniků a odvětví o dosažení maximálního zisku se dostaly do kon-fliktu se zájmy státu a zničily systém plánování. Došlo k ekonomické antisocialistické plíživé kon-trarevoluci shora, jež se ukázala být hlavním pustošitelem a ničitelem socialistické základny – eko-nomického zřízení SSSR. V souladu s tím šla degradace i hesel k boji o titul úderníků a kolektivů „komunistické práce“ do boje za výstavbu „rozvinutého socialismu“, „rozvíjejícího se socialismu“ a oznámení o politickém a ekonomickém systému „stagnace“ a „totalitě“. Vznik komunistické strany RSFSR v roce 1990 posílil odstředivé síly ideologické nadstavby v rozpadu SSSR.

Z ruštiny přeložil Lukáš Sluka

Prohledat tento blog

Lukáš Sluka

Igor Saveljev, Alexandr Charčikov, STRUČNÝ ŽIVOTOPIS Josifa Vissarionoviče Stalina [vl. jm. Džugašvili(ho)] (1878-1953)

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Leninismus dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku (IES), Academia 1981

Neopovažujte se dotýkat Ukrajinců – dejte jim vše, aniž byste za to něco žádali! Jak infantilní sousedé doplatí na svou drzost

Revizionismus dle IES (Ilustrovaného encyklopedického slovníku), III. díl Pro-Ž, str. 107