Předparlament
Předparlament, oficiálně Prozatímní rada Ruské republiky, do 2. (15.) října 1917 - Předparlament byl vytvořen na zasedání prezidia Demokratické konference dne 20. září (3. října) 1917.
Zadedací sál «Předparlamentu»
Všeruská demokratická rada - poradní orgán při «Prozatímní vládě». Tzv. Předparlament byl vytvořen na zasedání prezidia Demokratické porady dne 20. září (3. října) 1917. Stalo se tak po setkání zástupců politických stran a veřejných organizací, které se konalo v Petrohradě ve dnech 14.-22. září (27.září - 5. října) 1917.
Postoj k «Předparlamentu» i během činnosti Demokratické porady rozdělil bolševiky na dva proudy „pravý“ a „levý“. První v čele s L. B. Kameněvem v něm hledal příležitost k mírovému vývoji revoluce, druhý vedený L. D. Trockým měl za to, že zastoupení «Předparlamentu» vybrané shora neodráží opravdovou rovnováhu sil, orgán by měl reprezentovat skutečnou vůli lidu projevením podpory vládě, jakkoli neschopné uskutečnit nezbytné reformy a nechtějící ukončit válku, takže účast bolševiků v předparlamentu neznamenala nic jiného, než podporu Prozatímní vlády1. V Ústředním výboru byly hlasy rozděleny přibližně stejně.
Dne 19. září (2. října) 1917 přijala Demokratická porada rezoluci proti vytvoření vlády v koalici s kadety a většina socialistických revolucionářů (eserů) a menševiků hlasovala proti koalici.
Prozatímní rada Ruské republiky
Typ: jednokomorový parlament
Země: Rusko 
Historie:
Datum založení: 20. září /3. října 1917
Datum zrušení: 25. října / 7. listopadu 1917
Předchůdce: Státní rada a Státní duma (jako parlament)
Pokračovatel: - Všeruský Ústřední výkonný výbor,
- Všeruský sjezd sovětů,
- Všeruské Ústavodárné shromáždění
Struktura:
Členů: 313 (původně)
555
Historie vzniku:
Postoj k
«Předparlamentu»
i během činnosti Demokratické
porady
rozdělil bolševiky na dva
proudy „pravý“
a „levý“.
První
v čele s L. B. Kameněvem1
v něm hledal příležitost k
mírovému
vývoji
revoluce, druhý vedený L. D. Trockým měl za to, že zastoupení
«Předparlamentu»
vybrané
shora neodráží
opravdovou
rovnováhu sil,
orgán
by měl
reprezentovat
skutečnou vůli lidu projevením
podpory
vládě, jakkoli
neschopné
uskutečnit nezbytné reformy a
nechtějící ukončit válku, takže
účast bolševiků v předparlamentu neznamenala nic jiného, než
podporu Prozatímní vlády2.
V Ústředním
výboru byly hlasy rozděleny přibližně stejně.
Dne 19. září (2. října) 1917 přijala Demokratická porada rezoluci proti vytvoření vlády v koalici s kadety3 a většina socialistických revolucionářů a menševiků hlasovala proti koalici.
Dne 20. září (3. října) byla otázka účasti bolševiků v «Předparlamentu» předložena k rozhodnutí bolševické frakci na Demokratické poradě za účasti členů Petrohradského výboru RSDDS (b), kde příznivci bojkotu «Předparlamentu» tvořili menšinu v poměru 50 ku 77.4 Předsednictvo zasedání se rozhodlo vydělit z vlastního korpusu Všeruskou demokratickou radu, známou rovněž jako Prozatímní rada Ruské republiky (předparlament), a to v proporčním poměru k počtu jejích skupin a frakcí. «Předparlament» byl povolán, aby se stal až do zasedání Ústavodárného shromáždění zastupitelským orgánem, za nějž měla nést odpovědnost Prozatímní vláda.
