Komunistická univerzita Ja. M. Svěrdlova

 Komunistická univerzita Ja. M. Svěrdlova¹

byla vysokoškolská instituce Ústředního výkonné-ho výboru SSSR a Všesvazové komunistické stra-ny (bolševiků), která školila personál pro sověts-kou a stranickou správu, působící v Moskvě v le-tech 1918 až 1937.

Dějiny Sverdlovovy komunistické univerzity

V červenci 1918 byly v Moskvě vytvořeny učební kurzy pro agitátory a instruktory Všeruského ústředního výkonného výboru. V lednu 1919 byly kurzy transformovány na školu sovětské práce. Na jejím základě byla dekretem 8. sjezdu RKS (b) vytvořena Ústřední škola sovětské a stranické práce, přejmenovaná v červenci 1919 na Komunistickou univerzitu Ja. M. Sverdlova.²

Ideologické vedení univerzity vykonával Ústřední výbor RKS (b) a po sovětské linii byla univerzita podřízena Lidovému komisariátu pro vzdělávání RSFSR. Na zasedání Prezidia Všeruského ústředního výkonného výboru bylo dne 8. března 1926 rozhodnuto uznat Komunistickou univerzitu Ja. M. Sverdlova jako instituci celosvazového významu a převést ji do pravomoci Ústředního výkonného výboru SSSR.

Zpočátku sídlila univerzita v budově na ulici Malaja Dmitrovka čp. 6, poté obsadila budovu Moskevské lidové univerzity A. L. Šanjavského na Miusském náměstí.

Na půdě univerzity přednášeli V. I. Lenin³, Ja. M. Sverdlov⁴, N. I. Bucharin⁵, J. V. Stalin⁶, A. V. Lunačarskij, A. M, Gorkij; vyučujícími byli V. V. Adorackij, N. N. Baturin, A. S. Bubnov, S. D. Pavlov, M. F. Vladimirskiij, V. P. Volgin, S. N. Gusev, F. Ja. Kon, N. M. Lukin, S. I. Mickevič, S. A. Piontkovskij, M. N. Pokrovskij, I. I. Skvorcov-Stěpanov, A. M. Stopani, E. M. Jaroslavskij.

Průběh studia na univerzitě byl nejprve 6-8 měsíců, poté byl prodloužen na 2, 3, 4 roky. Na univerzitě pracovali:

• Večerní komunistická univerzita

• Večerní sovětská stranická škola

• Nedělní komunistická univerzita

• Korespondenční, dálková komunistická univerzita

• Lektorské kurzy, později - institut postgraduálních studentů.

Během diskuse o vnitropolitické demokracii v roce 1923 byla rezoluce přijata většinou 554 opozičních hlasů⁷.

Dekretem Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků ze dne 21. září 1932 „O reorganizaci komunistických univerzit na vyšší komunistické zemědělské školy“ byla Komunistická univerzita přeměněna na Vyšší komunistickou zemědělskou univerzitu Ja. M. Sverdlova⁸. Jeho hlavním úkolem bylo vyškolit řídící pracovníky pro kolektivní farmy, státní farmy, strojní a traktorové stanice a okresní výbory.

Dekretem prezidia Ústředního výkonného výboru SSSR ze dne 28. června 1933 byla v souvislosti s 15. výročím Sverdlovské vyznamenána Všesvazová komunistická zemědělská univerzita Leninovým řádem.⁹

Dekretem Ústředního výkonného výboru SSSR ze dne 6. ledna 1938 byla Všesvazová komunistická zemědělská univerzita pojmenovaná po Ja. M. Sverdlovovi uzavřena se zdůvodněním: „V souvislosti s poslední promocí studentů dne 31. prosince roku 1937 byla činnost Komunistické zemědělské univerzity Ja. M. Sverdlova ukončena“.

