Kameněv, Lev Borisovič [vl. jm. Rozenfeld] (1883-1936)

 

        Lev Borisovič Kameněv [raná verze pseudonymu - Ju. Kameněv]; vl. jm. Rosenfeld, 6. července (18), 1883-25. srpna 1936) - ruský revolucio-nář, sovětský stranický a státní činovník. Prominentní bolševik, jeden z Leninových nejstarších spolupracovníků.

☭ LPředseda všeruského Ústředního výkonného výboru (ÚVV) [27. října (9. listopadu) - 8. listopadu (21.) 1917]   

☭ Člen Politbyra (25. březen 1919 – 18. prosinec 1925; Lev Borisovič Ka-meněv [raná verze pseudonymu - Ju. Kameněv]; vl. jm. Rosenfeld, 6. če-rvence (18), 1883 - 25. srpna 1936) - ruský revolucionář, sovětský stranický a státní činovník. Prominentní bolševik, jeden z Leninových nejstarších spolupracovníků. Předseda městského sovětu Moskvy (1918-1926); od roku 1922 - místopředseda Rady lidových komisařů (SNK) a Rady práce a obrany (STO) a po Leninově smrti - předseda Rady práce a obrany (STO) do ledna 1926. Člen Ústředního výboru v letech 1917-1927, člen Politbyra ÚV v letech 1919-1926 a poté kandidát Politbyra. Člen Ústředního výkonného výboru (CIK) a předseda Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK) SSSR. Člen Politbyra ÚV RSDSD (b) [10. (23.) říjen 1917 - 4. (17.) listopad 1917]; V roce 1936 byl usvědčen z viny v případu „Trockisticko-zinovievského centra“ a zastřelen. Během gorbačovské přestavby byl L. B. Kameněv v roce 1988 rehabilitován.

L. B. Kameněv pocházel z rodiny železničáře. V letech 1901–02 studoval právnickou fakultu Moskevské univezity, z níž byl vyloučen za účast ve studentském hnutí. Člen RSDDS od roku 1901. Byl opakovaně zatčen a často posílán do vyhnanství. V roce 1902 se v Paříži setkal s V. I. Leninem a dalšími vedoucími a redaktory sociálnědemokratického časopisu «Jiskra».¹

☭ Předseda všeruského Ústředního výkonného výboru (ÚVV) [27. října (9. listopadu) - 8. listopadu (21) 1917]

☭ Člen Politbyra ÚV RKS (b) a předseda Rady práce a obrany (STO) L. B. Kameněv (25. březen 1919 – 18. prosinec 1925;

☭Člen Politbyra ÚV RSDSD (b) [10. (23.) říjen 1917 - 4. (17.) listopad 1917];

☭Kandidát člena politbyra ÚK VKS (b) [1. ledna - 23. října 1 926];

Předseda prezidia výkonného výboru městské rady v Moskvě (14. října 1918 - 15. ledna 1926)

  2. předseda předseda Rady práce a obrany (STO) SSSR

  2. lidový komisař pro zahraniční a vnitřní obchod SSSR 16. ledna - 14. srpna 1926

Z plnomocněný  zástupce SSSR v Itálii 26. listopadu 1926-7. ledna 1928

  

Předseda prezidia výkonného výboru městské rady v Moskvě

(14. října 1918 - 15. ledna 1926)

★ Kandidát Poltbyra ÚV RKS

Člen Politbyra ÚV RKS (b) a předseda Rady práce a obrany (STO) 

«Jiskra» - list ruských sociálních demokratů, revoluční ilegální časopis, založený Leninem v roce 1900.

