Pokračování revoluce

během Stalinovy éry sovětských dějin

kompletní korpus provenience Komunistické strany Velké Británie

(marx-leninské)

ÚVOD: Na pozvání Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské)promluví americký akademik a autor rozsáhlé a fundované knihy Chruščov lhal¹, prof. GROVER FURR v pátek 20. června 2019 na mítinku v jistě přeplněné londýnské Lucas Arms aréně, Grays Inn Road.

Ve svém zhruba padesátiminutovém příspěvku ukáže Grover lži týkající se so-větských dějin²obecně a fenomenální osobnosti J. V. Stalina zvláště, výmysly a cílené nepravdy šířené v dojemné shodě antikomunistickými, trockistickými a revizionistickými ideology. Reprodukujeme téměř celou jeho prezentaci ve dvou částech, první níže, druhou v dalším čísle. Věříme, že informace, které prezentace přináší, budou mít obrovský přínos pro dělnické hnutí v této zemi i jin-de.

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1a) a) Grover Furr hovoří roku 2011 v norském Oslu o své knize Chruščov lhal Chruščov lhal (Khrushchev Lied) viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129

1b) Kniha anglicky Chruščov lhal (Khrushchev Lied) viz https://ia802707.us.archive.org/5/items/pdfy-nmIGAXUrq0OJ87zK/Khrushchev%20Lied.pdf

2a) Sousa, Mario, Lži týkající se dějin Sovětského svazu, Orego, 2010

2b)

2c) Viz rozhovor předsedy Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) [CPGB (m-l)], soudruh Harpal Brar představuje Mario Sousu, předsedu Komunistické strany marxistických revolucionářů Švédska - KPML - Lži týkající se dějin Sovětského svazu dle portálu Idnes viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941. Britská strana CPGB (m-l) se posléze po krátkou dobu nazývala The Communists, od prosince 2019 nese název Dělnická strana Velké Británie (Workers Party GB) a v jejím čele stojí britský politik, moderátor a televizní hlasatel, spisovatel George Galloway.

obecně a fenomenální osobnosti J. V. Stalina zvláště, výmysly a cílené nepravdy šířené v dojemné shodě antikomunistickými, trockistickými a revizionistickými ideology. Reprodukujeme téměř celou jeho prezentaci ve dvou částech, první níže, druhou v dalším čísle. Věříme, že informace, které prezentace přináší, budou mít obrovský přínos pro dělnické hnutí v této zemi i jinde.

Dějiny Sovětského svazu v době vedení Josefa Stalina bylo od 20. let 20. století předmětem lží, falzifikací, podvrhů, padělání a pomluv. Od kolapsu revizionismu v SSSR roku 1991 bylo publikováno mnoho primárních dokumentů z dříve uzavřených sovětských archivů. Jejich fondy poskytly dostatek důkazů umožňující nám konstatovat, že historický popis „stalinského období“ je třeba od základu (doslova „z gruntu“) změnit vycházeje z pravdivých skutečností a reálně proběhnuvších událostí. Způsob, jakým je vykládán běh událostí — od flagrantně nedostatečně objasněného Stalinova skonu¹, vraždy lidového komisaře vnitřních záležitostí L. P. Beriji ² (pravděpodobně v červenci 1953)³ - i tajné a stoprocentně vylhané řeči uzurpátora a pučisty Chruščova — dlouhodobě „kontaminoval podzemní vody“ a stal se „všeobecně akceptovaným vědomím“. Takový historický rezultát je však zcela lživou, naprosto falešnou a monstrózní konstrukcí antikomunistů.

Dnes hodlám stručně referovat o svém nedávném výzkumu, jehož závěry mi umožnily (a věřím, že nikoli pouze mně), pravdivě odpovědět na deset otázek týkajících se sovětských dějin třicátých let XX. století, souhrnně označovaných jako „stalinské“ období. Zcela evidedntně totiž ilustrují, jak zoufale falešnou je převládající konstrukce výkladu Stalinova období sovětských dějin. Závěry ostatních, zejména pak ruských badatelů, dokládají velice podobný směr i linii uvažování svých autorů.

1. Stalin a demokracie

           V roce 2005 jsem vydal obsáhlou dvousvazkovou knihu s názvem Stalin a boj za demokratickou reformu. (1. díl zde: https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=2155501801748429706#editor/target=post;postID=6286646098364700337;onPublishedMenu=allposts;onClosedMenu=allposts;postNum=24;src=postname a 2. díl zde: https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=2155501801748429706#editor/target=post;postID=2353830783232304929;onPublishedMenu=allposts;onClosedMenu=allposts;postNum=23;src=postname). Líčí nemalé Stalinovo úsilí za vyvedení sovětské komunistické strany - tj. Všesvazuvé komunistické strany (bolševiků) z přímého řízení SSSR, kteroužto funkcí měla být povinnována výhradně sovětská vláda.
       Stalinův cíl byl nakonec ztělesněn přímo v připravovaném znění sovětské ústavy z prosince roku 1936, jež zaručovala uspořádání všeobecných, tajných, a - což bylo klíčovým bodem - plně demokratických voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů.
           Stalin a jeho stoupenci se však ze strany věrchušky VKS (b) setkali s otevřeným, zjevným a neskrývaným odporem. Konání demokratických voleb bylo naplánováno na prosinec 1937. Odpor vůči nim však byl v Ústředním výboru natolik silný, že vyhlášení demokratických voleb bylo zrušeno prakticky na poslední chvíli. Stalo se tak dne 11. října 1937 a samotné volby se tudíž nikdy nekonaly. Jakkoli se Stalin pokusil toto demokratické hnutí ve 40. letech znovuoživit, neuspěl.

2. Chruščov lhal

Co se týče praktického dopadu na dějiny světa, zůstává Chruščovova „tajná řeč“ nejvlivnějším projevem 20. století a možná všech dob. (viz Tajný projev N. S. Chruščova rozdělený do tří částí publikovaný na webových stránkách Strany demokratického socialismu
(zde: 1. část http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021402;

2. část: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021403;

3. část: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021404

(viz Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129)

Knihu čítající 431 stran vydalo naposledy v dubnu 2019 nakladatelství Erythros Press & Media v USA. Publikaci si lze objednat v angličtině i v překladech do některých dalších jazyků na webových strankách prof. Grovera Furra zde: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/

V utajeném Chruščově projevu, v Rusku poprvé publikovaném na stránkách časopisu Nová a nedávná historie v roce 1996 (!)⁴ vykreslil Nikita Sergejevič Stalina nejtemnějšími barvami jako krvežíznivého tyrana a strůjce i organizátora teroru trvajícího více než dvě desetiletí. Jako přímý důsledek tohoto projevu asi polovina všech členů komunistických stran v nekomunistickém bloku své členství v těchto stranách do dvou let ukončila.

Po XXII. sjezdu KSSS roku 1961, na němž Chruščov a jeho kumpáni zaútočili na Stalina ještě agresivněji a jedovatěji, mnoho sovětských historiků Chruščovovy lži rozvedlo a dále rozvinulo. Tyto eufemisticky řečeno nepravdy byly donekonečna omílány za nadšené a vydatné finanční i mediální podpory Západu antikomunistickými potomky banderovských teroristů, především však také učenci - trubadůry studené války typu sedmilháře Roberta Conquesta - agenta CIA i MI6 (viz Mario Sousa, Robert Conquest - Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941 resp. Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc, Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR dodal nejtěžší „munici“ prolhaný N. S. Chruščov zde: http://punxatan.blogspot.com/2017/02/antikomunistickym-falzifikatorum-dejin.html

Během let 2005-2006 jsem po ruských archivech bádal a zkoumal historické materiály v tamních fondech sovětských a ruských dějin, z kterýchžto podkladů nakonec vzešla kniha Chruščov lhal. Informačně naditý a historicky i dokumentačně fundovaný svazek čítající 431 stran vydalo roku 2011 kalifornské nakladatelství ErythrosPress a v elektronické podobě je možno ho v originále přečíst zde: https://mltheory.files.wordpress.com/2017/06/khrushchev-lied.pdf. V češtině o obsahu knihy vyšel na již vládou Mirka Topolánka resp. ODS zabolkovaném portálu komsomol.cz text Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal, rozhovor s jejím autorem viz https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129). Knihu výstižně charakterizuje její podtitul: Chruščovovo „odhalení“ Stalinových (a Berijových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném v rámci XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu konaného od 25. února 1956 je prokazatelnou lží.

Ve své knize uvádím všech 61 obvinění, které Chruščov vznesl proti Stalinovi resp. v několika případech proti Beriiovi. Každý z těchto bodů obžaloby jsem následně s ohledem na důkazy ze sovětských archivů, pečlivě a zevrubně prostudoval. Ke svému vlastnímu překvapení jsem zjistil, že 60 z 61 obvinění je evidentně a zcela prokazatelně nepravdivých.

JIŽ JEN S AMOTNÝ FAKT, ŽE CHRUŠČOV MOHL ÚPLNĚ VŠECHNO NA VÍCE NEŽ 50 let PADĚLAT, NAZNAČUJE, ŽE BYCHOM MĚLI POZORNĚ A BEDLIVĚ SLEDOVAT DALŠÍ ÚDAJNÉ „ZLOČINY“ STALINA A SOVĚTSKÉHO SVAZU Z DOBY JEHO VLÁDY.

3. Vražda Sergeje Kirova

Přesně v 16:30 hod., dne 1. prosince 1934, zastřelil nezaměstnaný člen VKS (b) Leonid Vasiljevič Nikolajev prvního tajemníka leningradského městského výboru bolševické strany Sergeje Mironoviče Kirova kulkou do zadní části lebky. Nikolajev se pak sám pokusil zastřelit, minul však a omdlel.

Zprvu to vypadalo, že Kirova sám zabil. Týden předtím nebyl Nikolajev v Leningradu přítomen, a odmítl, že by byl součástí spiknutí tajné skupiny proti Josefovi Stalinovi, podzemní struktury upřednostňující před prvním tajemníkem Kirovem svého času šéfa Kominterny Grigorije Zinověva⁵.

☭★

5 Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883-1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij byl bolševický revolucionář židovského původu, sovětský politik a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek. Grigorij Zinověv se narodil na Ukrajině ve městě Kropyvnyckyj jako syn chudých židovských zemědělců, vystudoval filosofii, literaturu a historii, zajímal se o politiku a v roce 1901 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS). Po jejím rozdělení roku 1903 se připojil k bolševické frakci RSDDS. Mezi lety 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinověv zůstal Leninovým stálým pobočníkem i představitelem různých socialistických organizacích až do roku 1917. Grigorij Zinověv strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Jakkoli se Zinověv i Kameněv po jistou dobu těšili podpoře většiny v ústředním výboru bolševické strany, zákonité rychlé hroucení, troskotávající a hnijící systém všech buržoazních stran, jenž v srpnu 1917 dovedl Rusko až k diktatuře generála Kornilova, sveřepé pokračování vlády ve vedení imperialistické války navzdory odporu drtivé většiny nejen ruských obyvatel, muselo poúnorové Rusko logicky dospět až ke zcela demokratickému převzetí moci sověty, ustavení revoluční vlády lidových komisařů v čele s V. I. Leninem dne 7. listopadu 1917 v Petrohradě, vyhlášení práva národů na sebeurčení a to včetně možnosti vystoupení, vyhlášení dekretů o půdě a míru, V. I. Lenin tou dobou označil v dopise Zinověva a Kameněva za „dezertéry“. To byl důležitý bod obratu v Zinověvově kariéře. Mnohem významnější postavou se však jevil samolibý nafoukanec nedbající rozhodnutí VKS (b) Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925. Během Leninovy nemoci vytvořili Zinověv, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který umenšil vliv Trockého. Po smrti Lenina a bezprecedentně jednoznačné volbě J. V. Stalina generálním tajemníkem VKS (b) Stojí za připomenutí, že v průběhu jednání strany před XV. sjezdem VKS (b) hlasovalo 724.000 členů pro leninskou politiku ÚV, zatímco směšných 4.000 hlasů bylo odevzdáno pro platformu trockisticko–zinověvského opozičního bloku. To znamená, že se jednalo o 0,5% členské základny, jež se této diskuse účastnila. Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649
G. J. Zinověv a L. B. Kameněv byli za protisovětskou podvratnou činnost v roce 1928 vyloučeni ze strany. Zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili. Po vraždě Sergeje Kirova, k níž došlo 1. prosince 1934 rukou vraha Leonida Nikolajeva, začal tzv. stalinský teror. Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Nejvyšší prokurátor SSSR Vyšinskij je obvinil z podílu na organizování vraždy Kirova . Zinovjev v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ve skutečnosti žádnou takovou organizaci nezaložil. Přesto však byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před svojí smrtí ještě k popravčím zakřičel: „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“ Zinovjev byl v roce 1988 rehabilitován.

Výslechy těch, které jmenoval Nikolajev, a pak osob jmenovaných těmito muži, vedly k několika částečným a několika plným doznáním. Tři týdny po vraždě bylo čtrnáct mužů obviněno za spiknutí s cílem Kirova zabít. Spiklenci byli souzeni 28. - 29. prosince, odsouzeni a okamžitě popraveni.

Pravda hlubšího a dalekosáhlejšího smyslu i významu vraždy Kirova vyšla v následujících třech letech postupně najevo. Nitky, jež svázaly protikirovské spiklence se Zinověvem a Kameněvem [6], dovedly obžalované konspirátory přímo ke třem moskevským tzv. „vykonstruovaným procesům“ či „Velké čistce“ z let 1936, 1937 a 1938 a logicky pak k soudu s vojenskými veliteli v přelíčení známém jako „Tuchačevského aféra“ proběhnuvším roku 1937.

Ve svém „tajném projevu“ Chruščov oficiální verzi atentátu na Kirovova zpochybnil.
Chruščovovi muži se ze všech sil snažili nalézt důkazy, jež by potvrdily, že za vraždou Kirova stál Stalin. Toho neschopni, rozřešili kauzu s tím, že Nikolajev jednal na vlastní pěst. Nicméně, verze, že Stalin zapříčinil zavraždění Kirova, pokračovala v samovolném oběhu a postupně se stala široce akceptovanou jak uvnitř tak vně Sovětského svazu.

Od roku 1990 byl v Rusku oficiálně přijat názor, že Nikolajev jednal sám, že Stalin „využil“ Kirovovu vraždu k tomu, aby své bývalé nebo domnělé protivníky odstavil, přinutil je k doznání zločinů, které nikdy nespáchali, popravil je samotné i s nimi tisíce dalších.

Mým cílem bylo ukázat, jak skutečně proběhla vražda S. M. Kirova. A to opravdovým přezkoumáním všech předložených důkazů, tj. co nejobjektivněji, s nutným skepticismem a bez jakýchkoli předpojatých závěrů. Úhelným závěrem mé studie zůstává jasný rezultát, že Leonid Nikolajev v žádném případě nebyl jakýmsi „osamoceným střelcem“. Sovětským vyšetřovatelům se během trestního stíhání podařilo vše rozlousknout v prosinci 1934: Byla to tajná spiklenecká organizace řízená ze zahraničí Trockým skrze Zinověva, jejíž členem byl atentátník Nikolajev, kdo Kirova zavraždil.

Důsledky

Chruščov se snažil nejen odhalit tehdejší kanonický příběh sovětských dějin ze třicátých let. Tím, co potřeboval vytvořit především, bylo vyprávění nové, které však utkal z chatrné látky, v níž byl Stalin zločincem, jenž pozavíral a popravil mnoho nevinných členů strany. Chruščov si uvědomil, že úplné přepsání sovětských dějin vyžaduje zvrat verdiktů v kauze Kirov.

A převrácení skutečných dějů se stalo pravdou. Aby změnil původní soudní verdikt proti obžalovaným v soudním procesu po vraždě Kirova z prosince 1934, Nikita Sergejevič prohlásil, že obžalovaní ze spiknutí, která následovala: Proces s tzv. „Moskevským centrem“, konaný ve dnech 15. - 16. ledna 1935, v němž byli obžalováni Grigorij Zinověv, Lev Kameněv a další z podílu na osnování kontrarevoluční organizace, přípravy teroristických akcí proti sovětské vládě a podílu na zavraždění Sergeje Kirova, nemuseli být vinni. A to přestože všichni obžalovaní byli verdikty shledáni vinnými a odsouzeni k mnohaletým trestům žaláře.

Kremelská aféra z roku 1935; tři moskevské „vykonstruované“ procesy z let 1936, 1937 a 1938 a soud v Tuchačevského aféře z června 1937, kdy byl maršál Tuchačevskij shledán vinným. M. N. Tuchačevskij se dostal na vrchol v roce 1935, když byl povýšen na maršála SSSR. V této funkci pak v rychlém sledu postupně navštívil během ledna 1936 Británii, Francii i Německo. Během svých cest se spojil s mimo-ruskými odbojovými organizacemi a začal připravovat plány k provedení puče proti uspořádání sovětského federativního socialistického státu, především však proti Stalinovi. Jeho intriky však byly zavčas odhaleny a Tuchačevskij zatčen, následně dne 22. května 1937 uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty včetně špionáže ve prospěch nacistického Německa.

A pokud jde o samotného Trockého, ten prokazatelně kolaboroval nejen s nacistickým Německem, ale rovněž i s militaristickým a de facto fašistickým Japonskem, což detailně popsal prof. Grover Furr [7] ve své knize Evidence of Leon Trotsky's Collaboration with Germany and Japan (Důkaz Trockého kolaborace s Německem a Japonskem) čítající hutných a informačně nabitých 170 stran fundovaného textu. Dokonce i sám Trockij rovněž prohlásil, že také ostatní straničtí vůdci, kteří byli v neveřejných procesech souzeni, odsouzeni a popraveni, mohli být vinni též.

Zkrachovalec Bronštejn vede nacistické generály do války proti Sovětskému svazu

4. Timothy Snyder[8], Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (N. Y: Základní knihy, 2010)

Snyder, řádný profesor dějin východní Evropy na univerzitě Yale a autor desítek článků pro přední intelektuálské časopisy jako jsou NY Review of Books. V roce 2010 vydal Snyder knihu Bloodlands (Krvavé země). Tato kniha je zdaleka nejúspěšnějším pokusem o srovnání Stalina s Hitlerem, Sovětského svazu s nacistickým Německem. Získal nadšené recenze v doslova desítkách novin a časopisů; získal ceny za historiografii; a tato jeho kniha byla přeložena do více než 20 jazyků.

O nacistech toho Snyder říká pomálu. Terčem jeho kritiky je především Stalin, sovětská politika obecně a komunisté zvláště. Snyderovo tvrzení je jasné: Sověti zabili 6 až 9 milionů nevinných civilistů, zatímco nacisté jich povraždili asi 14 milionů. Snyder nalézá paralely mezi sovětskými a nacistickými zločiny na každém kroku.

BLOOD LIES (KRVAVÉ LŽI)[9]: Důkazy o tom, že každé obvinění proti Josefu Stalinovi a Sovětskému svazu v knize Timothyho Snydera Bloodlands (Krvavé země) je prokazatelnou lží, konstrukcí a výmyslem. PLUS (anglicky): Co se skutečně stalo: hladomor 1932-33; „Polská operace“; „Velký teror“; „Pakt Molotov-Ribbentrop“; „Sovětská invaze do Polska“; „Katyňský masakr“; „Varšavské povstání a „Stalinův «antisemitismus»“.

Strávil jsem celý rok metodickou kontrolou každé jednotlivé poznámky pod čarou, prověřením každého jednoho odkazu na cokoli, co by mohlo být považováno za zločin Stalinův nebo Sovětského svazu. Hlavní Snyderovy zdroje jsou v polštině a ukrajinštině, v těžko dostupných knihách a článcích. Do češtiny tento pamflet přeložila bývalá členka trockistického Hnutí revoluční mládeže, Charty 77 a současný ideový politruk i kádr antikomunistické agentury USA v Evropě – Svobodné Evropy Petruška Šustrová.

Prof. Grover Furr zjistil i doložil, že každý Stalnův „zločin“, o němž Snyder psal, je výmyslem, lží, eufemisticky řečeno, je nepravdivý. Snyderovy zdroje většinou neuvádějí původ své pramenné záklany. Snyder často cituje antikomunistické vylhané polské a ukrajinské sekundární zdroje. Ani jedno Snyderovo obvinění neostojí. Blood Lies odhalují lži a podvody týkající se sovětských dějin Stalinova období se stejnou pečlivou pozorností k detailům jako Furrova práce z roku 2011 Khrushchev Lied (Chruščov lhal) resp. jeho Vražda Sergeje Kirova kniha vydaná roku 2013.

Zjistil jsem, že každý jednotlivý „zločin“, uváděný Snyderem, je falešný, je smyšlenkou, výmyslem… Snyder velmi často úmyslně lže v tom, co říkají jeho zdroje. Snyder nejčastěji cituje antikomunistické polské a ukrajinské sekundární prameny, které mu fakticky lžou. Ještě jednou: ani jediné obvinění Stalina neobstojí před historickou pravdou.

Význam této epochální lži i masového padělání je stěžejní. Předně je třeba si plně uvědomit, že Snyderova kniha je v současnosti široce citována a považována za nespornou autoritu. Zkrátka to Snyder řekl v Bloodlands, takže je to pravda…
Avšak širší význam Snyderovy velkovýrobny lží a padělání je následující: plně (vy)užívat antikomunistický tým neobyčejně agilních polských a ukrajinských nacionalistických výzkumníků, který mu ochotně (vy)pomáhal vymýšlet texty fakticky výhradně určené anglicky hovořícímu publiku. Sám Snyder strávil mnoho let výzkumem východní Evropy mezi světovými válkami.

A přesto dosud Snyder nemůže najít jediný skutečný „zločin“ ze strany SSSR, Stalina či snad dokonce prokomunistických skupin! Přitom byl jeho tým týmem těch nejoddanějších a kovaných antikomunistů, vyzbrojený podporou svých post-sovětských států, volným přístupem k archivům se znalostí všech východoevropských jazyků, aby odhalil skutečné zločiny Stalina resp. SSSR - kdyby tyto opravdu existovaly. To představuje nejlepší důkaz, který jsme kdy měli, že prostě takových „zločinů“ nebylo.

Moje kniha o Snyderových krvavých zemích Bloodlands, předběžně nazvaná Blood Lies (Krvavé lži)[9], byla vydána v červnu roku 2014 v nakladatelství Red Star Publisher.

