Bucharin, Nikolaj Ivanovič (1888-1938)

 

N. I. Bucharin, ruský revolucionář, sovětský politický, státní a stranický činitel. Člen ústředního výboru strany (1917-1934), kandidát na člena Ústředního výboru VKS (b) (1934-1937). Kandidát na člena politbyra Ústředního výboru Ruské komunistické strany [RKS] (b) (1919-1924), člen politbyra ústředního výboru Všesvazové komunistické strany [VKS] (b) (1924-1929). Kandidát na člena Organizačního byra Ústředního výboru RKS (b) (1923-1924). Akademik AV SSSR (1929). Bucharin byl po svém příchodu k moci považován (spolu s Leninem, Trockým, Lunačarským, Bonč-Brujevičem a Čičeri-nem) za jednoho z nejvíce erudovaných představitelů bolševické strany. Bucharin hovořil plynně francouzsky, anglicky a německy. V každodenním životě byl přátelský a vstřícný, v komunikaci vždy přístupný. Kolegové mu říkali „Kolja-tlachálek“. V letech 1929-1932 byl členem prezidia Nejvyšší rady národního hospodářství SSSR, vedoucím vědeckého a technického oddělení. Od roku 1932 - člen představenstva Lidového komisariátu těžkého průmyslu SSSR. V letech 1931–1936 byl vydavatelem populárně-vědeckého a polulárního časopisu „Socialistická rekonstrukce a věda“ («SoReNa»). Bucharin byl jedním z redaktorů a účastníkem prvního vydání Velké sovětské encyklopedie. Zahraniční inteligence [zejména André Georges Malraux (1901-1976) - francouzský archeolog, spisovatel a politik, který ve svých románech předznamenal existencialismus] vypracovala projekt, jehož cílem bylo postavit Bucharina do čela redakční rady (nakonec nerealizované) mezinárodní „Encyklopedie XX. století“. Dne 12. ledna 1929 byl zvolen řádným členem Akademie věd SSSR pro sociální a ekonomické vědy. Od roku 1930 předseda Komise pro dějiny vědění (KIZ), od roku 1932 pak ředitel Ústavu pro dějiny vědy a technologie Akademie věd SSSR, zřízeného na základě KIZ, který zanikl v roce 1938. Bucharin propagoval teorii možnosti přechodu od diktatury proletariátu k socialistickému humanismu, uvažoval o revoluci ve vědě jako o odrazu revoluce ve společnosti. Od 26. února 1934 do 16. ledna 1937 byl N. I. Bucharin šéfredaktorem novin «Izvestija». V únoru 1936 byl vedením VKS (b) poslán do zahraničí, aby odkoupil archiv Karla Marxe a Bedřicha Engelse od Německé sociálně demokratické strany, který byl po nástupu nacistů v Německu převezen do řady evropských zemí. Jméno Bucharin bylo spojeno s nadějí části tehdejší inteligence na zlepšení politiky státu právě vůči inteligenci samotné. Bucharin měl vřelé vztahy s ruským spisovatelem, dramatikem, básníkem a revolucionářem, považovaným za průkopníka socialistického realismu Maximem Gorkým [vl. jm. Alexej Maximovič Peškov] (1868-1936). Později byl však Bucharin u soudu obžalován z účasti na Gorkého vraždě. Těšil se i přátelství s básníkem, překladatelem a literárním vědcem Osipem Mandelstamem (1891-1938) a rovněž básníkem i spisovatelem Borisem Pasternakem (1890-1960), kteří všichni využili Bucharinovy pomoci při svých konfliktech s úřady. V roce 1934 vystoupil Bucharin s projevem na prvním sjezdu sovětských spisovatelů, kde neobyčejně vysoko hodnotil Pasternaka, přičemž lze říci, že kritizoval „komsomolské básníky“. VKS (b) se však brzy od tohoto projevu distancovala. Bucharin se zúčastnil posmrtné kampaně proti Jeseninovi a „jeseninismu“, jakkoli účast Nikolaje Ivanoviče (Bucharina) v ní byla do značné míry zapříčiněna vnitrostranickým bojem proti Trockému (který pozitivně hodnotil Jeseninovu tvorbu). V roce 1927 publikoval Bucharin v novinách Pravda stať «Zlé poznámky», později vydanou jako samostatná kniha. Následně ve zprávě z prvního sjezdu sovětských spisovatelů Bucharin nazval Jesenina „zvučným bardem s balalajkou, talentovaným lyrickým básníkem“ a postavil ho do jedné řady s A. A. Blokem (1880-1921) - osobností druhé vlny ruského literárního symbolismu a V. Ja. Brjusovem (1873–1924) – básníkem, prozaikem, dramaturgem, literárním kritikem, historikem a rovněž jedním ze zakladatelů ruského symbolismu. Oba umělce Bucharin označil „starými“ bardy, kteří ve své tvorbě reflektují revoluci. Bucharin byl mj. karikaturista, který svými kresbami zvěčnil mnoho členů sovětské elity. Jeho portréty Stalina jsou považovány za jediné grafické zpodobnění „vůdce“ vytvořené za života Otce národů, nikoli (po)dle fotografické předlohy. Roku 1936 probíhal První moskevský proces (s Kameněvem, Zinověvem), jehož cílem bylo rozkrýt pozadí při osnování kontrarevoluční organizace, přípravy teroristických akcí proti sovětské vládě včetně podílu na zavraždění Sergeje Mironoviče Kirova (1886-1934). Byl zahájen dne 15.