Původní název: «Jiskra»

Typ: Časopis

Země: Ruská říše

Redaktor: Lenin, Plechanov, Martov, Akselrod, Zasuličová, Potresov (1900-1903)

Založen: Prosinec 1900

Ukončení publikování: 1905

Jazyk: ruský

            V případě «Jiskry» se jednalo o „všeruské politické noviny, které připravovaly ideologickou a organizační soudržnost Ruské sociálně demokratické dělnické strany“ [viz C. S. Zelikson-Bobrovskaja, K 50. výročí vydání prvního čísla Leninovy Iskry, dvacetistránková brožura v ruštině zde: http://www.ras.ru/publishing/rasherald/rasherald_articleinfo.aspx?articleid=041634bc-14d2-4d39-b462-8626ebe2cab0]. Časopis byl publikován od prosince 1900 do října 1905 1–5krát měsíčně (vyšlo celkem 112 čísel) s nákladem 8–10 tisíc výtisků, distribuovaných ilegálně. Založen z iniciativy bývalých vůdců sankt-petěrburgského «Svazu boje za osvobození dělnické třídy“ V. I. Leninem, L. Martovem [tj. Julij Ospovič Martov (vl. jm. Cederbaum)] (1873-1923) a A. N. Potresovem (1869–1934). V. Plechanov souhlasil s vydáním všeruských marxistických novin a složil její redakci [se sídlem v Mnichově (1900–02), Londýně (1902–03), Ženevě (1903–05)]. Epigrafem novin byl verš převzatý z básně děkabristického básníka A. I. Odojevského „Jiskra roznítí plamen“. V letech 1903-1905 vedl revoluční práci v Tiflisu, Moskvě i v Sankt-Petěrburgu. L. B. Kameněv spolupracoval na vydávání bolševických publikací. Zveřejňoval eseje o dějinách ruské literatury XIX. století. Od roku 1908 v exilu editor (spolu s Leninem a G. Je. Zinověvem) bolševických novin «Proletarij». Vydal knihu Dvě strany (tj. politické strany, pozn. překl.) s Leninovou předmluvou namířenou proti menševikům. Na začátku roku 1914 byl Leninem poslán do Petrohradu, aby vedl bolševickou frakci ve 4. Státní dumě (sám delegátem nebyl), jakož i redakci novin «Pravda». Řídil ruské byro ÚV RSDDS. Dne 22. října (4. listopadu) 1914 byl L. B. Kameněv zatčen.

            Následně byl zvolen členem Výkonného výboru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců a jako jejich delegát se zasazoval o zavedení přísné kontroly nad konáním Prozatímní vlády, především se vyslovuje za ukončení světové války a neprodlenou realizaci demokratických reforem. V dubnu až květnu 1918 L. B. Kameněv vytrvale a aktivně kritizoval vlastní průběh Leninovy socialistické revoluce slovy: „Nemělo se sahat ke zbraním“ a to navzdory skutečnosti, že samotný průběh říjnového převratu byl po výtce sametovým. V Sovětech spatřoval „blok maloburžoazních a proletářských sil, jež stále čelí nedokončeným buržoazně demokratickým úkolům“. Ruskou dělnickou třídu považoval za relativně slabou a zároveň odmítl tezi, že Evropa stojí na prahu proletářské revoluce. Dne 29. dubna (12. května) 1917 byl L. B. Kameněv zvolen členem Ústředního výboru RSDDS (b). Člen politbyra Ústředního výboru RSDDS (b) [10. (23.) říjen 1917– 4. (17.). listopad 1917]. V předvečer a během červencových událostí roku 1917 trval L. B. Kameněv na tom, že je třeba zabránit protivládní demonstraci, a tu, když začala, se pokusil (společně s dalšími bolševiky) nasměrovat poklidnou cestou. Dne 9. (22.) července, po zveřejnění nařízení Prozatímní vlády o zatčení vůdců bolševiků, se Kameněv dobrovolně vydal úřadům v „Krestach“. Dne 4. (17.) srpna byl propuštěn pro nedostatek důkazů pro obvinění. Na schůzi Ústředního výboru RSDDS (b) dne 10. (23.) října hlasoval Kameněv spolu se Zinověvem proti rezoluci o ozbrojeném povstání.

