Lež v kauze Stalinovy smrti

Hlavní redaktor programu Konceptual: společnosti Vítejte drazí diváci našeho stejnojmenného youtubového, mé jméno je Alaxandr Šlotov a jsem vedoucím rubriky «Logika soudruha Stalina». Jde o rubriku mimořádnou, v níž se p okusíme vysledovat logiku tohoto velikého stratéga, politika a státníka, a snad ji i porovnat se ději probíhajícími v současnosti. Mým hostem je Jurij Nikolajevič Žukov spisovatel, doktor historických věd, hlavní vědecký pracovník Ústavu ruských dějin Ruské akademie věd. Dnes, v den výročí Stalinova skonu dne 5. března 1953 budeme posuzovat téma Stalinovy smrti, mohla-li to být vražda, kdy tato událost měla závažné důsledky pro celý svět.

Sovětský a ruský historik, doktor historických věd a hlavní vědecký pracovník Ústavu ruských dějin Ruské akademie věd Jurij Žukov, na slovo vzatý odborník a vědec, autor desítek knih, zasvěcených publikací i stovek článků odborně se zabývajících obdobím, kdy v čele Sovětského svazu, prvního státu budujícího socialistické hospodářství a upevňující jeho státnost, stál J. V. Stalin, se k danému tématu vyjádřil následovně: „To, co udělal Chruščov, jemuž bylo nařízeno uspořádat pohřeb, kdy v davu truchlících nikdo nepřišel o život a všichni se spořádaně rozešli, znamenalo jen, že celá oblast zůstala poseta galošemi. Ochranka okamžitě zjistila, že (J. V. Stalin, pozn. př.) leží na podlaze, její členové vešli a položili ho na pohovku, a v tu chvíli už dorazili Malenkov, Berija a Chruščov. Stalin však v té době již trpěl Alzheimerovu chorobou, vše zapomínal a nemyslelo mu to svižně jako dří-ve. Ačkoli chvílemi přicházelo zjasnění mysli, celkový stav se nelepšil a až do okamžiku skonu vůd-ce Sovětského svazu už k nápravě nedošlo.

Hlavní redaktor Alaxandr Šlotov:

Na tuto zamlženou skutečnost lze navázat obavou mnoha našich občanů, kteří (si) dodnes kladou neodbytnou otázku, jak historicky oprávněná je verze Stalinovy vraždy.

Prof. Jurij Žukov: Ta je naprosto neopodstatněná. Mimo jiné jsem sám držel v rukou důkazy o opaku. Faktem je, že o Stalinově zdravotním stavu včetně jeho průběhu existují lékařské záznamy. V jednom lékaři zaznamenali nachlazení, poruchy trávení i různá nejběžnější onemocnění a ve druhém důkladně a pečlivě zaregistrovali všechny čtyři proběhlé mrtvice, přičemž k té první došlo na podzim roku 1945. Sám Stalin zemřel po infarktu čtvrtém. Pokud se zeptáte kteréhokoli kardiologa, pak vám objasní, že čtyři mrtvice nevydrží nikdo a fakt, že Stalin zemřel až po čtvrtém infarktu, je zázrak. Navíc, všechny báchorky o tom, jak stráže údajně bloudily, je také nesmysl. Já jsem byl na «Bližněj dače» a (vy)fotografoval jsem vše.

Mám fotografii překrásného kousku. Jde o takový ovládací panel, který v jakémkoli okamžiku ukazuje, kde se Stalin právě nachází, aby člověk by mohl zjistit, v jakém místě a ve kterém pokoji Josifa Vissarionoviče nalézt, pročež nebylo třeba hádat, zda leží na gauči či spadl na podlahu. Vše okamžitě ukázalo toto dálkové ovládání. Vždyť přece rozumíte, vše zkrátka ukazuje na to, máme co do činění s mýty. Navíc jsem znal posledního velitele ochranky plukovníka Novika, jenž mi řekl, co se minulý večer přihodilo. Věděl to lépe než kdokoli jiný. Na návštěvě u Stalina byli čtyři lidé a pili domácí víno vyrobené samotným Stalinem. Po odchodu hostí zůstala v každé láhvi polovina vína a nikdo se neopil... představte si, že večer vypijete půl láhve vína, což není pro zdravé muže jako Chruščov vůbec nic. Znamená to jen, že Stalinovi hosté měli výtečný a zdravý metabolismus. Jenže Stalin právě prodělal čtvrtou mrtvici, z níž se nikdo nemá šanci probrat ani dnes. Okamžitě tak vyšlo najevo, že k žití mu zůstaly pokud ne 2- 3 hodiny, pak maximálně dva až tři dny hrůzné rea-lity bezvýchodného terminálního stavu, kdy ničemu nerozumí aniž by byl s to cokoli pochopit. Všechny lékařské dokumenty ukazují jediné: Stalin zemřel v důsledku čtyř prodělaných mrtvic. Pokud má někdo dojem, že bylo možné — ať už jakkoli — postavit Josifa Vissarionoviče na nohy, ať zajde k lékaři s kardiologem, a ten mu obratem vysvětlí, co ve finále znamenají 4 mrtvice. Inu, tak tomu skutečně je... .