Dne 23. září (6. října)5 se konala první schůze «Předparlamentu». Vůdce bolševiků V. I. Lenin, skrývající se v podzemí, se dozvěděl o tom, že se uvnitř strany diskutovala otázka bolševického bojkotu činnosti «Předparlamentu» a podpořil příznivce Trockého, pročež se následně rovnováha sil uvnitř strany změnila ve prospěch bojkotu.
Složení
sboru
Původně
se
celkový počet členů
«Předparlamentu»
ustálil
na 313 (z
propočtu 15%
z každé frakce
a skupiny Demokratické
porady).
Nicméně
nová koaliční «Prozatímní
vláda»,
jež
byla vytvořena dne
25.
září (8. října), nijak
nezměnila
své složení; v
sestavu
«Předparlamentu»
byli rovněž
včleněni
zástupci tzv. zapsaných
organizací a institucí (strany kadetů, obchodní a průmyslová
sdružení atd.).
Počet
členů «Předparlamentu»
se
tak
zvýšil
na 555.
Podle neúplných údajů korpus sboru čítal 135 socialistických revolucionářů (eserů), 92 menševiků, 75 kadetů, bolševici získali 58 mandátů a 30 křesel i lidoví socialisté6. Podle svědectví vůdce kadetů P. N. Miljukova7 spolu hovořili na prvním zasedání zúčastnění „členové Rady, vzájemně se kolem sebe rozhlížeje kvitovali: „Dobré je, že Ústavodárné shromáždění už nemůže být horší, než tohle!“8 Vládou provedená změna složení parlamentu přidala argumenty příznivcům jeho bojkotu v bolševické straně.
„Ústava
Předparlamentu -
napsala hlava menševické
frakce
RSDDS
v tomto
orgánu
Fjodor
Iljič Dan9,
známý
ruský revolucionář a politik, jeden za teoretiků
menševismu i
zeť
menševického vůdce Ju.
O. Martova10,
„byla
kvůli
odporu vlády ve srovnání s původními předpoklady Ústředního
výkonného výboru
velmi znetvořena. V reakci na tyto
návrhy republika oficiálně doporučila seznam práv koordinačního
orgánu.“11 Předsedou
Předparlamentu
byl zvolen ruský politik, pravý eser, novinář
a memoarista, člen Ústředního výboru strany eserů
a
předseda
prozatímní všeruské vlády („Direktoria“)
N.
D. Avxenťjev.
Podle Danova vlastního svědectví však nebylo možné vytvořit „demokratickou vládu“ ani s pomocí Demokratické porady za přítomnosti levé většiny, přičemž z toho nelze vinit bolševiky. „Hlavním důvodem neúspěchu,“ píše Dan, „byl postoj zaujatý skupinami „nesovětské “demokracie. Během podrobné diskuse o situaci se zástupci těchto skupin se ukázalo, že se na programové prohlášení podepsané v Moskvě dívají poněkud odlišně než já i značný počet mých nejbližších soudruhů z Ústředí volební komise“...