            Navrhl, abychom se omezili na „obranné postavení“, všemožně hledali podporu mas a snažili se získat maximální zastoupení v Ústavodárném shromáždění. Zaslal (společně se Zinověvem) nejdůležitějším bolševickým organizacím prohlášení «K současné chvíli...», s prezentací svých důvodů proti uchopení moci ozbrojenými prostředky, vedl agitaci mezi vůdci petrohradské bolševické organizace a delegáty na Sjezd sovětů Severní oblasti. Dne 16. (29.) října Lev Borisovič prohlásil na rozšířené schůzi Ústředního výboru, že „nyní žádné důkazy o povstání neexistují“. Po přijetí Leninova usnesení podal Kameněv žádost o rezignaci z Ústředního výboru. Dne 18. (31.) října v novinách Novaja Žizň publikoval článek, v němž uvedl, že vzít na sebe iniciativu ozbrojeného povstání by byl «v současné chvíli a při daném rozložení sociálních sil, nezávisle na pár dnech zbývajících do konání sjezdu sovětů, nepřijatelný a katastrofický krok pro věc revoluce a proletariátu». Lenin požadoval vyloučení Kameněva ze strany. Ústřední výbor RKS (b) [Ruské komunistické strany (bolševiků)] se omezil na přijetí Kameněvovy rezignace, nicméně i nadále se účastnil zasedání Ústředního výboru.

            Na II. Všeruském sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců, který byl zahájen dne 25. října (7. listopadu), byl L. B. Kameněv zvolen členem prezidia a předsedou sjezdu. Od 27. října (9. listopadu) předsedal Všeruskému ústředního výkonného výboru (VCIK). Dne 29. října (11. listopadu) se spolu s G. Ja. Sokolnikovem zúčastnil setkání socialistických stran, jemuž předsedal Vikžel - Všeruský výkonný výbor odborového svazu železničních dělníků (výbor hrozil generální stávkou v dopravě, pokud bolševici odmítnou vytvořit koaliční „homogenní socialistickou vládu“ zástupců všech socialistických stran a skupin od lidových socialistů po bolševiky bez účasti V. I. Lenina a L. D. Trockého). Kameněv uvedl, že „dohoda je možná a nezbytná“ pod podmínkou, že všechny strany uznají dekrety a platformy II. sjezdu sovětů, že pro Všeruský ústřední výkonný výbor (VCIK) je na prvním místě vládní program a jeho odpovědnost, v žádném případě však ne jeho personální složení».

            Dne 3. (16.) listopadu bylo na zasedání VCIK přijato usnesení navržené L. B. Kameněvem a G. Je. Zinověvem o dohodě o přidělení poloviny křesel ve vládě eserům (socialistickým revolucionářům) a menševikům. V reakci na požadavek Ústředního výboru podřídit se stranické kázni odstoupil Kameněv dne 4. (17.) listopadu (společně se Zinověvem, A. I. Rykovem, V. P. Noginem a V. P. Miljutinem) na znamení nesouhlasu se záměrem většiny ÚV bránit, slovy Kameněva „čistě bolševickou vládu za každou cenu a bez ohledu na to, jaké oběti to může stát dělníky a vojáky“. Dne 8. (21.) listopadu byl Kameněv rozhodnutím Ústředního výboru RSDDS (b) odvolán z funkce předsedy VCIK. Po vytvoření koaliční vlády bolševiků a levých eserů v listopadu až prosinci přestal Kameněv a jeho stoupenci proti bolševickému vedení otevřeně vystupovat.

            L. B. Kameněv byl poslancem Ústavodárného shromáždění (z Vitebského okresu) a členem sovětské delegace, jež podepsala dohodu o příměří s Německem a jeho spojenci dne 2. (15.) prosince 1917 v Brest-Litovsku. V lednu 1918 poslal Lenin Kameněva do Velké Británie a Francie, aby informovali veřejnost o politice bolševiků. Byl vyhoštěn britskou vládou a zadržen finskými úřady na Ålandských ostrovech (propuštěn v srpnu). Od září 1918 byl členem prezidia Všeruského ústředního výkonného výboru. Od října pak předsedou výkonného výboru moskevského a gubernského a městského sovětu.