Hlavní redaktor Alaxandr Šlotov:

Juriji Nikolajeviči, zdá se, že vaše slova jsou velmi dobrým vysvětlením toho, co je známo o excesech, k nimž došlo v rámci událostí během masových shromáždění obyvatel po smutečních akcích spjatých s pohřbem J. V. Stalina, víte, že se v poslední době propaguje verze, že lidé byli rozháněni kamiony a mnozí při svém úprku zahynuli. Jak to bylo ve skutečnosti?

Prof. Jurij Žukov:

K tomu se mohu vyjádřit jako očitý svědek. Byl jsem ještě chlapec, debatovali jsme mezi spolužáky, ale i se studenty středních škol, a hned první den po oznámení Stalinova skonu, rozhlas hlásil, že je možné projít Sloupovým sálem, přičemž naše občany nabádal, aby se shromáždili v parku na Sa-dové poblíž stanice metra Smolenskaja. A to v nové, nikoli staré části parku, na vnitřní straně jeho okruhu a odtud se vypravili. Viděli jsme, že v ulicích poblíž Sadové nikde nefunguje doprava, ne-jezdí žádné autobusy ani tramvaje, stále tudy proudí velké davy obyvatelstva, jež nikdo neorgani-zoval, a které se shromáždily u Kyjevského nádraží a směřovaly na Majakovského náměstí. Úplně všechny tabule s plakáty, jakož i veškeré reklamní plochy byly v tu chvíli byly na ulicích zalepeny. Lidé kráčeli mlčky, sevřeně, bez křiku či skandování hesel, především však bez policejní ochrany. A pak začalo to, co natropil Chruščov, který byl z nějakého důvodu pověřen zorganizováním pohřbu. Z nějakého důvodu nebyl dav vpuštěn do ulice Gorkého, aby po ní mohli lidé dojít přímo k Domu odborů, ale celá masa lidí byla nasměrována k Cvětnému bulváru na Trubkové náměstí. V tu chvíli již ze strany Náměstí Tří nádraží kráčel další zástup a všichni společně odbočili rovněž ke Cvětné-mu bulváru na Trubkové náměstí. Po celou tu dobu jsem tam byl také Abych nepředbíhal, řeknu jen, že když se všichni rozešli, nebyla ani jedna mrtvola, jen celé náměstí bylo poseto galošemi. V tom čase totiž lidé začali nosit galoše, jelikož v botách udržely teplo a byly nepromokavé. Nikdo se však nemohl bez obtíží pohybovat, protože ulicemi a třídami projíždělo velké množství motocykli-stů, které to neumožňovalo. A pokud to někdo neví, nechť se podívá na dobové záběry. Kdokoli se však opravdu nechtěl tlačit v davu skrze zaplněné Trubkové náměstí, mohl však přece jen odejít. Později jsem se v institutu od jednoho věhlasného muže, jenž byl rovněž v inkriminovanou dobu na Trubkovém náměstí dozvěděl, že zatímco já byl malý chlapec a měl jsem namířeno do Sloupo-vého sálu, on již sloužil u vnitřních jednotek a byl členem ochranky v této čtvrti, že bulvár stoupá velmi strmě vzhůru až ke Grafickému bulváru v sklonu asi 40-ti stupňů. A když už bylo po všem, řekl: našli šest mrtvých. Ale kde je nalezli? Na náměstí ne, ale na bulváru… Tehdy ještě mnohé domy měly sklepy propojené úzkými světlíky, které v šeru umožňovaly trochu vidět. A jestli člověk náhodou do takovéhoto světlíku spadl, vylézt, když dav procházel nad ním, už nemohl. A to byl osud šesti z nich. Všech šest lidí bylo ušlapáno k smrti na Vánočním bulváru, a ne na Trubkovém náměstí. Tak jsem průběh události poskládal z dokumentů já. Vinu nese Chruščov, protože byl pověřen organizací pohřbu, a když se na druhý den lidé ocitli přímo v hrůzné tlačenici na Trubko-vém náměstí, teprve až poté otevřel Gorkého ulici, druhou ulici, jež vedla přímo k Domu odborů a nějakým způsobem víceméně organizovali proud lidí. A dalšího se už nic nestalo. Chruščov byl navíc povinen vědět, že lidé půjdou ke Stalinovi a zavřít všechna nádraží, zrušit všechny vlaky i spoje, které musely být zastaveny někde daleko od Moskvy, protože ten první den, celý večer, celou noc, když vlaky fungovaly, lidé prostě stále přicházeli ze všech částí, obvodů i předměstí a v centru Moskvy bylo tolik lidí, že taková masa byla pro běžnou organizaci pohřebních akcí zcela nepřijatel-ná.