Důrazné vystoupení čili demarše bolševiků
Den 7. (20.) říjen 1917 byl poznamenán skandálem, který člen Předparlamentu N. N. Suchanov nazval „výstřelem bolševiků z pistole.“12 Trockij jménem bolševické frakce přečetl prohlášení vysvětlující, proč bolševici nepovažovali za možné se tohoto podniku účastnit. Trockého projev neustále přerušovaly rozhořčené a pobouřené výkřiky z lavic pravých i středu13, když po oznámení deklarace bolševici opustili sál, většina poslanců dle svědectví N. N. Suchanova jim zamávala a na rozloučenou volala: „Hodně štěstí!“... věříme, že se nic vážného nestalo: pro většinu delegátů Předparlamentu to byla „hrstka, kterou lze eliminovat represemi“. Levice byla v depresi z toho, co se stalo: podle ní šlo slovy Suchanova o „drtivou část proletariátu, deroucí se do boje, sršící třídní nenávistí, ale také ničenou vojáky, stejně jako rolnickými nižšími třídami všech nejzoufalejších z revoluce. Tehdy „levice pochopila, že bolševici odcházejí „na barikády“.14 F. I. Dan o tom napsal:
«Otevřenou výzvou k povstání bylo stažení bolševické frakce z Předparlamentu a prohlášení, které při této příležitosti přečetl Trocký. Toto stažení nejen z formální stránky znemožnilo naši práci na vytvoření čistě demokratické vlády na bázi činnosti Předparlamentu - tím, že ztížilo formování levé většiny -, ale v zásadě vystavilo tuto aktivitu, po určitou dobu potřebnou k jejímu dokončení, zpochybnění - přiblížením katastrofy a dokonce i v případě vytvoření demokratické vlády ji předem vystavilo prudkým úderům zleva.»15
Svůj názor na demarš bolševiků zanechal také vůdce kadetů P. N. Miljukov:
«Mluvili a chovali se jako lidé, kteří cítí za sebou sílu a vědí, že zítřek je jejich… První den Prozatímní rady – tj. Předparlamentu – tedy již vrhl paprsek světla na osud, který jej čeká. „Když porovnáte začátek a konec slavnostního dne,“ poznamenaly jedny noviny nazítří, „nedobrovolně dojdete k závěru, že jak nová Rada republiky, tak vláda, jež se na ni bude spoléhat, budou moci pouze vyvést zemi ze současného stavu stále rostoucí anarchie, když ministři budou mít tolik odhodlání a vůle jednat jako soudruh Trocký ...»16
Pořad
jednání
dne
Nejbolestivější otázkou byla situace na severozápadní frontě: když se Němci zmocnili Rižsk
Nejbolestivější
otázkou byla situace na severozápadní frontě: když
se Němci zmocnili Rižského zálivu, přiblížili se nebezpečně
k hlavnímu městu, avšak
spor
o program určený k zlepšení činnosti armády (vyvinutý
Kornilovem17
a odmítnutý ministrem války Prozatímní
vlády A.
I. Věrchovským),
se
postupně za
stále evidentnější
neochoty
armády bojovat, změnil v hádku
o válku a mír. Návrhy
na uzavření všeobecného demokratického míru spojenci
odmítli. K
separátnímu míru s Ústředními mocnostmi se
v
tu dobu i
bolševici přiklonili s
velkým úsilím. Na
druhé straně vznikly
obavy, že spojenci uzavřou mír s Německem na úkor Ruska. A.
I. Věrchovskij
v předparlamentu prohlásil: „Jakékoli pokusy pokračovat ve
válce katastrofu jen přiblíží.“18
Takovým způsobem od problému ozdravení armády tedy předparlament plynule přešel k dalšímu bodu pořadu jednání — ke konferenci spojenců naplánované na druhou polovinu října v Paříži, respektive k tomu, s čím by měla ruská delegace Paříže dorazit. Po odchodu bolševiků se jejich role ujali nevelké frakce levých eserů (socialistických revolucionářů) a levicových menševiků. Právě jejich jménem Ju. O. Martov trval na okamžitém návrhu míru a uzavření příměří na všech frontách.
Menševik M. I. Skobelev, kterého pravicoví socialisté zvolili za svého zástupce na pařížské konferenci, navrhli kompromisní vzorec: „Dalším a naléhavým krokem Prozatímní vlády by měl být návrh, aby spojenci oznámili cíle, za něž budou nuceni vést válku a bez nichž budou připraveni zítra složit zbraně a tak realizovat historii starých dohod.“ Socialisté dále navrhli „přechod od pasivní politiky tajnůstkářství k provádění aktivních kroků a navrhli jménem všech spojenců strany oponenta, aby okamžitě zahájili diskusi o podmínkách míru“19.