–16. ledna 1935 a obžalovaní na něm svědčili (což bylo záhy zveřejněno) proti Bucharinovi, Rykovovi a Tomskému, kteří zformovali «pravý blok» cílící k odstranění J. V. Stalina. Bucharin se o případu, který byl proti němu vznesen, dozvěděl na své dovolené ve Střední Asii. Všichni byli shledáni vinnými a odsouzeni k mnohaletým trestům žaláře. Bezprostředně po procesu, dne 1. září 1936, napsal Bucharin Vorošilovovi: „Cynický vrah Kameněv je nejnechutnější z lidí, lidská zdechlina. Jsem strašně rád, že takoví psi byli zastřeleni.“ Ale dne 10. září 1936 Pravda oznámila, že prokuratura SSSR vyšetřování proti Bucharinovi a spol. zastavila... V lednu 1937, během Druhého moskevského procesu, byla proti Bucharinovi znovu vznesena obvinění ze spiklenecké činnosti a Nikolaj Ivanovič (Bucharin) byl konfrontován se zatčeným Karlem Bernardovičem Radekem [vl. jm. Karol Sobelsohn] (1885-1939)]. Samotný Druhý moskevský proces s tzv. „Paralelním antisovětským trockistickým centrem“ se konal mezi 23.–30. lednem 1937. Hlavním obžalovaným byl právě Radek-Sobelsohn, který si svém příjmení „Radek“ zvolil podle hlavní postavy z knihy Stefana Żeromského Syzyfowe prace (Sisyfovy práce), konkrétně dle statkářova syna Andrzeje Radeka. Syzyfowe prace vyšly poprvé časopisecky roku 1897 v tiskovině Nowa Reforma. V únoru 1937 Radek zahájil hladovku na protest proti svému obvinění z účasti na spikleneckých aktivitách, avšak poté, když se ho Stalin optal: «„Komu kladete ultimátum, snad ne Ústřednímu výboru?!“ - nechte toho a ukončete to» (!), Radek bojkot přijímání potravy ukončil. Spolu s Karlem Radekem dřívějším aktivním kádrem Komunistické internacionály byli obviněni i další: Georgij Leonidovič Pjatakov (1890-1937), člen tzv. Levé opozice vzniklé na podzim roku 1923, dále pak Grigorij Jakovlevič Sokolnikov (vl. jm. Girš Jankelevič Briliant) [1888–1939], Nikolaj Ivanovič Muralov (1877-1937), který byl osobním přítelem Lva Davidoviče Bronštejna (Trockého), Michail Solomonovič Boguslavskij (1886-1937), Andrej Lukič Kolegajev (1887-1937), jenž jako bývalý eser (přestoupil k bolševikům) a signatář tzv. «Deklarace 46» resp. «Deklarace čtyřiceti šesti» Leonid Petrovič Serebrjakov (1890-1937). «Deklarace čtyřiceti šesti» byla de facto tajným dopisem politbyru Ústředního výboru KSR (b) z 15. října 1923, podepsaným 46 vedoucími činiteli KSR(b). «Deklarace čtyřiceti šesti» následovala téměř okamžitě po odeslání listu s takřka totožným lichým obviňováním necelý rok existujícího vedení SSSR z pera L. D. Trockého z 8. října 1923 a je považována za základní dokument již tehdy se formující a kompletně samozvané skupiny demokraticky prohravších nespokojenců nazvyvších se «Levou opozicí». Ta se záhy po svém vzniku jako ilegální formace přiklonila k záškodnickým aktivitám organizovaným Trockým a od jeho definitivního vypovězení ze SSSR v únoru 1929 naplno přistoupila k terorismu. Kolem Lva Davidoviče se již roku 1923 seskupili někteří další spklenci, jejichž podlé úmysly postupně zarazila až série čtyř tzv. Moskevských procesů [1. proces 15.–16. ledna 1935 byl zahájen proces s tzv. „Moskevským centrem“. V něm byli obžalováni Grigorij Zinověv, Lev Kameněv a spol. z podílu na osnování kontrarevoluční organizace, přípravy teroristických akcí proti sovětské vládě a přímé odpovědnosti za vraždu Sergeje Kirova (ve věku 48 let) rukou Leonida Nikolajeva dne 1. prosince 1934  v Leningradě. Všichni byli shledáni vinnými a odsouzeni k mnohaletým trestům žaláře. Pak následoval první velký proces se „Trockisticko-zinověvským centrem“ (19.–22. srpna 1936), kdy Zinověv, Kameněv a další byli usvědčeni z protisovětské činnosti, plánování vraždy vedoucích politických představitelů VKS (b) a špionáže. Rozsudek vyřkl prokurátor Nejvyššího soudu SSSR A. Ja. Vyšinskij nedvojsmyslně a jasně: trest smrti.

 Valentin Volfridovič Arnold (1894-1941), byvší garážmistr a vedoucí zásobovacího oddělení v řadě dolů Kuzbasu, který byl odsouzen k deseti letům vězení a na podzim roku 1941 byl v Orlu zastřelen v souvislosti s jeho umožněním přístupu do dolu německým vojskům, I. I. Hraše, J. A. Livšic, dále pak I. Kňazev, Y. Turok a S. Ratajčak. Dalšími obžalovanými byli Boris Osipovič Norkin (1895—1937), vedoucí «Kemerovokombinatstroja» - Kemerovského kombinátu, který vstoupil do VKS (b) v listopadu 1917 a od jejího založení pracoval ve VČK (Čeka), tj. Všeruské zvláštní komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží jako přímý podřízený F. E. Dzeržinského. Norkin byl zastřelen na základě verdiktu Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR. Dalšími obžalovanými byli А. Čestov, M. Strojlov, ředitel kombinátu dusíkatých hnojiv v Gorlovce P. Pouchine. [Samotná tzv. ]