Eseři ESEŘI [rus. ze zkratky SR (Es-er), tj. socialisté-revolucionáři]
Datum založení: 1903
Datum rozpuštění: 1940
Předseda: Viktor Černov
Sídlo: Petrohradská státní univerzita, Rusko
Ideologie: narodnictví
Eseři byli maloburžoazní politická strana v Rusku, jež se opírala především o rolnictvo. Socialisté-revolucio-náři vznikli jako strana roku 1902 sloučením skupin tzv. narodniků1 V květnu 1917 vytvořila strana eserů s men-ševiky Prozatímní vládu a po říjnovém převratu stála vět-šina socialistů-revolucionářů proti sovětské moci. Levé křídlo vytvořilo vlastní stranu levých eserů2. Strana ese-rů zprvu podporovala bolševiky, ale v létě 1918 organizo-vala protisovětské povstání.
Ve Slovníku vědeckého komunismu, vydaném v pražském nakladatelství Svoboda roku 1978, se v hesle socialismus narodnický uvádí: „Socialismus narodnický – druh maloburžoazního utopického socialismu obecně, v Rusku pak ideologie rolnické demokracie zvláště.
Specifickým rysem narodnického socialismu bylo prolínání idejí agrární demokracie se soci-alistickými tužbami, s nadějí minout kapitalismus (razíce prostor tzv. nekapitalistické cestě vývo-je). Sociálním zdrojem narodnického socialismu byl boj lidových (převážně rolnických) mas za pů-du a za likvidaci nevolnických forem vykořisťování. První klasickou, avšak nikoli jedinou formou demokratické ideologie podobného typu, bylo ruské narodnictví. Praxe národněosvobozeneckého hnutí ve XX. století potvrdila Leninovu prognózu o mezinárodním charakteru narodnického socia-lismu, o narodnických rysech v ideologii rolnické demokracie na Východě (sun-jat-senismus, ghándismus apod.), i když se současné formy narodnické ideologie značně liší od ruského narod-nictví (např. tzv. „Teorie národního socialismu“). Je nutno připomenout, že v současných podmín-kách má narodnická demokracie kvalitativně jiné, mnohem širší možnosti. Vzájemný poměr soc-iálních sil v rozvojových zemních i na meziná-rodním poli dovoluje jejím předním představitelům, často členům revolučně demokratických skupin, uskutečňovat progresivní program hlubokých společenských přeměn a pomáhat tak směřovat vývoj těchto zemí na socialistickou orientaci.
V Rusku měly na formování narodnického socialismu klíčový vliv události roku 1848 ve Fran-cii a tragédie Pařížské komuny3. Kontrarevoluční obrat buržoazie postavil demokratické myšlení v Rusku před nutnost volby mezi prací a kapitálem. V osobě Gercena4 a Ogarjova5, Černyševs-kého6 a revolucionářů 70. let XIX. století se ruská rolnická demokracie postavila na stra-nu socialismu. Protože však objektivní podmínky Ruska ve druhé polovině 19. století vytyčily před osvobozeneckým hnutím nikoli socialistické, ale buržoazně demokratické úkoly a do popředí se dostalo jako hlavní hlavní revoluční síla rolnictvo, stal se ze subjektivně socialistických tužeb a programu narodnického socialismu ve skutečnosti program rolnické demokracie. Základy narod-nického programu zformuloval Gercen po revoluci v roce 1848. Gercen došel k závěru, že rolnické Rusko vůbec nemusí „projít dvěma fázemi evropského vývoje“ a že jeho vývoj mů-že „jít svébytnou cestou“, pominout kapitalismus, bude-li existovat takový předpoklad, ja-ko je občšinové pozemkové uspořádání. Po Gercenovi rovíjel ideu nekapitalistického vý-voje Ruska a přechodu k socialismu přes rolnickou obščinu Černyševskij, jenž spojoval možnost tohoto přechodu s řešením takových úkolů, jako je likvidace samoděržaví a pře-dání veškeré půdy rolnictvu bez náhrady.