Rektory Komunistické univerzity byli:

• V. I. Něvskij (1919-1921)

• V. P. Antonov-Saratovskij (1921-1923)

• M. N. Ljadov (1923-1928)

• K. A. Malcev (1928-1931)

• N. Lvov (1932-1934)

• V. Uvarov (1934-1935)

• Gindin (1936-1937)

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1 Sverdlov, Jakov Michajlovič (1885 – 1919), Ruský revolucionář, člen ruské sociální demokracie, pozdější komunistické strany, od r. 1901. Řídil ilegální revoluční činnost na mnoha místech Ruska, za revoluce v l. 1905 - 1907 působil na Urale. Mnohokrát byl vězněn a poslán do vyhnanství na Sibiř. Na pražské konferenci v r. 1912 byl v nepřítomnosti kooptován do ÚV a ruského byra ÚV strany, od dubna 1917 byl tajemníkem ÚV Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Byl jedním z předních organizátorů Velké říjnové socialistické revoluce a od 8. listopadu 1917 prvním předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů, zároveň byl předsedou komise pro vypracování první sovětské ústavy.
V r. 1919 podlehl epidemii španělské chřipky. Zemřel krátce před VIII. sjezdem bolševické strany, na němž uctil Lenin památku Sverdlova jako jednoho z nejschopnějších organizátorů strany.

2 Viz rusky Fondy Státního archivu Ruské federace pro dějiny SSSR. Průvodce. Svazek 3, str. 203–205 (nepřístupný odkaz). Citováno 29. září 2010. Archivováno 22. března 2014, KOMUNISTICKÁ AKADEMIE při CENTRÁLNÍM VÝKONNÉM VÝBORU SSSR. 1918-1936 viz rusky zde: http://guides.rusarchives.ru/browse/guidebook.html?bid=203&sid=1152247

3 Lenin [vl. jm. Uljanov], Vladimír Iljič (1870-1924) dle portálu kominternet.cz: Tvůrce marxismu epochy imperialismu, jeho spolupracovníky nazvaného leninismus, proletářských a národně osvobozeneckých revolucí a výstavby socialismu a komunismu. Vedoucí činitel ruského a mezinárodního dělnického hnutí, zakladatel Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR, pozdější Komunistické strany Sovětského svazu), sovětského státu a organizátor světového komunistického hnutí, jeden z největších géniů novodobých dějin lidstva.
Pokroková výchova v rodině, četba revolučně demokratické literatury, otřesné příklady utrpení prostého lidu i osud staršího bratra Alexandra, popraveného za pokus o atentát na cara, formovaly Leninův revoluční světový názor. Již jako student práv byl za účast v revolučním povstání studentů v Kazani v r. 1887 poslán do vyhnanství; studium potom dokončil externě na univerzitě v Petrohradě (1891). Po čtyřletém pobytu v Samaře, kde intenzivně studoval a propagoval marxismus, r. 1895 odešel do Petrohradu, kde založil Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Koncem roku byl za revoluční činnost zatčen a 1897 poslán do vyhnanství na Sibiř.
V r. 1900 odešel do emigrace v západní Evropě, kde inicioval založení celoruského marxistického časopisu Jiskra, který sehrál rozhodující úlohu v semknutí ruských marxistů a v přípravě II. sjezdu SDDSR, na němž bylo 1903 vytvořeno bolševické křídlo, organizačně samostatné od r. 1912. Zásady bolševické strany rozpracoval Lenin v dílech Co dělat (1902) a Krok vpřed, dva kroky vzad (1904).
V listopadu 1905 se vrátil z emigrace do Petrohradu, kde pracoval ilegálně. V knize Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci vypracoval taktické zásady marxistické strany, především teorii přerůstání demokratické revoluce v socialistickou. Po porážce revoluce a nástupu stolypinské reakce v prosinci 1907 Lenin opět emigroval. 1909 vyšla jeho práce Materialismus a empiriokriticismus, v níž podrobil zdrcující kritice buržoazní filozofické směry a dále rozvinul filozofii marxismu. V předvečer 1. světové války založil bolševický deník Pravda. Po vypuknutí války odhaloval její imperialistickou podstatu a vytyčil heslo její přeměny ve válku občanskou. 1916 napsal jedno z nejvýznamnějších děl marxismu-leninismu Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu.
V době svržení carismu v Rusku v únorové revoluci 1917 pobýval Lenin ve Švýcarsku. Po příjezdu do Petrohradu v Dubnových tezích narýsoval plán pokojného přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou. V červenci byl nucen se uchýlit do ilegality, kde napsal Stát a revoluci.
Dne 6. listopadu 1917 se Lenin dostavil do petrohradského štábu revoluce v paláci Smolný a ujal se vedení povstání. Povstání 7. listopadu 1917 zvítězilo a vešlo do dějin jako Velká říjnová socialistická revoluce.
Dne 8. listopadu 1917 byl Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Řídil boj pracujících sovětského Ruska proti vnitřní kontrarevoluci a zahraniční intervenci, určoval směr sovětské zahraniční politiky, vypracoval plán výstavby socialismu založený na industrializaci, kolektivizaci zemědělství a kulturní revoluci a rozhodujícím podílem přispěl k založení Komunistické (III.) internacionály (1919). V srpnu 1918 byl těžce raněn eserskou teroristkou, 1922 vážně onemocněl a 21. 1. 1924 zemřel v Gorkách u Moskvy.
Lenin ubránil marxismus před útoky nepřátel, zobecnil nejnovější vědecké objevy a novou zkušenost třídních bojů a povznesl marxistickou teorii na kvalitativně nový stupeň rozvoje.