5. Trockij ve třicátých letech

Blok pravičáků a trockistů

Krátce poté, kdy byl v lednu roku 1980 otevřen archív LvaTrockého v Houghtonské knihovně na Harvardské univerzitě, dokonce i francouzský trockistický historik Pierre Broué[10], který zemřel roku 2005, uvedl, že objevil dopisy z korespondence mezi Trockého synem Lvem Sedovem [11] a jeho otcem L. D. Trockým, jež plně prokázala existenci bloku mezi trockisty a dalšími opozičními skupinami v SSSR. Někdy v polovině roku 1932 informoval Lev Sedov svého otce těmito slovy:

„(Tento blok) je organizován. Vstoupili do něj zinověvci, skupina proti „stalinské násilné kolektivizaci“, tj. spolčení levých a pravičáků vedené v roce 1930 Besem (Vissarionem Vissarjonovičem) Lominadze a trockisté (bývalí „kapitulanti“).
Skupina Safar-Tarchan, stojící na extrémních pozicích ještě do opozice formálně nevstoupila, zastává totiž příliš extrémní postoje, k jejímu spojení s opozicí však dojde v dohledné době. — Prohlášení Z. (tj. Zinověva) a K. (tj. Kameněva) o jejich vlastní gigantické chybě v „27“ (roce 1927, pozn. př.) bylo učiněno během jednání s našimi lidmi o podobě bloku, bezprostředně před vyloučením Z. (Zinověva) a K. (Kameněva) z VKS (b).

Přibližně v téže době americký historik Arch Getty [12] zjistil, že Trockij tajně poslal dopisy přinejmenším Radekovi[13], Sokolnikovi[14], Preobraženskému[15], Kollontajové[16] a Litvinovi[17].

Již předtím, než veřejně vyslovili své názory, byli ti první tři, tedy Radek, Sokolnikov a Preobraženskij, trockisty. Americký historik J. A. Getty dopisy nenalezl - pouze certifikované poštovní stvrzenky na ně. Getty si uvědomil, že to znamená jediné: Trockého archiv musel projít „čistkou“. Dopisy byly, stejně jako ostatní materiály, odstraněny rovněž.

Jediným důvodem k „očištění“ archivů bylo zničení materiálů, které se mohly jevit vůči „permanentnímu revolucionáři“ usvědčujícími - což nepochybně hrozilo velmi negativním dopadem na vlastní Trockého pověst. Jak dokazují Trockého „průzkumné“ dotazy adresované v listu Radekovi, ukázalo se, že dopisy, o nichž bezpečně víme, že byly zničeny, prokázaly přinejmenším to, že Trockij lhal během třicátých let tím, když tvrdil, že nikdy neudržoval kontakt s opozičními skupinami uvnitř SSSR, ačkoli tak ve skutečnosti činil.

Broué zjevně shledal důsledky této skutečnosti velmi znepokojujícími. Před svými stoupenci stejně jako před sovětskými občany Broué nikdy nezmínil Gettyho objev Trockého dopisů, jakož nikdy neřekl ani slovo o čistkách v archivu Trockého, přestože Broué cituje tytéž Gettyho publikace (článek a knihu) velmi pozitivním způsobem.

Navíc se badatelům a vědcům podařilo v polovině 80. let prokázat, že blok trockistů-zivověvců skutečně existoval, byl vytvořen v roce 1932 a Zinověv s Kameněvem byli do něho osobně zapojeni. Sedov také předvídal vstup do skupiny Safarova [18], majícího vlastní pokoutnou opozičnickou formaci.

V rozhovoru pro noviny Het Volk (Lid), list řízený gentskou Křesťanskou konfederací práce, se Sedov omylem prořekl, že „trockisté “ byli v úzkém kontaktu s obžalovanými již v čase prvního moskevského procesu v srpnu 1936, jakož i během druhé poloviny ledna 1937, v době konání moskevského procesu druhého. Samotná jména Lev Sedov v interview specifikoval konkrétně: Zinověv, Kameněv a Smirnov[19].

Pokud jde o Rad(e)ka a Pjatakova[20], Sedov konstatoval, že „[trockisté] s nimi byli v daleko méně intenzivním kontaktu než s ostatními. Abych byl přesnější, doplnil Sedov: „vůbec v žádném kontaktu jsme nebyli“. To znamená, že svůj „doklad“ o Rad(e)kovi a Pjatakovovi se Sedov pokusil stáhnout.

Sedov však vůbec neusiloval o stažení informací, jež mu předcházely, tedy těch, že «„trockisté“ byli skutečně v kontaktu s „ostatními“: se Smirnovem, Zinověvem a Kaměnevem.».

Tento rozhovor, včetně Sedovova „prořeknutí se“, byl publikován dne 28. ledna 1937 v regionálním vydání listu Het Volk (Lid) - vlámském věstníku belgické největší konfederace odborových svazů, tj. Konfederace křesťanských odborových svazů. Všiml si toho komunistický tisk, který na Sedovovo „škobrtnutí“ upozornil. [Viz Arbeideren (Dělník), Oslo, 5. února, 1937, resp. Abejderbladet (Dělnické noviny), Kodaň, 12. února, 1937.] Díky Gettymu dnes víme, že komunistický tisk měl pravdu. Sedovova poznámka o „mnohem menším kontaktu“, byla přesná.

Máme proto po ruce kvalitní, nesovětské důkazy, potvrzené Trockého archivem, o následujících skutečnostech:

★ V roce 1932 byl skutečně vytvořen a zformován „blok“ zinověvců, trockistů a spol., minimálně včetně skupiny Stena-Lominadze [21], patrně i skupiny Safarova [22], Tarčanova (s níž byli spiklenci na každý pád v úzkém kontaktu), přičemž zapojeni do ní byli i Zinověv s Kameněvem.

Trockij byl skutečně v kontaktu se Zinověvem a Kameněvem, jakož i s dalšími, nejpravděpodobněji prostřednictvím svého syna a hlavního reprezentanta trockistické politiky Lva Sedova. [Lev Lvovič Sedov byl prvním synem Lva Trockého a jeho druhé ženy Natalie Ivanovny Sedovové (1882–1962)]

★ Trockij opravdu poslal na jaře 1932 dopis Rad(e)kovi, který byl v té době v Ženevě, jak Radek sám dosvědčil během moskevského soudního procesu. který probíhal v lednu 1937.

★ Neexistuje žádný důvod k akceptaci slov francouzského trockistického historika Pierra Brouého (1926-2005), že „tento blok byl »pomíjivý« a vyčpěl krátce poté, co byl vytvořen“, protože víme, že jakkoli byl trockistický archiv svého času (trockisty) pročištěn, Broué sám nikdy neposkytl žádný důkaz, který by podporoval jeho prohlášení.

6. Důkaz, že se Trockij spikl s Němci a Japonci

Asi před pěti lety jsem začal shromažďovat důkazy o primárních zdrojích ohledně otázky, zda se Lev Trockij opravdu spikl s německou a japonskou armádou, jak se uvádí ve druhém a třetím moskevském procesu. Začal jsem tímto směrem bádat, protože jsem tu a tam na takové důkazy narazil během zkoumání jiných témat a především při čtení mnoha primárních zdrojů z bývalých sovětských archivů, které jsem nelezl a jež se týkají významných událostí třicátých let.

Ve své zcela zasvěcené knize Evidence of LeonTrotsky’s Collaboration with Germany and Japan Důkazy o kolaboraci Lva Trockého s Německem a Japonskem čítající 170 stran fundovaného textu prof. Grover Furr nejen průkazně doložil hanebnou, lstivou, prolhanou a chvástavou povahu Lejby Bronštejna, ale především jeho propojení s tajnými službami nacistického Německa a fašistického militaristického Japonska.

Tento projekt mi připadal fascinující. Všechny důkazy tohoto cíleného spiknutí jsou evidentní. Přímé důkazy - například důvěrný dopis nebo poznámku od Trockého či jeho syna Lva Sedova, ani jasné potvrzení spiknutí v nějakém německém nebo jiném archivu bychom očekávat neměli. Trvdím, že žádný kompetentní spiklenec by nikdy takový materiál do písemné podoby ani nedal. Ve své připravované knize cituji dopis prof. Columbijské univerzity Charlese Bearda (1874–1948), významného amerického historika první poloviny 20. století, v němž Beard napsal, že „jako zkušený spiklenec by sám Trockij nikdy nepředložil takové svědectví, natož v písemné formě, jež by právě jeho samotného usvědčovalo.

Úspěšné spiknutí by pravděpodobně o své existenci žádný písemný důkaz nezanechalo. Existuje definice historického výzkumu znějící následovně: „Nedostatek důkazů není důkazem jejich nedostatku.“ To znamená, že událost - řekněme, zločin nebo spiknutí - se skutečně může udát, i když nezanechá žádné důkazy, a tak nedostatek důkazů, že k aktu došlo, nelze vykládat v tom smyslu, že k takovému spiknutí nikdy nedošlo.

Ve skutečnosti - jak zdůrazňuji ve svém článku - takové důkazy máme z bývalých sovětských archivů. Tím mám na mysli další důkazy kromě svědectví před moskevskými soudy. O těchto svědectví a výpovědí není důvod pochybovat, máme však i jiné důkazy, které je potvrzují. Kromě toho máme podpůrné důkazy z jiných nesovětských zdrojů, které potvrzují existenci vojenského spiknutí, do něhož byl Trockij zapojen.

V roce 2010 jsem publikoval svůj článek v online časopise Cultural Logic (vydání 2009). Existuje mnoho důkazů a dávám proto více prostoru hlubšímu bádání a tlumočení jeho výsledků čitatelům. Nyní je třeba nějakým způsobem zohlednit existenci těchto důkazů. Samozřejmě, každý jednotlivý kus tohoto důkazu může být vysvětlen několika způsoby, několika různými hypotézami. Existují však pouze dvě hypotézy, které mohou všechny tyto důkazy vysvětlit:

1. Trockij se opravdu spikl s Němci a Japonci.

2. Všechny tyto důkazy byly zfabrikovány, zfalšovány nikoli však Stalinem, ale vůdci NKVD Jagodou a Ježovem, nebo oběma.

Tato druhá hypotéza také vyžaduje důkaz - důkaz, že k této falešnosti nebo padělání došlo, na různých místech a v různých časech SSSR i v dokumentech, které nebyly nikdy zveřejněny a ani nikdy být zveřejněny neměly.

Doporučuji vám tento článek všem, protože v tomto okamžiku je to jediný vážný pokus shromáždit a prostudovat důkazy, že se Trockij spikl s Německem a Japonskem. Je to příklad svého druhu „detektivní práce“ s primárními zdroji, díky níž je historický výzkum, pokud je prováděn pilně, tak fascinující.

Víme, že Trockij během třicátých let lhal o obrovském množství věcí. Kdyby se spikl s Němci a/nebo Japonci, určitě by to také popřel. Stejně jako to že, pokud by se s Němci a/či Japonci nespikl, popřel by Trockij toto obvinění rovněž. Trockého odmítnutí tedy žádným důkazem není. Přesto je to jediný „důkaz“, jaký kdy existoval! Teď máme víc.

Než přejdu k dalšímu bodu, rád bych zmínil, že ve své nadcházející knize o Trockém ve 30. letech věnuji dvě kapitoly Deweyově komisi. Jak víte, šlo o skupinu, jež měla údajně studovat obvinění proti Trockému, které bylo učiněno během prvního a druhého moskevského procesu v srpnu 1936 a lednu 1937. Nakonec Deweyova komise zveřejnila dva tlusté svazky, jeden z vlastních slyšení s názvem Případ Lva Trockého a druhý, studii komise o důkazech a jejich závěrech, nazvanou Nevinen!

Zjistil jsem, že ani jedno z těchto děl nebylo znovu prozkoumáno ve světle důkazů, které jsou nyní k dispozici z trockistického archivu na Harvardu a z bývalých sovětských archivů. Přestože od konce Sovětského svazu v roce 1991 bylo zveřejněno deset Trockého životopisů v plném rozsahu, ani jeden z nich se nezavázal k tomu, aby Deweyovu komisi znovu přezkoumal a důkladně i pečlivě prověřil. Kromě toho jsem, pokud jde o Deweyovu komisi, objevil spoustu dalších problémů, zádrhelů a sporných bodů, které by měly upoutat pozornost každého pečlivého čtenáře už dávno.

Tomu všemu jsem se věnoval ve své knize o Trockém ve 30. letech, která byla vydána v roce 2015.

7. Moskevské procesy

Nově dostupné důkazy potvrzují následující závěry:

☭Obžalovaní moskevských procesů v srpnu 1936, lednu 1937 a březnu 1938 byli vinni přinejmenším těmi zločiny, k nimž se přiznali. Blok pravičáků a trockistů skutečně existoval. Plánoval zavraždění Stalina, Kaganoviče [23], Molotova i dalších při puči, jemuž říkali „palácový převrat“. Blok skutečně zavraždil Kirova.

Všichni antikomunističtí učenci zastávají názor, že svědectví ve třech moskevských procesech byla nějakým způsobem zfabrikována NKVD. Tito vědci však neposkytují žádné důkazy, že tomu tak opravdu bylo, aniž by podávali jakýkoli argument k ospravedlnění těchto značných opomenutí.

Ve skutečnosti se nikdo nikdy ani nepřiblížil k dokazování toho, že by snad byl některý z moskevských soudů zfabrikovaný. Nicméně ve vysoce zpolitizované, zaujaté, předsudečné a zkreslené oblasti sovětských dějin byla pozice Moskevských soudů zkonstruována a „obvinění“ všech obžalovaných nebylo pouze „mainstreamovou“ pozicí - byla to jediná tolerovaná pozice. Každý, kdo tvrdí, že moskevské soudy nemusely být vykonstruované, čelí výsměchu, pohaně či něčemu horšímu. Existuje tedy značný profesní tlak na to, aby procesy byly (automaticky) považovány za zkonstruované, naproti tomu je však pramálo motivace k provedení (jejich) seriózního výzkumu.

Jakékoli objektivní vyšetřování musí vždy čelit otázce ověření. Proto v této kapitole probereme dvě otázky. Za prvé: Jaké bylo Kirovovo svědectví v prvním moskevském soudním řízení? Za druhé: Do jaké míry můžeme potvrdit nebo vyvrátit výpověď z prvního moskevského procesu?

První veřejný moskevský proces z 19. – 24. srpna 1936 předcházelo velké vyšetřování. Zveřejněno bylo jen velmi malé množství dokumentace, kterou toto šetření vytvořilo - přiznání, prohlášení a také některé reálné důkazy - nebyly zveřejněny nikdy. Většina z nich je v Rusku stále přísně tajná. Samozřejmě je neznáme ani my.

Stejně jako každý výzkumný pracovník nebo vyšetřovatel i my máme před sebou úkol posoudit všechny tyto důkazy podle objektivních kritérií. Antikomunističtí vědci jednoduše předpokládají, že všechna obvinění byla smyšlená a že Stalin nese plnou odpovědnost za zničení „bývalých“ opozičníků. Takový důkaz nikdy neexistoval. Naopak: dobré důkazy jsou o tom, že před vraždou Kirova se Stalin pokoušel bývalé opozičníky (u)smířit, věře, že osoby, u nichž měl za to, že opozici skutečně tvořily, protože jejich předešlá opoziční činnost byla dokázána, se konečně budou chovat tak, jak slíbily.

Metodické otázky

Jak lze tyto materiály posoudit z hlediska jejich pravdivosti? Jak se z nich vlastně můžeme poučit? Tomuto problému čelí rovněž všichni antikomunističtí učenci, ačkoli právě toto přímo neřeší. Mají nějaké výslechy, soudní přepisy z procesů a vyšetřovací akta, lze však konstatovat, že i my rovněž disponujeme všemi z těchto materiálů, které se nám rozhodli prozradit.

Úplné přezkoumání moskevských procesů jde však nad rámec této prezentace. Chtěl bych však zdůraznit následující bod: Neexistuje žádný důkaz, že by jakékoli soudní řízení, rozsudek v kauze kteréhokoli z obžalovaných v těchto soudních řízeních byl vykonstruován, obžalovaný falešně usvědčen, či byl nevinný. Nikdy nebyl předložen žádný důkaz, že obžalovaní během soudních přelíčení u tří moskevských procesů byli vinni pouze z těch zločinů, k nimž se přiznali. Rovněž tak nikdy nikdo nepředložil sebemenší důkaz toho, že (by) obžalovaní byli (při)nuceni svědčit nějakým způsobem diktovaným Státním zastupitelstvím nebo NKVD. Žádný z „rehabilitačních“ dokumentů a zpráv vytvořených během Chruščovovy a zejména pak Gorbačovovy éry neobsahuje ani jediný důkaz toho, že by obžalovaní byli nevinní. Veškeré závěry všech těchto rehabilitačních zpráv tak zůstávají pouze tvrzeními.

Existují faktické důkazy o tom, že někteří z obžalovaných minimálně neřekli „celou pravdu“ a že jak Jagoda [24], tak další obžalovaní, jakož i Ježov[25], při soudních řízeních skutečné události překroutili, zkreslili a některé věci dokonce zatajili. To vše zkrátka, prostě i jednoduše přidává další rozměr jejich vině a dokresluje celkový obraz spiknutí, který již máme. Z toho, co víme, dokládá i odráží svědectví obžalovaných přesně to, co sami chtěli říct.

Ústředním problémem při hodnocení (všech) svědectví v Moskvě je otázka nezávislého potvrzení prohlášení učiněných u soudu na základě důkazů, které nemohly být zaranžovány, podstrčeny nebo jinak zfabrikovány trestním stíháním. Pochopitelně by absence nezávislého potvrzení samozřejmě neznamenala, že by soudní svědectví a přiznání byly podvrženy či padělány. V případě zručného spiknutí totiž žádný nezávislý důkaz existovat nemusí. Znamenalo by to jen, že bychom nemohli porovnat toto svědectví s nezávislými důkazy. I kdybychom neměli nezávislé potvrzení, mohli jsme přinejmenším zhodnotit vnitřní soudržnost všech prohlášení učiněných různými obžalovanými v různých časech.

Naštěstí existují některé nejen externí důkazy o skutečném průběhu moskevských procesů z let 1937-1938 a pochopitelně i o tristních a pro národy prvního socialistického státu lidských dějin tragických událostech kolapsu revizionismu v samotném SSSR po nástupu likvidátora M. S. Gorbačova[26].

Všechny tyto vnější důkazy tendují k potvrzení přiznání obviněných.

Bylo soudní svědectví (z)falšováno?

Všichni antikomunističtí „učenci“ před takovým dotazem panáčkují a žebrají o kladnou odpověď. Jednoznačně postulují „ANO!“ Automaticky tak hájí lživý axiom, že soudní výpovědi obžalovaných byly nějakým způsobem, jejž blíže nespecifikují (z)falšovány. V tomto následují příklad (z)ideologizovaných antikomunistických tzv. vědců i kohort obdobně píšících, dobře (za)placených a bezprecedentně protežovaných „badatelů“ protlačovaných všemi médii a vydavatelstvími. Ať již státními či soukromými. Opravdu lze snadno nalézt sovětské historiky, kteří se za protlačení takto lživé agendy činí. Vpravdě je však nemožné nalézt někoho, kdo by byl schopen to prokázat neřkuli své tvrzení na faktech doložit. V tomto následují příklad (z)ideologizovaných antikomunistických tzv. vědců a kohort obdobných „badatelů“. Opravdu lze snadno nalézt sovětské historiky, kteří se za protlačení takto lživé agendy činí.

Nikdy neexistovaly žádné DŮKAZY o tom, že by svědectví na Moskevských procesech byla (z)falšována, resp. že by obžalovaní byli k hromadným a údajně (z)inscenovaným hromadným ústním přiznáním (do)nuceni.

Ale ačkoli neexistuje žádný důkaz, že svědectví v tomto procesu bylo vykonstruováno, existuje mnoho důkazů o opaku: že bylo pravé, ryzí a nelíčené. Zde je několik příkladů potvrzení mezi svědectvím z ledna 1937 a dalšími prokázanými skutečnostmi:

★ Radek a spol. vypověděli, že nesouhlasí s atentáty proti jednotlivcům a staví se proti individuálnímu teroru. Odpovídá to přesně tomu, co již Jagoda vypověděl sám a zcela nezávisle již předtím, jak sami uvidíme v jemu věnované kapitole.

★ Radek prohlásil, že na jaře roku 1932 obdržel doporučený dopis od Trockého, který lze nalézt v Trockého archivu při Harvardově univerzitě.

★ Zároveň Radek dosvědčil, že Bucharin mu řekl, že on (Bucharin) „se vydal na cestu terorismu“. Z memoárů Julesa Humberta-Droza, publikovaného ve Švýcarsku v roce 1971, víme, že Bucharin se rozhodl provést atentát na Stalina s cílem ho zavraždit už dlouho předtím.

★ Sokolnikov dosvědčil, že to bylo „spojené centrum“ zinověvců a trockistů, které rozhodlo o naplánování teroristických útoků proti Stalinovi a Kirovovi a to „již na podzim roku 1932“. Koresponduje to zcela přesně s několika výpověďmi Valentina N. Astrova[27] (1898—1993), jednoho z Bucharinových stoupenců, který rovněž trval na tom, že vyšetřovatelé NKVD s ním zacházeli s úctou a respektem a neužili proti němu žádného nátlaku. Nikdy neexistovaly žádné DŮKAZY o tom, že by svědectví na Moskevských procesech byla (z)falšována, resp. že by obžalovaní byli k hromadným a údajně (z)inscenovaným hromadným ústním přiznáním (do)nuceni.

Jakkoli měl Astrov možnost se svého zapletení do vražedného spiknutí po pádu SSSR (roku 1991) zříci, výslovně tak odmítl učinit. Astrov také trval na tom, že vyšetřovatelé NKVD s ním jednali s úctou i respektem a nevynucovali na něm žádná doznání.

★ Muralov [28] uvedl, že Ivan Smirnov [29] mu pověděl o svém setkání se Sedovem v zahraničí. Ve své Livre Rouge (Rudé knize) Sedov připustil, že se setkal se Smirnovem, jakkoli tvrdil, že setkání bylo zcela nevinné.

★ Muralov uvedl, že Šestov [30] obdržel v roce 1932 od Sedova dopis s tajnou zprávou psanou neviditelným inkoustem. Víme, že ke psaní tajných zpráv Sedov používal antipirin, protože alespoň jeden takový Sedovův dopis zůstává v Trockého archivu knihovny Harvardské univerzity. V něm doporučuje, aby ho jeho otec Trockij napsal také neviditelným inkoustem.
★ Radek uvedl, že to byl on, kdo doporučil Trockému, aby Vitovt Putna [31], vojenský velitel loajální k Trockému, byl osobou, která bude jednat jménem Němců a Japonců jménem Trockého. To odpovídá pozdějším Putnovým přiznáním, které zaznamenal maršál Buďonniyj.[32]

Většina z těchto důkazů by mohla být vysvětlena jako falešná – POKUD BY EXISTOVALY DŮKAZY O TOM, ŽE PŘIZNÁNÍ A ÚDAJNÁ SPIKNUTÍ BYLA PŘEDEM STRUKTURAMI NKVD NAPSÁNA JAKO SCÉNÁŘ.