Znovu zvolen za člena ÚV RKS (b) a jeho politbyra (březen 1919). V srpnu 1919-březnu 1920 člen Organizačního výboru ÚV RKS (b). V roce 1919 pak zplnomocněncem Rady obrany Jižní fronty, členem kolegia Čeky [Čeka: (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží pod Radou lidových komisařů RSFSR), Tajná policie Sovětského Ruska. Čeka byla první z řady tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena dne 20. prosince 1917 na Leninův popud Felixem EdmundovičemDzeržinským. V roce 1922 byla přetvořena v GPU [Státní politická správa], posléze v roce 1923 v OGPU [Spojená státní politická správa] při Radě lidových komisařů (zal. 15 listopadu 1923 – rozpuštěna 10. července 1934). Soupeřila s vojenskou rozvědkou GRU, v roce 1934 pak byly všechny složky tajné policie sjednoceny pod NKVD. V červenci až srpnu 1920 vedl sovětskou delegaci na jednáních v Londýně o podmínkách obnovení mírových vztahů se zeměmi Dohody. Během diskuse o odborových svazech v letech 1920-1921 L. B. Kameněv podporoval Leninovu platformu. V dubnu 1922 Kameněv navrhl jmenovat generálním tajemníkem ÚV RKS (b) J. V. Stalina.

            L. B. Kameněv pracoval na pozici místopředsedy Rady lidových komisařů RSFSR (září 1922 - únor 1924). Současně předseda Rady práce a obrany (leden 1926; od července 1923 zástupce), lidový komisař zahraničního a vnitřního obchodu SSSR (leden - srpen 1926). Předseda ředitelství Institutu V. I. Lenina (1923-1926), redaktor 1. vydání Sebraných spisů V. I. Lenina a Leninských sborníků.

            V letech 1923-1924 se L. B. Kameněv spolu s J. V. Stalinem a G. Je. Zinověvem

postavil proti L. D. Trockému. Od podzimu 1925 zase společně se Zinověvem vedl tzv.

„Novou opozici“ namířenou proti Stalinovi. V prosinci 1925 na XIV. sjezdu

Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [VKS (b)] Kameněv tvrdil, že Stalin nemůže hrát roli «sjednotitele bolševického štábu». V roce 1926 se Kameněv a Zinověv spojili s Trockým proti Stalinovi a na červencovém společném plénu Ústředního výboru a Ústřední kontrolní komise VKS (b) zformovali «sjednocenou opozici». Za frakční činnost byl Kameněv v prosinci 1925 převeden na kandidáta členství v Politbyru, aby byl o rok později - v roce 1926 - z něho nakonec vyloučen. V roce 1927 byl z Ústředního výboru odvolán. Tehdy byl L. B. Kameněv ze strany vyloučen (členství mu bylo roku 1928 navráceno).

            Předseda Vědecko-technického oddělení Nejvyšší ekonomické rady SSSR (1928-1929). Předseda hlavního koncesního výboru v rámci Rady lidových komisařů SSSR (1929-1932). V říjnu 1932 byl L. B. Kameněv znovu vyloučen z VKS (b), protože věděl o existenci „kontrarevoluční skupiny“ M. N. Rjutina¹ a ačkoli od ní dostával dokumenty, neinformoval o tom stranu.² [Rjutin, Martěmjan Nikitič (1890-1937): sovětský politický a stranický vůdce, pocházel z rodiny estonských politických vyhnanců. Byl jedním z těch, kteří se pokusili organizovat odpor proti Stalinovi. Kandidát na člena ÚV KSSS (b) (1927-1930). Editor časopisu „Borba“ [Boj]. V prosinci 1917 kvůli pronásledování čínskými úřady uprchl do Irkutsku. Účastník potlačení kronštadtského povstání. Od prosince 1923 do února 1924 - výkonný tajemník regionálního výboru RKS (b) Dagestánu. Na XV. sjezdu VKS (b) v prosinci 1927 věnoval Rjutin většinu svého projevu opozici a v souladu s pokyny strany označil opozici za „sociálně demokratickou úchylku“. Na témž sjezdu byl M. N. Rjutin zvolen kandidátem členství ÚV VKS (b). Rjutinův přechod do opozice začal roku 1928, když Rjutin, stejně jako mnozí moskevští straničtí pracovníci, nepřijal Stalinovu politiku na venkově ani metody industrializace země a podporoval pravou opozici [Pravá opozice byla frakcí VKS (b) (1928-1930), jejíž nejznámějšími osobnostmi byli N. I. Bucharin (, A. I. Rykov a M. P. Tomskij. V sovětské politické tradici byl často označován jako „Pravá odchylka“.