Vláda, kterou v předparlamentu zastupoval ministr zahraničních věcí M. I. Tereščenko, považovala takový krok k jednání za nedostatečný, což dokazuje P. N. Miljukov, když napsal, že debata o zahraniční politice byla zkrácena prohlášením Tereščenka:
«Rada měla dva dny života - a ty dva dny byly naplněny obavami, jež se netýkaly zahraniční reprezentace hodné Ruska, ale toho, jak se nějak vyrovnat s nově přehnanou vnitřní bouří, která hrozila zaplavením všeho ...»20
Konec «Předparlamentu
Ve druhé polovině října 1917 byl předseda rozrušen zvěsti o blížící se akci bolševiků; pravičáci obvinili předsedajícího ministra z nerozhodnosti, Vojenský revoluční výbor Petrohradského sovětu21 zase očekával provokaci ze strany vlády. Nakonec dne 23. října A. F. Kerenskij22 svolal schůzi ministrů, na níž bylo rozhodnuto uznat neoprávněné vytvoření Vojenského revolučního výboru jako trestný čin. V noci 24. října vláda uzavřela bolševické noviny i vydávání těch pravicových směrů, které Kerenskij kvalifikoval jako „pravicový bolševismus“.
Ve svém projevu v «Předparlamentu» konstatoval dne 24. října ministerský předseda A. F. Kerenskij ve městě (Petrohradě, pozn. překl.) „stav povstání“ a řekl, že již navrhl „příslušná zatčení“.23 Vláda zároveň vyjádřila připravenost svým způsobem naplnit to, zač bojovali leví socialisté:
vyřešit problém jak „dočasně převést na půdu Ústavodárného shromáždění téma správy pozemkových výborů“, na nadcházející konferenci nastolit před spojenci „otázku nutnosti rozhodně a přesně definovat úkoly a cíle války, řešit otázku míru.24 Nakonec jakkoli uložil Radě republiky odpovědět na otázku „může-li prozatímní vláda plnit svou povinnost s důvěrou v podporu tohoto vysokého shromáždění,“ Kerenský odešel bez čekání na hlasování.
Ohlášená přestávka na schůzku frakcí se táhla několik hodin; P. N. Miljukov řekl, že pravicová část «Předparlamentu» byla jednomyslná: „Je nutné okamžitě, bez jednání, přinést v evidentní většině rozhodující hlas, který vláda vyžaduje k odsouzení povstání a podpoře vlády.“25 Z levého křídla schůze nepřipadala v úvahu bezpodmínečná podpora.
«Místo
odvážného přístupu k řešení hlavních politických a
společenských otázek současnosti, napsal Dan později, byla
rozhodnutí,
jež
mohla
posílit moc a položit pod ni solidní základ lidových
sympatií,
vláda
vedená Kerenským byla
unesena
čistě formální ideou
vytvoření „silné moci“,
jež by vyplnila
poslední 2 - 3 měsíce vlastní
existence.
Tyto
poslední měsíce byly
zcela naplněny úsilím Prozatímní
vlády o
vyřešení problému kvadratury
kruhu – tj.
otázkou jak
vytvořit podporu pro vládu v podobě vojenských sil, jež
samy o sobě nenávratně chátraly kvůli ztrátě naděje na brzké
uzavření míru. Proto - souvislá řada tragikomických epizod, až
po všechny druhy nedorozumění s kornilovským
povstáním, tj.
neúspěšným
pokusem
o nastolení vojenské diktatury ze strany nejvyššího vrchního
velitele ruské armády, generála pěchoty L. G. Kornilova»
a věčně zklamanými
nadějemi
a sny ... Je pochopitelné, proč se postoj socialistických stran k
politice koaličních vlád stal, mírně řečeno, stále
kritičtějším a po Demokratické poradě
pak
často přímo
nepřátelským.»26
Podle Suchanovova svědectví Martov nabídl, že vládě předloží ultimativní požadavky, pravicoví menševici a socialističtí revolucionáři trvali na „podmíněné podpoře“ - v té míře, že vláda dodrží své sliby; sám Suchanov měl za to, že pokud je ještě možné změnit vývoj událostí, pak jen jedním způsobem: odmítnout vládě důvěru a poslat vládu do demise, než bude svržena Vojenským revolučním výborem.27 Kerenského kabinet navíc nechtěli podporovat «Leví eseři»28 , kteří ve skutečnosti v «Předparlamentu» zastupovali Vojenský revoluční výbor (VRK). Po obnovení jednání požadoval ruský socialista, vůdce strany ruských socialistů revolucionářů (eserů) B. D. Kamkov (1885-1938) jménem levých SR okamžitou rezignaci vlády a vytvoření demokratické vlády. Aby se však zamezilo vítězství pravice, museli i ti nejodhodlanější odpůrci vlády hlasovat pro „podmíněnou podporu“ s prosazením řady požadavků. Tato formulace také byla nevelkou většinou hlasů přijata a vláda takové hlasování považovala za vyslovení nedůvěry.