8. „Ježovština“, čili „Velký teror léto 1937 – podzim 1938

Od doby, kdy byla v letech 2004–5 napsána a publikována moje dvoudílná kniha Stalin a boj za demokratickou reformu[33], bylo zveřejněno daleko více důkazů o podvratné a mrzké činnosti opozice, moskevských procesech z let 1936, 1937 a 1938, vojenských čistkách či „Tuchačevského aféře a následné „Ježovštině“ (často nazývané „Velký teror“ podle názvu extrémně odporné, podlé, nízké a nenávistné knihy Roberta Conquesta[34], jež byla poprvé vydána v roce 1968.

Nově dostupné důkazy potvrzují následující závěry:

★Obžalovaní při moskevských procesech v srpnu 1936, lednu 1937 a březnu 1938 byli vinni přinejmenším z těch zločinů, k nimž se přiznali. „Blok pravých a trockistů“ skutečně existoval. Plánoval zavraždit Stalina, Kaganoviče, Molotova a další při chystaném převratu, jemuž říkali „palácový převrat“. Blok zavraždil Kirova.

★ Praví i trockisté se spikli s Němci a Japonci, stejně jako s vojenskými spiklenci. Pokud by chystaný „palácový převrat“ nevyšel, doufali, že je v případě invaze k moci dovede jejich patřičná loajalita vůči Německu nebo Japonsku.

★ Trockij se tak, stejně jako řada jeho stoupenců, s Němci a Japonci přímo spikl.

★ Nikolaj Ježov, šéf NKVD od roku 1936 do konce roku 1938, rovněž kolaboroval a kul pikle s Němci.

Ježov

Nyní máme mnohem více důkazů o úloze náčelníka NKVD Nikolaje Ježova, než jsme měli v roce 2005. Ježov, šéf NKVD (lidový komisař pro vnitřní záležitosti), organizoval své vlastní spiknutí proti sovětské vládě a vedení strany. Ježov byl také zverbován německou tajnou službou.

Stejně jako praví a trockisté i Ježov a jeho nejlepší muži z NKVD počítali s invazí Německa, Japonska nebo jiné významné kapitalistické země. Mučili mnoho nevinných lidí, aby se přiznali ke zločinům, takže byli zastřeleni. Mnohem více osob bylo popraveno ze zfalšovaných nebo vůbec žádných důvodů. O tom všem lhal Ježov Stalinovi, stranickým a vládním vůdcům. Skutečně strašlivé masové popravy téměř 680.000 lidí v letech 1937-1938 byly z velké části neospravedlnitelnými popravami nevinných lidí, které Ježov a jeho kumpáni provedli úmyslně, aby zaseli nespokojenost mezi obyvatelstvo národů Sovětského svazu.

Již v říjnu 1937 Stalin a vedení strany začali mít podezření, že některé z represí byly provedeny nelegálně. Od počátku roku 1938, kdy byl Pavel Postyšev[35] ostře kritizován, poté

Svou knihu o Ježovem chystaném puči a plánovaném spiknutí s cílem zavraždit J. V. Stalina

nazval Leonid Naumov výstižně "Krvavý trpaslík" proti Vůdci národů s podtitulem

Spiknutí Ježova

odvolán z Ústředního výboru, následně vyloučen ze strany, souzen a popraven pro masové neoprávněné represe, tato podezření rostla.

Když byl Lavrentij Berija jmenován Ježovovým zástupcem, tj. druhým nejvyšším velícím důstojníkem, Ježov a jeho muži pochopili, že Stalin a vedení strany jim již nevěří. Své poslední spiknutí s cílem zavraždit Stalina provedli pučisté dne 7. listopadu 1938 v den oslavy 21. výročí bolševické revoluce. Ježovovi muži však byli zatčeni právě včas.

Ježov byl přesvědčen k tomu, aby rezignoval. Bylo zahájeno intenzivní vyšetřování, při němž bylo odhaleno velké množství zneužití NKVD. Bylo přezkoumáno mnoho soudních verdiktů nad trestanci, jež byli za Ježovova řízení NKVD potrestáni. Z vězení a táborů bylo propuštěno přes 100 000 lidí.

Mnoho mužů NKVD bylo zatčeno, přiznalo se k mučení nevinných lidí, bylo souzeno, odsozeno a popraveno. Mnoho dalších mužů NKVD bylo odsouzeno nebo propuštěno.

Pod Berijou klesl počet poprav v letech 1939 a 1940 na méně než 1% z počtu pod Ježovem v letech 1937 a 1938 přičemž mnoho z těchto popravených byli muži NKVD, včetně samotného Ježova, kteří byli shledáni vinnými z masivního neoprávněného útlaku a poprav nevinných občanů SSSR.

K nejdramatičtějším důkazům zveřejněným od roku 2005 patří přiznání Ježova a Michaila Frinovského [36],druhého ve vedení. Některé z nich jsem vložil na internet v originálním ruském i anglickém překladu. Rovněž tak disponujeme zápisy z daleko více dalších přiznání a výslechů, většinou částečných a také z Ježovových výpovědí, v nichž se doznal. Ty byly zveřejněny v roce 2007 na polooficiálním účtu Alexeje Pavliukova.

Antikomunističtí učenci skrývají pravdu

Všichni „mainstreamoví“ - tj. antikomunističtí - a trockističtí výzkumníci lžou, když tvrdí, že žádná spiknutí neexistovala. Podle nich byli všichni obžalovaní z moskevských procesů, všichni vojenští obžalovaní i všichni, kteří byli souzeni a odsouzeni za špionáž, spiknutí, sabotáž a další zločiny, do jednoho nevinnými oběťmi. Jiní antikomunisté upřednostňují vysvětlení, že se Stalin pokusil (do)terorizovat obyvatelstvo (až) k poslušnosti.

Toto je ideologický, antikomunistický postoj maskovaný jako historický závěr. Nezakládá se na historických důkazech ani s těmito důkazy není v souladu. Antikomunističtí historici zkrátka naprosto ignorují dostupné důkazy z primárních zdrojů. Ignorují dokonce důkazy ve sbírkách dokumentů, které sami ve svých vlastních pracích uvádějí.

Proč antikomunističtí „učenci“ v Rusku i na Západě všechny tyto důkazy ignorují? Proč nadále propagují lživé představy, že žádná spiknutí neexistovala a že se Stalin, NIKOLI Ježov, rozhodl popravit stovky tisíc nevinných lidí?! Jediným možným vysvětlením je fakt, že to dělají výhradně z ideologických důvodů. Pravda, jak bylo prokázáno zkoumáním důkazů z primárních zdrojů, učinila většinu lidí k Stalinovi a bolševikům přívětivými.

Bucharin NIKOLI Stalin je vinen masovými represemi

Nikolaj Bucharin, hlavní jméno mezi pravičáky a jeden z jejich vůdců, o „Ježovštině“ dobře věděl, byl srozuměn s jejím průběhem, a ocenil ho v dopise Stalinovi, který napsal z vězení.

Bucharin věděl, že Ježov byl stejně jako on sám členem pravicového spiknutí. Proto bezpochyby uvítal Ježovovo jmenování do čela NKVD, což zaznamenala jeho vdova ve svých pamětech.

Ve svém prvním přiznání, ve svém nyní slavném dopisu Stalinovi z 10. prosince 1937, a při procesu v březnu 1938 Bucharin prohlásil, že byl naprosto „odzbrojen“ a vypověděl všechno, co věděl. Ale teď můžeme dokázat, že to byla lež. Bucharin věděl, že Ježov byl předním členem pravicového spiknutí - ale neinformoval o něm. Podle Michaila Frinovského, pravé ruky Ježova, bylo Ježovovi pravděpodobně (při)slíbeno, že nebude popraven, pokud nezmíní svou vlastní (tj. Ježovovu) účast (viz Frinovského přiznání z 11. dubna 1939).

Kdyby Bucharin vypověděl pravdu - kdyby o byl skutečné Ježovovi informoval - bylo možné Ježovovy masové vraždy zavčas zastavit.

Mohly být zachráněny životy stovek tisíc nevinných lidí.

Bucharin však zůstal svým konspirátorům a spiklencům věrný. Když šel na popravu, přísahal, že je vinen a smrt si „zaslouží desetkrát“ - Ježovovu účast ve spiknutí však neodhalil.

Tento bod snad ani nelze náležitě zdůraznit: krev stovek tisíc nevinných lidí zabitých Ježovem a jeho muži v letech 1937-1938 má na rukou Bucharin.

Objektivita a důkaz

Souhlasím s historikem Geoffreyem Robertsem [37], jenž tvrdí:

Asi za posledních 15 let máme z ruských archivů k dispozici obrovské množství nového materiálu o Stalinovi. Měl bych ujasnit, že se jako historik přímo orientuji na popis pravdy o minulosti, bez ohledu na to, jak nepříjemné a nepohodlné či těžko stravitelné závěry z mého bádání mohou ve výsledku být. Nemyslím si, že existuje jakékoli dilema: stačí říci pravdu, jaká skutečně je …

Stalin’s Wars (Stalinovy války) dle portálu Frontpagemag.com ze dne 12. únor 2007. Viz zde http://hnn.us/roundup/entries/35305.html

Závěry, k nimž jsem dospěl v kauze tzv. „Ježovštiny“, budou pro ideologicky motivované lidi zcela nepřijatelnými. Nedosáhl jsem svých rezultátů s přáním „omluvit se“ za politiku Stalina nebo sovětské vlády. Věřím, že se jedná o jedině možný objektivní závěr vycházející z dostupných důkazů.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

LALKAR je antiimperialistický dvouměsíčník vydávaný ve Velké Británii. Obsahuje zprávy a analýzy současných událostí a dějin pracujících z pohledu proletariátu a jeho boje za sociální emancipaci, staví se na stranu utlačovaných a jejich boje proti imperialismu a za národní osvobození.

Podle webového portálu Lalkar The Continuing Revolution in Stalin-Era Soviet History přeložil a poznámkovou i obrazovou dokumentací doplnil Lukáš Sluka

POKRAČOVÁNÍ A DOKONČENÍ textu

«Pokračování revoluce během Stalinovy éry sovětských dějin»:

ÚVOD: Na pozvání Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) pronesl v pátek 20. června 2018 americký akademik a autor knihy Chruščov lhal [viz Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129] prof. Grover Furr, fundovaný příspěvek na setkání v londýnské Lucas Arms, Grays Inn Road. Ve svém referátu, trvajícím asi 50 minut, odhalil profesor anglické literatury fakulty středověkých studií při Montclair State University v New Jersey (New York) prof. Grover Furr lži týkající se sovětské historie [38], zejména Stalina, šířené antikomunistickými, trockistickými a revizionistickými ideology. První část jeho prezentace jsme publikovali v našem posledním čísle a nyní přinášíme část závěrečnou, kterou uvádíme níže.

9. Pakt Molotov-Ribbentrop

Na konferenci před několika lety mi jakási liberální antikomunista vmetla do tváře Pakt Molotov-Ribbentrop - antikomunisty často nazývaný „Pakt Hitlera a Stalina“. „Jak prý něco takového mohu hájit?!“, rozkřikla se na mne.

Uvědomil jsem si, že o této věci nevím tolik, kolik bych vědět měl. Strávil jsem tedy celé léto roku 2009 usilovým výzkumem a bádáním. Výsledkem je rozsáhlá odborná monotématická publikace s názvem „Napadl Sovětský svaz Polsko v září 1939? (Odpověď: Nikoliv, nenapadl!)“ Můžete si ji přečíst na 17 webových stránkách důkazů a dokumentace na mé domovské stránce.

Hodně jsem se naučil! Předně jsem se dozvěděl, že Pakt není „spojenectví“. Přesvěčil jsem se rovněž, že Sovětský svaz v září 1939 „nenapadl“ Polsko, na čemž se dokonce v té době shodli všichni spojenci.

Tuto otázku jsem pečlivě i detailně probral ve své tehdy připravované knize Blood Lies (Krvavé lži) nakonec po vydání čítající 582 stran a vydané nakladatelstvím Red Star Publishers v červnu 2014 , jež je fundovanou odpovědí na protežovaný pamflet Bloodlands (Krvavé země)[39] Timothyho Snydera.

10. Katyňský masakr [40]

V dubnu 1943 nacistické německé úřady prohlásily, že objevily tisíce těl polských důstojníků zastřelených sovětskými činiteli v roce 1940 v okolí Katyňského lesa poblíž Smolenska (v západním Rusku). Stroj nacistické propagandy uspořádal kolem tohoto údajného objevu obrovskou kampaň. Po sovětském vítězství ve Stalingradu v únoru 1943 bylo každému jasné, že pokud se nestane něco, co by rizdělilo Spojence, Německo nevyhnutelně válku prohraje. Zjevným cílem nacistů bylo vrazit klín mezi západní Spojence a SSSR.

Sovětská vláda v čele s Josefem Stalinem důrazně popřela německé obvinění. Když polská exilová vláda, při každé příležitosti zuřivě antikomunistická i protiruská, kolaborovala se snahami nacistické propagandy, sovětská vláda s ní přerušila diplomatické vztahy.

Během studené války podporovaly západní kapitalistické země nacistickou verzi, kterou dodnes propagují antikomunističtí Poláci. Sovětský svaz a jeho spojenci pokračovali v obviňování Němců až v letech 1990 - 1992 Michail Gorbačov a Boris Jelcin prohlásili, že Sovětský svaz pod vedením Josefa Stalina nechal Poláky skutečně postřílet.

Začátkem roku 2013 jsem se dozvěděl o archeologických nálezech na německém místě masové vraždy na Ukrajině. Protože už po mnoho let sleduji spor o masakru v Katyni, brzy jsem (roz)poznal důsledky i logické závěry těchto zjištění. Poskytují věcné důkazy o tom, že Sovětský svaz nemohl zastřelit 14.800 či 22.000 nebo podobný počet polských důstojníků, kteří byli v roce 1940 válečnými zajatci.
Objevy v hromadných hrobech ve Volodymyru-Volynském (známém také jako Vladimir nebo Vladiměř, který je jedním z nejstarobylejších měst na Ukrajině ležícím na severozápadě země ve Volyňské oblasti, necelých 15 km od hranice s Polskem) představují smrtelný úder „oficiální“ verzi Katyňskému masakru.
To je něco, co by nás všechny mělo zajímat. Katyň je nejslavnějším nikdy nedoloženým zločinem namířeným proti Stalinovi a sovětské vládě.

Závěr

V této řeči jsem se dotkl pouze několika důležitých událostí sovětské historie třicátých let. Na závěr bych rád řekl něco o objektivitě a pokusu odhalit pravdu.
Téměř všechny dnes publikované knihy a články o sovětských dějinách Stalinovy éry jsou vědomně infikovány a proto i cíleně ovládány tím, čemu říkám „antistalinské paradigma“. V západní akademické diskusi je dnes (ne)výslovně povinné - povinné -, aby vědec dospěl k závěrům, které potvrzují antikomunistické zobrazení Stalina jako začarovaného, zlého zabijáka a diktátora a Sovětského svazu jako místa masové vraždy a krutosti. Pokud se nehodláte věnovat vědeckému bádání v tak neobjektivním rámci, nikdy se akademické kariéry nedočkáte.

Dva kvalitní vědci a badatelé (v oblasti) sovětských dějin, kteří jakkoli nejsou levicoví, ale snaží být objektivní mi prozradili, že akademický vydavatel nesmí publikovat žádnou knihu, jež by nebyla vůči Stalinovi nepřátelská. Totéž platí i na Západě a já se domnívám, že v Rusku také.

Abych to řekl jinak: Pokud se zabýváte, píšete či publikujete v oblasti sovětské historie – v pádu-li přednášíte sovětské dějiny na fakultách a katedrách historie kdekoli na Západě, nemohli byste provádět výzkum, který dělám já. Pokud byste tak přesto činili, vaše práce, texty a články by se nikdy nedočkaly zveřejnění ve standardních odborných časopisech u běžných akademických vydavatelů, brzy byste z oblasti výzkumu sovětských dějin prostě vypadli a zůstali bez práce!

Proto je moje pozice neobvyklá. Přednáším anglickou literaturu na katedře anglických studií. Moje akademické živobytí nezávisí na mém výzkumu sovětských dějin.

To je to, co mohu i musím nabídnout a tedy i nabízím. A mnoho lidí na celém světě si myslí, že je to důležité. Nejen lidé na levici, jako jste vy. Antikomunisté to považují za důležité rovněž. A nelíbí se jim to.

Mnoho lidí na pravici si nepřeje, aby pravda o dějinách komunistického hnutí v SSSR během stalinských let vyšla najevo. Chtějí i nadále démonizovat Stalina, srovnávat ho s Hitlerem i fašismem a o tom všem nestydatě lhát. A to je to, co dělají - nejen „pasivně“, prostřednictvím svého „pohledu“ nebo zaujatosti, ale aktivně tím, že úmyslně falšují důkazy, zdroje a ve finále i samotné dějiny.

Marxovým oblíbeným sloganem bylo „De omnibus dubitandum“ - „Pochybujte o všem“, především o vlastních předjímaných idejích a předsudcích, které vás ovlivňují. Pokud se chcete učit pravdě, vězte, že s tím musíte začít.

Navíc to ví každý buržoazní detektiv v každém detektivním příběhu. Jak nabádal již Sherlock Holmes: „Vyvarujte se unáhlených závěrů!“ Před tím, než vytvoříte svou hypotézu, předložte fakta .

Pokud to neuděláte - pokud se od počátku nebudete snažit pravdu odhalit — pak se k tomu ani náhodou neohdodláte. A tím, co nelezne, určitě nebude pravda.

To je to, oč se usilovně snažím. Žádný z démonizátorů Stalina a Sovětského svazu, antikomunistických „odborníků“ na dějiny komunistického hnutí, se nepokouší být objektivním. Pravdu neodhalují ani nezjišťují, protože to nechtějí. Chtějí psát „propagandu s poznámkami pod čarou“. A právě o tom jejich práce také skutečně je.

Ve svých referátech na území Spojených států cituji text písně populárního satirického zpěváka, vystupujícího a známého pod jménem «Weird Al Yankovich» («Bizarní Al- Yankovich»). Má píseň nazvanou Všechno, co víte, je špatně [povedený animovaný videoklip písně lze shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=KThlYHfIVa8]. A taková je situace se sovětskou historií. Všechno, co jsme se o sovětských dějinách Stalinovy éry (na)učili, alespoň ode dne Chruščovova příchodu, je mylné, založené na antikomunistických lžích.

Avšak tam, kde nyní máme po ruce důkazy, zejména z bývalých sovětských archivů, ale také z Trockého archivu při Harvardské univerzitě, nevyhnutelně - vždy v každém konkrétním případě - zjistíme, že antikomunisté počínaje Lvem Trockým, přes Chruščovova po Gorbačova, stejně jako všichni antikomunističtí „učenci“ do dnešních dnů - se nejen mýlí, ale ve většině případů záměrně lžou.

Podle mého názoru význam všech těchto nových „důkazů“ i výzkumů spočívá především v prokázání naprosto nezodpovědné, licoměrné a nečestné prohnanosti autorů mainstreamových charakteristik sovětských dějin vycházejících a založených na nepravdivých či zfalšovaných dokumentech, které roztrubují dobře placenou „pravdu“ nejen agresivních studenoválečnických antikomunistů, starých i současných trockistů, ale především od vraždy (či záměrného neposkytnutí včasné lékařské pomoci J. V. Stalinovi – hlavě i symbolu triumfu Sovětského svazu) JSOU A ZŮSTÁVAJÍ hýčkaným a médii, učebnicemi i univerzitami utvářeným a protežovaným „mainstreamovým“ pohledem byvších, současných i budoucích marxistů a komunistů.

My marxisté bychom se měli zklidnit! Po celém světě jsou využívány hrůzné a děsivé historky o Stalinovi osobně a éře jeho vlády zejména, k diskreditaci marxismu, socialismu a komunismu. Nyní však jasně vidíme to klíčové: Všechny tyto příběhy plné hrůzy, krve a děsu jsou čirou lží.

Bolševici se vydali neoznačenou, strastiplnou a lítou stezkou, „kterou předtím nikdo nešel.“

Ale my, jejich následovníci, musíme pečlivě (pro)studovat vše, co činili. Nikdy nám nedojde, že to, co bolševici vykonali, bylo správné, obdivuhodné a hodné nápodoby, dokud nezjistíme, co se skutečně stalo. Nové a lepší komunistické hnutí lze stavět pouze na spolehlivém základu historické pravdy, nikoli na písku antikomunistických lží.

Nikdy nám nedojde, že to, co bolševici vykonali, bylo správné, obdivuhodné a hodné nápodoby, dokud nezjistíme, co se skutečně stalo. Nové a lepší komunistické hnutí lze stavět pouze na spolehlivém základu historické pravdy, nikoli na písku antikomunistických lží. Jsem rád, že mohu plnit alespoň tuto drobnou roli v historickém úsilí směřujícím k odhalení pravdivých dějin.

Moje další kniha, jež má být vydána v roce 2015, bude o spisech Lva Trockého ze 30. let, zvláště těch, publikovaných od prosince 1934 do jeho smrti v roce 1940.

Důkazy z Trockého archivu, když jsou porovnány s důkazy z bývalých sovětských archivů, nám nyní umožňují se na vlastní oči přesvědčit, že Trockij úmyslně a po celé inkriminované období lhal o Sovětském svazu i Stalinovi, o vraždě Kirova i moskevských procesch z této doby.

Udělal to, aby udržel své vlastní spiknutí. Je zcela přirozené, že — pokud má být člověk spiklencem — musí lhát. Trockého lžím však uvěřili nejprve jeho vlastní následovníci a poté, po Chruščovově tajné řeči, množství lidí. Takže si myslím, že se tato studie bude těšit širokému zájmu.

Vznesené dotazy nevyhnutelně reflektují a odhalují vlastní politické obavy tazatele, přičemž mé otázky zde nejsou ani nemohou být výjimkou. Věřím, že dějiny bolševické strany v éře, kdy v čele Sovětského svazu stál Josef Stalin jsou zatemněné, znejasněné, především však evidentně pokřivené antikomunistickými lžemi, a tedy, aby se mohly stát poučením příštím generacím, musí být kompletně přepsány. Političtí aktivisté, kteří hledají průvodce v proběhlých událostech minulosti, a politicky uvědomělí vědci, chápající, že jejich stěžejní přínos k lepšímu světu tkví ve studiu takových bojů, odehravších se v minulosti, se mají hodně co poučit z odkazu Sovětského svazu.

Děkuji za pozornost i vyslechnutí. Na vaše otázky jsem připraven odpovědět, jak nejlépe budu umět. Vaši kritiku přijímám na každý pád s pokorou.