1 Rjutin, Martěmjan Nikitič (1890-1937): sovětský politický a stranický vůdce, pocházel z rodiny estonských politických vyhnanců. Byl jedním z těch, kteří se pokusili organizovat odpor proti Stalinovi. Kandidát na člena ÚV KSSS (b) (1927-1930). Editor časopisu „Borba“ [Boj]. V prosinci 1917 kvůli pronásledování čínskými úřady uprchl do Irkutsku. Účastník potlačení kronštadtského povstání. Od prosince 1923 do února 1924 - výkonný tajemník regionálního výboru RKS (b) Dagestánu. Na XV. sjezdu VKS (b) v prosinci 1927 věnoval Rjutin většinu svého projevu opozici a v souladu s pokyny strany označil opozici za „sociálně demokratickou úchylku“. Na témž sjezdu byl M. N. Rjutin zvolen kandidátem členství ÚV VKS (b). Rjutinův přechod do opozice začal roku 1928, když Rjutin, stejně jako mnozí moskevští straničtí pracovníci, nepřijal Stalinovu politiku na venkově ani metody industrializace země a podporoval pravou opozici.

2

 

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1 «Jiskra» - list ruských sociálních demokratů, revoluční ilegální časopis, založený Leninem v roce 1900.

Původní název: «Jiskra»

Typ: Časopis

Země: Ruská říše

Redaktor: Lenin, Plechanov, Martov, Akselrod, Zasuličová, Potresov (1900-1903)

Založen: Prosinec 1900

Ukončení publikování: 1905

Jazyk: ruský

        V případě «Jiskry» se jednalo o „všeruské politické noviny, které připravovaly ideologickou a organizační soudržnost Ruské sociálně demokratické dělnické strany“ [viz C. S. Zelikson-Bobrovskaja, K 50. výročí vydání prvního čísla Leninovy Iskry, dvacetistránková brožura v ruštině zde: http://www.ras.ru/publishing/rasherald/rasherald_articleinfo.aspx?articleid=041634bc-14d2-4d39-b462-8626ebe2cab0]. Časopis byl publikován od prosince 1900 do října 1905 1–5krát měsíčně (vyšlo celkem 112 čísel) s nákladem 8–10 tisíc výtisků, distribuovaných ilegálně. Založen z iniciativy bývalých vůdců sankt-petěrburgského «Svazu boje za osvobození dělnické třídy“ V. I. Leninem, L. Martovem [tj. Julij Ospovič Martov (vl. jm. Cederbaum)] (1873-1923) a A. N. Potresovem (1869–1934). V. Plechanov souhlasil s vydáváním všeruských marxistických novin a použil pro její redakci [se sídlem v Mnichově (1900–02), Londýně (1902–03), Ženevě (1903–05)] epigraf - verš převzatý z básně děkabristického veršotepce A. I. Odojevského: „Jiskra roznítí plamen“. V letech 1903-1905 vedl revoluční práci v Tiflisu, Moskvě i v Sankt-Petěrburgu. L. B. Kameněv spolupracoval na vydávání bolševických publikací. Zveřejňoval eseje o dějinách ruské literatury XIX. století. Od roku 1908 v exilu editor (spolu s Leninem a G. Je. Zinověvem) bolševických novin «Proletarij». Vydal knihu Dvě strany (tj. politické strany, pozn. překl.) s Leninovou předmluvou namířenou proti menševikům. Na začátku roku 1914 byl Leninem poslán do Petrohradu, aby vedl bolševickou frakci ve 4. Státní dumě (sám delegátem nebyl), jakož i redakci novin «Pravda». Řídil ruské byro ÚV RSDDS. Dne 22. října (4. listopadu) 1914 byl L. B. Kameněv zatčen.