Po rolnické reformě z roku 1861 se narodnický socialismus stal převládajícím směrem v rus-kém demokratickém hnutí a získal nové rysy, což bylo podmíněno přeměnou narodnické teorie v program bezprostřední praktické činnosti raznočinské inteligence („pravého narodnictví“). Velký vliv na něj měl západoevropský socialismus (zejména činnost I. inernacionály7). Většina narodni-ků předpokládala, že i když již Rusko učinilo první kroky na cestě buržoazního rozvoje, kapitalis-mus v něm ještě nevznikl, že zůstává v hospodářství země čímsi „cizorodým“. Proto existuje mož-nost aktivním vměšováním do běhu společenského vývoje (rolnická revoluce) podstatně změnit je-ho směr. V pojetí forem a způsobů revoluční činnosti nebyli ideologové narodnického socialismu v 70. letech osamoceni. Podstatnou úlohu v něm hrál povstalecký směr (bakuninismus8), který od-mítal nezbytnost přípravné propagandistické práce mezi lidem, protože lid je prý vždy připraven k revoluci, a viděl úkol revoluční inteligence jen v tom, aby spojila všechna lidová povstání v povstání jedno, „všeobecné a drtivé“. Ideolog propagandistického směru Lavrov9 tvrdil, že ani inteligence, ani lid nejsou sociální převrat připraveni a že revoluci musí předcházet dlouhá systematická propa-ganda socialistických idejí. Poněkud později vzniká třetí směr narodnického socialismu – blanquis-tický10, který jeho zakladatel P. N. Tkačev11 pokládal za „nejúčinnější prostředek politic-kého převratu“ politické spikutí revoluční stra-ny doprovázené lidovým povstáním. Nevě-řil v schopnost ruského rolnictva samostatně, bez vnější pomoci přeměnit dosavadní spo-lečenský život v život na socialistických principech. Specifickou omezeností narodnického so-cialismu v 70. letech XIX. stol. bylo nepochopení významu politické revoluce a boje za lidská práva a svobodu. Mnozí narodnici pod vlivem Bakuninových anarchistických názorů stavěli „socialismus“ proti „politice“ a pokládali takový boj za věc, která je výhodná jen pro buržoazii. Teprve koncem 70. let XIX. stol. uznala část narodniků nutnost boje za politické svobody, avšak mimo rá-mec třídního boje a převážně ve formě individuálního teroru. Rozpornost postavení drob-ného podnikatele v podmínkách buržoazní společnosti se projevila ve dvou tendencích narodnického socialismu ― demokratické a liberální. Pro tendenci demokratickou je zře-telně charakteristická utopie rolnické socialistické revoluce a snaha podnítit v boji proti nevolnickým přežitkům široké masy. Pro druhou tendenci je charakteristické přizpůsobení so-cialistických ideálů zájmům „hospodařícího mužika“, obava z ostrých společenských převratů, sna-ha o součinnost s vládnoucími třídami. Vzájemný vztah těchto směrů v narodnickém socialismu byl v rozličných etepách vývoje osvobozeneckého hnutí různý.