Podle textu z webových stránek dvouměsíčníku Lalkar
[pandžábsky Výzva, resp. při zvojení jako Lal (Rudá) Kar (práce)] fotodokumentací doplnil Lukáš Sluka

1a) Furr, Grover, ANGLICKY Chruščov lhal (Kruschev Lied) ve formátu pdf viz https://ia802707.us.archive.org/5/items/pdfy-nmIGAXUrq0OJ87zK/Khrushchev%20Lied.

1b) Grover Furr hovoří o své khize Chrušov lhal v norském Oslu roku 2011 https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129

2a)

2b) Sousa, Mario, Lži týkající se dějin Sovětského svazu, Orego, 2010

[2] Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) byl mingrelské národnosti a ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika. V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky. Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD - lidového komisariátu vnitra. Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD - lidového komisariátu vnitra. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. BERIJA STAL PŘEDSEDOU KOMISE PRO JADERNÝ VÝZKUM A ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM PŘISPĚL V ROCE 1949 K ÚSPĚŠNÉ VÝROBĚ PRVNÍ SOVĚTSKÉ ATOMOVÉ ZBRANĚ! Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i definované Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj s pučistou Chruščovem o moc a byl odsouzen k smrti a popraven. Připomeňme jen, že v prognóze připravené v lednu 1946 pracovníky ambasády USA v Moskvě bylo uvedeno, že SSSR „v nejbližších 20 letech je schopen rozvíjet se rychleji než všechny ostatní státy a přeměnit se v ekonomickou mocnost srovnatelnou s USA“. V jedné z analytických zpráv CIA té doby se říká ještě určitěji, že udržení tempa rozvoje SSSR může vést ve 20 letech k likvidaci kapitalismu na celé planetě. Namísto toho přišel rok 1953 – nejtragičtější letopočet sovětské historie. Zemřel Josif Vissarionovič Stalin – vynikající vůdce strany bolševiků a sovětského státu, žák a pokračovatel díla velikého Lenina. Zavražděn byl věrný Stalinův spolupracovník L. P. Berija. S příchodem k moci kliky v čele s N. S. Chruščovem bylo zastaveno a později obráceno zpět směřování SSSR ke komunismu. Chruščov na XX. sjezdu KSSS bezpříkladně pošpinil veškerou hrdinnou historii sovětského lidu, což mělo tragické důsledky pro jednotu socialistických zemí a celosvětového komunistického hnutí. Pokud jde o lidového komisaře vnitra – NKVD – L. P. Beriju, pak je třeba připomenout skutečnost, že po triumfu Rudé armády nad hitlerovskou bestií a rozdrcení německého nacismu, byl L. P. Berija toho názoru, že Německo má být jednotné, avšak stát se a zůstat republikou neutrální. V roce 2003 publikovalo nakladatelství Dita knihu syna L. P. Beriji, Serga Beriji nazvanou Můj otec Lavrentij Berija. Na serveru http://leva-net.webnode.cz/products/l-p-berija-zit-by-jeste-20-let-posledni-zapisky-beriji/ a http://leva-net.webnode.cz/products/l-p-berija-zit-by-jeste-20-let-osobni-deniky-beriji-cast-2-dokonceni/ jsou publikovány deníky L. P. Beriji.

[3a)] Jedná se totiž o to, že dle slov a badatelských prací ruských autorů Ju. N. Žukova, Je. A. Prudnikovové či A. B. Martirosjana byl ministr vnitra SSSR L. P. Berija zavražděn již v červnu osudného roku 1953, přičemž se tak stalo v útrobách kanceláří budovy NKVD na náměstí F. E. Dzeržinského, kde byl jako údajný anglický agent tvůrce projektu vytvoření první sovětské jaderné zbraně zavražděn. Viz vystoupení prof. Grovera Furra v norském hlavním městě Oslu z roku 2011, v němž zevrubně hovoří o své knize Chruščov lhal. V něm detailně dokazuje, že každé jedno Chruščovovo tzv. „odhalení“ Stalinových (a Beriových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném v rámci XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu konaného dne 25. února 1956 je prokazatelnou lží. Promluvu Grovera Furra v Oslu (2011) viz zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129

[3b)] Viz rovněž ZEMŘEL JEDEN ARCILHÁŘ - Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99 resp. s obrazovou dokumentací zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941

[4 ] Viz nepodepsaný článek RUSKY V boji proti nepřátelům se Stalin čílil. Jak se připravovala zpráva Chruščova (Сталин осатанел в борьбе с врагами. Как готовился тайный доклад Хрущева () v časopise Nová a nedávná historie. 1996. № 4 v ruštině zde: https://openuni.io/course/2/lesson/2/material/190/

Kirov, Sergej Mironovič (vl. jm. Kostrikov) (1886–1934) byl ruským revolucionářem, významným sovětským bolševikem a mezi řadovými, především leningradskými obyvateli vysoce populárním politikem. Své stranické jméno si Kostrikov zvolil odkazuje na antického perského vůdce Kýra Velikého. Ve třicátých letech patřil k nejoblíbenějším sovětským vůdcům vůbec, často nazýván miláčkem Strany - VKS (b), jehož popularita si nezadala s oblíbeností Stalinovou. S. M. Kirov se narodil dne 28. března 1886 v Uržumu v chudé vesnici na Urale.Jako malý přišel o oba rodiče. V roce 1901 mu skupina podporovatelů poskytla stipendium pro studium na průmyslové škole v Kazani. Po získání inženýrského diplomu se přestěhoval do sibiřského Tomsku. Vlastním usilovným sebevzděláváním se postupně se stal marxistou a členem ruské sociálně-demokratické strany (1904) a rovněž byl přímým účastníkem tří ruských revolucí (1905 a únor resp. říjen 1917). Od roku 1926 S. M. Kirov vedl stranickou organizaci v Leningradě a v roce 1930 byl zvolen členem politbyra VKS (b). Kirov se zúčastnil revoluce roku 1905, byl uvězněn a o rok později propuštěn. Brzy po propuštění se připojil k bolševikům. Byl znovu zatčen v roce 1906, ale tentokrát byl odsouzen na tři roky pro obvinění, že šířil ilegální literaturu. Několikrát zadržen byl i později. Nakonec se přestěhoval na Kavkaz, kde zůstal až do doby abdikace Mikuláše II. - Krvavého a konce carského režimu. Tou dobou si Sergej Kostrikov změnil jméno na Kirov, které si vybral za pseudonym, jak to činili i jiní revoluční vůdci. Pojmenoval se podle antického perského vůdce Kýra Velikého a stal se velitelem bolševického vojenského vedení v Astrachani. Po revoluci roku 1917 bojoval v občanské válce až do roku 1920. Roku 1921 se stal generálním tajemníkem ázerbájdžánské stranické organizace. Aktivně podporoval politiku sovětského vůdce Stalina a v roce 1926 mu byla svěřena funkce šéfa petrohradského oddělení strany (což byla po Stalinovi fakticky druhá nejvyšší funkce ve straně). Roku 1934 nabídl Stalin Kirovi spolupráci v Moskvě. 1. prosince 1934 byl zavražděn Leonidem Nikolajevem ve Smolném institutu v Petrohradě (Leningradě). Kirov přišel do práce a nechal svého tělesného strážce několik schodů za sebou, vycházel nahoru po schodech, kde měli bolševičtí pracovníci své kanceláře. Nikolajev vyšel z koupelny, následoval Kirova po chodbě a střelil ho zezadu do krku. S. M. Kirov tak byl zákeřně zavražděn ve Smolné výstřelem z revolveru. Vrah, Leonid Vladimirovič Nikolajev, jenž byl zadržen na místě činu, byl příslušníkem kontrarevoluční skupiny napojené na opoziční blok Zinověva a Kameněva, kteří v zájmu převzetí moci chystali ve spojení s Trockým zavraždění vedoucích osobností komunistické strany. V r. 1956 byla utvořena komise pro přezkoumání vraždy S. M. Kirova. Ta nezjistila žádné skutečnosti, které by potvrzovaly pravičáckou teorii, že byl Kirov zavražděn na pokyn Stalina. Výsledek vyšetřování však nebyl zveřejněn, protože se nehodil do antistalinské štvanice rozpoutané N. S. Chruščovem.

[5] Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883-1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij byl bolševický revolucionář židovského původu, sovětský politik a jedna z obětí tzv. Stalinových čistek. Grigorij Zinověv se narodil na Ukrajině ve městě Kropyvnyckyj jako syn chudých židovských zemědělců, vystudoval filosofii, literaturu a historii, zajímal se o politiku a v roce 1901 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS). Po jejím rozdělení roku 1903 se připojil k bolševické frakci RSDDS. Mezi lety 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinověv zůstal Leninovým stálým pobočníkem i představitelem různých socialistických organizacích až do roku 1917. Grigorij Zinověv strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Jakkoli se Zinověv i Kameněv po jistou dobu těšili podpoře většiny v ústředním výboru bolševické strany, zákonité rychlé hroucení, troskotávající a hnijící systém všech buržoazních stran, jenž v srpnu 1917 dovedl Rusko až k diktatuře generála Kornilova, sveřepé pokračování vlády ve vedení imperialistické války navzdory odporu drtivé většiny nejen ruských obyvatel, muselo poúnorové Rusko logicky dospět až ke zcela demokratickému převzetí moci sověty, ustavení revoluční vlády lidových komisařů v čele s V. I. Leninem dne 7. listopadu 1917 v Petrohradě, vyhlášení práva národů na sebeurčení a to včetně možnosti vystoupení, vyhlášení dekretů o půdě a míru, V. I. Lenin tou dobou označil v dopise Zinověva a Kameněva za „dezertéry“. To byl důležitý bod obratu v Zinověvově kariéře. Mnohem významnější postavou se však jevil samolibý nafoukanec nedbající rozhodnutí VKS (b) Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925. Během Leninovy nemoci vytvořili Zinověv, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který umenšil vliv Trockého. Po smrti Lenina a bezprecedentně jednoznačné volbě J. V. Stalina generálním tajemníkem VKS (b) Stojí za připomenutí, že v průběhu jednání strany před XV. sjezdem VKS (b) hlasovalo 724.000 členů pro leninskou politiku ÚV, zatímco směšných 4.000 hlasů bylo odevzdáno pro platformu trockisticko–zinověvského opozičního bloku. To znamená, že se jednalo o 0,5% členské základny, jež se této diskuse účastnila.

Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649
G. J. Zinověv a L. B. Kameněv byli za protisovětskou podvratnou činnost v roce 1928 vyloučeni ze strany. Zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili. Po vraždě Sergeje Kirova, k níž došlo 1. prosince 1934 rukou vraha Leonida Nikolajeva, začal tzv. stalinský teror. Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Nejvyšší prokurátor SSSR Vyšinskij je obvinil z podílu na organizování vraždy Kirova . Zinovjev v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ve skutečnosti žádnou takovou organizaci nezaložil. Přesto však byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před svojí smrtí ještě k popravčím zakřičel: „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“ Zinovjev byl v roce 1988 rehabilitován.

[6] Kameněv, Lev Borisovič, vl. jm. Leo Rosenfeld ( 1883-1936), Studoval na technologickém ústavě moskevské univerzity, odkud byl roku 1902 vyloučen pro účast na demonstracích sociálně demokratické strany. Po propuštění z vězení odjel do Paříže. Po rozpadu strany se přimkl k bolševikům a vrátiv se do Ruska, účastnil se revoluční práce v Tbilisi, Moskvě a Petrohradě, kde rozvinul agitační propagandu slovem i písmem. Byl proto roku 1908 uvězněn, načež odešel za hranice, kde působil jako obratný publicista strany.

Počátkem roku 1914 se vrátil do Petrohradu a vedl revoluční činnost strany v Rusku. V listopadu 1914 zatčen a poslán doživotně na Sibiř. Vrátil se po únorové revoluci roku 1917 a obnovil svou činnost v Petrohradě jako člen ústředního výboru VKS (b), kde často nesouhlasil s Leninem.
Po červencovém puči generála Lavra Kornilova byl nakrátko uvězněn. Po nenásilném převratu Říjnové revoluci 1917, proti níž se stavěl, se na čas rozešel se stranou, a posléze se spojil s ostatními socialistickými stranami. Později se stal členem mírové delegace v Brestu a vedl jednání s Finskem. Též se účastnil jednání o navázání styků s Anglií.

Spolu se Zinověvem bojoval proti opozici Trockého, ale roku 1925 sám do opozice vstoupil. Byl proto koncem roku 1926 zbaven funkcí a poslán do Itálie jako zástupce SSSR. V prosinci 1927 byl vyloučen ze strany a přijat teprve po veřejném doznání omylů. Svěřen mu pak byl úřad předsedy hlavního koncesionářského komisariátu. V roce 1936 byl obviněn z vytvoření teroristické organizace plánující zavraždění Josifa Stalina a jiných členů sovětské vlády, Nejvyšším soudem SSSR pod předsednictvím Nejvyššího prokurátora Sovětského svazu A. Ja. Vyšinského byl shledán vinným a popraven v Moskvě dne 25. srpna 1936.

[7] Furr, Grover: Vizitka amerického prof. Středověkých studií a anglické literatury Montclairské státní university (MSU) v New Jesey Grovera Furra (nar. 1944), který proslul a vědecké i badatelské ostruhy získal díky svým vynikajícím výzkumům a publikovaným knihám i odborným článkům z oblasti dějin Sovětského svazu v epoše vlády Josefa Stalina obecně a tzv. vykonstruovaných procesům, boje proti trockismu a problematice skutečných vojenských spiknutí, především chystaného ozbrojeného puče maršála Tuchačevského s cílem zavraždění J. V. Stalina zvláště. Prof. G. Furr se, pokud jde o historii SSSR, věnuje především událostem 30. let XX. století, přičemž doslova úhelným kamenem v ohnisku jeho zájmu bylo precizní nashromáždění důkazů o skutečném průběhu tzv. Katyňského masakru, které usvědčily ze spáchání tohoto zvěrstva německou nacistickou soldatesku ideově řízenou říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. (materiály ke Katyňskému masakru zde:

ZPRÁVA ZVLÁŠTNÍ KOMISE O KATYNI - Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katyňském lese zajatí polští důstojníci. Nakladatelství Svoboda v Praze 1945, zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=585780

2) Katyň - Kampaň zahájena Goebbelsem zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522189

3) Ve většině válečných zločinů, které jsou mu v kauze Katyň přičítány, je Stalin nevinen! Zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479993

4) LŽI O KATYNI ODHALENY… Ukázalo se však, že dokumenty o Katyňském masakru, které na konci 80. let vytáhl z rukávu člen politbyra Alexander Jakovlev, nejsou ničím jiným než obyčejným padělkem, pročež je Evropský soud pro lidská práva tedy ani nevzal v potaz… Zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=475678
Grover Furr, BloodLies: Důkazy, že každé jedno obvinění proti Josefu Stalinovi a Sovětskému svazu v knize Bloodlands Timothyho Snydera je falešné. Grover Furr, Blood Lies (Krvavé lži): Důkazy, že každé jedno obvinění proti Josefu Stalinovi a Sovětskému svazu v knize Bloodlands, profesora Univerzity Yale Timothyho Snydera (nar. 1969) je lživé. Snyderova snůška nepravd a podlých obvinění se dočkala kromě frenetického jásotu antikomunistů ztělesněného mnoha cenami a oceněními: Prakhin International Literary Award (2012) Cena protežované sionistky Hannah Arendtové (2013), či korupční VIZE 97 (2015) spolu placené saúdskoarabským princem Al-Valíd bin Talál zapleteným do teroristických útoků 11. září 2001, jež odstartovaly zbabělé bombardování, masakry v Iráku a hanebně vyvrcholily vraždou iráckého prezidenta, jenž vládl v letech 1979–2003 Irácké republice. PLUS:

☭ What Really Happened in: the Famine of 1932-33, the „Polish Operation“ (Co se skutečně stalo: hladomor 1932-33; „Polská operace“),
☭ The „Great Terror“ (Velký teror),
☭ Pakt Molotov-Ribbentrop,
☭ Soviet invasion of Poland (Sovětská invaze do Polska)
☭ Katyn Massacre (Katyňský masakr),
☭Warsaw Uprising (Varšavské povstání)
☭ Stalin's Anti-Semitism (Stalinův antisemitismus)
☭Blood Lies (Krvavé lži) Furrova fundovaná kritika a faktické vyvrácení lží pamfletu stavícího na roveň komunismus a nacismus z pera Timothy(ho) Snydera Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin (Země potřísněné krví: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (anglicky publikováno v r. 2010), v češtině pod názvem „Krvavé země“ vydalo nakl. Paseka roku 2013 přeloženo do 25 jazyků. Snyderovým hlavním terčem je J. V. Stalin. Prohlašuje, že Sověti zabili 6 až 9 milionů nevinných civilistů, zatímco nacisté zabíjeli asi 14 milionů. Snyder údajně nachází paralely mezi sovětskými a nacistickými zločiny na každém kroku. Grover Furr systematicky kontroloval každou jednotlivou poznámku pod čarou k čemukoli, co by bylo možné považovat za zločin Stalina, SSSR či (pro)sovětských komunistů. Snyderovy hlavní zdroje jsou v polštině a ukrajinštině, v těžko dostupných knihách a článcích. Mnoho zdrojů je přetištěno v Blood Lies v jejich původních jazycích - polštině, ukrajinštině, němčině, ruštině - vždy anglickými překlady. Furr zjistil, že každý „zločin“, který Snyder uvádí, je pustou lží, výmyslem či eufemisticky nepravdou. Snyder často vůbec neuvádí své zdroje a když ano, pak citované prameny neříkají, co Snyder tvrdí. Snyder často cituje antikomunistické polské a ukrajinské sekundární zdroje, které mu samy lhaly. Ani jedno jeho obvinění proto není s to ve vědecké konfrontaci obstát. Blood Lies odhaluje lži a podvody sovětských dějin v období Stalinovy vlády se stejnou pečlivou pozorností k detailům jako Furrova práce z roku 2011 Khrushchev Lied (Chruščov lhal) [viz Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129 resp. jeho 2013 kniha „Vražda Sergeje Kirova“ [v angličtině The Murder of Sergei Kirov: History, Scholarship and the Anti-Stalin Paradigm (Dějiny, erudice a antistalinské paradigma) zde Erythros Press and Media, LLC (2013)].

[8]Snyder, Timothy (nar. 1969), americký historik, antikomunistický obecně a antistalinský zvláště. Je absolventem Brownovy university ve městě Providence v americkém státě Rhode Island, kde v té době studoval rovněž syn N. S. Chruščova Sergej. Ústředním a de facto jediným cílem Snydera jako fanatického sionisty je pomlouvání, urážky a hanobení velkolepé postavy famózního vítěze nad německou nacistickou bestií, jenž dokázal hitlerovskou hydru rozdrtit. Hlavním terčem nevybíravého a podlého útoku sedmilháře Snydera je tedy šíření zloby proti zachránci lidské civilizace, generalissimu míru, jehož Rudá armáda spasila svět a přinesla mír i naději osvobozeným národům. Snyder prohlašuje, že Sověti zabili 6 až 9. milionů civilistů, zatímco nacisté asi 14 milionů. Snyderovy publikace vycházejí a opírají se výhradně o dokumenty v polštině a ukrajinštině, nacházející se v obtížně nalezitelných pramenech, které však dnes máme díky prof. Furrovi uspořádány a k dispozici v angličtině právě v knize Blood Lies (Krvavé lži), v níž její autor mistrně, důsledně, pečlivě i se smyslem pro detail s bravurou vyvrací všechny Snyderovy lži, z nichž, pokud jde o vědeckou průkaznost, neobstojí žádná.

[9] Grover Furr, BLOOD LIES (Krvavé lži): Důkazy o tom, že naprosto všechna obvinění proti Josifu Stalinovi a Sovětskému svazu v knize Timothyho Snydera. PLUS: Co se ve skutečnosti stalo: hladomor 1932-33; „polská operace“; „Velká hrůza“; Pakt Molotov-Ribbentrop; „sovětská invaze do Polska“; „masakr Katyn“; varšavské povstání; „Stalinův antisemitismus“.

[10] Broué, Pierre (1926 – 2005) byl francouzský historik a trockista. Ve svém tematicky rozmanitém díle se zabývá dějinami bolševické strany, historií španělské revoluce a životem Lva Trockého. K Trockého autobiografii Můj život, napsal Broué předmluvu. Broué se narodil v Privas, Ardèche. Jako mladý člen Francouzské komunistické strany bojoval během druhé světové války v rámci francouzského odporu proti nacistickým okupantům. Když Josef Stalin rozpustil v roce 1943 Kominternu, stal se Broué vůči stalinismu značně kritickým a z Francouské komunistické strany vystoupil. Vstoupil do Čtvrté internacionály, do konce života zůstal aktivním trockistou v Internacionalistické komunistické straně, následně Internacionalistické komunistické organizaci, než ji v roce 1989 opustil. Od roku 2003 až do své smrti byl blízkým spolupracovníkem a podporovatelem International Marxist Tendency (Mezinárodní marxistické tendence). Broué zemřel ve spánku v noci z 26. na 27. července 2005 v Grenoblu. Bylo mu 79 let. Jeho syn Michael Broué je významným matematikem.

Bibliografie Pierra Brouého:
• Německá revoluce, 1917-1923
• Trockij (1988)
• L'assassinat de Trockij: 1940 (La Mémoire du siècle) (Úkladná vražda Trockého - Paměti století) (1980)

• Histoire de l'Internationale Communiste: 1919-1943 (Historie komunistické internacionály)(1997). Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

[11] Sedov, Lev Lvovič (Lev Sedov) (1906-1938) byl prvním synem ruského komunistického vůdce Lva Davidoviče Trockého a jeho druhé manželky Natálie Sedovové. Lev Sedov se narodil, když byl jeho otec žalářován a čelil doživotnímu trestu za účast na revoluci roku 1905. Po říjnové revoluci žil odděleně od svých rodičů, údajně aby aby nebyl vnímán jako privilegovaný. Oženil se v roce 1925 ve věku 19 let a následujícího roku měl syna Lva. Sedov podporoval svého otce v boji proti Josephu Stalinovi a stal se vůdcem trockistického hnutí. Jak fungoval Lev Sedov v exilu v Německu a Turecku? V roce 1929 doprovázel Sedov své rodiče do vyhnanství a o dva roky později se za účelem studia přestěhoval do Berlína. Překladatelka a galeristka Alexandra Ramm-Pfemfertová spolu s manželem Franzem Pfemfertem Sedovovi zařídili vyřízení víza, jakož i zajistili jeho setkání s očním specialistou s ohledem na léčbu oční choroby, kterou trpěl. Přítel Pfemfertse, lipský dramatik, povídkář a syn židovského bankéře Carla Sternheima, se během tohoto období se Lvem Sedovem setkal a popsal jej jako velmi sympaticky se jevícího mladého muže se světle hnědými vlasy a modrýma očima, který hulí jako fabrika a živě vysvětluje, že denně vykouří přes padesát cigaret “. Během tohoto období Sedov sice mluvil zřídka německy, ale plynule hovořil francouzsky. Těsně předtím, než se v roce 1933 dostal moci Adolf Hitler se Sedov přestěhoval do Paříže, kde pracoval jako dělník a stal se důležitým aktivistou v trockistického hnutí. V té době byl Lev Sedov prakticky takřka nepřetržitě sledován agenty NKVD. Po akutním záchvatu slepého střeva v únoru 1938 se agent NKVD Mark Zborowski, který působil jako Sedovův kamarád a přítel, dohodl, že ho vezme na soukromou kliniku místo do pařížské nemocnice. Současně Zborowski NKVD oznámil, že Sedov byl přepraven pod krycím jménem na Clinique Mirabeau kteroužto provozoval bělogvardějec s napojením na sovětské zpravodajské služby. Ten Sedovovi slepé střevo odoperoval. Jakkoli po operaci nastaly vážné komplikace, Sedovovi se patrně nedostalo žádné další léčby. Byl převezen do Paříže, kde zemřel. Hlavní politickou prací Lva Sedova je The Red Book on the Moscow Trials – 1936 (Rudá kniha o moskevských procesech - 1936).

