Klauzule IV

Klauzule IVSidney Webb, socialistický ekonom a první člen Fabian Society, který navrhl původní Klauzuli IV v roce 1917

            Klauzule IV je součástí ústavy Labouristické strany, která stanoví cíle a hodnoty strany. Původní klauzule, přijatá v roce 1918, volala po společném vlastnictví průmyslu a v pozdějších letech se pro politiku britského kapitálu ukázala tzv. „kontroverzní“. Vůdce Labouristické strany a opozice od roku 1955 do své smrti v roce 1963 Hugh Gaitskell, který byl do britského Parlamentu zvolen v roce 1945 a zastával úřad ve vládě Clementa Attleeho¹ Hugh Gaitskell se po prohře labouristů ve všeobecných volbách  v roce 1959 pokusil klauzuli odstranit.

            V roce 1995 byla pod vedením Tonyho Blaira přijata nová klauzule IV. Ta byla považována za významný moment v Blairově redefinici strany jako New Labour, který však přežil i vlastní značku „New Labour“.

Text

Původní verzi Klauzule IV navrhli Sidney a Beatrice Webbovi v listopadu 1917 a strana ji přijala v roce 1918. V její 4. části čteme:

            „Je potřebí plně zajistit dělníkům veškeré plody našeho průmyslu a jejich co nejspravedlivější distribuci, jaká je možná na základě společného vlastnictví výrobních, distribučních a směnných prostředků a nejlepšího dosažitelného systému lidového administrace i řízení každého odvětví nebo služby“. (Viz Adams, Ian, 1998). [viz anglicky Ideologie a politika v dnešní Británii (Ideology and Poli-tics in Britain Today), str. 144-145, Manchester University Press)

            Tato část byla obecně vnímána jako závazek labouristické strany k socialismu, i když slovo „socialismus“ není uváděno. Manchester Guardian to ohlašoval jako „zrození socialistické stra- ny“ a uvedl, že:

            „Změny strojního zařízení nejsou převratné, ale jsou významné. Nyní je poprvé v ústavě strany vtěleno prohlášení o politických principech, a tyto principy jsou rozhodně socialistické. … Jinými slovy, labouristická strana se stává socialistickou stranou (rozhodující fráze je „společné vlastnictví výrobních prostředků“). …

            Platonické rezoluce byly již dříve přijaty jak labouristickou stranou, tak odborovým kongresem ve prospěch socialistického uspořádání společnosti, ale nyní se poprvé staly nedílnou součástí stranické ústavy.“ [Viz anglicky „Zrození socialistické strany“ (The Birth of a Socialist Party)]. Manchester Guardian. Londýn. 27. února 1918)

            V roce 1918 bylo znárodnění mnohými voliči vnímáno jako obdoba modernizace – znárodnění železnic bylo například široce podporovanou politikou, protože by snížilo množství nekoordi-novaných a konkurenčních společností. Obvykle se předpokládá, že tento text zahrnuje znárodnění celé ekonomiky, ale pozorné čtení textu ukazuje, že existuje mnoho dalších možných výkladů. Společné vlastnictví, i když později dostalo technickou definici v zákoně o průmyslovém společném vlastnictví z roku 1976, mohlo znamenat obecní vlastnictví, dělnická družstva nebo spotřební družstva.

            V prosinci 1944 přijala Labouristická strana politiku „veřejného vlastnictví“ [1945-Labour Party Election Manifesto (Volební manifest Labouristické strany) a získala jasnou podporu pro svou politiku – zničení „zlých obrů“ nouze, nevědomosti, špíny, nemocí a zahálky (zjistil William Beveridge v Beveridge Report) – v poválečném volebním vítězství v roce 1945, které vyneslo Clementa Attleeho k moci. Strana však neměla jasný plán, jak by veřejné vlastnictví utvářelo jejich reformy, a následovala velká debata] a získala jasnou podporu pro svou politiku – zničení „zlých obrů“ nouze, nevědomosti, špíny, nemocí a zahálky (Williamem Beveridgem v Beveridge Report) – v poválečném volebním vítězství v roce 1945, které vyneslo Clementa Attleeho k moci. Strana však neměla jasný plán, jak by veřejné vlastnictví utvářelo jejich reformy, a následovala velká debata.

            Znárodnění vedl Herbert Morrison, který měl zkušenost se sjednocením londýnských autobusů a podzemního vlakového systému do centralizovaného systému ve 30. letech 20. století. Začal s Bank of England v dubnu 1946, kdy akcionáři obdrželi kompenzaci a guvernér i zástupce guvernéra byli znovu jmenováni. Další průmyslová odvětví rychle následovala: civilní letectví v roce 1946 a železnice a telekomunikace v roce 1947 spolu s vytvořením National Coal Board [Národní rada pro uhlí], který byl zodpovědný za zásobování 90 % energetických potřeb Spojeného království. V roce 1946 byla také zřízena Národní zdravotní služba (NHS), která vstoupila v platnost v červenci 1948; železnice, kanály, silniční doprava a elektřina byly také znárodněny v roce 1948. Do roku 1951 byl také železářský, ocelářský a plynárenský průmysl převeden do veřejného vlastnictví.