4 Sverdlov, Jakov Michajlovič (1885 – 1919), ruský revolucionář, člen ruské sociální demokracie, pozdější komunistické strany, od r. 1901. Řídil ilegální revoluční činnost na mnoha místech Ruska, za revoluce v l. 1905 - 1907 působil na Urale. Mnohokrát byl vězněn a poslán do vyhnanství na Sibiř. Na pražské konferenci v r. 1912 byl v nepřítomnosti kooptován do ÚV a ruského byra ÚV strany, od dubna 1917 byl tajemníkem ÚV Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Byl jedním z předních organizátorů Velké říjnové socialistické revoluce a od 8. listopadu 1917 prvním předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů, zároveň byl předsedou komise pro vypracování první sovětské ústavy.
V r. 1919 podlehl epidemii španělské chřipky. Zemřel krátce před VIII. sjezdem bolševické strany, na kterém uctil Lenin památku Sverdlova jako jednoho z nejschopnějších organizátorů strany.

5 Bucharin, Nikolaj Ivanovič (1888-1938) byl bolševický revolucionář, sovětský politik, filosof, žurnalista a spisovatel. Byl členem politbyra (1924–1929), ústředního výboru (1917–1937), předsedou kominterny (1926–1929) a šéfredaktorem stranických novin Pravda.

Napsal knihy Imperialismus a světové hospodářství (1918), ABC komunismu (1919), Ekonomika z přechodného období (1920), Historický materialismus (1921) a další. Někdy kreslil karikatury (např. Lenin, Stalin).