[12] Getty, John Archibald (nar. 30. listopadu 1950) je americký historik a profesor University of California (Los Angeles) specializující se na ruskou historii obecně a dějiny Sovětského svazu zvláště. V roce 1972 získal J. A. Getty titul bakaláře umění na Pennsylvánké univerzitě a roku 1979 obdržel doktorát Ph.D. od Boston College. Před tím, než se přestěhoval do Los Angeles, kde jako profesor přednášel na kalifornské University of California (UCLA), vyučoval rovněž na univerzitě v Riverside. J. A. Getty je vědeckým pracovníkem ruské Státní univerzity pro humanitní vědy (Moskva), je vedoucím pracoviště Harrimanova institutu při Columbijské universitě a rovněž přednášel při Davis Center na Harvardské univerzita). Jako hostující profesor přednášel také na Ruské akademii věd v Moskvě. Pokud jde o myšlenky, knihy a práce prof. J. A. Gettyho, v roce 1985 publikoval svou knihu Origin of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938 (Původ velkých čistek: KSSS znovuzvažuje léta 1933-1938). Kniha je fundovanou kritikou díla dobře placeného šmoka a šiřitele pustých lží Roberta Conquesta ztělesněných brakem Harvest of Sorrow (Sklizeň smutku). Právě za tuto vylhanou „vědeckou“ práci byl roku 2005 Robert Conquest vyznamenán masovým vrahem Georgem Bushem ml. V příloze Původu velkých čistek J. A. Getty fundovaně a zcela zpochybnil údajnou Stalinovu roli při vraždě předsedy leningradského sovětu Sergeje M. Kirova, zkritizoval a definitivně odmítl Conquestovo spoléhání se na emigrantské zdroje pocházející zpramenů, tiskovin, materiálů i knih banderovských potomků.

Dílo:
• John Arch Getty a Robert Thompson Manning. Stalinist Terror: New Perspectives (Stalinistický teror: Nové pohledy)(ed., with Roberta T. Manning), New York, Cambridge University Press, 1993
• J. Arch Getty, Oleg V. Naumov. The Central Party Archive: A Research Guide (Ústřední stranický archiv: Průvodce výzkumem), Pittsburské univerzitní centrum pro ruštinu. 1993
• John Archibald Getty Origins of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938, (Původ velkých čistek: KSSS znovuzvažuje léta 1933-1938), New York, Cambridge University Press, 1985. Devátý tisk, 1996 New York, Cambridge University Press, 1985., 1996
• J. Arch Getty, Oleg V. Naumov, The Road to Terror: Stalin and the Self-Destruction of the Bolsheviks (Cesta k teroru: Stalin a sebevražda bolševiků, 1932-1939, Yale University Press, 1999
• J. Arch Getty, Stalin's „Iron Fist“, The Times and Life of N. I. Yezhov (Stalinova „Železná pěst“, Doba a život N I. Ježova), Yale University Press, 2008.

[13] Radek, Karl Bernardovič (vl. jm. Sobelsohn)(1885-1939) byl sovětský komunistický politik narozený v rakouskouherském Lvově do ukrajinské židovské rodiny jako Karol Sobelsohn. Jméno „Radek“ si zvolil dle své oblíbené postavy z knihy Syzyfowe prace (Sysifovy práce) polského autora Stefana Żeromského. V roce 1904 Radek vstoupil do Sociálně demokratické strany Polska a během roku následujícího — 1905 — se aktivně účastnil revoluce ve Varšavě. V roce 1907 se Karl Bernardovič Radek přesunul do Německa, kde se připojil k Sociálnědemokratické straně Německa (SPD) a pracoval v různých periodicích tehdejšího stranického tisku, z nichž byl ve finále za nejasných okolností v roce 1913 vyhnán. Po propuknutí první světové války se Radek přesunul do Švýcarska, kde se poprvé setkal s Leninem. V roce 1917 se po vypuknutí únorové revoluce Radek rozhodl odcestovat do Petrohradu, kde se stal aktivním bolševickým činitelem. Radek byl před únorovým svržením cara Mikuláše II. jedním z pasažérů „zapečetěného vlaku“, v němž jako nezpochybnitelný vůdce cestoval Lenin s dalšími ruskými revolucionáři ze Ženevy (viz italsko-švýcarsko-britský koprodukční film z roku 1988 režiséra Damiano Damianiho Lenin, Il treno di Lenin (Lenin The train, Lenin ),který mohou zájemci zhlédnout v českém dabingu na youtube kanálu Dokumenty Z Archivu zde: https://www.youtube.com/watch?v=RG3MipAISMA. Spolu s Bucharinem podporoval Radek německou listopadovou revoluci 1918, jež vyvrcholila lednovými boji Spartakova svazu, během nichž sociálně demokratická vláda kancléře Friedricha Eberta zuřivě a krvavě potlačila a pomocí ministra obrany Gustava Noskeho doslova v krvi utopila Německou revoluci, avšak pro svůj kontrarevoluční radikalismus ztělesněný podporou Kappova puče, byl Ebert nucen odsoupit. Politický vliv Karla Radeka začal po Leninově smrti v roce 1924 značně upadat a vadnout až nakonec ztratil své místo v ústředním výboru, z něhož byl v roce 1927 byl vyhnán. Jakkoli se v roce 1930 Karl Radek do politiky opět navrátil a přispíval do sovětských stranických novin Pravda, byl během Moskevských procesů obviněn ze zrady a při druhém moskevském procesu v roce 1937 odsouzen k 10 letům práce v gulagu. Při pokusu o útěk z nápravně-pracovního tábora byl v roce 1939 zastřelen.

[14] Sokolnikov, Grigorij Jakovlevič (vl. jm. Girš Jankelevič Brilliant)(1888–1939) byl sovětský politik a diplomat. Grigorij Sokolnikov se narodil v rodině židovského lékaře.

Roku 1905 přimkl k bolševikům. S Nikolajem Bucharinem svolal Sokolnikov v roce 1907 národní mládežnickou konferenci v Moskvě, která později byla považována za předchůdce Komsomolu. V roce 1908 byl deportován na Sibiř. Za šest měsíců utekl do Moskvy a poté do Paříže, kde studoval na Sorboně. Po vypuknutí únorové revoluce roku 1917 se Sokolnikov vrátil do Ruska. Do říjnové revoluce pobýval v Brestu, kde také podepsal Brestlitevskou smlouvu. V letech 1918 – 1921 dohlížel na uchopení sovětské moci v Turkestánu. V roce 1920 se Sokolnikov vrátil do Moskvy, kde začal pracovat pro stranické noviny Pravda. V roce 1922 až do roku 1926 byl G. Ja. Sokolnikov lidovým komisařem financí. Roku 1923 vstoupil do politbyra spolu s Felixem Dzeržinským, Lvem Kameněvem, Georgijem Pjatakovem, Karlem Radkem, Josifem Stalinem, Lvem Trockým a Georgijem Čičerinem.

Podle Stalinova sekretáře Borise Bažanova G. Ja. Sokolnikov často kritizoval Stalina a požadoval jeho odstavení z funkce generálního tajemníka.

Roku 1929 se stal Sokolnikov velvyslancem v Londýně. Král Jiří V. ho však nechtěl z osobních důvodů přijmout, proto musel Sokolnikov počkat až na souhlas následníka trůnu Eduarda.

Roku 1935 se Sokolnikov stal zástupcem lidového komisaře pro lesní hospodářství. V roce 1936 byl zatčen, obviněn ze spolupráce s trockisty a odsouzen na deset let vězení.

Fyzický konec

O dva roky později, dne 21. května 1939, byl Sokolnikov napaden spoluvězni, tentýž den na následky zranění zemřel. Roku 1988 byl rehabilitován.

[15] Preobraženskij, Jevgenij Aleksejevič (1886-1937), Činitel ruského a mezinárodního komunistického hnutí, sovětský ekonom a sociolog. Autor knihy „Nová ekonomika“.

Rodiče, studium a začátek revoluční činnosti

Narozen v rodině arcikněze Alexeje Alexandroviče Preobraženského – duchovního při bolchovském chrámu Boží ochrany Sv. trojice, od 17. února 1895 - kněze tamtéž, ve stejnou dobu v letech 1890-1894 let člena diecézního oddělení , od 1. března 1899 - předseda diecézního oddělení bolchovských školních rad v 1900-1903 - zástupce duchovenstva Bolhovského hrabství v Zemské sestavě, v letech 1902-1903 - Provost všech kostelů města Bolchov. Byl účastníkem pravoslavné církve Obnovy - náboženského proudu uvnitř Ruské pravoslavné církve, a to zejména v roce 1922, kdy se stal zástupcem jedné z hlavních skupin Obnovený proud - „Živá církev“, podporované místními sovětskými úřady a byl zvolen hlavou diecéze, v roce 1936 byl zatčen a zemřel ve vazbě.

[16] Kollontajová, Alexandra Michajlovna (1872 –1952), Alexandra Michajlovna „Šura“ Kollontajová (roz. Domontovičová) (1872-1952), ruská komunistická revolucionářka, jež byla první světovou, ruskou a sovětskou diplomatkou - ženou. Nejdříve byla členkou strany menševiků, v roce 1915 přestoupila k bolševikům. V roce 1923 se stala sovětskou zástupkyní v Norsku, čímž se stala první ženou na světě v diplomatických službách. Byla také propagátorkou volné lásky. Narodila se v březnu 1872 jako dcera vysoce postaveného generála ruské armády a finské sedlačky. V sedmnácti se odmítla stát ženou mladého generála – adjunkta cara Alexandra III. a v roce 1893 se provdala za inženýra Vladimíra Kollontaje. Porodila mu syna a po 4 letech se rozvedla. V roce 1897 odjela do Švýcarska, kde na univerzitě vystudovala ekonomiku a statistiku, později odjela do Londýna, kde poznala socialistu Webba, a následně pak do Berlína, kde se seznámila s Kautským a Luxemburgovou. V té době se její bývalý manžel podruhé oženil a jeho nová žena přijala jejího syna za vlastního. Alexandra se po vyřešení rodinných problémů začala plně věnovat práci v Sociálně demokratické dělnické straně Ruska a záhy se dostala do jejího vedení. Lavírovala mezi menševiky a bolševiky, ale Lenin ji přesvědčil a v roce 1915 přešla k bolševikům. V červnu 1917 byla po prvním pokusu bolševiků o převzetí moci zatčena a nakrátko uvězněna. Ale po Říjnové revoluci, jíž se sama aktivně zúčastnila, se stala lidovou komisařkou (ministryní) sociálního zabezpečení. Po revoluci si vzala vojenského činitele a předsedu Centrobaltu Pavla Dybenka, s nímž se roku 1922 rozvedla. Na stranických sjezdech prosazovala radikální feministické řešení „ženské otázky“, v roce 1920 založila oddělení žen při ÚV KSR (b). Dne 4. října 1922 se stala první sovětskou a ruskou diplomatkou vůbec, když byla jmenována zplnomocněnou zástupkyní sovětské vlády v Norsku. V září 1926 byla vyslána jako diplomatka do Mexika, ale kvůli zdravotním potížím s tamním klimatem se téhož roku vrátila do Norska. Dne 30. října 1930 se A. M. Kollontajová stala jako první žena v této funkci na světě, velvyslankyní Sovětského svazu ve Švédském království. Zde v diplomatických službách vykonala mnoho pro zachování neutrality Švédska v druhé světové válce. Měla rovněž významný podíl na zprostředkování příměří mezi Moskvou a Finskem v roce 1940 a také na vystoupení Finska z hitlerovské Osy v roce 1944. Při neúnavné práci se těžce roznemohla na levou ruku i nohu a 18. března 1945 svou misi ve Stockholmu ukončila. Nadále však, jako konzultantka, pracovala pro ministerstvo zahraničí, a to prakticky až do své smrti 9. března 1952.

[17] Litvinov, Maxim Maximovič (1876-1951), Maxim Maximovič Litvinov (vl. jménem Meir Henoch Mojsejevič Vallach-Finkelstein) byl ruský revolucionář a třetí sovětský lidový komisař pro zahraniční věci v letech 1930–1939. Narodil se do bohaté židovské rodiny v Bialystoku v podleské oblasti Mosesovi a Anně Vallachovým. Po vystudování místního gymnázia sloužil v letech 1893 až 1898 v ruské armádě, a to v městě Baku. V roce 1898 vstoupil M. M. Litvinov do Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Jelikož tato strana byla ilegální, měli její členové tendence užívat pseudonymy. Meir Henoch si vybral Maxim Litvinov, ale byl také znám jako Papaša a Maximovič, psal i pod jmény M. G. Harrison a David Mordechaj Finkelstein. Jeho prvním stranickým úkolem byla propaganda v Černigovské oblasti. V roce 1900 se stal členem Kyjevského stranického výboru, ale celý výbor byl zatčen o rok později. Po 18 měsících vězení se mu podařilo, spolu s 11 dalšími vězni, uprchnout z lukjanivské věznice a následně do Švýcarska, kde poté pracoval v revolučních novinách Iskra. V roce 1903 se připojil k bolševické frakci Ruské sociálně demokratické strany dělnické (RSDSD)a vrátil se do Ruska. Po revoluci v roce 1905 se stal editorem prvních legálních stranických novin Novaja Žizň (Nový život) v Petrohradě. Když ruská vláda dala pokyn k zatýkání bolševiků v roce 1906, Litvinov opustil zemi a jako emigrant strávil dalších 10 let v Londýně, kde aktivně působil v Mezinárodním socialistickém byru. Také spolupracoval s Leonidem Krasinem, Georgijem Čičerinem a dalšími revolucionáři, pro které získával peníze. V Anglii se rovněž seznámil se svojí ženou Ivy Loweovou. V roce 1907 byl vyslán na Mezinárodní socialistický kongres. Po Říjnové revoluci byl Litvinov pověřen Leninem pracovat jako sovětský zástupce v Británii. Jelikož však nebyl v této funkci oficiálně akreditován, byl zatčen a následně vyměněn za britského zástupce v Rusku Roberta Lockharta. Poté Maxim Litvinov působil jako sovětský diplomat a byla to převážně jeho zásluha, že Británie ukončila ekonomickou blokádu Ruska. Také vyjednal několik obchodních dohod s evropskými státy. V únoru 1929 podepsal tzv. Litvinovův pakt v Moskvě, který zaručoval, že signatáři (SSSR, Polsko, Rumunsko, Lotyšsko a Estonsko) nepoužijí vojenskou sílu k prosazení svých stanovisek. V ROCE 1930 BYL JMENOVÁN LIDOVÝM KOMISAŘEM ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ. Jako zastánce kolektivní bezpečnosti horlivě usiloval o sblížení s Francií a Velkou Británií. Od Československa žádal, aby vláda v Praze uznala SSSR jako jediného představitele Ruska. V roce 1933 přesvědčila jeho administrativa Spojené státy americké k uznání Sovětského svazu. M. M. LITVINOV PROSADIL také ÚČAST SOVĚTSKÉHO SVAZU VE SPOLEČNOSTI NÁRODŮ. PO MNICHOVSKÉ DOHODĚ A OKUPACI zbytků ČESKOSLOVENSKA BYLO ZCELA PATRNÉ, ŽE ZÁPADNÍ MOCNOSTI NESTOJÍ O SPOLUPRÁCI SE SOVĚTSKÝM SVAZEM. Navíc německá media se vysmívala Litvinovovu židovskému původu. Kurz sovětské zahraniční politiky potřeboval změnu a tou změnou byl Vjačeslav Molotov, který přebral Litvinovův post 3. května 1939. Tuto noc byl komisariát zahraničních věcí obklíčen jednotkami NKVD, telefon na Litvinovovu daču byl odpojen a Litvinov sám byl spraven o svém propuštění následujícího rána Georgijem Malenkovem a Lavrentijem Berijou. Následně bylo mnoho bývalých Litvinovových spolupracovníků zatčeno a vyslýcháno. Ihned po výměně nařídil Josif Stalin Molotovovi vyčistit komisariát od Židů. Propuštěním Litvinova, jakožto zastánce kolektivní bezpečnosti se Západem, bylo umožněno bližší partnerství s nacistickým Německem. Do politiky se Litvinov vrátil až po napadení SSSR Německem, kdy zastával funkci zástupce komisaře zahraničních věcí. V letech 1941–1943 pak působil jako velvyslanec v USA a výrazně se podílel na dohodě o zákonu o půjčce a pronájmu. Současně působil mezi lety 1942–1943 jako vyslanec na Kubě. Po svých sedmdesátinách odešel v roce 1946 do výslužby, zemřel 31. prosince 1951 v moskevské nemocnici na následky třetího srdečního infarktu.

[18] Safarov, Georgij Ivanovič (1891–1942) byl bolševickým revolucionářem a politikem, který se účastnil ruské revoluce i ruské občanské války a rovněž i popravy členů carské rodiny Romanovců v Jekatěrinburgu a Alapajevsku. Později se spojil s Novou opozicí Grigorije Zinověva a Sjednocenou opozicí Lva Trockého, byl vyloučen z komunistické strany a roku 1937 uvězněn ve Vorkutě v roce 1937, jakkoli následně se stal informátorem NKVD. Nakonec byl 27. července 1942 popraven zvláštním kolegiem NKVD. Byl jednou z mála obětí čistek Josefa Stalina, jež nebyla po smrti později rehabilitována a obnoveno ji stranické členství. Narodil se v roce 1891 v Petrohradu jako syn architekta. Roku 1908 vstoupil do Ruské sociálně demokratické strany, do její bolševické frakce vedené Vladimirem Leninem. V roce 1910 emigroval do Švýcarska a pracoval jako tajemník strany v Curyšském kraji. Po únorové revoluci byl Georgij Safarov jedním z 31 osob, jež doprovázely Vladimíra Lenina v zapečetěném vlaku pod německým dohledem do Petrohradu, spolu s dalšími významnými komunistickými osobnostmi včetně Grigorije Zinověva, Karla Radka, Inessy Armandové a Leninovy manželky Naděždy Krupské. Byl členem Vojenského revolučního výboru, čítajícího Josifa Stalina, Andreje Bubnova, Mojseje Urického, Felixe Dzeržinského a Jakova Sverdlova, a aktivně se zúčastnil říjnové revoluce. Po Říjnové revoluci a vypuknutí ruské občanské války byl G. I. Safarov jmenován členem prezidia regionálního výboru uralského výboru VKS (b), lidově označovaného jako uralský sovět, pracoval jako redaktor v čele regionálních stranických novin Uralský dělník a řídil redakční radu oficiálních státních novin strany Pravda. V červenci 1918 Safarov nahradil člena prezidia Uralského regionálního sovětu Alexandra Běloborodova a s ohledem na jednomyslné rozhodnutí bolševické strany se zúčastnil popravy Romanovců uvězněných v Jekatěrinburgu, mezi něž patřil i sesazený car Mikuláš II., jeho manželka carevna Alexandra, a jejich pět dětí Olga, Taťjana, Maria, Anastasia a Alexej. Po smrti V. I. Lenina podporoval Safarov v následném frakčním střetu skupinu Grigorije Zinověva a od roku 1926 byl členem Sjednocené opozice, jež vznikla sloučením Zinověvovy Nové opozice s Levou opozicí Trockého. V roce 1926 byl jmenován prvním tajemníkem zplnomocněného úřadu v Čínské republice a poté byl jmenován do obchodní mise Sovětského svazu v Turecku. Dne 18. prosince 1927 byl G. I. Safarov vyloučen z VKS (b) a zatčen. Byl odsouzen na 4 roky exilu zvláštním kolegiem NKVD a deportován do Achinsku. Poté, co dne 9. listopadu 1928 podal žádost o vystoupení z opozice, bylo mu členství ve VKS (b) obnoveno. Od roku 1930 do roku 1934 působil jako vedoucí východního odboru výkonného výboru Kominterny. Dne 25. prosince 1934 byl po atentátu na Sergeje Kirova zatčen znovu v rámci hromadného zatýkání, které bylo označeno jako „Proud Kirov“. Dne 16. ledna 1935 byl znovu odsouzen na 2 roky vyhnanství v „případu Leningradské kontrarevoluční skupiny Zinověvců Safarova, Zaluckého a spol.“ a opět deportován do Achinska. Dne 16. prosince 1936 byl zatčen v Achinsku a odsouzen k 5 letům vězení, když byl obviněn z „kontrarevolučních trockistických aktivit“ a 15. ledna 1937 byl poslán do Vorkuty. Přestože byl Safarov stále ve výkonu trestu v Gulagu, byl 16. července 1942 po německé invazi do Sovětského svazu odsouzen rozsudkem zvláštního kolegia NKVD, ironicky se tak stalo v den 24. výročí dne Safarovova podpisu rozkazu zastřelení Romanovců. G. I. Safarov byl popraven 27. července 1942 v Saratově a byl poslán do neoznačeného hrobu.

[19] Smirnov, Ivan Nikitič (1881–1936) byl aktivista komunistické strany. Narodil se v lednu 1881 v gorodishche v moskevském guvernéru v rodině ruského etnika.

V roce 1899 se Smirnov připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně a stal se bolševikem. Svou stranickou aktivitu vedl jak v Moskvě, tak i v Petrohradu, Vyšnim Voločoku, Rostově, Charkově a Tomsku. Smirnov byl opakovaně průběžně zatýkán. V roce 1916 byl povolán k vojenské službě v rezervním pluku v Tomsku, kde Smirnov prováděl revoluční činnost. V roce 1917 se stal členem výkonného výboru Tomského sovětu. V srpnu téhož roku byl Smirnov jedním z organizátorů bolševického nakladatelství Volna v Moskvě. Byl zástupcem Ústavního shromáždění. Během ruské občanské války byl Smirnov členem Revoluční vojenské rady východní fronty (srpen 1918 - duben 1919) a 5. armády (duben 1919 - květen 1920). Smirnov hrál klíčovou roli při porážce armády bílého generála Alexandra Kolčaka během války, jakož i při následné Kolčakově popravě dne 7. února 1920.

