Levá opozice ve RKS (b) a VKS (b)
Vůdci «Levé opozice» v roce 1927, krátce před jejich odsunem z Moskvy.
Sedící zleva: doprava: Leonid Serebrjakov, Karl Radek, Lev Trockij, Michail Boguslavskij a Jevgenij Preobraženskij;
Stojící zleva: Christian Rakovskij, Jakov Drobnis, Alexander Běloborodov a Lev Sosnovskij
«Levá opozice» je smluvený název politického proudu v rámci RKS (b) [Ruské komunistické strany (bolševiků)] a VKS (b) [Všesvazové komunistické strany (bolševiků)] ve 20. letech XX. století. V nejrůznějších dobách byli jeho nejslavnějšími představiteli po krátkou dobu Lev Trockij1, Jevgenij Preobraženskij, Timofej Sapronov, Karl Radek, Leonid Serebrjakov, Ivan Smirnov, Christian Rakovskij, Lev Sosnovskij, Alexander Voronskij - Grigorij Zinověv, Lev Kameněv, Naděžda Krupská.
«Deklarace 46» (šestačtyřiceti) a «Nový kurs»: diskuse říjen 1923 - leden 1924
Levá opozice se začala formovat v době vnitrostranického boje během Leninovy nemoci, zejména však po jeho smrti v lednu 1924. Linie boje byla mezi Trockým a jeho příznivci, včetně těch, kteří v říjnu 1923 podepsali «Prohlášení 46» na jedné straně a triumvirátem Zinověva, Stalina a Kameněva a jejich příznivců na straně druhé. „Podpisy mnoha známých příznivců Trockého - Christiana Rakovského, Karla Radka, Nikolaje Krestinského, Adolfa Ioffeho a dalších – pod textem «Deklarace 46» nejsou. Nelze je nalézt ani na jejím přípravném dokumentu, pročež bývalí „decisté“, zejména Vladimír Smirnov a Timofej Sapronov vytvořili roce 1926 samostatnou skupinu.“ Trockistický historik A. V. Reznik (nar. 1986) ve své knize Trockij a soudruzi: levicová opozice a politická kultura RKS (b), 1923-1924 [vydalo nakladatelství Evropské university (!) - St. Petersburg: Publishing house of the European University at St. Petersburg, 2017] píše: „Levá opozice v letech 1923-1924 nebyla ani „trockistickou“, ani „frakční“ organizací…“ (Jak se tedy přihodilo, že na fotografii vůdců Levé opozice zaujímá L. D. Trockij ústřední pozici?!). V nejnovější literatuře je vyjádřen názor, že „Levá opozice v širším smyslu byla vnitrostranickou tendencí, jejíž příznivci se s jejich kritickým postojem vůči politice strany spojili výhradně situačně ve věci podpory rozhodnější „demokratizace“ vnitropolitického režimu“ v SSSR.
☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭
1 Trockij, Lev Davidovič
Komentáře
Okomentovat