Ráno 25. října, kdy byl puč již hotovou věcí, shromáždil Avxentěv členy předsednictva Rady, aby v diskusi posoudili situaci. Odpoledne, když se začali scházet další členové «Předparlamentu», byl Marijinský palác již uzavřen a byl vydán rozkaz předsednictvu, aby se okamžitě rozešlo.
«Nebyl učiněn žádný pokus ... nechat organizovaný orgán nebo skupinu členů reagovat na události, píše Miljukov, Odráželo to obecné vědomí impotence této pomíjivé instituce a nemožnost, aby po schválení usnesení přijatého den předem podnikla jakékoli společné kroky.»29
1 P. N. Miljukov, История русской революции (Dějiny ruské revoluce), str. 617
☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭★☭
1 Kameněv, Lev Borisovič[vl. jm. Rozenfeld] (1883-1936) viz zde: https://www.blogger.com/blog/post/edit/2155501801748429706/5302149993919516535
2 Viz rusky L. D. Trockij, Dějiny ruské revoluce, M., 1997. sv. II., část 1. str. 307
3 Tzv. Kadeti - dle zkratky K-D – tj. členové Konstitučně demokratické strany, ruské liberální strany založené v průběhu První ruské revoluce dne 12. října 1905. Jejím Předsedou byl P. N. Miljukov (1859–1943), historik, liberálně-demokratický politik, zakladatel a vůdce Konstitučně demokratické strany(tzv. Kadetů) a v roce 1917 ministr zahraničí první prozatímní vlády. Mimo jiné Miljukov účinně podpořil vznik a konsolidaci československých legií v Rusku. V prosinci 1917 byla strana Kadetů zakázána (viz Pacner, Karel Osudové okamžiky Československa, str. 30-32). Významnými členy Kadetů byli G. J. Lvov (1861–1925) [ruské kníže ze šlechtického rodu Lvovů, politik a předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917 (viz Georgij Lvov dle české wipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Lvov)], P. N. Miljukov (1859–1943), ruský historik, liberálně-demokratický politik, zakladatel a vůdce Kadetů, v roce 1917 ministr zahraničí první prozatímní vlády, který mimo jiné účinně podpořil vznik a konsolidaci československých legií v Rusku, N. V. Někrasov (1879–1940), ruský politik a poslední generální guvernér Finského velkoknížectví či P. B. Struve (1870-1944), jeden z prvních ruských marxistů a pozdějších oponentů V. I. Uljanova - Lenina, který u příležitosti založení RSDDS roku 1898 v Minsku napsal Manifest ruské sociálnědemokratické strany pracujících. (Viz P. B. Struve dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pjotr_Berngardovi%C4%8D_Struve)
4 Tamtéž str. 308
5 Mjagkov, Michail Jurijevič. Dějiny Ruska. - MGIMO (univerzita) Ministerstvo zahraničních věcí Ruska. - Moskva: MGIMO-Univerzita, 2009. - str. 73
6 Lidoví socialisté, úplným názvem Pracovní lidová socialistická strana (neboli Enes) byla neonarodnická lidová strana městské inteligence, jež byla vytvořena v období revoluce roku 1905 v Ruské říši. [Viz Jerofejev N. D., Lidoví socialisté v první ruské revoluci, Moskva, Moskevská státní univerzita, 1979] Mezi stranami blízkými narodnikům byla strana Lidových socialistů jedinou, jež vyloučila teror jako prostředek politického boje. Enesové byli oživeni po únorové revoluci v roce 1917, kdy jejich strana podpořila Prozatímní vládu. Ve dnech 21.–23. června 1917 se na I. sjezdu spojili Lidoví socialisté s Trudoviky (viz. heslo Trudovici dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/
7 Miljukov, Pavel Nikolajevič (1859-1943) dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Miljukov
8 Miljukov, P. N., Dějiny Druhé ruské revoluce, str. 536, M., 2001
9 Dan, Fjodor Iljič (1871-1947), ruký menševický činitel, po únorové revoluci 1917 jako jeden z představitelů petrohradského sovětu podporoval buržoazní Prozatímní vládu. Po Říjnovém převratu stál na straně kontrarevoluce. Roku 1922 byl ze Sovětského Ruska vyhoštěn a následujícího roku 1923 byl zbaven občanství SSSR.