Proto prohlašuji s plnou odpovědností, že na Trubkovém náměstí nezemřel ani jeden člověk Nic z proběhnuvších událostí nijak nesouviselo se skutečností, že Chruščov neudělal během prvního dne po Stalinově úmrtí zhola nic pro samotnou organizaci pohřbu. Nikita Sergejevič začal něco konat až po dvou dnech, když už mu namočili čumák do toho, co se stalo.

Hlavní redaktor Alaxandr Šlotov:

Juriji Nikolajeviči, i tak je podivuhodné, kolik mýtů kolem tohoto tématu vyvstalo….

Prof. Jurij Žukov:

Inu, co dělat, vše samozřejmě vymýšlí i vytváří ti, kteří se narodili mnoho let po Stalinově smrti, rozumíte a ne ti, kteří vše znají pouze z doslechu. Chápete, oni to vše vzali z knih Galiny Nikolajevové ze scénáře Jevtušenka, který si fakta navymýšlel čert ví odkud, že prý má jako všichni spisovatelé, dramatici a scenáristé právo na invenci. Avšak aby lidé opravdu znali skutečnost, musíte jim říci pravdu a to je to, co považuji za nutné. Málokdy ji má kdosi, kdo sice píše, ale evidentě fantazíruje. Rozumějte, já tam byl, viděl jsem vše bezprostředně, v reálu a jsem očitým svědkem. Celý večer jsem byl na Trubkovém náměstí a jednu věc vím jistě, totiž že nikdo lidi na smrt nehnal! Inu, tlačili se na náměstí jako někde na trhu, ale mezi lidmi v davu nebylo tak vůčihledně těsno, aby nemohli jít vedle sebe. Ze stejného náměstí se dalo snadno odejít i přes zátarasy tvořené velkými nákladními automobily, tedy navzdory ohromným náklaďákům.

Hlavní redaktor Alaxandr Šlotov:

A jak je tomu, Juriji Nikolajeviči, s tou verzí, že po mrtvici zůstal Stalin velmi dlouho ležet bez pomoci? A kdo si vůbec vymyslel celou tuto lež o smrti Josifa Vissarionoviče?

Prof. Jurij Žukov: Sám snad chápete, že to jsou také legendy a mýty. Ochranka okamžitě zjistila, že leží na podlaze, její členové vešli a posadili ho na pohovku. A v tu chvíli už dorazili Malenkov, Beri-ja, Chruščov a, pokud si pamatuji, myslím ještě Bulganin. Takže povídačky o tom, že Josif Vissario-novič musel dlouho ležet bez pomoci, jsou opět snad jen hodny fantastickým mýtům barona Práši-la nebo Tartarina z Tarasconu, bodrého to francouzského chlapíka holedbajícího se svými smyšle-nými hrdinskými činy a podivuhodnými příhodami. Sama figura žoviálního Tartarina, jež ve Fran-cii zcela zlidověla, vytváří nadto celé legendy, v nichž sám Tartarin zůstává za všech okolností neú-navným fabulátorem vlastního života. Ale v žádném případě bychom neměli tyto mýty vyprávět ve vztahu ke Stalinovi a jeho smrti.

Hlavní redaktor Alaxandr Šlotov:

Juriji Nikolajeviči, kdo a s jakým cílem vytváří tyto hloupé a nesmyslné mýty?

Prof. Jurij Žukov: Je evidentní, že takové mýty vytvářejí lidé, k nimž se nedostanou pravdivé infor-mace. Jeden (si) cosi vybájí, druhý to zopakuje, něco k tomu přidá a (po)pustí se uzda fantazii. Ve finále tak přirozeně vzniká tvorba lidových mýtů a lidé jsou zbaveni znalostí toho, co se ve skuteč-nosti stalo. Až se u nás otevřou všechny archivy, až budou historici moci publikovat dokumenty vycházející z textů těchto archivních fondů, teprve pak a na jejich základě se odkryje i plně vyjeví celé pravda týkající se smrti i pohřbu J. V. Stalina. A v ten moment všechny mýty definitivně skon-čí. Věrněji, přesněji a precizněji to lze shrnout následovně: mýty zůstanou, ale bude pravda. Dnes jsou bohužel lidé zásobováni a vychováváni pouze mýty, protože vlastní pravdu jim nikdy nesdělí, i když z jakého důvodu zůstává státním tajemstvím jak Stalin zemřel?! Ale přesto je vše uzavřeno.

Hlavní redaktor Alaxandr Šlotov:

Ano, mluvili jsme o tom v našich předchozích videích o utajovaných dokumentech...

Prof. Jurij Žukov:

Ano, ano, to jsou ty klíčové dokumenty z těch mnoha dodnes utajovaných. Počkáme tedy, může být, že je jednoho dne otevřou…

Z ruštiny přeložil Lukáš Sluka