            Následně byl zvolen členem Výkonného výboru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců a jako jejich delegát se zasazoval o zavedení přísné kontroly nad konáním Prozatímní vlády, především se vyslovuje za ukončení světové války a neprodlenou realizaci demokratických reforem. V dubnu až květnu 1918 L. B. Kameněv vytrvale a aktivně kritizoval vlastní průběh Leninovy socialistické revoluci slovy: „Nemělo se sahat ke zbraním“ a to navzdory skutečnosti, že samotný průběh říjnového převratu byl po výtce sametovým. V Sovětech spatřoval „blok maloburžoazních a proletářských sil, jež stále čelí nedokončeným buržoazně demokratickým úkolům“. Ruskou dělnickou třídu považoval za relativně slabou a zároveň odmítl tezi, že Evropa stojí na prahu proletářské revoluce. Dne 29. dubna (12. května) 1917 byl L. B. Kameněv zvolen členem Ústředního výboru RSDDS (b). Člen politbyra Ústředního výboru RSDDS (b) [10. (23.) říjen 1917– 4. (17.). listopad 1917]. V předvečer a během červencových událostí roku 1917 trval L. B. Kameněv na tom, že je třeba zabránit protivládní demonstraci, a tu, když začala, se pokusil (společně s dalšími bolševiky) nasměrovat poklidnou cestou. Dne 9. (22.) července, po zveřejnění nařízení Prozatímní vlády o zatčení vůdců bolševiků, se Kameněv dobrovolně vydal úřadům v „Krestach“. Dne 4. (17.) srpna byl propuštěn pro nedostatek důkazů pro obvinění. Na schůzi Ústředního výboru RSDDS (b) dne 10. (23.) října hlasoval Kameněv spolu se Zinověvem proti rezoluci o ozbrojeném povstání.

        Navrhl, abychom se omezili na „obranné postavení“, všemožně hledali podporu mas a snažili se získat maximální zastoupení v Ústavodárném shromáždění. Zaslal (společně se Zinověvem) nejdůležitějším bolševickým organizacím prohlášení «K současné chvíli...», v němž nastiňuje své argumenty proti uchopení moci ozbrojenými prostředky, vedl agitaci mezi vůdci petrohradské bolševické organizace a delegáty na Sjezd sovětů Severní oblasti. Dne 16. (29.) října Lev Borisovič prohlásil na rozšířené schůzi Ústředního výboru, že „nyní žádné důkazy o povstání neexistují“. Po přijetí Leninova usnesení podal Kameněv žádost o rezignaci z Ústředního výboru. Dne 18. (31.) října publikoval v novinách Novaja Žizň článek, v němž uvedl, že vzít na sebe iniciativu a spustit ozbrojené povstání by bylo „v současné chvíli a při daném rozložení sociálních sil, nezávisle na pár dnech zbývajících do konání sjezdu sovětů, nepřijatelným a katastrofickým krokem pro věc revoluce a proletariátu.“