V letech 1920-1923 byl Smirnov členem výkonného výboru Ruské komunistické strany (bolševici) – RKS (b). Současně předsedal sibiřskému revolučnímu výboru a byl členem sibiřského předsednictva RKS (b). Je známo, že Smirnov měl úzké vazby na Celoruskou mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR - ČEKA vedenou „Železným Felixem“ Dzeržinským a ve víru občanské války rozpoutané bílou soldateskou s podporou intervenčních vetřelců 14 agresorských států se podílel na eliminaci kontrarevolučních vzpour v pohoří Tjumen a Altaj. Umně a brilantně zorganizoval a provedl zajetí generála Nerada ze Šternberku (tj. Roman Ungern - Romana Fjodoroviče Ungerna von Sternberg). Ten byl pro své excentrické psychopatické chování nazýván Šílený Baron, pro svou krutost pak Krvavý Baron. Nerad ze Šternberku byl popraven 15. září 1921 v Novosibirsku. V letech 1921-1922 byl Smirnov tajemníkem Petrohradského výboru a Severozápadního předsednictva výkonného výboru Ruské komunistické strany (bolševici) – RKS (b). Byl nejbližším spolupracovníkem prvního předsedy Komunistické internacionály – KOMINTERNY – G. Je. Zinověva. Smirnov se účastnil hromadných poprav a deportací zástupců petrohradských „vykořisťovatelských tříd“.

V dubnu – září 1922 a květnu – červenci 1923 byl Smirnov členem prezidia Nejvyššího sovětu národního hospodářství (ВСНХ) RSFSR (od září 1922 do května 1923 - jeho místopředseda). V červenci 1923 byl Smirnov jmenován lidovým komisařem pro sovětské poštovní služby a telegraf. V roce 1923 se Smirnov stal aktivním členem trockistické opozice. V říjnu 1923 a poté v roce 1927 Smirnov podepsal opoziční „Deklaraci 46“ a „Deklaraci osmdesát tři“, která by později vážně ovlivnila jeho postavení ve stranických řadách a jeho život. Po Leninově smrti Smirnov veřejně trval na odvolání Josifa Stalina z funkce generálního tajemníka KSR (b). Dne 11. listopadu 1927 byl však Smirnov sám odvolán ze svého postu lidového komisaře. O měsíc později byl vyloučen z KS rozhodnutím 15. kongresu. Dne 31. prosince 1927 byl Smirnov rozhodnutím zvláštního zasedání rady OGPU odsouzen na tři roky vyhnanství. V říjnu 1929 Smirnov „rozešel s trockismem“ a v květnu 1930 byl znovu přijat do řad Všesvazové komunistické strany (bolševiků). V letech 1929-1932 vedl důvěru Saratovkombajnstroj (Combine Assembly in Saratov). V roce 1932 byl Smirnov jmenován vedoucím Odboru výstavby nových budov na Lidovém komisi pro těžký průmysl SSSR. Dne 14. ledna 1933 byl Smirnov zatčen a o měsíc později opět vyloučen z řad bolševické strany na základě obvinění, že vytvořil „protistranickou skupinu“ s cílem Stalina odstranit. Dne 14. dubna 1933 byl odsouzen na k výkonu trestu pěti let v pracovních táborech Gulagu. Smirnov, jehož kauza byla stále v řízení, byl předveden před soud jako obžalovaný ve věci jeho prokázané účasti v práci ve „Spojeném protisovětském centru trockistů-zinověvců“ a dne 24. srpna 1936 byl odsouzen k trestu smrti. Následujícího dne byl popraven. Smirnov byl rehabilitován v roce 1988.
[20] Pjatakov, GeorgijLeonidovič (1890–1937) byl sovětský politik a člen Levé opozice. Georgij Pjatakov se narodil v Čerkassech. Jeho otec Leonid Timofejevič byl majitelem cukrárny. Na střední škole se seznámil s anarchismem. Roku 1910 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Dlouho se rozhodoval mezi menševiky a bolševiky, nakonec roku 1912 přistoupil k bolševikům. Pjatakov působil od roku 1917 na Ukrajině jako jeden z vůdců ukrajinských bolševiků. Byl několikrát zvolen členem ústředního výboru. V roce 1918 se Pjatakov stal hlavním vůdcem bolševiků na Ukrajině, a také lidovým komisařem bank. Několikrát bojoval s ukrajinskými nacionalisty, například se Symonem Petljurou. Pro své neshody s většinou členů politbyra podepsal roku 1923 Pjatakov deklaraci 46 a stal se členem tzv. Levé opozice. Roku 1928 se však vrátil a stal se zástupcem komisaře pro těžký průmysl. V roce 1936 byl Pjatakov obviněn z protistátní činnosti, odsouzen k trestu smrti a 30. ledna 1937 popraven.

[21] Sten-Lomikadze (aféra) ve zkatce: K oportunní a nedůsledné nevědomé „stezce“ lotyšského politického činitele, samorostlého filosofa a sociologa Jānise Stense (1899-1937), resp. činnosti skupiny Šackin - Averbach - Sten – Lominadze, jež se rovněž vydala prazvláštní cestou a (ve skutečnosti) požadovala svobodu revidovat obecnou linii strany, svobodu oslabovat disciplínu strany, svobodu proměnit stranu v diskusní klub. viz Dopis J. V. Stalina V. M. Molotovovi ze dne 29. července 1929 zde: J. V. Stalin, Dopis Molotovovi,

dne 29. července 1929

Zdroj: J. V. Stalin, Spisy XVII. - Tver: Vědecké a nakladatelství

Společnost Severní koruna, 2004. s. 285–286

Rozhodně nesouhlasím s prostorem pro otištění Stenova článku v Komsomolské pravdě (viz Komsomolskaja Pravda č. 169), ani s podobnou statí Šackina, několik dní po odsouzení jejího článku politbyrem. To je buď hloupost redakční rady Komsomolské Pravdy, nebo přímá výzva Ústřednímu výboru strany. Nazývat podřízenost členů Komsomolu (a tedy i členů strany) generální linii strany „byrokratismem“, stejně jako to učinil Sten, znamená výzvu k revizi obecné linie strany, k uvolnění železné disciplíny strany, k přeměně strany v diskusní klub. Přesně takovým způsobem jednání s námi zahájila každá opoziční skupina svou protistranickou aktivitu. Stejně začala i „práce“ Trockého. Od stejného sporáku si vykračoval i Zinověv. Bucharin zvolil tutéž cestu. Skupina Šackin - Averbach - Sten - Lominadze se také vydává touto cestou a požaduje (ve skutečnosti) svobodu revidovat obecnou linii strany, svobodu oslabovat disciplínu strany, svobodu proměnit stranu v diskusní klub. Kvůli tomu se skupina Šackin - Sten pokouší přetvořit Komsomolskou pravdu (pokud se tak již nestalo) ve svůj vojenský orgán. Kvůli tomu se snaží proměnit Mladou gardu v její teoretický časopis. Proto je Komsomolská pravda proti Pravdě a Mladá garda - proti Bolševiku. Je čas ukončit tuto hanbu. Je čas vyzvat k pořádku a omezit tuto skupinu, jež bloudí nebo již zabloudila, sešla z cesty leninismu a vyrazila na stezku drobného buržoazního (trockistického) radikalismu. Je na čase, protože pouze tímto způsobem bude možné tyto mladé soudruhy narovnat a zachránit pro stranu.

Je potřebí:

1) Okamžitě přezkoumejte složení redakční rady Komsomolské pravdy a Mladé gardy a postavte její členy do čela jejich stranických soudruhů;

2) Podrobte kritice ideologickou nestálost a kolísání skupiny Šackina-Stena-Averbacha-Lominadze;

3) Ukažte, že slepkovci (dle A. N. Slepkova – novináře, historika, stranického činitele a člena pravé opozice) a šackinci jsou dvě boty – jednoho páru.

Zdá se mi, že čím dříve dokončíme tuto záležitost, tím lépe. Opozdit se v této věci znamená přivést ji vniveč a možná pro stranu ztratit řadu mladých soudruhů, kteří by mohli být v budoucnu cennými pracovníky. Zpozdit se znamená umožnit skupině mladých soudruhů, kteří se na scestí rozdělili, v budoucnu zničit naši slavnou revoluční mládež. To je zcela nepřijatelné.

Dne 29. července 1929, J. Stalin

[22] Safarov, Georgij Ivanovič (1891–1942)byl bolševickým revolucionářem a politikem, který se účastnil ruské revoluce i ruské občanské války a rovněž i popravy členů carské rodiny Romanovců v Jekatěrinburgu a Alapajevsku. Později se spojil s Novou opozicí Grigorije Zinověva a Sjednocenou opozicí Lva Trockého, byl vyloučen z komunistické strany a roku 1937 uvězněn ve Vorkutě v roce 1937, jakkoli následně se stal informátorem NKVD. Nakonec byl 27. července 1942 popraven zvláštním kolegiem NKVD. Byl jednou z mála obětí čistek Josefa Stalina, jež nebyla po smrti později rehabilitována, ani mu nebylo in-memoriam obnoveno stranické členství.

[23] Kaganovič, Lazar Mojsejevič (1893 - 1991) byl sovětským stranickým a státním činitelem, hrdinou socialistické práce (1943). Byl rovněž členem bolševické strany od r. 1911, účastníkem VŘSR, po jejím vítězství pracoval jako organizátor na různých místech sovětského Ruska a později SSSR i v Rudé armádě. Od r. 1922 byl L. M. Kaganovič předsedou organizačního oddělení (orgbyra) sekretariátu KSR(b), 1925- 1928 prvním tajemníkem Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, 1928 - 1939 tajemník VKS(b), od 1930 člen politbyra ÚV VKS(b). V l. 1933 - 1934 ve funkci předsedy Centrální komise pro prověrku stranických řad sehrál významnou úlohu v boji proti pravičáckým a jiným protistranickým skupinám. 1930 - 1935 stál v čele oblastního výboru strany v Moskvě a 1931 - 1934 v čele moskevského městského výboru strany. Zasloužil se o výstavbu moskevské podzemní dráhy, která do r. 1955 nesla jeho jméno.V l. 1935 - 1947 zastával L. M. Kaganovič postupně funkce lidového komisaře železnic, těžkého průmyslu, ropného průmyslu a stavebního materiálu. Za Velké vlastenecké války byl členem vojenské rady severokavkazského a transkavkazského frontu. 1947 - 1948 byl opět prvním tajemníkem KS(b) Ukrajiny, 1948 - 1952 vedoucí státního zásobování a 1952 - 1957 místopředseda rady ministrů. Za účast v tzv. protistranické skupině namířené proti rozkladné politice N. S. Chruščova byl Kaganovič v r. 1957 nucen odejít z ústředního výboru strany a stal se ředitelem malé továrny na draslík na Urale. V r. 1961 byl z KSSS vyloučen úplně a stal se důchodcem. Zemřel ve věku 97 let těsně před rozpuštěním SSSR v r. 1991.

[24] Jagoda, Genrikh Grigoryevich (1891-1938) byl v letech 1934 až 1936 vůdčí osobou sovětského Lidového komisariátu vnitra (NKVD). Jagoda byl polský žid, narozený vroce 1891 v Lodži, centru výroby bavlnářství v Polsku náležícím v té době carskému Rusku, ležícímu 100 km od Varšavy. Vystudoval farmacii a v roce 1907 vstoupil do VKS (b). Roku 1914 se oženil s Idou Averbachovou, neteří bolševika Jakova Sverdlova. Od roku 1920 byl členem předsednictva Čeky a po dobu 12ti let mezi 1923-1934 byl na základě jmenování Felixe E. Dzeržinského druhým náměstkem nástupnické organizace Čeky (Всероссийская чрезвычайная комиссия по борьбе с контрреволюцией и саботажем при СНК РСФСР – Všeruská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů) nesoucí název OGPU (Spojená státní politická správa) spadající pod Radu lidových komisařů SSSR. Již ve Zvláštní komisi pro boj s kontrarevolucí ho F. E. Dzeržinský charakterizoval jako schopného, energického i ambiciózního úředníka. Jagoda měl značnou zásluhu v září 1927 při „odhalení“ Levé opozice, kterou vedli Trockij a Zinověv. V listopadu 1927 byl z VKS (b) vyloučen Trockij, Zinověv a téměř stovka jejich stoupenců. Od roku 1930 byl Jagoda pověřen prací v systému Hlavní správy nápravných pracovních táborů Sovětského svazu (GULAG). Jagoda byl stálý a dlouholetý spolupracovník Stalina, přičemž se v roce 1934 stal členem ÚV VKS (b) a byl pověřen prací v reorganizovaném komisariátu pro vnitřní záležitosti NKVD, do něhož byl OGPU transformován. Jako zástupce vedoucího OGPU spoluřídil Jagoda mezi lety 1931 a 1933 vybudování vodního kanálu mezi Bílým a Baltským mořem. Jakkoli byla stavba dalšího kanálu Moskva-Volha zahájena pod vedením Jagody, dokončena byla až jeho nástupcem Nikolajem Ježovem. Stalin patrně nikdy Jagodovi zcela nedůvěřoval, částečně proto, že Jagoda sympatizoval s Nikolajem Bucharinem, a to i přesto, že sám Bucharin v roce 1928 řekl, že se na Jagodu nedá spolehnout! Dne 25. září 1937 poslal Stalin telegram Politbyru, v němž požadoval nahrazení Genrikha Jagody Nikolajem Ježovem a uvedl, že Jagoda definitivně dokázal, že není schopen odhalit trockistsko-zinověvský blok. Dne 10. července 1934, dva měsíce po smrti Vjačeslav Rudolfoviče Menžinského (1874–1934), jediného předsedy OGPU v letech 1926 až 1934, jmenoval Joseph Stalin Jagodu komisařem pro vnitřní záležitosti, což bylo místo, které zahrnovalo dohled nad pravidelnou i tajnou policií NKVD. Jagoda úzce spolupracoval s Nejvyšším prokurátorem Sovětského svazu Andrejem Januarjevičem Vyšinským při řízení agendy prvního Moskevského procesu, který v srpnu 1936 vedl k stíhání, soudu a následnému vynesení rozsudku smrti nad bývalými sovětskými politiky Grigorijem Zinověvem a a Lvem Kameněvem. Jagoda sám se stal obětí rozšířených čistek, které pomáhal uskutečňovat. V březnu 1937 byl Jagoda zatčen a obviněn z pašování diamantů, korupce a usvědčen, že pracoval jako německého agent již od vstupu do bolševické strany v roce 1917.

[25] Ježov, Nikolaj Ivanovič (1895–1940), N. I. Ježov byl sovětským politikem, jenž v letech 1936-1938 řídil při ministerstvu vnitra (NKVD) policii, která byla proto v čase tzv. Velkého teroru někdy nazývána „ježovština“. V letech 1909 až 1915 byl zaměstnán jako asistent krejčího a jako dělník v továrně. Mezi roky 1915 a 1917 sloužil v ruské armádě. Několik měsíců před Velkou říjnovou revolucí se připojil k bolševikům. Za ruské občanské války bojoval v Rudé armádě. Po únoru 1922 pracoval v politickém aparátu komunistické strany, většinou jako tajemník různých regionálních výborů strany. V roce 1927 byl přeřazen do distribučního a účetního oddělení komunistické strany a později se stal šéfem tohoto úřadu. Od roku 1929 do roku 1930 byl náměstkem lidového komisaře zemědělství. V prosinci 1930 byl jmenován hlavou několika oddělení strany: oddělení speciálních záležitostí, personálního a průmyslového oddělení. V roce 1934 byl zvolen do Ústředního výboru VKS(b) a od února 1935 do března 1939 byl také předsedou Ústřední komise stranické kontroly. V roce 1936 se Ježov dostal téměř na vrchol pyramidy výkonné moci v SSSR, když se stal lidovým komisařem vnitřních věcí (NKVD). Vrcholem Ježovovy kariéry byla oslava 20. výročí sovětské policie dne 20. prosince 1937, kde byl N. I. Ježov oslavován jako Stalinův nadaný žák. V dubnu 1938 došlo k Ježovově jmenování na post lidového komisaře lodní dopravy. N. I Ježov byl v té době i šéfem NKVD. Koncem srpna 1938 nastoupil na místo N. I. Ježova L. P. Berija. Dne 11. listopadu 1938 byl Ježov zbaven funkce lidového komisaře vnitřních věcí (NKVD) a 25. listopadu ho nahradil L. P. Berija. Dne 3. března 1939 byl Ježov zatčen na základě podílu na přípravě spiknutí organizujícího vraždu hlavy SSSR J. V. Stalina a zbaven všech svých funkcí téhož roku 10. dubna uvězněn, odmítl se přiznat, že chystal spiknutí proti Stalinovi a dne 4. února 1940 byl zastřelen. Oficiální název tzv. „JEŽOVŠTINY“ zněl: „O represivních opatřeních proti bývalým kulakům, kriminálníkům a ostatním antisovětským elementům“. V něm se doslova říká, že „před státními bezpečnostními orgány stojí nyní úkol bezohledně celou bandu antisovětských elementů rozbít, pracující sovětský lid před kontrarevolučními intrikami ochránit a jednou provždy učinit konec jejich sprosté rozkladné práci proti základům sovětského státu“. Jakkoli tou dobou „Chruščov požadoval popravit 20.000 lidí.“ (viz J. N. Žukov, KP 3 dec. 02), a v tajné řeči v rámci XX. sjezdu Chruščov stále odkazoval na Ježova jako „nepochybně nevinného, čestného člověka“. (Reabilitatsia: Kak Eto Bylo. Mart 1953-Febral 1956 (Moskva, 2000), str. 308.

JIDÁŠ A JEHO LOUTKOVODIČI

[26] Viz N. V. Starikov, Soud s Gorbačovem aneb GORBAČOV ZNIČIL SOVĚTSKÝ SVAZ ZCELA VĚDOMĚ!!! zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659863 resp. Video s titulky v češtině zde: https://www.youtube.com/watch?v=LVwuN37XM88&t=76s

[27] Astrov, Valentin Nikolajevič (1898-1993), Spisovatel, novinář. V. N. Astrov je autorem autobiografické trilogie Огни впереди (Palby budoucna), 1958; Круча (Sráz), 1961; Уходящее поколение (Odcházející generace), 1990, v níž láskyplně vykresluje skutečný život obyvatel povolžské oblasti u města Penza. Valentin Astrov studoval na střední škole v Penze. V roce 1915 byl vykázán od maturitní zkoušky kvůli své revoluční činnosti, kdy se podílel na organizování studentských skupin a vydávání revolučních publikací. Od listopadu 1917 Astrov editoval noviny smolenského sovětu Izvestija (společně se S. S. Joffem) a v letech 1919-22 pracoval jako redaktor novin Rabočij Puť (Dělnická cesta). Byl členem redakční rady časopisu Bolševik (1924-29) i novin Pravda (1927-28), a rovněž se podílel na činnosti budovatelské brigády skupiny „mladých Bucharinců“. V roce 1928 uveřejnil v Pravdě svůj článek proti zvyšování rolnických mezd v rámci nouzových opatření ve vztazích s rolnictvem. V roce 1929 byl obviněn z boje proti politice ÚV VKS (b) a byla mu pozastavena práce ve stranickém tisku. Po absolvování technologické fakulty Institutu rudých profesorů (IKP)(1926) řídil pedagogickou a výzkumnou práci. Nehledě k rozličným „službičkám“, jež Astrov poskytoval protisovětským skupinám v jejich proti Stalinovi a Bucharinovi byl Valentin Astrov v posledku sám podroben represím. Léta 1933–37 strávil ve vězení, v pracovních táborech a vyhnanstvích. Na každý pád Valentin Astrov bojoval ve Velké vlastenecké válce.

[28] Muralov, Nikolaj Ivanovič (1877-1937) byl bolševickým revolučním vůdcem v Rusku, posléze přívržencem L. D. Trockého, členem Levé opozice a obětí tzv. stalinských represí.

Muralov byl jedním z mála bolševiků, kteří měli rádi Alexeje Rykova i Alexandra Šljapnikova, a sami se přímo a aktivně zapojili již do první ruské revoluce roku 1905. Ve dnech kolapsu carismu v únoru 1917 pracoval Muralov jako voják v Moskvě v armádní automobilové jednotce a umně sestavil první plně disciplinovanou vojenskou jednotku bojující na straně revoluce a obsadil bezdrátovou stanici a další strategické body města. Muralov byl velitelem moskevského vojenského obvodu a hrdinou ruské občanské války, zástupcem lidového komisaře zemědělství (sám agronom) a generálním inspektorem Rudé armády. Muralov byl v tzv. „Procesu sedmnácti“ souzen, shledán vinným a popraven. Trockij o něm v knize Můj život napsal: „Muralov je velkolepý obr, jakkoli je nebojácný, zůstává vždy laskavým.“ V dubnu 1986 byl rehabilitován.

[29] Smirnov, Ivan Nikitič (1881–1936) byl aktivista komunistické strany. Narodil se v lednu 1881 v gorodišč v moskevském guvernéru v rodině ruského etnika.

[30] Šestov, Lev Isakovič (vl. jm. Jehuda Leib Schwarzmann) (1866-1938) byl ruský spisovatel a existencialistický filosof. Šestov se narodil v židovské kupecké rodině, studoval práva a matematiku v Moskvě, ale pro své revoluční názory a spory s učiteli musel studia dokončit v Kyjevě, disertační práci mu ovšem i tam odmítli. Roku 1898 se Šestov stal členem kroužku významných ruských intelektuálů, kam patřil také Nikolaj Berďajev, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij a Vasilij Rozanov, a přispíval do jeho časopisu. V té době také publikoval svou první významnější práci o dobru u Tolstého a Nietzscheho – dvou autorů, kteří na něho měli velký vliv. Pokračoval prací o Dostojevském a Nietzschem („Filosofie tragédie“, 1903) a v dalších dílech o náboženství, racionalismu a vědě užíval Nietzscheho aforistický styl („Apoteóza vykořeněnosti“, 1905). Roku 1908 odjel do Freiburgu a roku 1910 do Švýcarska. Roku 1915 se vrátil do Moskvy a téhož roku jeho syn Sergej padl ve válce. V Moskvě se věnoval hlavně náboženství a teologii, takže po bolševické revoluci nemohl publikovat, směl však přednášet řeckou filosofii v Kyjevě. Roku 1920 opustil Rusko a po dlouhých cestách zakotvil v Paříži, kde byl už známou osobou. Studoval velké teology – zejména Plótina a Pascala a seznámil se také s E. Husserlem, který ho později upozornil na dílo dánského filosofa Sørena Kierkegaarda. To byl pro Šestova objev a velká inspirace, která vyústila v práci „Kierkegaard a existenciální filosofie: hlas volajícího na poušti“ (1936). Šestov také přednášel na pařížské Sorbonně a přes zhoršující se zdraví napsal ještě jedno ze svých hlavních děl, „Athény a Jeruzalém“ – kritiku racionalismu a výzvu k obnovení náboženské filosofie. Šestov byl myslitel hluboké a těžké životní zkušenosti, odpůrce všech racionalistických a idealistických zjednodušení. Šestov často píše o beznaději a zoufalství, jinde je však označuje jako „předposlední slova“. Filosofie je – říká Platón – příprava na smrt, což ovšem neznamená odmítnutí života. Měla by se však vrátit ke svým velkým tématům dobra, Boha a nesmrtelnosti. Jeho dílo je velmi nesystematické a nestojí na jedné myšlence. Silně ovlivnilo tak rozmanité postavy, jako byl Albert Camus, ruský teolog Sergej Bulgakov, anglický spisovatel D. H. Lawrence, mladý francouzský filosof Georges Bataille nebo rumunský filosof Emil Cioran.