Od poloviny 80. let XIX. stol. vstupuje narodnický socialismus do hluboké krize, podmíněné jednak krachem narodnické socialistické propagandy na vesnici, jednak soci-álně ekonomickými posuny v zemi, tj. rozvojem kapitalismu, růstem prole-tariátu a zesíle-ním jeho boje. Část revolucionářů se s narodnickým socialismem ro-zešla a přešla na pozi-ce marxismu. V narodnictví převládl liberální směr (Michailov-skij, Voroncov aj.) jeho spe-cifickým rysem bylo zřeknutí se boje za revoluční svržení existujícího řádu a naděje přejít k socialismu cestou reforem. Přitom za „socialistický“ vydával program, v němž vedle demokra-tických požadavků (zvětšení rolnických přídělů, sní-žení vysokých poplatků, plná občanská práva pro rolníky) velký podíl zaujímaly požadavky specificky buržoazním a maloburžoazní (reorganiza-ce rolnické banky, zajištění odbytu atd.). Převážnou pozornost věnovali narodničtí teoretikové v 80. až 90. letech zdůvodnění ekono-mické stránky své doktríny. Pominuli silné stránky starého narod-nického socialismu a přijali i prohloubili jednu z jeho největších chyb, tj. nepochopení třídního an-tagonismu uvnitř rolnic-tva. Pod tlakem faktů byla část narodniků nucena uznat kapitalistický vý-voj země a rozvrst-vení rolnictva. Toto uznání však bylo doprovázeno všelijakými utopickými a re-akčními plány pomoci „lidové výrobě“. Představitelé liberálního narodnictví vedli ostrý boj s marxismem a byli v tomto boji ideově rozdrceni.
NA POČÁTKU XX. století PŘEJALI NARODNICKÉ NÁZORY REVOLUČNÍ SOCIALISTÉ ― ESEŘI, jejichž SOCIALISTICKÁ FRAZEOLOGIE BYLA IDEOVÝM HÁVEM MALOBURŽO-AZNÍHO REVOLUCIONÁŘSTVÍ. ESEROVSKÁ STRANA NEUSTÁLE KOLÍSALA MEZI PODŘÍ-ZENÍM SE HEGEMONII LIBERÁLŮ A ROZHODNÝM BOJEM PROTI STATKÁŘSKÉMU PO-ZEMKOVÉMU VLASTNICTVÍ A NEVOLNICKÉMU HOSPODÁŘST-VÍ. MALOBURŽOAZNÍ KOMPROMISNICKÁ PODSTATA ESERŮ SE ZVLÁŠŤ JASNĚ PROJEVILA v roce 1917, KDY SE PO SVRŽENÍ CARSKÉ MONARCHIE (SPOLU S MENŠEVIKY A KADETY) STALI STALI VLÁD-NOUCÍ STRANOU A SVOU POLITIKOU SVAZKU S BURŽOAZIÍ DEFINITIVNĚ PROKÁZALI ROZTRŽKU SE SOCIALISMEM I DEMOKRACIÍ A ZMĚNILI SE VE STRANU KULACKÉ ŠPIČ-KY. Historická zkušenost ukázala, že požadavky rolnických mas mohou být uskutečněny jen v boji proti buržoazii, ve spojení s proletariátem a pod jeho vedením.
☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★
2 Leví eseři byla maloburžoazní strana v Rusku v letech 1917-1921, do prosince roku 1917 levé kříd-lo strany eserů, v čele strany stáli M. A. Spiridonovová (1884–1941), B. D. Kamkov (1885–1938), M. A. Natanson [1850 (nebo 1851)–1919), tiskový orgán list Zemlja i volja (Půda a svoboda) – dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%AFda_a_svoboda.
3a) Pařížská komuna viz a) Lenin, V. I., Poučení z komuny zde: http://kominternet.cz/subdom/teorie/1793_lenin_komuna.html
3b) V. I. Lenin, Zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479278
3c) Krajča, Milan, Ke 150. výročí Pařížské komuny viz https://www.kscm.cz/cs/aktualne/medialni-vystupy/komentare/ke-150-vyroci-parizske-komuny
3d) Prokšanová, Petra, 18. března 1871 byla vyhlášena Pařížská komuna, povstání trvající 72 dní vedli socialisté – komunardi, kteří prosazovali především zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících, bezplatné vyučování, řešení bytové politiky, spoluúčast dělníků při vedení podniku, vyhlášení rovnoprávnosti žen. Tedy nic, s čím by buržoazie mohla souhlasit, a proto bylo povstání brutálně potlačeno, ačkoliv komuny vznikaly v mnoha francouzských městech.