        Na II. Všeruském sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců, který byl zahájen dne 25. října (7. listopadu), byl L. B. Kameněv zvolen členem prezidia a předsedou sjezdu. Od 27. října (9. listopadu) předsedal Všeruskému ústředního výkonného výboru (VCIK). Dne 29. října (11. listopadu) se spolu s G. Ja. Sokolnikovem zúčastnil setkání socialistických stran, jemuž předsedal Vikžel - Všeruský výkonný výbor odborového svazu železničních dělníků (výbor hrozil generální stávkou v dopravě, pokud bolševici odmítnou vytvořit koaliční „homogenní socialistickou vládu“ zástupců všech socialistických stran a skupin od lidových socialistů po bolševiky bez účasti V. I. Lenina a L. D.Trockého). Kameněv uvedl, že „dohoda je možná a nezbytná“ pod podmínkou, že všechny strany uznají dekrety a platformy II. sjezdu sovětů, že pro Všeruský ústřední výkonný výbor (VCIK) je na prvním místě vládní program a jeho odpovědnost, v žádném případě však ne jeho personální složení».

            Dne 3. (16.) listopadu bylo na zasedání VCIK přijato usnesení navržené L. B. Kameněvem a G. Je. Zinověvem o dohodě o přidělení poloviny křesel ve vládě eserům (socialistickým revolucionářům) a menševikům. V reakci na požadavek Ústředního výboru podřídit se stranické kázni odstoupil Kameněv dne 4. (17.) listopadu (společně se Zinověvem, A. I. Rykovem, V. P. Noginem a V. P. Miljutinem) na znamení nesouhlasu se záměrem většiny ÚV bránit, slovy Kameněva „čistě bolševickou vládu za každou cenu a bez ohledu na to, jaké oběti to může stát dělníky a vojáky“. Dne 8. (21.) listopadu byl Kameněv rozhodnutím Ústředního výboru RSDDS (b) odvolán z funkce předsedy VCIK. Po vytvoření koaliční vlády bolševiků a levých eserů v listopadu až prosinci přestal Kameněv a jeho stoupenci proti bolševickému vedení otevřeně vystupovat.

            L. B. Kameněv byl poslancem Ústavodárného shromáždění (z Vitebského okresu) a členem sovětské delegace, jež podepsala dohodu o příměří s Německem a jeho spojenci dne

            Dne 2. (15.) prosince 1917 v Brest-Litovsku. V lednu 1918 poslal Lenin Kameněva do Velké Británie a Francie, aby informovali veřejnost o politice bolševiků. Byl vyhoštěn britskou vládou a zadržen finskými úřady na Ålandských ostrovech (propuštěn v srpnu). Od září 1918 byl členem prezidia Všeruského ústředního výkonného výboru. Od října pak předsedou výkonného výboru moskevského a gubernského a městského sovětu.

            Znovu zvolen za člena ÚV RKS (b) a jeho politbyra (březen 1919). V srpnu 1919-březnu 1920 člen Organizačního výboru ÚV RKS (b). V roce 1919 pak zplnomocněncem Rady obrany Jižní fronty, členem kolegia Čeky [Čeka: (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží pod Radou lidových komisařů RSFSR), Tajná policie Sovětského Ruska. Čeka byla první z řady tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena dne 20. prosince 1917 na Leninův popud Felixem EdmundovičemDzeržinským. V roce 1922 byla přetvořena v GPU [Státní politická správa], posléze v roce 1923 v OGPU [Spojená státní politická správa] při Radě lidových komisařů (zal. 15 listopadu 1923 – rozpuštěna 10. července 1934). Soupeřila s vojenskou rozvědkou GRU, v roce 1934 pak byly všechny složky tajné policie sjednoceny pod NKVD. V červenci až srpnu 1920 vedl sovětskou delegaci na jednáních v Londýně o podmínkách obnovení mírových vztahů se zeměmi dohody. V červenci až srpnu 1920 vedl sovětskou delegaci na jednáních v Londýně o podmínkách obnovení mírových vztahů se zeměmi Dohody. Během diskuse o odborových svazech v letech 1920-1921

            L. B. Kameněv podporoval Leninovu platformu. V dubnu 1922 navrhl jmenovat generálním tajemníkem ÚV RKS (b) J. V. Stalina.