[31] Putna, Vitovt Kazimirovič (1893–1937) byl sovětský důstojník Rudé armády litevského původu. Od roku 1917 byl veteránem Císařské ruské armády a bolševika veterán z první světové války. Putna byl během polsko-sovětské války divizním velitelem Rudé armády a velel více divizím. Během ústupu po varšavské bitvě kolem sebe shromáždil ad-hoc sbor z poražených jednotek a zbylým rudoarmějcům umožnil uniknout z velkého kotle u Białystoku. V roce 1921 se účastnil potlačení vzpoury převážně anarchistických námořníků Krondštadtské pevnosti - opevněném městě na ostrově Kotlin v Baltském moři. Putna rovněž pomáhal zamezit rebelii rolníků na Dolním toku Volhy. V roce 1923 byl poslán jako vojenský poradce do Číny a v letech 1927 až 1931 pracoval jako vojenský atašé v Japonsku, Finsku a Německu. V roce 1931 byl vyslán do vojenského obvodu Dálného východu a roku 1934 pracoval jako vojenský atašé Rudé armády SSSR ve Velké Británii. V roce 1935 byl povýšen na velitele sboru. Putna byl spolu s maršálem (Michailem Tuchačevským tzv. Rudým Napoleonem) zatčen během Velké čistky dne 20. srpna 1936, souzen za špionážní a protisovětské aktivity v tzv. Případu trockistické protisovětské vojenské organizace, dne 11. června 1937 odsouzen k smrti a popraven následujícího dne.

[32] Buďonnyj, Semjon Michajlovič (1883 - 1973) Sovětský maršál (od r. 1935), trojnásobný hrdina SSSR (1958, 1963, 1968), významný vojevůdce v období občanské války a zahraniční intervence v Rusku 1918 - 1920. Od r. 1903 sloužil v carské armádě, po pádu carismu přešel na stranu bolševiků a stal se organizátorem vojenských sovětů. Po VŘSR velel první jízdní armádě, mj. bojoval s Děnikinem a Wrangelem. 1939 - 1940 náměstek lidového komisaře obrany; za 2. světové války velel různým úsekům fronty. Od 1939 se stal členem ÚV VKS(b) a členem nebo kandidátem ústředního výboru byl až do své smrti. Po S. M. Buďonném je pojmenována špičatá čepice „buďonnovka“ užívaná v Rudé armádě do začátku Velké vlastenecké války a odolné plemeno koně úspěšně chované od r. 1920 a používané v boji i jezdeckých soutěžích.

[33] Viz oba díly fenomenální práce Grovera Furra Stalin a boj za demokratickou reformu zde:

1. díl zde: https://www.blogger.com/blogger.g? blogID=2155501801748429706#editor/target=post;postID=3243866961103698892;onPublishedMenu=allposts;onClosedMenu=allposts;postNum=9;src=postname

2. díl zde:

https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=2155501801748429706#editor/target=post;postID=186186422440968344;onPublishedMenu=allposts;onClosedMenu=allposts;postNum=8;src=postname

[34] Viz nekrolog hanebného pavědce a prolhaného slouhy R. Conquesta Arcilhář, placený agent teroristické CIA i jejího britského nohsleda MI6, po Lvu Trockém zřejmě největší antikomunistický a antistalinský propagandista 20. století s mimikrami vědce,osobní přítel rodiny Bushů, R. Conquest, zemřel. Viz LŽI O SOCIALISMU, STALINOVI A SOVĚTSKÉM SVAZU zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941

Slovy prof. Grovera Furra: „Robert Conquest, po Lvu Trockém pravděpodobně největší antikomunistický a antistalinistický propagandista 20. století, zemřel. A pochopitelně podlézavá kapitalistická média se před ním servilně plazí. „Robert Conquest byl identifikován, tedy rozpoznán jako pracovník Oddělení výzkumu informací (IRD), v němž pracoval od chvíle jeho založení v roce 1948 až do roku 1956. IRD (původně se mu říkalo Komunistické Informbyro) byla sekce Britské kanceláře pro zahraničí, zřízená v roce 1947 (za vlády Labouristů vedené Clementem Attleem), jejímž hlavním úkolem byl boj proti komunistickému vlivu po celém světě výsadbou vymyšlených příběhů mezi politiky, novináře a další osoby s možností ovlivňovat veřejné mínění. Poté, co oficiálně opustil IRD, pokračoval Conquest v psaní knih podporován tajnými službami. Robert Conquest, autor značně vlivného Velkého teroru přijal platbu od zpravodajských agentur za vědomé falšování informací o Sovětském svazu. A tudíž lze v očích západní akademické obce práci takového individua jen stěží považovat za solidní vědecké dílo. „V roce 1980 jsem hovořil s profesorem Johnem Hazardem z Kolumbijská univerzity, toho času světovým expertem na sovětské právo. Hazard mi řekl, že lidé bádající v této oblasti sovětských studií mu sdělili, že za Conquesta a pro něj provádí výzkum britská tajná policie SIS.“

[35] Postyšev, Pavel Petrovič (1887–1939) byl sovětský státní i stranický činitel, organizátor stranické propagandy a publicista. Narodil se v rodině tkalce. Roku 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a ztotožnil se s jejím bolševickým křídlem. Později byl zatčen a deportován na Sibiř. Stal se jedním z propagátorů bolševismu na Sibiři. V roce 1923 byl vyslán z dálněvýchodní republiky, aby dohlížel na organizování výboru komunistické strany v Kyjevě. V roce 1925 se stal členem ústředního výboru komunistické strany na Ukrajině. Za své vlády dohlížel na tvorbu kolchozů a industrializaci na Ukrajině. V roce 1933 se stal prvním ministrem Charkova a Charkovské oblasti. Stal se obětí kolotoče tzv. Velkých čistek, řízených a organizovaných šéfem NKVD N. I. Ježovem. Roku 1938 byl odstraněn ze všech vládních funkcí, zatčen a dne 26. února 1939 měl být zastřelen v cele ve spánku.

[36] Frinovskij, Michail Petrovič (1898-1940) sloužil jako zástupce vedoucího NKVD v letech Velké čistky a spolu s Nikolajem Ježovem byl zodpovědný za uvedení Velké čistky do pohybu. Dne 8. září 1938 byl jmenován lidovým komisařem pro námořnictvo a byl patrně dostatečně oblíben na to, aby mohl být mezi hosty na obědě v Kremlu při 21. výročí bolševické revoluce, na níž byli přítomni Stalin a Berija, avšak Ježov již účasten být nemohl. M. P. Frinovskij však na stranickém sjezdu VKS (b) v březnu 1939 nebyl zvolen do Ústředního výboru, jakkoli byl členem pouze na papíře. Napsal Stalinovi 16. března, prosil, aby byl propuštěn, protože nevěděl nic o vedení námořnictva, byl však ve své funkci ponechán až do svého zatčení 6. dubna 1939.

[37] Roberts, Geoffrey (nar. 1952) je britský historik specializující se na dějiny Druhé světové války obecně, na její diplomatické a vojenské dějiny najmě. Je profesorem moderních dějin na University College Cork (UCC) v Irsku a byl dříve vedoucím School of History při UCC.

[38] Viz knihu portugalského komunisty Mario Sousy LŽI TÝKAJÍCÍ SE DĚJIN SOVĚTSKÉHO SVAZU [http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/LZI-TYKAJICI-SE-DEJIN-SOVETSKEHO-SVAZU-MARIO-SOUSA-0] vydalo roku 2010 středočeské nakladatelství Orego]. Její autor Mario Sousa uprchl do Švédska, kde jako emigrant před portugalským klero-fašistickým režimem (1932-1970) diktátora António de Oliveira Salazara (1889-1970) založil Komunistickou strany marxistických revolucionářů Švédska - KPML(r) [Kommunistiska partiet marxist-leninisterna (revolutionärerna)]. Švédský historik a komunista Mario Sousa vyvrací na malém prostoru (44 stran) mnohé lži šířící se současným světem. Pravicové lži se donekonečna omílají s jediným cílem - bojovat proti dnešním komunistům. A protože se kolotoč lží otáčí stále dokola hnaný bezednými financemi korporátních médií, nenacházejí pracující ke kapitalismu a neoliberalismu žádnou alternativu. Jde o součást špinavé války proti komunistům, kteří sami alternativu mají a mohou ji i nabídnout do budoucna jako socialistickou společnost. Mario Sousa na stránkách své knihy říká doslova: „Musíme na sebe převzít plnou odpovědnost, obrátit charakter tisku pracujících obecně a dělnické třídy zvláště k boji proti buržoázním lžím!“

To je bezpochyby důležitý úkol v dnešním třídním boji, jenž v blízké budoucnosti znovu vyvstane s obnovenou silou.

[39] Kniha , či spíše pamflet plný vyvrácených lží Krvavé země z pera Timothyho Snydera, proferora yaleské university (stát Connecticut)- protistalinského i antikomunistického fanatika, obdivovatele meziválečného fašistického Polska Josefů Pilsudského a Becka i ukrajinských teroristů z banderovských formací OUN/UPA zuřivě antikomunistických, protiruských i antisemitských [jež se vzájemně s Poláky vraždily, aby následně společně vyhlazovaly Židy], zrůdných sadistických řezníků odsouzených Norimberským tribunálem zároveň s potvrzením evidentní viny Německa za Katyňský masakr] a vedených válečným zločincem Stěpanem Banderou vyšla česky v roce 2013 v překladu Petrušky Šustrové v nakladatelství Paseka. Petruška Šustrová (nar. 1947) byla v prosinci 1969 zatčena a poté odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v ultralevičácké trockistické skupině Hnutí revoluční mládeže (HRM), které vzniklo dne 2. prosince 1968 jako neformální skupinka mladých extrémistických „komunistů“, působících v Československu na konci 60. let 20. století. Mezi jeho členy patřili Petr Uhl, Petruška Šustrová, Sybille Plogstedtová, Jaroslav Bašta,Felipe Serrano, Ivan Dejmal či Jan Frolík. Po kontrarevolevolučním převratu v listopadu 1989 Šustrová působlia mezi lety 1990-1992 jako náměstkyně federálního ministra vnitra Jana Rumla, kde se podílela na kádrování zaměstnanců a aktivně pracovala na prověrkách pracovníků společně s Martinem Fedrychem, dalším Rumlovým náměstkem. Šustrová zasahovala rovněž do práce rozvědky i justice a spolupracovala na přípravě lustračního zákona. Po odchodu ze státní správy na konci ledna 1992 se stala novinářkou. V říjnu 2008 byla Šustrová zvolena Senátem Parlamentu ČR členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, od února 2013 byla její předsedkyní. V říjnu 2013 její mandát skončil. Snyderovu snůšku vyvrácených lží nazvanou Krvavé země ve svých knihách důkladně i přesvědčivě doslova strhali historici z USA (Grover Furr, Richard Wolff, J. A. Getty, Alfonso Casal, Caleb Maphin), ruští (Ju. N. Žukov, A. I. Fursov, Je. Prudniková, I. Pychalov, А. Ščerbakov, N. Starikov, ), britští (Ella Rule, Iris Mary Jessie Cremer, Harpal Brar), belgičtí (Ludo Martens, Barbara Y. Flamandová), bulharsští (Michail Kilev), a odkryli výmysly, lži, klamy a nepravdy počínaje údajně Stalinem uměle vytvořeným hladomorem v Ukrajinské SSR nebo Vůdcovým vedením válečných operací podle glóbusu, s nimiž přišel nejen Nikita Sergejevič, ale které vděčně v Bloodlands (Krvavých zemích) papouškuje i zapšklý a dobře placený antistalinský i protiruský fanatik, profesor Timothy Snyder (nar. 1969). Právě on se chvástá svou údajnou znalostí 11 cizích jazyků.

[40] Katyň - Kampaň zahájená Goebbelsem aneb Zpráva Sovětské komise šetřící nacistické zločiny na sovětském teritoriu, vedené presidentem Akad. lék. věd Burděnkem kauzu Katyň objasnila. Zvěrskou likvidaci Poláků provedly německé bezpečnostní síly tak, aby svedly vinu na NKVD Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522189 resp. Katyňský masakr spáchali němečtí nacisté aneb Goebbbels: „V katyňských hrobech byla nalezena německá munice! Nutno to utajit. Jestli by to měl nepřítel odhalit, musíme od celé záležitosti Katyň upustit.“ Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=422172 resp. V dubnu 2017 proběhla v Tverské oblasti severovýchodně od Moskvy prezentace ruského vydání knihy Grovera Furra, profesora University of Montclair (New Yersey, USA): „KATYŇSKÝ MASAKR: VYVRÁCENÍ OFICIÁLNÍ VERZE". Tento projekt byl realizován členy místní komunity. Monografie slavného amerického vědce odmítá akceptovanou verzi údajných hromadných poprav domnělých tisíců polských válečných zajatců v dubnu až květnu 1940 rukama NKVD. Tato událost je v historii známa jako „Katyňská poprava“ v lese poblíž Smolenska. Později byl tento termín používán také ve vztahu k popravě Poláků v Kalininu (nyní Tver), jakož i ve Vladimiru-Volyňském na západní Ukrajině. Na počátku 90. let minulého století vláda Michaila Gorbačova uvedla, že Stalin nechal skutečně Poláky popravit. V roce 1992 ruský prezident Boris Jelcyn předal Polákům dokumenty „tzv. Paketu č. 1“ jako důkaz viny sovětského režimu. Zdálo by se, že je všechno jasné. Jen málo ruských historiků uvedlo, že tyto dokumenty byly zfalšovány a měly za cíl jediné: Totální diskreditaci KSSS, resp. VKS (b) obecně i otce národů triumfujícího nad nacistickou bestií - Generalissima míru a fenomenálního osvoboditele národů střední a jihovýchodní Evropy J. V. Stalina zvláště.

A nyní, jako blesk z čistého nebe, se objevila zmíněná kniha profesora americké university Montclaire Grovera Furra. Slavný americký vědec svým fundovaným dílem nejenže hájí v pravdě humánní esenci sovětského režimu a především J. V. Stalina a hledaje nachází pravdu v krvavé historii dvacátého století.

Chytí se vůdci naší země za nos a odváží se poukázat na realitu skutečně proběhlých událostí? Je na čase konečně jasně prohlásit: POLÁCI BYLI ZASTŘELENI NACISTY, COŽ POTVDIL VERDIKT SOUDU NORIMBERSKÉHO TRIBUNÁLU. (Podle úryvku z knihy předsedy ruské strany Velká vlast, politického činitele a mj. autora knihy Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina N. V. Starikova z jeho textu Поляков в Катынском лесу расстреляли Hемцы (Poláky v Katyňském lese postříleli Němci) + video v ruštině zde: https://lukasluka1917.blogspot.com/2019/11/blog-post.html. Viz také řeč Grovera Furra v norském Oslu z roku 2011 nazvaná Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal, v níž profesor uvedl: „Verze nacistické propagandy, že Sověti postříleli 14.000 nebo 22.000 polských válečných zajatců v Katyni v roce 1940 byla vážně zpochybněna!“, což mj. podřeknutím doložil i nacistický minist propagandy a strůjce katyňské lži Josef Goebbels svým podřeknutím: V katyňských hrobech byla nalezena německá munice! Nutno to utajit. Jestli by to měl nepřítel odhalit, musíme od celé záležitosti Katyň upustit.“ (Viz zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=422172).

Členka vedení Komunistické strany Velké Británie (ML), dnes se nazývající The Communist,

Ella Rule vypracovala v červenci 2002 referát, který byl k dispozici v češtině na webových stránkách Svazu mladých komunistů Československa, než tyto byly z rozhodnutí mocných zrušeny. Ve svém příspěvku mj. napsala: „Skutečností zůstává, že mrtvoly byly povražděny nacisty německými střelami, přičemž kulky byly ještě v orgánech, když byly tyto exhumovány. Byl to Goebbels, který zosnoval kampaň s cílem s svalit vinu za katyňká jatka na Sověty, aby tak způsobil rozkol nejen mezi Sovětským svazem a Polskem, ale především mezi státy antihitlerovské koalice. V marné snaze spasit uchvástanou hitlerovskou tisíciletou Třetí říši, jež trvala pouhých 12 let, po krachu její strategie při katastrofáním výprasku u Stalingradu, kterou Goebbels nazval „Thermopylami na Volze“ [Bitva u Thermopyl byla ozbrojeným střetnutím mezi spojenými jednotkami části řeckých městských států a vojsky perského krále králů Xerxa I. Proběhla v srpnu nebo září 480 př. n. l. a Řekové v ní podlehli perské přesile] si do svého deníku dne 8. května 1943 zapsal: „Bohužel byla v katyňských hrobech nalezena německá munice ... Je nanejvýš důležité, aby tato skutečnost zůstala přísně tajná. Pokud by ji měl nepřítel odhalit, musíme od celé záležitosti Katyň upustit.“

2. Chruščov lhal

Obálka španělského vydáníknihy prof. Grovera Furra „Chruščov lhal“

Co se týče praktického dopadu na dějiny světa, zůstává Chruščovova „tajná řeč“ nejvlivnějším projevem 20. století a možná všech dob. (viz Tajný projev N. S. Chruščova rozdělený do tří částí publikovaný na webových stránkách Strany demokratického socialismu (zde:
1. část http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021402;
2. část: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021403;

3. část: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006021404

viz rovněž Krushchev Lied (Chrušov lhal) – v angličtině vydalo nakladatelství Erythros Press and Media, LLC (Kettering, OH, U.S.A., roku 2011. Furrova fundovaná práce je zcela průlomová a dokazuje, že naprosto všechna „odhalení“ všemožných Stalinových (a Berijových) „zločinů“ Nikitou Chruščovem v jeho neslavném tajném projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu z 25. února 1956 jsou prokazatelnou lží. (viz Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129)
Knihu čítající 431 stran vydalo naposledy v dubnu 2019 nakladatelství Erythros Press & Media v USA. Publikaci si lze objednat v angličtině i v překladech do některých dalších jazyků na webových strankách prof. Grovera Furra zde: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/

Po XXII. sjezdu KSSS roku 1961, na němž Chruščov a jeho kumpáni zaútočili na Stalina ještě agresivněji a jedovatěji, mnoho sovětských historiků Chruščovovy lži rozvedlo a dále rozvinulo. Tyto nepravdy byly donekonečna omílány za nadšené a vydatné finační i mediální podpory Západu antikomunistickými potomky banderovských teroristů, především však také učenci - trubadůry studené války typu sedmilháře Roberta Conquesta[3] - agenta CIA i MI6. (Viz Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: http://www.komsomol.cz/?p=3010 resp. Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc, Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR dodal nejtěžší „munici“ prolhaný N. S. Chruščov zde: http://www.komsomol.cz/?p=2363

Takové živly se rovněž (z)účastnily „levicového“ diskurzu nejen prostřednictvím práce trockistů a anarchistů, ale i skrze „pro-moskevské“ komunisty, kteří samozřejmě rádi přijali Chruščovovu verzi za svou.
Chruščovovy lži byly ještě zesíleny i zintenzivněny v letech kolabující perestrojky Michaila Gorbačova i Borise Jelcina a to zprvu sovětskými, následně pak i ruskými historiky. Gorbačov spustil doslova lavinu antikomunistických lží, jež poskytla ideologickou kouřovou clonu k provedení návratu země k vykořisťovatelským praktikám uvnitř SSSR - spuštěných 3 roky po Stalinově vraždě (s největší pravděpodobností provedené jedem dekumarin za flagrantního a cíleného neposkytnutí první pomoci v bolestech umírajícímu vůdci národů), vraždě zcela vylhaném projevu uzurpátora nakonec pro opuštění socialistických reforem a návrat k predátorskému kapitalismu.
Během let 2005-2006 jsem po ruských archivech bádal a zkoumal historické materiály v tamních fondech sovětských a ruských dějin, z kterýchžto podkladů nakonec vzešla kniha Chruščov lhal. Informačně naditý a historicky i dokumentačně fundovaný svazek čítající 431 stran vydalo roku 2011 kalifornské nakladatelství ErythrosPress a v elektronické podobě je možno ho v originále přečíst zde: . https://mltheory.files.wordpress.com/2017/06/khrushchev-lied.pdf V češtině o obsahu knihy vyšel na portálu komsomol.cz text Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal, rozhovor s jejím autorem, zde: http://www.komsomol.cz/?p=2152 resp. https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129). Knihu výstižně charakterizuje její podtitul:

Chruščovovo „odhalení“ Stalinových (a Berijových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném v rámci XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu konaného od 25. února 1956 je prokazatelnou lží.

Skutečnost, že Chruščov mohl úplně všechno na více než 50 let padělat, naznačuje, že bychom měli pozorně sledovat další údajné „zločiny“ Stalina a SSSR z doby jeho vlády.

3. Vražda Sergeje Kirova [4]

Důsledky

Zkrachovalec Bronštejn vede nacistické generály do války proti Sovětskému svazu

4. Timothy Snyder[8], Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (N. Y: Základní knihy, 2010)

Timothy Snyder, „Bloodlands. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem,“ (NY: Basic Books, 2010) je zdaleka nejpodlejším dosavadním pokusem přirovnat Stalina k Hitlerovi a Sovětský svaz k nacistickému Německu. Získal desítky nadšených recenzí, cen za historiografii; a byl přeložen do 25 jazyků. Snyderovým hlavním cílem je útok Josefa Stalina. Snyder prohlašuje, že Sověti povraždili 6 až 9 milionů nevinných civilistů, zatímco nacisté zabili milionů asi 14. Zatímco Snyder nachází paralely mezi sovětskými a nacistickými zločiny na každém kroku, Furr systematicky a pečlivě kontroloval každou jednotlivou poznámku pod čarou k čemukoli, co by bylo možné považovat za zločin Stalina, SSSR nebo pro-sovětských komunistů. Snyderovy hlavní zdroje jsou v polštině a ukrajinštině, v těžko dostupných knihách a článcích. Mnoho zdrojů je přetištěno v Blood Lies v jejich původních jazycích - polštině, ukrajinštině, němčině, ruštině - vždy s anglickým překladem. Furr zjistil i doložil, že každý Stalnův „zločin“, o němž Snyder psal, je výmyslem, lží, eufemisticky řečeno, je nepravdivý. Snyderovy zdroje většinou neuvádějí původ své pramenné záklany. Snyder často cituje antikomunistické vylhané polské a ukrajinské sekundární zdroje. Ani jedno Snyderovo obvinění neostojí. Blood Lies odhalují lži a podvody týkající se sovětských dějin Stalinova období se stejnou pečlivou pozorností k detailům jako Furrova práce z roku 2011 Khrushchev Lied (Chruščov lhal) resp. jeho Vražda Sergeje Kirova kniha vydaná roku 2013.