10 Martov, Julij Osipovič [Cederbaum] (1873–1923) viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Julij_Osipovi%C4%8D_Martov
11 Viz Dan, Fjodor Iljič, K истории последних дней Временного правительства (K dějinám posledních dnů Prozatímní vlády), Berlín, 1923
12 Suchanov, Nikolaj Nikolajevič, Записки о революции (Poznámky k revoluci), M., 1992. sv. 3, str. 236-238
13 Viz například (rusky): P. N. Miljukov, Dějiny druhé ruské revoluce. str. 538-539; N. N. Suchanov. Poznámky o revoluci, str. M., sv. III., 1992
14 Suchanov, Nikolaj Nikolajevič, Poznámky o revoluci. M., 1992. sv. 3, 237-238
15 Dan, F. I., К истории последних дней Временного правительства (K dějinám posledních dnů Prozatímní vlády), v ruštině viz zde: http://hrono.ru/statii/dan_vrprav.html
16 Miljukov, P. N., История второй русской революции (Dějiny druhé ruské revoluce), str. 539
17 Kornilov, Lavr Georgijevič (1870–1918) byl ruský carský a bělogvardějský generál. L. G. Kornilov dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lavr_Georgijevi%C4%8D_Kornilov
18 Loginov, V. T., rusky Jeden krok od propasti. 10. června 2018. Archivováno 28. října 2012.
19 Citováno z knihy P. N. Miljukova. Dějiny druhé ruské revoluce, str. 578
20 Tamtéž
21 Vojenské revoluční výbory (VRK) v Rusku byly vojenské organizační a technické orgány spadající pod sověty dělnických a vojáckých zástupců, které vznikly v Rusku ve druhé polovině roku 1917.
22 Kerenskij, Alexandr Fjodorovič (1881–1970) dle české wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Fjodorovi%C4%8D_Kerenskij
23 Citováno
dle:
P. N. Miljukov,
История
русской революции (Dějiny
ruské revoluce),
str.
600
24 Tamtéž, str. 602
26 Dan, F. I., - K usmopu последних дней Временного правительства - „Летопись Русской Революции“, sv. I, Berlín 1923. (K dějinán posledních dnů Prozatímní vlády - „Kronika ruské revoluce“), rusky zde: http://hrono.ru/stalii/dan_vrprav.html
27 N. Suchanov. Записки о революции (Poznámky k revoluci), sv. III., str. 311
28 «Leví eseři» byli do jara 1918 částí eserů, jež bojovala na straně bolševiků. Zbylá část eserů se postavila na stranu bolševiků až koncem roku 1918, po zradě admirála Kolčaka, který provedl puč proti prozatímní vládě Ústavodárného shromáždění na Sibiři, kde byl ministrem války. Tehdy eseři podepsali spojeneckou dohodu s bolševiky a jejich Lidová armáda splynula s bolševickou Rudou armádou.
29 P. N. Miljukov, История русской революции (Dějiny ruské revoluce), str. 617
Komentáře
Okomentovat