6 Stalin [vl. jm. Džugašvili], Josif Vissarionovič Vlastním jménem Džugašvili. Vedoucí činitel Komunistické strany Sovětského svazu, sovětského státu a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, teoretik a propagátor marxismu-leninismu, hrdina socialistické práce (1939), hrdina Sovětského svazu (1945), maršál Sovětského svazu (1943), generalissimus Sovětského svazu (1945). Rodák z gruzínského města Gori do revolučního hnutí vstoupil ve svých patnácti letech. Po svém vyloučení z pravoslavného semináře za propagaci marxismu a krátkém zaměstnání ve fyzikální observatoři vedl od roku 1901 až do únorové revoluce 1917 život profesionálního revolucionáře pracujícího v ilegalitě. Byl opakovaně vězněn a posílán do vyhnanství, odkud několikrát uprchl. Účastnil se revoluce v Zakavkazsku v l. 1905 - 1907 a byl jedním z vůdců Velké říjnové socialistické revoluce roku 1917 v Petrohradě. V první sovětské vládě, Radě lidových komisařů, zastával funkci lidového komisaře národnostních věcí. 3. 4. 1922 byl Stalin na Leninův návrh zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) a v čele strany stál až do své smrti 5. 3. 1953. Od 6. 5. 1941 do své smrti byl také předsedou Rady lidových komisařů SSSR, od r. 1946 nesoucí název Rada ministrů SSSR.
            J. V. Stalin významně přispěl k vítězství sovětské moci nad domácí kontrarevolucí a zahraniční intervencí v občanské válce, vytvoření mnohonárodnostního Svazu sovětských socialistických republik a konsolidaci strany po Leninově smrti. Se Stalinovým jménem je spojeno vítězství socialistické industrializace, kolektivizace zemědělství, všestranný rozvoj centrálně plánovaného hospodářství, vědy, techniky, socialistické kultury, upevňování komunistické morálky a porážka trockistů a pravicových oportunistů, jejichž činnost směřovala k obnově kapitalismu. Je tedy nevyvratitelnou skutečností, že to byl J. V. Stalin, pod jehož vedením sovětský lid vybudoval sociálně-ekonomické základy socialismu.
Stalinovou zásluhou byla likvidace páté kolony imperialismu před napadením Sovětského svazu fašistickými agresory, která byla předpokladem vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce. Tohoto vítězství bylo dosaženo za cenu nesmírných obětí na životech vojáků, partyzánů i civilistů. Mnoho z nich umíralo se Stalinovým jménem na rtech. Stalin, předseda Státního výboru obrany, byl pro všechny pokrokové síly té doby ztělesněním vítězství nad fašistickým barbarstvím, symbolem lepší budoucnosti. Bez revolučních přeměn v sovětském hospodářství by nikdy nebylo možné vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. SSSR v čele se Stalinem dokázal bez nadsázky zachránit velkou část evropské civilizace před vyhlazením. Buržoazně demokratické státy by nejenže neměly síly porazit bez SSSR fašistickou osu, ale je velmi pravděpodobné, že by nevázáni tlakem příkladu Rudé armády vedené generalissimem Stalinem nehnuly proti fašistické genocidě ani prstem.
                Díky vítězství nad fašismem, osvoboditelské úloze Rudé armády a dovedné zahraniční politice Sovětského svazu nesmírně vzrostla autorita myšlenek socialismu a komunismu a došlo ke vzniku světové socialistické soustavy, největšímu úspěchu světového komunistického hnutí od Velké říjnové socialistické revoluce. Válkou zničené sovětské hospodářství ještě za Stalinova života předstihlo předválečnou úroveň výroby.
                Nejvýznamnější statě a projevy J. V. Stalina byl vydány pod názvy Marxismus a národnostní a koloniální otázka a Otázky leninismu. Druhé z těchto děl obsahuje také významnou stať O dialektickém a historickém materialismu napsanou pro knihu Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Významným přínosem k politické ekonomii je poslední Stalinovo dílo Ekonomické problémy socialismu v SSSR.
                Za 31 let, po která stál J. V. Stalin v čele Komunistické strany Sovětského svazu, se dopustil i chyb, které byly zvláště po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 neúměrně zveličovány na úkor úspěchů. Projevilo se, že v posledních letech Stalinova života stanuli v nejvyšších stranických a státních funkcích lidé skrývající svou pravicově oportunistickou orientaci nebo kolísaví, kariéristé čekající na Stalinovu smrt (kterou někteří z nich urychlili přinejmenším neposkytnutím pomoci). Sami se podíleli na vytvoření kultu osobnosti Stalina jako neomylného vůdce, což vedlo k nahrazení tvořivého rozvoje marxismu-leninismu a bolševické kritiky a sebekritiky neužitečným a stagnaci podporujícím holdováním Stalinově genialitě. Patrně nejvýznamnějším skutečným Stalinovým pochybením bylo, že tomuto procesu nedokázal i pro zhoršující se zdravotní stav zabránit, ačkoliv se např. přehnané glorifikaci své osoby mnohokrát postavil.
            „Odhalení" Stalinova kultu osobnosti, kterým se revizionističtí vůdci po jeho smrti snažili zveličit vlastní zásluhy, vedlo k pošpinění předchozích 30 let budování socialistické společnosti, znechucení a odrazení milionů čestných komunistů a jejich sympatizantů a rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí. Chruščovovy útoky na Stalina, často založené na překrucování a zatajování skutečnosti a revizi leninismu, se staly podkladem pro zostření ideologické antikomunistické kampaně světového imperialismu. Ke škodě světového komunistického hnutí nebyl sovětským vedením J. V. Stalin až do rozpadu SSSR objektivně zhodnocen, nebyly rozebrány skutečné příčiny a následky negativních jevů jeho éry. Zejména pak nebyla učiněna přítrž Chruščovově revizionistické linii, pouze zmírněné po odchodu N. S. Chruščova z funkcí. Její pokračování umožnilo nástup M. S. Gorbačova a jeho společníků do čela KSSS a SSSR. Ti prohloubili útok na vědeckou teorii marxismu-leninismu, nadále maskovaný „bojem proti kultu osobnosti", dovršili probíhající kontrarevoluční procesy a umožnili obnovu kapitalismu ve většině socialistických zemí.

7 Reznik, A. V., viz rusky Trockismus a levicová opozice v RKS (b) v letech 1923-1924, Moskva: Svobodné marxistické vydavatelství, 2010, str. 38

8 Fondy Státního archivu Ruské federace pro dějiny SSSR. Průvodce. Svazek 3, str. 203–205 (nepřístupný odkaz). Citováno 29. září 2010. Archivováno 22. března 2014.

9 Viz rusky noviny „Rudý sever“ č. 145 ze dne 30. června 1933 (Vologda)