            L. B. Kameněv pracoval na pozici místopředsedy Rady lidových komisařů RSFSR (září 1922 - únor 1924). Současně předseda Rady práce a obrany (leden 1926; od července 1923 zástupce), lidový komisař zahraničního a vnitřního obchodu SSSR (leden - srpen 1926). Předseda ředitelství Institutu V. I. Lenina (1923-1926), redaktor 1. vydání Sebraných spisů V. I. Lenina a Leninských sborníků.

        V letech 1923-1924 se L. B. Kameněv spolu s J. V. 

Stalinem a G. Je. Zinověvem postavil proti L. D. Trockému.

  Od podzimu 1925 zase společně se Zinověvem vedl tzv.  

„Novou opozici“ namířenou proti Stalinovi. 

            V prosinci 1925 na XIV. sjezdu

Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [VKS (b)] Kameněv tvrdil, že Stalin nemůže hrát roli «sjednotitele bolševického štábu». V roce 1926 se Kameněv a Zinověv spojili s Trockým proti Stalinovi a na červencovém společném plénu Ústředního výboru a Ústřední kontrolní komise VKS (b) zformovali «sjednocenou opozici». Za frakční činnost byl Kameněv v prosinci 1925 převeden na kandidáta členství v Politbyru, aby byl o rok později - v roce 1926 - z něho nakonec vyloučen. V roce 1927 byl z Ústředního výboru odvolán. Tehdy byl L. B. Kameněv ze strany vyloučen (členství mu bylo roku 1928 navráceno).

Předseda Vědecko-technického oddělení Nejvyšší ekonomické rady SSSR (1928-1929). Předseda hlavního koncesního výboru v rámci Rady lidových komisařů SSSR (1929-1932). V říjnu 1932 byl L. B. Kameněv znovu vyloučen z VKS (b), protože věděl o existenci „kontrarevoluční skupiny“ M. N. Rjutina a ačkoli od ní dostával dokumenty, neinformoval o tom stranu. [Rjutin, Martěmjan Nikitič (1890-1937): sovětský politický a stranický vůdce, pocházel z rodiny estonských politických vyhnanců. Byl jedním z těch, kteří se pokusili organizovat odpor proti Stalinovi. Kandidát na člena ÚV KSSS (b) (1927-1930). Editor časopisu „Borba“ [Boj]. V prosinci 1917 kvůli pronásledování čínskými úřady uprchl do Irkutsku. Účastník potlačení kronštadtského povstání. Od prosince 1923 do února 1924 - výkonný tajemník regionálního výboru RKS (b) Dagestánu. Na XV. sjezdu VKS (b) v prosinci 1927 věnoval Rjutin většinu svého projevu opozici a v souladu s pokyny strany označil opozici za „sociálně demokratickou úchylku“. Na témž sjezdu byl M. N. Rjutin zvolen kandidátem členství ÚV VKS (b). Rjutinův přechod do opozice začal roku 1928, když Rjutin, stejně jako mnozí moskevští straničtí pracovníci, nepřijal Stalinovu politiku na venkově ani metody industrializace země a podporoval pravou opozici]

[Pravá opozice byla frakcí VKS (b) 1928-1930), jejíž nejznámějšími osobnostmi byli N. I. Bucharin, A. I. Rykov a M. P. Tomskij. V sovětské politické tradici byla tato skupina často označována za „pravou odchylku“]. Dekretem kolegia OGPU z 11. října byl poslán do vyhnanství v Minusinsku. Redaktor (společně s V. D. Bonč-Brujevičem, A. V. Lunačarským) sbírky materiálů a dokumentů o dějinách literatury, umění a sociálního myšlení 19. století „Odkazy“ (číslo 1, 1932). Autor životopisného náčrtu, úvodního článku, komentářů, výkonný redaktor práce na sestavení knihy o A. I. Gercenovi „Minulost a myšlenky“ (roč. 1-3, 1932). V roce 1933 bylo L. B. Kameněvu obnoveno členství VKS (b). Na doporučení M. Gorkého (považoval Kameněva za „talentovaného badatele ruské literatury“) vedl nakladatelství „Academia“.