Boj Hugha Gaitskella

            Poté, co v roce 1959 prohrál všeobecné volby, vůdce Labouristické strany Hugh Gaitskell dospěl k přesvědčení, že veřejná opozice vůči znárodnění vedla ke špatnému výkonu strany, a navrhl upravit Klauzuli IV. Levé křídlo strany se bránilo aby zvládlo porazit jakoukoliv změnu: symbolicky pak bylo odsouhlaseno zařazení klauzule IV, část 4, na členské průkazy labouristické strany.

            Hospodářská krize 70. let a porážky, které utrpělo odborové hnutí, stejně jako pokles vlivu Britské komunistické strany, vedly k posílení pozice těch členů Labouristické strany, kteří byli proti marxismu.

 

Změna na Tonyho Blaira

            Tony Blair v roce 1993, než se stal vůdcem labouristické strany, napsal brožuru pro Fabiánskou společnost (Fabian Society), která kritizovala znění klauzule IV za to, že jasně neuváděla prostředky a cíle strany. Blair předložil argument pro definování socialismu na základě souboru hodnot, které byly konstantní, zatímco politika potřebná k jejich dosažení by musela odpovídat za měnící se společnost. Na závěr konference v roce 1994, poté, co se stal vůdcem, Blair navrhl, že Labour Party potřebuje nové prohlášení o cílech a hodnotách, a prohlásil, že jedno takové vypracuje a předloží jej straně. To mnoho lidí ohromilo, protože naposledy, když k takovému kroku došlo na konci 50. let, byl neúspěšný. Nová verze byla přijata na zvláštní konferenci o Velikonocích 1995 po diskusi a zčásti zní takto:

„Labouristická strana je demokratickou socialistickou stranou.

Věří, že silou našeho společného úsilí dosáhneme více, než do-

sáhneme sami, abychom pro každého z nás vytvořili prostředky

k realizaci našeho skutečného potenciálu a pro nás všechny ko-

munitu, v níž je moc, bohatství a příležitosti. rukou mnoha, ni-

koli mála, kde práva, která požíváme, odrážejí povinnosti, které

máme, a kde žijeme společně, svobodně, v duchu solidarity, tole-

rance a respektu.“ [Adams, Ian, 1998, RUSKY Ideologie a politika v dnešní Británii (Ideology and Politics in Britain Today), 1998] (illustrated, reprint ed.), Manchester University Press, str. 144–145

            Tato verze Klauzule IV se v současnosti objevuje na zadní straně jednotlivých členských průkazů labouristické strany.

            Prezentačně vzato, opuštění socialistických principů původní klauzule IV představovalo rozchod s minulostí labouristů a de facto rozchod s jejich Manifestem z roku 1983 (který Gerald Kaufman, jeden z poslanců strany nazval „nejdelší sebevražednou nótou v dějinách“).

Vedení Jeremyho Corbyna

            Vůdce labouristické strany v letech 2015 až 2020, Jeremy Corbyn, byl důsledným zastáncem renacionalizace veřejných služeb, jako jsou britské železnice a energetické společnosti, s cílem vrátit je zpět do veřejného vlastnictví. Kontroverzi ve své straně také podnítil, když v nedělním rozhovoru pro The Independent řekl, že: „Myslím, že bychom měli mluvit o tom, jaké jsou cíle strany, ať už jde o obnovení klauzule čtyři tak, jak byla původně napsána, nebo jinak, ale myslím si, že bychom se neměli vyhýbat účasti veřejnosti, veřejným investicím do průmyslu a veřejné kontrole železnic. Mám za to, že máme komplexnější a jasnější soubor cílů. Chtěl bych, abychom měli soubor cílů, které zahrnují veřejné vlastnictví některých nezbytných věcí, jako je železnice. Ačkoli to bylo některými viděno jako podpora pro obnovení původní klauzule IV, Corbyn to popřel a řekl, že je zapotřebí další diskuse uvnitř strany.

Jiné použití

            Klauzule IV bylo také jméno skupiny pro kampaň v rámci studentského křídla Labour Party (nyní Labour Students), jemuž se v roce 1975 podařilo ukončit své řízení militantní skupinou. Pokus skupiny Klauzule IV oponovat Militantům v Labouristické straně Mladých socialistů (LPYS) však selhal a LPYS byla nakonec rozpuštěna.

Význam Klauzule IV

            Změna Klauzule IV byla politickými komentátory viděna jako určující okamžik, kdy se z Old Labour stala New Labour. Fráze „Clause Four moment“ se následně stala metaforou jakékoli potřeby či vnímané potřeby zásadního přepracování principů či postojů politické strany.

☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★

1 Attlee, Clement, 1. hrabě Attlee (1883–1967) byl britský státník, člen Labouristické strany a premiér dle české wikipedie viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Clement_Attlee