★ Z této doby pochází píseň Čas třešní, která byla inspirací
ke vzniku loga současné KSČM
V roce Komuny, v červnu 1871, vznikla ještě další báseň,
která se také dočkala hudebního ztvárnění, aby se později
stala hymnou pracujících a utlačovaných celého světa. Tou
písní je INTERNACIONÁLA
★
„Čas třešní“ v překladu Tomáše Vondrovice viz
https://www.youtube.com/watch?v=diVR
cCEBznM
★
Kdo má rád rockovou hudbu, tak doporučuji píseň „Le Temps des
cerises“ v originále od francouzské kapely Noir Désire (Černá touha):
https://www.youtube.com/watch?v=cD3rBPB
XY1c
3e) Keržencev, Platon Michajlovič, Pařížská komuna, 1961, SNPL – Státní nakladatelství politické literatury, anotace: cílem knihy, založené na původních pramenech a literatuře, je poskytnout cel-kový nástin dějin Pařížské komuny v jejích základních údobích a složkách. přitom se autor podro-bněji pozastavuje u méně objasněných (anebo dosud neobjasněných) otázek či stránek Komuny a stručněji charakterizuje ty problémy, jež již byly knižně publikovány. Podrobně je např. charakteri-zováno celé období v předvečer Komuny, kdy pracující, jež se zprvu zmocnili pušek a později i děl, vypracovali své požadavky (do značné míry později Komunou uskutečněné) a dvakrát se pokusili převzít moc. V knize jsou tyto otázky podrobně objasněny na základě soudobého tisku, pamětí a jiných málo známých materiálů.
3f) Lissagaray, Olivier Hyppolite, Dějiny Pařížské komuny, 1953, SNPL – Státní nakladatelství politická literatury.
4 Gercen, Alexandr Ivanovič(1812–1870), ruský revoluční demokrat, filosof, publicista a spisovatel, politický aktivista, hlavní představitel ruského agrárnického radikálně demokratického hnutí bojujícího za zrušení nevolnictví a hlásající specifickou ruskou cestu k socialismu. Závěr života strávil A. I. Gercen v emigraci. A. I. Gercen dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wik
i/Alexandr_Ivanovi%C4%8D_Gercen
5 Ogarjov, Nikolaj Platonovič (1813-1877), ruský socialista, novinář a básník dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Platonovi%C4%8D_Ogarjov
6 Černyševskij,Nikolaj Gavrilovič (1828-1889), ruský spisovatel, filosof-utopista, revolucionář, lite-rární kritik a publicista, autor románu Co dělat?, podle nějž pojmenoval svou vynikající a ideově vytříbenou práci V. I. Lenin, knihu dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_
Gavrilovi%C4%8D_%C4%8Cerny%C5%A1evskij
7 I. internacionála dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_internacion%C3%A1la
8a) Bakunin, Michail Alexandrovič (1814-1876) byl ruský revolucionář, ideolog anarchismu a narod-nictva dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Alexandrovi%C4%8D_Baku
nin
9 Lavrov, Pjotr Lavrovič (1823–1900) byl ruský filozof, sociolog, antropolog, socialistický teoretik, socialistický teoretik, představitel ruského radikálně-demokratického hnutí narodniků, dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pjotr_Lavrov
10 Blanquismus, utopické učení a směr v dělnickém hnutí vycházející z názorů francouzského revolucionáře a socialistického teoretika L. A. Blanquiho viz Louis Auguste Blanqui dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_Auguste_Blanqui
11 Tkačev (Tkačov), Petr Nikitič (1844-1885/6), ruský revolucionář, publicista a literární kritik. P. N. Tkačev, ideolog jakobínského směru v narodnictví, se roku 1868 sblížil s ruským revolucioná-řem, anarchistou a nihilistou Sergejem Gennadijevičem Něčajevem (1848-1882), jenž zastával ideu zničení všech státních útvarů. S. G. Něčajev dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_N%C4%9B%C4%8Dajev
Komentáře
Okomentovat