Moje kniha o Snyderových krvavých zemích Bloodlands, předběžně nazvaná Blood Lies (Krvavé lži)[9], byla vydána v červnu roku 2014 v nakladatelství Red Star Publisher.

5. Trockij ve třicátých letech

Blok pravičáků a trockistů

Máme proto po ruce kvalitní, nesovětské důkazy, potvrzené Trockého archivem, o následujících skutečnostech:

★ Trockij opravdu poslal na jaře 1932 dopis Rad(e)kovi, který byl v té době v Ženevě, jak Radek sám dosvědčil během moskevského soudního procesu. který probíhal v lednu 1937.

6. Důkaz, že se Trockij spikl s Němci a Japonci

1. Trockij se opravdu spikl s Němci a Japonci.

2. Všechny tyto důkazy byly zfabrikovány, zfalšovány nikoli však Stalinem, ale vůdci NKVD Jagodou a Ježovem, nebo oběma.

Tomu všemu jsem se věnoval ve své knize o Trockém ve 30. letech, která byla vydána v roce 2015.

7. Moskevské procesy

Nově dostupné důkazy potvrzují následující závěry:

Metodické otázky

Všechny tyto vnější důkazy tendují k potvrzení přiznání obviněných.

Bylo soudní svědectví (z)falšováno?

★ Radek prohlásil, že na jaře roku 1932 obdržel doporučený dopis od Trockého, který lze nalézt v Trockého archivu při Harvardově univerzitě.

8. „Ježovština“, čili „Velký teror léto 1937 – podzim 1938

Nově dostupné důkazy potvrzují následující závěry:

★ Trockij se tak, stejně jako řada jeho stoupenců, s Němci a Japonci přímo spikl.

★ Nikolaj Ježov, šéf NKVD od roku 1936 do konce roku 1938, rovněž kolaboroval a kul pikle s Němci.

Ježov

Svou knihu o Ježovem chystaném puči a plánovaném spiknutí s cílem zavraždit J. V. Stalina nazval Leonid Naumov výstižně "Krvavý trpaslík" proti Vůdci národů s podtitulem Spiknutí Ježova

odvolán z Ústředního výboru, následně vyloučen ze strany, souzen a popraven pro masové neoprávněné represe, tato podezření rostla.

Mnoho mužů NKVD bylo zatčeno, přiznalo se k mučení nevinných lidí, bylo souzeno, odsozeno a popraveno. Mnoho dalších mužů NKVD bylo odsouzeno nebo propuštěno.

Antikomunističtí učenci skrývají pravdu

Bucharin NIKOLI Stalin je vinen masovými represemi

Bucharin věděl, že Ježov byl stejně jako on sám členem pravicového spiknutí. Proto bezpochyby uvítal Ježovovo jmenování do čela NKVD, což zaznamenala jeho vdova ve svých pamětech.

Kdyby Bucharin vypověděl pravdu - kdyby o byl skutečné Ježovovi informoval - bylo možné Ježovovy masové vraždy zavčas zastavit.

Mohly být zachráněny životy stovek tisíc nevinných lidí.

Tento bod snad ani nelze náležitě zdůraznit: krev stovek tisíc nevinných lidí zabitých Ježovem a jeho muži v letech 1937-1938 má na rukou Bucharin.

Objektivita a důkaz

Souhlasím s historikem Geoffreyem Robertsem [37], jenž tvrdí:

Stalin’s Wars (Stalinovy války) dle portálu Frontpagemag.com ze dne 12. únor 2007. Viz zde http://hnn.us/roundup/entries/35305.html

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Podle webového portálu Lalkar The Continuing Revolution in Stalin-Era Soviet History přeložil a poznámkovou i obrazovou dokumentací doplnil Lukáš Sluka

☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭

POKRAČOVÁNÍ A DOKONČENÍ textu

«Pokračování revoluce během Stalinovy éry sovětských dějin»:

9. Pakt Molotov-Ribbentrop

10. Katyňský masakr [40]

V dubnu 1943 nacistické německé úřady prohlásily, že objevily tisíce těl polských důstojníků zastřelených sovětskými činiteli v roce 1940 v okolí Katyňského lesa poblíž Smolenska (v západním Rusku). Stroj nacistické propagandy uspořádal kolem tohoto údajného objevu obrovskou kampaň. Po sovětském vítězství ve Stalingradu v únoru 1943 bylo každému jasné, že pokud se nestane něco, co by rizdělilo Spojence, Německo nevyhnutelně válku prohraje. Zjevným cílem nacistů bylo vrazit klín mezi západní Spojence a SSSR.

Sovětská vláda v čele s Josefem Stalinem důrazně popřela německé obvinění. Když polská exilová vláda, při každé příležitosti zuřivě antikomunistická i protiruská, kolaborovala se snahami nacistické propagandy, sovětská vláda s ní přerušila diplomatické vztahy.

Během studené války podporovaly západní kapitalistické země nacistickou verzi, kterou dodnes propagují antikomunističtí Poláci. Sovětský svaz a jeho spojenci pokračovali v obviňování Němců až v letech 1990 - 1992 Michail Gorbačov a Boris Jelcin prohlásili, že Sovětský svaz pod vedením Josefa Stalina nechal Poláky skutečně postřílet.

Závěr

Proto je moje pozice neobvyklá. Přednáším anglickou literaturu na katedře anglických studií. Moje akademické živobytí nezávisí na mém výzkumu sovětských dějin.

Pokud to neuděláte - pokud se od počátku nebudete snažit pravdu odhalit — pak se k tomu ani náhodou neohdodláte. A tím, co nelezne, určitě nebude pravda.

Bolševici se vydali neoznačenou, strastiplnou a lítou stezkou, „kterou předtím nikdo nešel.“

Moje další kniha, jež má být vydána v roce 2015, bude o spisech Lva Trockého ze 30. let, zvláště těch, publikovaných od prosince 1934 do jeho smrti v roce 1940.

Děkuji za pozornost i vyslechnutí. Na vaše otázky jsem připraven odpovědět, jak nejlépe budu umět. Vaši kritiku přijímám na každý pád s pokorou.

Podle textu z webových stránek dvouměsíčníku Lalkar
[pandžábsky Výzva, resp. při zvojení jako Lal (Rudá) Kar (práce)] fotodokumentací doplnil Lukáš Sluka

[1] Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) byl mingrelské národnosti a ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika. V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky. Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD - lidového komisariátu vnitra. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. Berija stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně. Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i definované Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj s pučistou Chruščovem o moc a byl odsouzen k smrti a popraven. Připomeňme jen, že v prognóze připravené v lednu 1946 pracovníky ambasády USA v Moskvě bylo uvedeno, že SSSR „v nejbližších 20 letech je schopen rozvíjet se rychleji než všechny ostatní státy a přeměnit se v ekonomickou mocnost srovnatelnou s USA“. V jedné z analytických zpráv CIA té doby se říká ještě určitěji, že udržení tempa rozvoje SSSR může vést ve 20 letech k likvidaci kapitalismu na celé planetě. Namísto toho přišel rok 1953 – nejtragičtější letopočet sovětské historie. Zemřel Josif Vissarionovič Stalin – vynikající vůdce strany bolševiků a sovětského státu, žák a pokračovatel díla velikého Lenina. Zavražděn byl věrný Stalinův spolupracovník L. P. Berija. S příchodem k moci kliky v čele s N. S. Chruščovem bylo zastaveno a později obráceno zpět směřování SSSR ke komunismu. Chruščov na XX. sjezdu KSSS bezpříkladně pošpinil veškerou hrdinnou historii sovětského lidu, což mělo tragické důsledky pro jednotu socialistických zemí a celosvětového komunistického hnutí. Pokud jde o lidového komisaře vnitra – NKVD – L. P. Beriju, pak je třeba připomenout skutečnost, že po triumfu Rudé armády nad hitlerovskou bestií a rozdrcení německého nacismu, byl L. P. Berija toho názoru, že Německo má být jednotné, avšak stát se a zůstat republikou neutrální. V roce 2003 publikovalo nakladatelství Dita knihu syna L. P. Beriji, Serga Beriji nazvanou Můj otec Lavrentij Berija. Na serveru http://leva-net.webnode.cz/products/l-p-berija-zit-by-jeste-20-let-posledni-zapisky-beriji/ a http://leva-net.webnode.cz/products/l-p-berija-zit-by-jeste-20-let-osobni-deniky-beriji-cast-2-dokonceni/ jsou publikovány deníky L. P. Beriji.

[2] Viz nepodepsaný článek Сталин осатанел в борьбе с врагами. Как готовился тайный доклад Хрущева (V boji proti nepřátelům se Stalin vztekal. Jak se připravovala zpráva Chruščova) v časopise Nová a nedávná historie. 1996. № 4 v ruštině zde: https://openuni.io/course/2/lesson/2/material/190/

[3] ZEMŘEL JEDEN ARCILHÁŘ - Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99 resp. s obrazovou dokumentací zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941

[4 ] Kirov, Sergej Mironovič (vl. jm. Kostrikov) (1886–1934) byl ruským revolucionářem, významným sovětským bolševikem a mezi řadovými, především leningradskými obyvateli vysoce populárním politikem. Své stranické jméno si Kostrikov zvolil odkazuje na antického perského vůdce Kýra Velikého. Ve třicátých letech patřil k nejoblíbenějším sovětským vůdcům vůbec, často nazýván miláčkem Strany - VKS (b), jehož popularita si nezadala s oblíbeností Stalinovou. S. M. Kirov se narodil dne 28. března 1886 v Uržumu v chudé vesnici na Urale.Jako malý přišel o oba rodiče. V roce 1901 mu skupina podporovatelů poskytla stipendium pro studium na průmyslové škole v Kazani. Po získání inženýrského diplomu se přestěhoval do sibiřského Tomsku. Vlastním usilovným sebevzděláváním se postupně se stal marxistou a členem ruské sociálně-demokratické strany (1904) a rovněž byl přímým účastníkem tří ruských revolucí (1905 a únor resp. říjen 1917). Od roku 1926 S. M. Kirov vedl stranickou organizaci v Leningradě a v roce 1930 byl zvolen členem politbyra VKS (b). Kirov se zúčastnil revoluce roku 1905, byl uvězněn a o rok později propuštěn. Brzy po propuštění se připojil k bolševikům. Byl znovu zatčen v roce 1906, ale tentokrát byl odsouzen na tři roky pro obvinění, že šířil ilegální literaturu. Několikrát zadržen byl i později. Nakonec se přestěhoval na Kavkaz, kde zůstal až do doby abdikace Mikuláše II. - Krvavého a konce carského režimu. Tou dobou si Sergej Kostrikov změnil jméno na Kirov, které si vybral za pseudonym, jak to činili i jiní revoluční vůdci. Pojmenoval se podle antického perského vůdce Kýra Velikého a stal se velitelem bolševického vojenského vedení v Astrachani. Po revoluci roku 1917 bojoval v občanské válce až do roku 1920. Roku 1921 se stal generálním tajemníkem ázerbájdžánské stranické organizace. Aktivně podporoval politiku sovětského vůdce Stalina a v roce 1926 mu byla svěřena funkce šéfa petrohradského oddělení strany (což byla po Stalinovi fakticky druhá nejvyšší funkce ve straně). Roku 1934 nabídl Stalin Kirovi spolupráci v Moskvě. 1. prosince 1934 byl zavražděn Leonidem Nikolajevem ve Smolném institutu v Petrohradě (Leningradě). Kirov přišel do práce a nechal svého tělesného strážce několik schodů za sebou, vycházel nahoru po schodech, kde měli bolševičtí pracovníci své kanceláře. Nikolajev vyšel z koupelny, následoval Kirova po chodbě a střelil ho zezadu do krku. S. M. Kirov tak byl zákeřně zavražděn ve Smolné výstřelem z revolveru. Vrah, Leonid Vladimirovič Nikolajev, jenž byl zadržen na místě činu, byl příslušníkem kontrarevoluční skupiny napojené na opoziční blok Zinověva a Kameněva, kteří v zájmu převzetí moci chystali ve spojení s Trockým zavraždění vedoucích osobností komunistické strany. V r. 1956 byla utvořena komise pro přezkoumání vraždy S. M. Kirova. Ta nezjistila žádné skutečnosti, které by potvrzovaly pravičáckou teorii, že byl Kirov zavražděn na pokyn Stalina. Výsledek vyšetřování však nebyl zveřejněn, protože se nehodil do antistalinské štvanice rozpoutané N. S. Chruščovem.

2) Katyň - Kampaň zahájena Goebbelsem zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522189

3) Ve většině válečných zločinů, které jsou mu v kauze Katyň přičítány, je Stalin nevinen! Zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479993

• Histoire de l'Internationale Communiste: 1919-1943 (Historie komunistické internacionály)(1997). Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

[14] Sokolnikov, Grigorij Jakovlevič (vl. jm. Girš Jankelevič Brilliant)(1888–1939) byl sovětský politik a diplomat. Grigorij Sokolnikov se narodil v rodině židovského lékaře.

Podle Stalinova sekretáře Borise Bažanova G. Ja. Sokolnikov často kritizoval Stalina a požadoval jeho odstavení z funkce generálního tajemníka.

Roku 1929 se stal Sokolnikov velvyslancem v Londýně. Král Jiří V. ho však nechtěl z osobních důvodů přijmout, proto musel Sokolnikov počkat až na souhlas následníka trůnu Eduarda.

Roku 1935 se Sokolnikov stal zástupcem lidového komisaře pro lesní hospodářství. V roce 1936 byl zatčen, obviněn ze spolupráce s trockisty a odsouzen na deset let vězení.

Fyzický konec

O dva roky později, dne 21. května 1939, byl Sokolnikov napaden spoluvězni, tentýž den na následky zranění zemřel. Roku 1988 byl rehabilitován.

[15] Preobraženskij, Jevgenij Aleksejevič (1886-1937), Činitel ruského a mezinárodního komunistického hnutí, sovětský ekonom a sociolog. Autor knihy „Nová ekonomika“.

Rodiče, studium a začátek revoluční činnosti

[19] Smirnov, Ivan Nikitič (1881–1936) byl aktivista komunistické strany. Narodil se v lednu 1881 v gorodishche v moskevském guvernéru v rodině ruského etnika.

dne 29. července 1929

Zdroj: J. V. Stalin, Spisy XVII. - Tver: Vědecké a nakladatelství

Společnost Severní koruna, 2004. s. 285–286

Je potřebí:

1) Okamžitě přezkoumejte složení redakční rady Komsomolské pravdy a Mladé gardy a postavte její členy do čela jejich stranických soudruhů;

2) Podrobte kritice ideologickou nestálost a kolísání skupiny Šackina-Stena-Averbacha-Lominadze;

3) Ukažte, že slepkovci (dle A. N. Slepkova – novináře, historika, stranického činitele a člena pravé opozice) a šackinci jsou dvě boty – jednoho páru.

Dne 29. července 1929 J. Stalin
[22] Safarov, Georgij Ivanovič (1891–1942)byl bolševickým revolucionářem a politikem, který se účastnil ruské revoluce i ruské občanské války a rovněž i popravy členů carské rodiny Romanovců v Jekatěrinburgu a Alapajevsku. Později se spojil s Novou opozicí Grigorije Zinověva a Sjednocenou opozicí Lva Trockého, byl vyloučen z komunistické strany a roku 1937 uvězněn ve Vorkutě v roce 1937, jakkoli následně se stal informátorem NKVD. Nakonec byl 27. července 1942 popraven zvláštním kolegiem NKVD. Byl jednou z mála obětí čistek Josefa Stalina, jež nebyla po smrti později rehabilitována, ani mu nebylo in-memoriam obnoveno stranické členství.

JIDÁŠ A JEHO LOUTKOVODIČI

[28] Muralov, Nikolaj Ivanovič (1877-1937) byl bolševickým revolučním vůdcem v Rusku, posléze přívržencem L. D. Trockého, členem Levé opozice a obětí tzv. stalinských represí.

[29] Smirnov, Ivan Nikitič (1881–1936) byl aktivista komunistické strany. Narodil se v lednu 1881 v gorodišč v moskevském guvernéru v rodině ruského etnika.

[33] Viz oba díly fenomenální práce Grovera Furra Stalin a boj za demokratickou reformu zde:

1. díl zde: https://www.blogger.com/blogger.g? blogID=2155501801748429706#editor/target=post;postID=3243866961103698892;onPublishedMenu=allposts;onClosedMenu=allposts;postNum=9;src=postname

2. díl zde:

https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=2155501801748429706#editor/target=post;postID=186186422440968344;onPublishedMenu=allposts;onClosedMenu=allposts;postNum=8;src=postname

To je bezpochyby důležitý úkol v dnešním třídním boji, jenž v blízké budoucnosti znovu vyvstane s obnovenou silou.

Členka vedení Komunistické strany Velké Británie (ML), dnes se nazývající The Communist,

1 Teorií o příčině smrti Vůdce národů je pochopitelně mnoho, přičemž např. slovutný znalec a autor knihy Vražda velkého vůdce I. V. Saveljev je přesvědčen, jak ostatně explicitně vyplývá i z názvu jeho práce vydané roku 2010 nakladatelstvím Naše vojsko, že se nepochybně jednalo o spiknutí vysoko postavených představitelů Sovětského svazu, konspiraci cílící k zavraždění J. V. Stalina.

2 Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) byl mingrelské národnosti a ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika. V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky. Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD - lidového komisariátu vnitra. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. Berija stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně. Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i definované Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj s pučistou Chruščovem o moc a byl odsouzen k smrti a popraven. Připomeňme jen, že v prognóze připravené v lednu 1946 pracovníky ambasády USA v Moskvě bylo uvedeno, že SSSR „v nejbližších 20 letech je schopen rozvíjet se rychleji než všechny ostatní státy a přeměnit se v ekonomickou mocnost srovnatelnou s USA“. V jedné z analytických zpráv CIA té doby se říká ještě určitěji, že udržení tempa rozvoje SSSR může vést ve 20 letech k likvidaci kapitalismu na celé planetě. Namísto toho přišel rok 1953 – nejtragičtější letopočet sovětské historie. Zemřel Josif Vissarionovič Stalin – vynikající vůdce strany bolševiků a sovětského státu, žák a pokračovatel díla velikého Lenina. Zavražděn byl věrný Stalinův spolupracovník L. P. Berija. S příchodem k moci kliky v čele s N. S. Chruščovem bylo zastaveno a později obráceno zpět směřování SSSR ke komunismu. Chruščov na XX. sjezdu KSSS bezpříkladně pošpinil veškerou hrdinnou historii sovětského lidu, což mělo tragické důsledky pro jednotu socialistických zemí a celosvětového komunistického hnutí. Pokud jde o lidového komisaře vnitra – NKVD – L. P. Beriju, pak je třeba připomenout skutečnost, že po triumfu Rudé armády nad hitlerovskou bestií a rozdrcení německého nacismu, byl L. P. Berija toho názoru, že Německo má být jednotné, avšak stát se a zůstat republikou neutrální. V roce 2003 publikovalo nakladatelství Dita knihu syna L. P. Beriji, Serga Beriji nazvanou Můj otec Lavrentij Berija. Na serveru http://leva-net.webnode.cz/products/l-p-berija-zit-by-jeste-20-let-posledni-zapisky-beriji/ a http://leva-net.webnode.cz/products/l-p-berija-zit-by-jeste-20-let-osobni-deniky-beriji-cast-2-dokonceni/ jsou publikovány deníky L. P. Beriji.

3a) ZEMŘEL JEDEN ARCILHÁŘ - Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99 resp. s obrazovou dokumentací zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941

3b)Jedná se totiž o to, že dle slov a badatelských prací ruských autorů Ju. N. Žukova, Je. A. Prudnikovové či A. B. Martirosjana byl ministr vnitra SSSR L. P. Berija zavražděn již v červnu osudného roku 1953, přičemž se tak stalo v útrobách kanceláří budovy NKVD na náměstí F. E. Dzeržinského, kde byl jako údajný anglický agent tvůrce projektu vytvoření první sovětské jaderné zbraně zavražděn. Vystoupení prof. Grovera Furra v norském hlavním městě Oslu z roku 2011, v němž zevrubně hovoří o své knize Chruščov lhal. V té detailně dokazuje, že každé jedno Chruščovovo tzv. „odhalení“ Stalinových (a Beriových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném v rámci XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu konaném dne 25. února 1956 je prokazatelnou lží. Promluvu Grovera Furra v Oslu (2011) viz zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452129

4 Viz nepodepsaný článek Сталин осатанел в борьбе с врагами. Как готовился тайный доклад Хрущева (V boji proti nepřátelům se Stalin vztekal. Jak se připravovala zpráva Chruščova) v časopise Nová a nedávná historie. 1996. № 4 v ruštině zde: https://openuni.io/course/2/lesson/2/material/190/

Prohledat tento blog

Lukáš Sluka

Pokračování revoluce během Stalinovy éry sovětských dějin (komletní korpus provenience Komunistické strany Velké Británie (marxleninské)

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭

1. Stalin a demokracie

Sovětská vláda v čele s Josefem Stalinem důrazně popřela německé obvinění. Když polská exilová vláda, při každé příležitosti zuřivě antikomunistická i protiruská, kolaborovala se snahami nacistické propagandy, sovětská vláda s ní přerušila diplomatické vztahy.

☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭ ☭

Sovětská vláda v čele s Josefem Stalinem důrazně popřela německé obvinění. Když polská exilová vláda, při každé příležitosti zuřivě antikomunistická i protiruská, kolaborovala se snahami nacistické propagandy, sovětská vláda s ní přerušila diplomatické vztahy.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Stať V. I. Lenina „Karel Marx (Stručný životopis a výklad marxismu)“ dle Svazku I Vybraných spisů V. I. Lenina v pěti svazcích, nakladatelství Svoboda 1972 strana 693

Burgfriedenspolitik (dosl. Hrad mírové politiky)

Svěrdlovova poslední služební cesta 16. března 1919